Chci to skutečně já?

28. dubna 2018 v 14:40 | Mikoláš Chromík |  O životě
Chci to já, to o čem si myslím, že to chci? Otázka, která provází celý náš život a je klíčem ke všemu, přesto na ni neexistuje jednoduchá odpověď. Sám musím složitě analyzovat, jestli jsem se náhodou nezapletl do něčeho, co má duše vlastně nechce. Chce to má duše, nebo se jedná o nějakou závislost, cizí podmět v mé psychice? To se ptám docela často. Protože na závislostech si jen vylámeme zuby.

Úplně nejlepší je z problému se vypsat, ale to nemusí mít každý v oblibě, myslím však, že stačí o problému i přemýšlet. Začněme tím, co by asi tak mohlo být tím cizím vlivem. Cizí vliv se projevuje jako droga, vede k celkové nestabilitě psychického stavu -> závislosti. Jestli dokážu říci, že má touha, nebo objekt zájmu neodpovídá jakýmkoliv charakteristikám takové závislosti, pak sázím svou kůži na to, že to co chci, chci skutečně já.

Říkáš, že žádné drogy nebereš? Naprostá většina lidí je závislá na nějaké té droze! Jedná se o všelijaké materiální požitky, kterými si myslíme, že zaženeme to, co nás žere. Nedávno jsem odhalil asi vůbec nejsilnější příčinu tohoto chování - sebelítost. Sebelítost je takovým účinným bodem, který nám dovolí ospravedlnit skoro všechno, přežírání, hromadění drahých nesmyslů, chlast i kouření…., u někoho možná i tu jehlu.

Z toho vzniká povahový defekt - sobectví. Lituji se, ti mi ublížili, tak si to teď vynahradím, a ty nereptej!!! Sobci vůbec nerespektují to, co takové chování způsobuje druhým. Že mají s tím, co dělají, vliv na druhé, nebo je přímo poškozují. Chovají se, jako by na své chování měli nárok a že to vy je vlastně nechcete chápat. Takže sobectví a arogance mají příčinu v sebelítosti a dokud se sebelítost nevyřeší, nic takového člověka neukojí, neexistuje nic, co by ho zastavilo.

Zajímavé je to, že ten člověk si dříve nebo později vždycky uvědomuje, že dělá něco, co vlastně nechce, ale stejně to udělá. Co je to za záhadnou sílu, která je schopná překročit naše vědomí?

Člověk si může říct stokrát "Toto dělat nechci!", ale stejně to udělá. Můžete číst i knihy a najít několik fakt dobrých důvodů, proč tu věc nedělat, ale to taky nepomůže. Spíš naopak, selžete a ostatní vám budou říkat, jak jste neschopní a blbí což vás dorazí ještě víc. Takový boj může trvat roky a může skončit prohrou, nebo permanentním bojem, pokud se nevzdáte, ale to je na psychickou nemoc. Vypadá to velmi beznadějně, zdá se, že neexistuje způsob, jak to vyhrát.

Rozumem to skutečně nejde totiž! Znám lidi, co se ustavili v onom permanentním boji, ale to jsou těžcí neurotici, kteří když selžou, tak se fakt neznají a všechen ten tlak nárazově z nich vybuchne. To, co mě dělí od okamžiku, kdy už do sebe něco láduji je proces rozhodování, zde to udělám. Dlouho jsme žili v omylu, že se rozhodujeme na základě rozumu a tu právě je kořen toho nedorozumění - tak to totiž není!

Když se rozhodujeme mezi nějakými variantami, rozhoduje to, k jaké variantě pocitově více lneme! Jde o city! City ovládají náš život. Když si onu sebelítost uvědomíme, můžeme to vyřešit opačným pólem - láskou. Já jsem donedávna, po dobu půl roku začal samovolně trpět pravidelným kuřáctvím, nevěděl jsem jak to zastavit, věděl jsem, že je to špatné, že mě z toho škrábe v krku, ale vždycky jsem si pro žváro našel důvod a poté ospravedlnění. Sobectví z toho přímo doslova smrdělo, už jsem si nelámal hlavu ani s tím, zda si zapaluji před nějakou slečnou, však místa tu máš dost, si venku ...

Nezastavil jsem se před ničím, dokonce i před milovanou osobou bych si asi zapálil, ale úplnou náhodou (když jsem psal jednu delší povídku) mě napadlo něco, co mě přivedlo úplně jinam. Představil jsem si, že mám malého synka, kterému prostě chci tu lásku dát, aby z něj vyrostl někdo ještě silnější, než jsem já a před ničím se nezastaví při cestě za svými sny. Synka, který může být hrdý na svého tátu.

Jak jsem si ho představil, tak přes tohle jsem už nemohl jít. Představil jsem si, jak si zapaluji před ním a zeptal jsem se sám sebe "Jak mu to vysvětlím?". Řeknu snad něco ve smyslu "Sorry synu, ale mám nervy, taky jednou budeš mít, tak si zapálíme spolu!", to bylo na mě moc, v ten moment jsem se probudil. Jak bych vysvětloval synkovi, že každý nerv řeším panákem a podobně? Táta sračka a slaboch.

Když si představuji život s tím dítětem (roli otce), jak spolu děláme vše, hrajeme si, koupu ho, vyměňuju mu posraný plíny a tak dále. Že spolu rosteme a dělám vše proto, abych zestárnul tak, abych tu pro něj vždy byl a mohli spolu řešit vše, co bude třeba řešit. Tyto představy mě zalijí tak silným pocitem lásky, že mě ani nenapadne si už koupit krabičku cigaret, nebo pivo, poslední, co mi tu někdo věnoval doteď leží v lednici, nevím kdy ho kdo bude pít ... :-D ...Nepociťuji ani náznaky po tom, že bych něco postrádal.


Neřešit, ale cítit, o tom to je. Asi si každý pamatujeme nějaké situace, kdy nám ostatní říkali "Běž do toho!!!", a vy jste tušili, že to není úplně dobrý nápad. A taky nebyl a my se pak jen klameme. Od té doby jsme se skutečně donutili klamat sami sebe. Do ničeho se nenuťte, jestli nevíte, zda něco máte udělat, tak to nedělejte, nehledejte v hlavě důvod, proč to udělat. Protože když to budete cítit vy sami, vaše srdce, tak se pro jednání rozhodnete, že nebudete moci ani vysvětlit, jak k tomu došlo. A to je na tom to uklidňující, nic podstatného vám v životě neuniká! To, co za to bude stát, za tím prostě půjdete.

Co se týká toho materialismu, se hodí ještě jedna poznámka, že většina vlastně své děti nechce, proto je to nijak zásadním způsobem nezmění. Děti se odsunou k počítači, za kterým celé dětství prožijí, láska, která mu měla být dána, je nahrazena materialismem, hračkami a podobně. Pak se taková závislost logicky přesune i do dospělosti.

A pak, uvědomme si, jaká svoboda se objeví, když přestanete kupovat sračky, díky citové vypořádanosti máte peníze, se kterými nevíte, co s nimi dělat. Víte, kde se prodávají věci pro ty, co nevědí, co dělat? Na nádraží když čekáte na vlak! Tam nejlíp poznáte charakter věcí, které zasírají lidem hlavy a žaludky. Právě na nádraží jsem pochopil, že peníze mizí hlavně, když nakupujeme věci pro ty, co nevědí, co chtějí dělat.

Psal jsem o ospravedlňování, to je další důležitý ukazatel falešnosti záměru. Když něco opakuji, nějaké tvrzení, tak to u druhých může vypadat, že si za tím stojím, že jsem si tím jistý. Pravda je ale taková, že vůbec, vlastně se sám sebe tím snažím přesvědčit o opodstatněnosti vlastního sebeklamu. Na to si snažím dát si pozor, a když si to uvědomím, tak se začnu sám sebe ptát, v čem se klamu. Často se jedná o věc, o které my sami tušíme, že je v ní nějaký podstatný háček, přesto se o tom z nějakého důvodu snažíme přesvědčit, předpokládám ze závislosti. Je v některých situacích těžké určit, co je láska a co závislost, když ale dochází k tomuhle, tak je to jasný znak.

Tam kde není láska, je manipulace. Když po někom něco chceme a ten vztah není nějaký aktivnější z obou stran, tak ho k tomu musíme domanipulovat. Někteří to dokázali tak dovést k dokonalosti, že tuto manipulaci překřtili na "lásku". Patří sem samé obviňování, porovnávání s druhými a podobně. Jedná se o snahu toho druhého nějak vlastnit a děti v rodinách, kde to je založené na materialismu, jak jsem psal, jsou vážně spíše vlastněné. Jde o potvrzování své dominance v různých formách. Láska dělá opak, svého významu se vzdáváte, když je možnost udělat něco pro toho druhého, důvěřujete mu.

Proč jsem předchozí odstavec vůbec napsal. Ono totiž za vším, co vlastně nechceme, podle jedné teorie, stojí tzv. kyvadla. To jsou jakési energetické entity, které spojují lidi, určitého společného znaku (tím mám na mysli nějakou společenskou normu, ze které když někdo vystupuje, je podroben šikaně), jako živé soustavy mezi sebou. Je to obdoba mezimolekulárních sil v neživé přírodě. Kyvadla mají více méně za úkol jen dvě hlavní věci - udržovat své živé soustavy co nejsilnějšími vzájemnými vazbami, ze kterých je kyvadlo samotné utvořeno a pak, aby kyvadlo získávalo energii pro tyto vazby. To druhé je právě to nebezpečné.

Tu energii získává z emocionálních konfliktů. Lidi se pak třeba hádají, nebo bijí a ani neví proč, děje se to na nevědomé úrovni a na této úrovni kyvadla právě taky působí. Lidé, kteří mají nízkou úroveň uvědomění (viz. tento článek) jakoby tak trochu spí, a jednají nevědomě, nejsou to oni, co sami sebe řídí (proto je nelze vinit, když vám něco provedou), je tam nějaký autopilot a předpokládám, že často roli autopilota přebírá právě kyvadlo.

Lidé často jednají reakčně, něco je vyprovokuje, aniž by muselo. Když za vámi někdo přijde naštvaný a začne na vás ječet, tak to neznamená, že musíte taky, můžete celou dobu scénu neosobně sledovat, sledovat jak pomalu pomine, jako by to byl jen divný sen. Právě to se děje, je to jen sen, který jste se rozhodli ovládat, když ale budete reakčně jednat, tak je to nevědomý sen a už děláte věci, které nechcete.

Nebo se vás třeba někdo snaží urazit, nebo provokovat na fb příspěvky o týraných zvířatech, jak je to zvykem a tak dále, vše od vás chce nějakou reakci, ale vy nemusíte reagovat!

V dětství jsme řádění kyvadel zažili na vlastní kůži každý nějak, jedni byli oblíbenci kyvadla - ti šikanovali ostatní. Samozřejmě, psychický dopad to má na obě strany, jedna začne trpět komplexem nadřazenosti, druhá komplexem méněcennosti. Z konfliktů vzniklých při těchto událostech čerpá kyvadlo energii a zároveň dochází k jakési ráně, ublížení, které děti poznamenají na hodně dlouho a poté ani neví, čím to bylo. Kyvadla samozřejmě působí i mimo dětský kolektiv, ale tam je to nejpatrnější a nejčastější.

Dochází vlastně k tomu, že houpou se srdcem, jak se jim zachce, jako na houpačce, proto se jim říká kyvadla - houpačka je vlastně kyvadlo také. To kvůli nim je těžké určit, zda něco chceme skutečně my. Zaregistroval jsem jeden případ, kdy je možné úder kyvadla předvídat. Když vidíte, že se tvoří nějaká nová vazba na člověka, se kterým se hodně bavíte, od někoho jiného a ta vazba sílí, dříve nebo později můžete očekávat žárlivou reakci. Kyvadlo vás totiž vyhodnocuje jako hrozbu pro tuto novou vazbu. To má ve vašem srdci zanechat stopu. Když si to ale uvědomíte, tak jako já, tak se z toho stane jen plané "bububu". Nenechte si lásku brát, máte právo cítit a myslet, co sami chcete, bez ohledu na cokoliv. Láska se sama o sobě pozná tím, že vám upřímně (to slovo podtrhuji!!!), vůbec nezáleží na tom, kam vítr osudu toho člověka zavedl, nevyžadujete jeho přítomnost, nepodmiňuje to ten pocit, když si na něj vzpomenete.

Kyvadlo se snaží emocionálními šoky osobu nějak poškodit, tak aby se cítila nějak méněcenná a podobně, aby měla dojem, že něco potřebuje -> produkty jiných kyvadel a to bychom byli opět u toho materialismu, k tomu to totiž vede. Emocionální újma vede buďto k závislosti na hmotných věcech, nebo závislosti na tom být ovládán, nebo někoho ovládat.

Je výhodné kupovat to, co kupují ostatní, protože pak jste "in", jste součástí toho plochého společenského koláče, ze kterého nevyčníváte. Vyčnívají z něj ti, co tyhle srance nenakupují a ti podléhají pak šikaně. Když kupujete ty sračky, stáváte se tím, kdo má tak trochu oprávnění šikanovat ty druhé, co se tak nechovají. Mobily, oblečení, auta, konzumní žrádlo, které je k ničemu a já nevím ještě co, to jsou produkty kyvadel.

Kyvadla si mezi sebou své "klienty" nahrávají. Jedno kyvadlo svou agresí vytvoří pocity sebelítosti, aby pak přihrálo tohoto klienta jinému kyvadlu, které naláká malého zakrslého borečka (trpícího pivkou ze svého vzrůstu) aby si koupil obřího naleštěného Hummera, aby tím kompenzoval své nedostaty, kyvadlo vlastníků hummerů mu našeptalo, že když se k nim přidá, bude mezi nimi a bude mu líp. Taková sebeuspokojování, jak jsem již psal, však nemají konce.

Samozřejmě, když mám mobil a podobně, to ještě není nic hrozného, důležité ale je umět si ty věci přizpůsobit tak, jak potřebuji já sám a používal je, jak chci a ne aby ony ovládaly mě, což se děje, digitální věk úplně lidi blbe a vytváří nové nepřirozené nároky na psychiku. To zas lidi přihrává pod kyvadla psychologické a psychiatrické péče, kvůli oné pocítěné potřebě. Vůbec konzum je nastavený tak, aby ničil tělo i ducha, tak aby medicína a farmaceutický průmysl z toho měl prospěch. Je to propojený systém potřeb a závislostí. Ale ani u medicíny to nekončí, i na smrti se vydělává…, na smutku z ní, trpíme mylnou představou, že honosnými věcmi, modlami někoho potěšíme a učiníme tomu za dost, protože zemřelý si to zaslouží přeci! Za mě říkám "Pfuj!", radši mě spalte a nechte mě volně větru.

Proto je důležité se naučit vzdorovat všem druhům strachu, protože to je to, co nás ovládá. Začněte strachem ze smrti. Tak jsem začal já. Pak vás kyvadla přestanou ovládat, protože nemají jak vás ovládat a začnete je vědomě využívat ve svůj prospěch.

To jsou důvody, proč je těžké určit, co vlastně chci já sám, chci to proto, že to zvlažuje nějakou mou ránu, o které nevím, nebo ta touha vychází skutečně z mé vnitřní jedinečné podstaty, mé duše?

-> všechny závislosti jsou dílem kyvadel a závislosti se poznají podle abstinenčních příznaků -> ty nutí člověka dělat kompromisy, které vlastně vůbec dělat nechce a později jich lituje, třeba kvůli partnerovi/partnerce, u kterého nakonec zjistíte, že to nemělo význam… ty kompromisy byly na vás vynucené, protože jste se báli, že o něj, jako o svou závislost přijdete, to není láska, láska nemění člověka tak jak sám nechce, ale posiluje ho tam, kde dříve chtěl sám udělat změny, ale nějak mu na to chyběla síla, kterou mu ta láska dala.

Vnějším projevem takových kompromisů, které vlastně stejně nakonec nikam nevedou, je těžká nedůvěřivost vůči okolí, je to projekce nedůvěry v sama sebe a ve vše. Připomíná to jednání feťáka v absťáku. Připadá mi, že lidi tak strašně moc touží po lásce, že za ní vidí to, co láskou fakt být nemůže.

Snad jsem to nějak vysvětlil, kdyby bylo něco nejasné, zeptejte se, zkusím odpovědět a říct vám, jak to vidím.
 

Tohle si opakuj

15. března 2018 v 13:14 | Mikoláš Chromík |  O životě
"Hoď svým srdcem a dožeň ho!" Tak praví jedno arabské přísloví. Roky mi jeho správný smysl unikal. Až donedávna. Toto přísloví obsahuje skrytý recept na to, jak nalézt harmonii mezi rozumem a srdcem, tedy mezi duší a tím organizátorem co máte v hlavě.

Znamená to rozhodovat se o své cestě srdcem, intuicí a rozumem tuto cestu udržovat, nenechat se zvyklat vnějšími vlivy, nebo vlastními pochybnostmi. Tohle ale musíme svůj rozum naučit dělat! On je totiž šíleným organizátorem, který se vyvinul, abychom obstáli v evolučním boji o přežití. To jediné, co umí, je organizovaně pochybovat, negovat, negativně myslet, pokud ho nenaučíte něco jiného.

Je to mimo jednotu duše a rozumu, je to přímo organizovaný zločin vůči duši, který probíhá imrvére. Jednou jsem se pozastavil nad tím, jak šíleně dobrý v tom je, neustále vrací vzpomínky kdy ti bylo trapně, nebo co jste dělali špatně, průsery prostě ... Někomu mozek dělá ještě větší naschvály, dík za ten můj. A pak, my žijeme konfliktem! Nevadí že ten kretén začal, ale já budu pokračovat!!! Jsme v tom pokračování tak dobří, že pokračujeme dokonce i poté, co jsme již daleko od tohoto člověka, se kterým jsme byli v konfliktu.

Pořááád to v té hlavě jede dokolečka a už si vymýšlí scénáře, kterým se chcete vyhnout a hned několik. Nevyhneme, i když říkáme že nechceme, takhle to nefunguje. Děje se prostě to, že myslíte na negativní záležitosti, o kterých víte (rozum), že je nechcete a zároveň cítíte (srdce), že je nechcete. Celá osobnost je v negativním módu a přitahuje do svého života skutečné negativní věci, události. Jednota duše a rozumu může být negativní, nebo pozitivní, když je dosaženo jednoty, dochází k pozvolné materializaci toho, co v těch představách je.

Pak si říkám, co je na přitahování toho lepšího života težké, když to jde tak snadno s přitáhnutím toho horšího. Prostě to obrátím ne? Tak prosté. Budu myslet na věci, o kterých vím, že je chci a u kterých mi srdce dává kladnou odezvu, že se mu také hodně líbí, u kterých říká "To je úžasné". To ale není celé, důležitá je otázka "Jak?"


Doteď jsem psal o věcech, které tu už psány byly, teď začne nová, originální část. (Pro čtenáře, kteří mou tvorbu znají)

Je třeba se probudit, protože spíte! I když máte otevřené oči a čtete tento článek, spíte! Kdybych teď za váma vlezl do pokoje a obul se do vašeho hudebního vkusu, tak se začnete hádat. Spíte. Děje se to totiž úplně stejně jako ve snu! Ten sen většinou totiž neovládáte, celý scénář se odehrává a vy jste jen kolečkem ve stroji. Jen reagujete na akce ve scénáři. Nikdo vám ale neřekl, že reagovat nemusíte, pokud nechcete. To musíme svůj rozum naučit.

To nazvěme probuzením. Když vás něco vtahuje do konfliktu, podívejte se na celou situaci z pohledu jiné osoby, tuto úžasnou vlastnost máme jako lidi jediní v celé zvířecí říši. Představuji si, kde se nacházím vůči místnosti a vším, co v ní je. Najednou to pro vás není osobní, to co se vás chtělo dotknout, se vás již nemůže dotknout. Vážně! Napomáhá ještě jedno uvědomění, že člověk, který se s váma chce např. hádat, nedělá to z vlastní vůle. On totiž sám spí. Něco mimo něj, scénář, ho vede, resp. nechá se jím vést.

Teď si uvědomme ještě další věc. Že kdybychom se probudili všichni, tak poznáme, že snad 95% (5% přikládám např. gen. vadám) lidí jsou dobré podstaty a kdyby jednali s okolím na základě této podstaty, byli by takoví, že byste je dokázali všechny milovat. Pak si uvědomíte, že když vás něčím chtěl naštvat člověk, o kterém víte že je v jádru dobrý, že za to ve skutečnosti nemůže! To je ten trik, to jsou poznání, která vám dovolí nenechat se těmi negativními pocity zachytit. Víte, že vás ve skutečnosti obklopuje dobro a vy jste jeho součástí, pak, když se na vás někdo naježí, už to nebudete brát vážně, bude vám to připadat jako omyl, jako úlet, groteskní zjev. Můžete se tomu zasmát. No jo, těch věcí k uvědomění je víc, sorry ...

Jednoduše řečeno, nejsou to oni, co se vás snaží naštvat, jsou to chvíle, kdy se nechávají ovládat něčím jiným, spící to nepozná, probuzenému je to jasné. Spící se s vervou pustí do sebe. Přestanete vyžadovat odpuštění, protože zjišťujete, že vlastně není co odpouštět.

Nemusí se to týkat vyloženě konfliktu, můžete dělat něco špatně a srdce vám dává najevo, že to špatné je. Mozek, borec, ví jak vás donutit dělat to co se vám nelíbí. Ideou. Některé myšlenky nejsou vaše, jsou přejaté a často se maskují za ctnosti. My jsme schopní myšlenkou, či ideologií ospravedlňovat násilí na svém srdci a tedy na sobě samých. Je to nedůstojná výmluva pro vlastní slabost ubránit se tomu, co se nás snaží ovládnout (za snahami ovládat stojí jistá entita, ale probírat to by bylo na dlouho, někde to nazývám kyvadlem, jinde sociálním organismem). Máme zdůvodněmé proč to děláme a často tam je slovo "musím". Člověk, který je probuzený říká "chci". Člověk, který je probuzený, přestane své srdce trápit myšlenkami a představami, či činy, které se mu nelíbí a začne mu naslouchat, začne pozorovat, co se v tom jeho srdci vlastně děje.

Chvíli, možná delší chvíli, to bude obtížné a budete se toho bát, ale to pomine, jakmile totiž své srdce pozorujete, postupně se uklidňuje. Já to mám již tak, že kdykoli pocítím nějakou negaci, tak mu říkám "Ale copak je, copak tě tak rozrušilo???" a rozmýšlím nad tím a naslouchám mu, dříve nebo později dostanu odpověď, kterou pochopí i můj rozum.

Cítit negaci ještě není spánek, je to forma komunikace s duší, když ten pocit ingnorujete a jedete dál jak parní válec, to je spánek. Cítit že je něco špatně a přitom si do mozku nutit představu, jak něco není hezké, nebo by nebylo hezké, to je rovněž spánek. Holá naivita. Sugesce. Nemůžete se nutit, něco cítit jinak. Můžete ale měnit pohledy. Jiný pohled na svět vás může přivést k lepšímu pocitu. Pro mě je tato změna pohledu nalezenou odpovědí, po které srdce volalo.

Někdy se může stát, že odpoveď jen tak nepříjde, prostě ji ještě nemáte v hlavě. Tak to na chvíli vzdejte, jděte číst knihu, nebo nechte ať vám někdo napíše, vystavte se situaci, kdy můžete někoho potkat. Poskytne vám to potřebnou kapku chaosu do toho organizovaného způsobu myšlení a dost možná vám během rozhovoru s někým jiným něco docvakne a vykřiknete "Heuréééka!!!"

Výsledkem těchto metod je, že vaše emoční naladění se přepne a budete moci přemýšlet o věcech, které chcete. Pak budete moci provozovat představy, které pozitivně procítíte. Budete mít na to energii, už se nenecháte vysávat tou neosobní mocí. Úplně stejně jako jste si představovali ty špatné věci, si začněte představovat ty dobré. Vše dělejte protože to chcete dělat! V tom "chci" je skutečně rozdíl. Lidé něco provádějí jen proto, aby se skrze to dostali k něčemu jinému (kvůli tomu říkají, že musí), nemilují to, jen toho využívají.

Pokud není láska nedotknutelná, není to láska, ale závislost o které se jen slovy a myšlenkami přesvědčujete, že to láska je. Je zajímavé sledovat, jak někteří protektivně tvrdí (poměrně vydatně), že někoho milují, ale v zápětí, jak tento konflikt pomine, přenesou ho na svého druha, udusí ho nedůvěrou a podezřívavostí. Láska je stav mysli, který na nikom nezávisí, proto je nedotknutelná. Jestli chováte k jednomu člověku city větší než je to obvyklé, pak pravděpodobně tou dobou máte horší vztahy s ostatními, pak o ni příjdete a cítíte se, jako byste zkrachovali. To není láska, láska je něco jiného.

Pravda je, že jste milovali málo, vědomá láska totiž miluje vše okolo sebe, nikomu žárlivě nestraní, to důležitost (z důležitosti vyoplývá pak závislost) ten vztah zabila a zabila všechny vaše vztahy. Láska funguje plošně, vyvěrá z vás do celého okolí, je-li je to jinak, je to destrukce. Chceme to dokázat, chceme ji (ženu) mít, ji, tu medaili, diplom a tak dále, je to virus nasazený do hlavy. Máte rádi ty bezcené a mrtvé medaile, nebo jste rádi za to, že děláte to co dělat chcete? Ocenění dělají z lidí kopie, zamyslete se proč. Ale co horšího, tyhle "medaile" mají v moci úplně zničit a znechutit to, co jste měli fakt rádi a neuvědomovali si to. Pracně hledáme pro co žít a i když byste to našli, tak byste to takto sami zahodili, není divu že pak je člověk naprosto ze života zmatený.

Když jsem v místnosti plných lidí, co chtějí něco dokázat, tak to přímo cítím ve vzduchu, to napětí. Každý chce ukázat, jaký je borec (a přednášící nachytat a ztrapnit). Spí, já nechci nic dokazovat, já to prostě dělám jen proto, že mě to baví a to je ono. Mějte představy a dělejte (jednejte) co vás baví. Tehdy žijete. Život nezačíná, tam, kde to nazýváme "až toho dosáhneme." Představujte si, protože si chcete představovat.

Když představování probíhá jinak, spíte, když sníte, protože chcete snít, je to vědommé snění. Když se utápíte v představách, vzpomínkách a podobně, které jsou často negativní, děláte to automaticky a proto si to tedy neuvědomujete a jedná se o nevědomé snění. Samozřejmě nemůžete celý život vědomě prosnít, ale musíte i jednat. Buď máte představy, nebo jednáte. Tak fungujeme, na tom není nic zvláštního.

Pak pochopíte, že v momentech, kdy nic zrovna neděláte, nechcete okolo sebe žádnou negaci, začnete si jí všímat u lidí a budete od ní utíkat, už se nebudete zapojovat a budete, tak jako já, přemýšlet nad tím, jak s těmito lidmi mít úspěšné vztahy, aniž byste si nechali otrávit mysl. Někdy je také dobré úplně vypnout, pozorovat svět okolo a nemyslet, jen pozorovat, z toho čerpáme sílu.

Shrnutí:

Jak prosté, hoď svým srdcem a dožeň ho ..., aneb představ si a jednej. V probuzení se skrývá láska, kterou není problém předávat těm, co neodmítají. Pak vidíte i v nich to dobro, co v nich dřímá, tohle je pro mě radost! Stačí malá laskavost a hned na člověku vidíte překvapení, částečné probuzení, na to není zvyklý! Celou dobu se jen předháníme a soupeříme, tohle ale pociťují jako velkou úlevu, takže to nezůstane bez povšimnutí.... :-) Prostě se najednou chováte jako nikdo jiný, je to překvapení. Není kam spěchat , můžeme mít čas na skutené ctnosti. Pořád se někam cpeme, hrneme, ale když všechno necháme volně, necháme dveře otevřené a věnujeme lidem pozornost, tak je to pro ně pocit, jako byste je nechali vyrůst, cítí se, že jim to konečně někdo dovolí a bez zbytečného doprošování, aby je někdo slyšel a viděl! Otevřeme oči a probuďme se, bděme!


Oznámení č. 2

27. února 2018 v 0:08 | Mikoláš Chromík
Zdravím přátelé,

pokud budete mít zájem, tak si Vás dovoluji pozvat na můj novější blog, kterému se v současnosti věnuji více:

http://objeveno.blog.cz/


Věřím však, že i na tento blog ještě sem tam budu psát.
 


Slibuji, že budu žít svobodně a tedy šťastně

6. ledna 2018 v 15:38 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Své nejlepší časy, období největšího rozkvětu jsme jako Evropané již prožili. Bohužel, myslím, že toto období bylo příliš krátké vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se jako lidé různými peripetiemi k němu snažili dostat. To období, které myslím, jsou asi dvě staletí a to 18. a 19. století. Zde bylo objeveno vše, na čem jsou dnes založeny moderní technologie a lidé prožívali i v myslích velký obrat, přímo rostli z bídy někam dál za tvořením snů, o kterých se dříve ani nesnělo.

Jak stále více studuji a zkoumám, zjišťuji že politické změny po 1. a 2. sv. válce jsou jen povrchem změn, že se přímo změnilo něco v lidské mysli a to škodlivým způsobem. Tyto války měly velmi velký dopad na naši psychiku a stále mají, tyto dopady jsou totiž stále předávané výchovou. Před ozvěnami, které byly předzvěstí 1. sv. války lidé mysleli jinak a také se jinak učili. Směr vedl někam, kde si dnes můžeme nechat jen zdát, kam by povedl, kdyby ta jedna válka (2. sv. válka má hodně souvislostí s první, proto se někdy považují za jednu velkou) neuskutečnila.

To, že dnes člověk tak neskutečně bloudí, a bojuje se vnitřními nejistotami, k tomu právě tato historická rána velmi přispěla. Došlo nejen ke zmatení pojmů a významu slov takovým způsobem, že většina lidí se úplně ztrácí, pokud se chcete bavit o pravdě, ale také k masovému zmatení a deformování obrazu smyslu života. Jinými slovy, zapoměli jsme, k čemu život slouží, vyrvali jsme jej z jeho přirozených kolejí a na místo této přirozenosti jsme lidem nasadili do hlavy iluzi, falešnou ideologii, falešný návod na život.

Samozřejmě nelze jít proti přirozeným zákonům života, proto narážíme a nejistota se zvětšuje, z lidí, kteří byli plní chuti a ideálů se postupem času stávají zapšklí starci a to ani nemusí tolik zestárnout. Jednoduše proto, že falešný plán nemůže fungovat. Opakovaným narážením do zdi člověk zatrpkne. Snažíme se situace všelijak kontrolovat, to však vede ještě ke větším spádům.

Stávají se z nás lidé postrádající sebeuvědomění. Protože jsme byli vedeni špatnou myšlenkou, tak se objevují dvě možnosti interpretace jednotlivce oněch pádů - mohu za to já, ale mohu to změnit, stačí,když příjdu na to, co dělám špatně nebo řeknu, že to nejde, že mi to svět nejakým způsobem nedovoluje. Obávám se, že druhá varianta převažuje, opakované snažení člověka přimělo k přesvědčení, že je neschopný a proto se musí vnějším podmínkám podřídit, již nic nevymýšlí.

Pro mě osobně je smutné, když vidím, jak se lidé jen přizpůsobují podmínkám, na všechno poslušně kývají hlavou, pak jsou jako zvířata v chovu, které nedávají mléko nebo vlnu, ale daně. Jejich život má připravenou ohrátku a běda ty, ale se ji pokusíš přeskočit!

My potřebujeme udělat skok, a to skok v mysli. Myšlenky to všechno způsobily, tak to umí i napravit. Problém je, že lidé už nemají chuť, dokonce mi připadá, jako by přicházely o schopnost poznávat. Vracíme se zpět ke středověké mentalitě, kdy se tvrdilo, že Země je placatá a věda je o tomto omylu nemohla přesvědčit. Vážně, trochu pogooglujte, a zjístíte, že počet takových pomatenců roste. Lidé chtějí, aby někdo za ně dokonce i myslel, což podle mě můžeme sledovat na tom, jaké vůdce si Euro-americký svět volí. Všechno to jsou lidé, kteří se snaží naplánovat život člověka za něj. Bohužel sleduji i v akademické sféře, že trpí zmatením pojmů a pravda mizí, tam kde by ji člověk rád hledal, aby mu k životu pomohla. Přitom věda by měla být první, která by měla na pravdu poukazovat!

Nemám rád tu povahu, když někomu řeknu: "Pojd', jdeme podniknout tohle ..." a on se vymluví "Ne nemohu, protože... " a plácne nějakou kravinu, protože přiznat pro něj, že se bojí rány, která by mohla přijít odněkud z výše, by bylo pro něj ponižující. Jako se otrok bojí otrokáře. Otázkou pro mě je, proč se člověk vůbec nechá takhle ponižovat! Tomu já říkám otrocká mentalita, kterou z duše nenávidím. Přijali iluzi své neschopnosti a nechají se řídit někým jiným, ale přátelé, bez riskování se zpět na vlastní nohy nedostanete! V podlední době se hodně píše o tom, že lidé ztratili vůli riskovat a vyhledávají spíše, podle mě vydatně, jistoty.

Ale hledají něco, co vlastně na světě neexistuje, svět je neustále proměnlivý, riskováním se lidstvo v minulosti posouvalo dál, hledáním jistot dnes stojí na místě a čeká s velkýma očima, kdy ho něco kolemjdoucího zachrání. Nevyhnutelné pak bude, že se v nedostatku lidstvo navzájem přizabije. Bez riskování není podnikavých činů a bez podnikavých činů jsou nedostatky všeho na co si vzpomenete. To je výsledek, pokud budeme pokračovat v životě mimo jeho přirozené koleje udané přírodou.

Byl jsem neurotik (viz článek), což je v podstatě symptom toho, jak tyto různé falešné plány vyžíraly mou duši, byla nademnou vůle otrokářova, což jsem si neuvědomoval. Jakmile duševní bolest překročila nějakou mez, začal jsem se pídit po příčině a poznal jsem, co je to svoboda a vědomí vlastní důstojnosti. Nezbývá mi, než se vyrovnat s úpadkem, který okolo mě, v Evropě vidím. Po mých nedávných úvahách, jsem došel k závěru, že to tak má být a že to nelze změnit a že ten, kdo se tomuto přirozenému vývoji postaví do cesty, bude semlen. Jediná možnost, kterou vidím, je příklad, ukázat příklad, že to jde i jinak a zachovat tak nějakou pokladnici lidského zdravého rozumu a dobré duše pro další generace. Jaký mám na mysli?

Hrozný je ten pocit samoty, když je člověk sám, chybí mu radost, ze které čerpá sílu k práci. Je důležité se umět ze své práce radovat, jinak nemá smysl. Lidé v okolí mají zatemněnou mysl otrockou mentalitou. Mají výmluvu pro všechno, aby tím ospravedlnili svou vnitřní slabost a lenost. I tak zásadní věc, jako je spravedlnost nechávají na bohu, však on už to nějak zařídí. Rád bych poznal kraj, kde to tak není, o Novém Zélandu jsem slyšel zajímavé věci, mám velkou naději, že tamnější mentalita je přeci jenom trochu jiná. Myslím, že to by mohl být ten příklad, který by celý svět potřeboval a rád bych mu k tomuto ryzímu příkladu v budoucnu dopomohl. Dávám si sám sobě slib, že práce, která mě tu ještě čeká, vyústí v cestu na Nový Zéland, abych tam poznal lidi, co myslí trochu jinak. Nepřeji si prožít život svalováním svého neštěstí na druhé, ale chválit za své štěstí onu malou společnost ve které naděje ještě nevyhasla.

Pro vás zvídavější, doporučuji zkoumat onen přechod mezi předválečným a poválečným světem, především Anglie 18. a 19. století bude zajímavá a zkoumat rozdíly, věřím, že nahlížením do této minulosti spatříme skutečnost, která byla zakryta deziluzemi. Na této cestě poznání jsem právě já, jestli se někdo rozhodne vydat také a obohatit svůj život a prohléhnout co je svoboda, může také a budu rád, když se o své poznatky podělíte.

Hloupé zvyky a děti

6. prosince 2017 v 18:46 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Proč tentokrát nazabrousit do našich zvyků, či tradic? Ty často jsou mimo hranice lidského rozumu, pokud si představíte, že je neznáte a skutečně se nad nimi zamyslíte, jestli to máme zapotřebí. Vemme si třeba takového Mikuláše.

Mikuláš jako takový je fajn, byla to skutečná postava, která může být pro nás jakýmsi vzorem štědrosti. To je v pořádku a bylo by v pořádku mít svátek založený na tomto principu. V čem vidím ale problém, jsou čerti. Nevím která vydrbaná hlava se může vědomě bavit tím, že nějaké dítě bude děsit k smrti nějakými nelidsky vypadajícími zjevy.

Poslední dobou se zabývám otázkou víry, co to je a zda je vůbec potřeba něco takového, jako víra. Můj výzkum prozatím většinově dochází k tomu, že víra, tak jak ten pojem obecně chápe většina lidí, je jakási iluze, která zkresluje realitu a začínám ji považovat spíše za defekt, který v přirozeném stavu člověka nemá co pohledávat. Mám podezření, že právě ze zvyků by tento problém mohl pramenit.

Na tu myšlenku mě přivedla matka (věřící, nekatolík). Na moji námitku, kterou jsem vyjadřoval, jak se mi tento zvyk zdá nerozumný, mi odpověděla "je dobré, aby děti něčemu věřili..." To mě přivádí k jedné mé dřívější myšlence, že náboženská víra (její potřeba) plyne ze strachu, nikoliv z touhy po životě, nebo upřimném obdivu k němu.

Ptám se jednoduše, je pro nás skutečně žádoucí, aby děti věřili v nadpřirozené bytosti? Snad abychom jim ukazovali realitu, že dobro vždy vítězí a ti zlí budou potrestáni? Tak zaprvé, chceme seznamovat děti s realitou za pomocí nadpřirozených postav?! Za druhé, neměli by děti vědět, pokud se bavíme o realitě, že nemůžeme čekat na čerty, pokud jsme svědky bezpráví?

To jsou závažné záležitosti, pokud se bavíme o vlastnostech a důsledcích víry jako takové, dnes máme okolo sebe spousty jakýchsi kolektivních postojů, které bychom mohli označit za nenáboženské víry. V praxi mezi náboženskou a nenáboženskou vírou není rozdíl, problém je v tom, že si člověk není vědom toho, že něčemu věří, pokud to, čemu věří nenese nějaký souhrný název toho náboženství. Dnes věříme mediím a státu - to jsou novodobá náboženství. Všechna tato novodobá náboženství ospravedlňují své působení prostřednictvím strachu.

Myslím, že tady, přímo na dětech můžeme pozorovat, jakých nesmyslů se dopouštíne nejen na nich, ale i na sobě a že je možné vypátrat příčinu všech možných duševních chorob, které jsme na sebe přivlekli. Věřím totiž, že žijeme v době, kdy se pomalu rozebíhá tzv. proces duševní rekonstrukce člověka. Z temnot dějin by se mohlo konečně vynořit lidstvo, které pozná a pochopí význam svobody a nenechá si ji nikým, ani státem vzít (nemožné bez duševní rekonstrukce). Lidstvo, které nebude znát nedostatek, protože nad hloupostí budou vítězit ti nejlepší z nás, kterým rozvážeme ruce.

Kam dál