Na počátku krize, pak naděje

Sobota v 11:00
Tento příběh stále neskončil a má úžasné pokračování. Jeho začátek však byl hororově hrozný. V tomto článku vám poskytnu svou vlastní, tu nejzvláštnější zkušenost, která mi změnila pohled úplně na všechno.

Narodil jsem se do křesťanské rodiny (nebojte, náboženství není podstatou článku), která se neřadila pod žádnou církev, avšak styky s některými církvemi jsme přeci měli, to však není podstatné. Pro věřící lidi, stejně jako pro jiná společenství, platí jedna věc - pokud dodržujete jejich pravidla, jste dobří, pokud se vám to nedaří, jste chybní a pokud se na ně úplně vykašlete, jdete úplně z kola ven.

To neplatí jen pro věřící a církve, to platí pro všechna lidská uskupení (každé společenství má svou ideologii). Že jsem já dříve patřil čirou náhodou zrovna mezi tradiční křesťany, na věci nic nezmění. Je to jen jeden druh společenství.

Postupem času nastávalo výše zmíněné, měl jsem problém dodržovat nějaká, někým daná, pravidla. Moje psychika se bránila cizímu vlivu, ale v té době jsem vůbec nechápal, co se to semnou děje. Začal jsem mít deprese z toho, že se nedokáži překonat, že se neumím postavit vlastním slabostem. Jinými slovy, mé zlozvyky vítězily a já je neuměl překonat. Pak se jdete poradit s nějakými členy, toho daného společenství, ve kterém žijete, řeknou vám "fantastické" věci, které máte dodržovat. Chvíli jste nadšení a jdete do toho.

Potom následují dvě možnosti. Tou nejpravděpodobnější je, že se vám to opět nepovede. A tou druhou možností je, že přijdete na něco (myšlenku) zajímavého, co by vám možná mohlo pomoci více. Vrátíte se opět do svého společenství. Pokud to bude druhá možnost, řeknou vám, že jste úplně vedle, že takto to být nemůže a jestli si to myslíte, tak jste hloupí. Co se týče první varianty, tak vám sdělí, že se vám nevede dodržovat uvedené pravidla, protože jste neschopní, slabí, bez jakékoliv vůle (třeba použijí slova typu, že když něco opravdu chceš, tak to uděláš tak a tak).

To je pro vyklíčení a masivní růst komplexu viny a méněcennosti jako vyšité. Když se dostáváte do takovéto opakující se smyčky, tak tyto komplexy mohou uvěznit vaši duši do bolestivé drátěné košile, které se říká neuróza. Je to stav hodně podobný depresi. A tak jsem na tom byl. Můj mozkový počítač se otáčel s výkonem na plné obrátky a stále nemohl nalézt správné řešení, až se mě začaly zmocňovat pocity marnosti. I odhodlání se někam hnout, něco udělat bylo stále menší. Připadal jsem si tak neschopně, přímo odsouzen k věčné práci bez možností něčeho ještě jiného, mimo to. Nešlo to vyřešit a již brzy se objevily první myšlenky na sebevraždu. A když jsem si myslel, že jsem na něco přišel, objevil se další, ještě horší problém. Dnes vím, že hlavním problémem bylo potlačování sama sebe, to se vždy musí odplatit bolestí, svému nitru je třeba naslouchat a snažit se mu vyhovět.

Nicméně teď přijde ten úžasný moment, na který do konce svého života nezapomenu. Napadla mě otázka "Co když řešení je, ale prostě ho jen nevidím?", a ještě jedna "Co když mi něco brání vidět správnou odpověď?". Proto jsem se rozhodl hledat knihu, která by se zabývala vnímáním reality, abych se pokusil svůj "rozbitý zrak" diagnostikovat a vyléčit, abych pak mohl problém konečně vyřešit. Tato situace, tento odstavec, je nejdůležitější ze všeho, to si zapamatujte. Musel jsem dojít na samotné dno, abych se obrátil na něco nesrovnatelně "lepšího". Kéž by to tak pochopili i ostatní, ještě dříve než by zakusili takovou děsnou bolest duše.

Co tedy následovalo? Magická ruka osudu mě přivedla k sérii knih s názvem "Ovlivňování reality", jejíž autorem je Vadim Zeland. U něj jsem se poprvé blíže seznámil s pojmy jako komplex viny a méněcennosti - to představovalo ten rozbitý zrak a tak jsem ho opravil. Nenechte se pomýlit, že byste tím netrpěli také, má to v určité míře každý, jen to nikdo silácky nechce přiznat (čím dříve si to přiznáte, tím lépe pro vás).

To by byl opravený zrak, co potom? Následovalo úplné převrácení vnímání světa takovým způsobem, který je v rozporu se vším co zná každý, koho znám. Bylo to i v přímém rozporu s mnoha biblickými zásadami tradičního křesťanství. Což jsem si brzy uvědomil a to byl druhý, velmi důležitý zlomový bod, jestli to zavrhnout kvůli tomu, co jsem již znal, nebo se tomu zkusím, alespoň na chvíli odevzdat a jít tou podivnou, ale zajímavou stezkou dál. Jelikož jsem již v té době malilinko intuitivně tušil, že to mohla být klidně i Bible, která zapříčiňovala mou neurózu, tak jsem se rozhodl jít dál, protože stejně mi Bible nedávala a nedávala potřebnou odpověď (odpověď, kterou hledáte, vám mohou zastiňovat i jiná ideologická pravidla, třeba i nějaká vesnicky tradovaná, každý spolek má svou ideologii, na to nezapomínat).

Vadim Zeland začal popisovat jevy, kterých jsem si většinou všímal jen já, když se beru lidi, které znám. Tím si mě získal, protože jeho teorie dokázala vysvětlit něco, co nikdo jiný vysvětlit nedokázal. Ještě podotýkám, že jsem svou podstatou fyzik a naprostou shodou okolností V. Zeland také.

To nejzajímavější teprve přišlo. Zeland postuloval tzv. energii myšlenky a že tato myšlenka má reálnou moc měnit svět mimo mé tělo. Zde jsem se jistě na chvíli pozastavil, moje předešlá striktně fyzikální a skeptická nátura se mi snažila říci, že něco takového není možné. To byl další mezník, kde jsem se rozhodoval, zda pokračovat v této cestě dál. Jenže jsem neměl co ztratit, tak jsem postuloval u sebe energii myšlenky také, stezka byla pořád zajímavá a prozatím mi mnohé jenom dala a nic nevzala.

A tak jsem si udělal o tom všem nějaký přehled, náhledový názor. Víte, moc si nejsem jistý, jak psát dále, abych vás neodradil, je to totiž naprosto šílené!!! Ale úžasné!!! Avšak neuvěřitelné. Je to všechno úplně naopak. Člověk má tendenci se zmocňovat věcí silou svých činů, a když to nejde silou, musí to jít ještě větší silou (to reflexe na to, když vám říkají, že jste neschopní). Tento nový pohled je však jiný, říká, abychom uvolnili své maniakální kontrolování situace (přímo ji křečovitě škrtíme). Čím více je pro vás něco důležité, tím hůř, čím více o něco bojujete, ztrácíte jen čas a energii a chuť a náladu. Říká také, že namísto kontroly situace okolo, bychom měli kontrolovat to, na co myslíme. Tedy má to být naopak, kontrolovat neustále to co je uvnitř nás a ne tam venku. Protože….

A to je to vůbec nejšílenější co vám teď řeknu. Neexistuje nic tam venku nezávisle na tom, co se děje uvnitř vás, ve vaší hlavně. Jinými slovy, tento nový pohled nám říká, že naše myšlenky se skrze naše tělo, jako nějaký projektor, promítají do toho okolí, které nazýváme pojmem "svět", nebo "realita", chcete-li. To jakou máte vizi o světě, tak takový váš svět bude. Je to šílené, ale funguje to. Berte, nebo nechte být, je to na vás.

Dříve jsem hledal pravdu, která by popisovala vše a všechno. Našel jsem ji, ale je úplně jiná, než bych čekal na začátku své cesty. Ta pravda zní: "Různí lidé mají různá tvrzení pro to, jak svět vypadá a každý z nich má pravdu." Jinými slovy, vnímání každého z jedinců je si navzájem rovnocenné, ať se vám zdá sebepodivnější.

Není to síla svalů, ale síla myšlenek (a prožitků s nimi spojených zároveň), co nám pomáhá skutečně účinným způsobem ovlivňovat náš život k radosti. Od toho momentu, co jsem to pochopil, se dějí vážně zajímavé věci a už nikdy jsem se necítil ani na vteřinu tak hrozně, jako před tím okamžikem, kdy jsem si položil tu otázku "Co když řešení je, ale prostě ho jen nevidím?". Na ten okamžik, kdy jsem si tu otázku položil, skutečně nikdy nezapomenu. S ní skončilo vše zlé a začalo vše dobré. Nyní chci jen žít a naplno života využít! Je to ta nejúžasnější příležitost, která mě již teď fascinuje nekonečným množstvím všech možných provedení. Jít žít a prožívat.

Vše, čeho se bojíte nyní, ztratí svou moc v hlubinách zapomnění. Jestli budete chtít, tento nový pohled mám přehledně popsaný v tomto článku: Nuda a bezradnost. Jak vše vrátit k radosti?

Zdá se, že problém s vůlí jsme nějak zazdili, ale není tomu tak, právě díky tomu všemu vaše vůle neuvěřitelně hodně nabude na energii. Dokonce i nuda a všelijaké prokrastinace zmizí.
 

O lidskosti bez úzkosti

25. prosince 2016 v 22:57 | Mikoláš Chromík |  O životě
Dlouho mě trápil nějaký takový pocit úzkosti a osamělosti, nevěděl jsem však proč, tedy až dodnes. Dnes jsem si čirou náhodnou osvěcující chvilkou uvědomil, že mým skutečným společníkem by měla být lidskost a to vždy ve všech situacích. Bez ní, i když jste přítomni mezi lidmi, se cítíte stále sami.

Co touto lidskostí vlastně myslím? Musím se teď vyjádřit asi trochu v náznacích, toto na popis není jednoduché. Je to srdce, to, když o někom říkáme, že pro něco má velké srdce. Toto si myslím, že je naprosto tou nejzajímavější a nejpodstatnější záležitostí lidství, je to také náš účel. To co se mne dnes dotknulo, je představa, kdy jste schopní obětovat například své postavení, které jste budovali celý život, pro nějaký svůj postoj, o jehož správnosti jste nanejvýše (takřka de iure) přesvědčeni.

Mohlo by to však kontrastovat s mou dosavadní teorií, že štěstí člověka je založeno především na péči sama o sebe, a poznávání sebe, ve všech směrech. Mnohdy totiž takto hájíte nejen svůj postoj, ale také někoho dalšího, či nějaké komunity. Toto jsou záležitosti dotýkající se přímo povahy práva jako takového a to je přesně ono.

Právo, z tohoto pohledu alespoň, by mohlo představovat snahu o popsání toho, kdo je to člověk a jak se takový člověk projevuje vůči svému okolí. Obecně je to popis nedovoleného chování, to ale nemůžete vystihnout, když neznáte i druhou stránku mince, což jsou, jak bych řekl, ideály dobra. A to není v rozporu s osobní péči sama o sebe, protože přemýšlení nad právy a jejich tvoření je také lidská činnost, kterou si naprosto každý člověk může vybrat, ale nemusí. Stavíte se za to, o čem si myslíte vy, jako individuum, že to je správné.

Poznání člověka, a snaha nalézt a napsat nějaká obecná pravidla, která platí pro všechny bez rozdílu a umění, se za tato pravidla vyvěrajících z vašeho vlastního přesvědčení postavit o obětovat, to je právě věc, která dává všemu smysl, je to přímo čest člověka, váha našeho jednání. Toto je lidství. A lidství je můj přítel, o kterého se chci starat, aby on zase pomáhal mě.

Inovuji ...

5. srpna 2016 v 9:43 | Mikoláš Chromík
Dobrý den přátelé,

chtěl bych vám sdělit, že přecházím na vlastní web patronovaným úplně na vlatní pěst. Jedná se o web:

globalgeneration.cz


Věřím, že to bude pro čtenáře uživatelsky přívětivější, těším se na Vás!

S přáním blaze prožitých dnů,

Mikoláš Chromík

 


Tak proč tu jste?!

26. července 2016 v 14:23 | Mikoláš Chromík



Dobrý den přátelé!


Píši, protože má duše volá po něčem, co v naši společnosti chybí. V blízké budoucnosti mám v úmyslu dělat i víc než psát, ale psaním to v těchto případech asi začíná vždycky. Píšete, protože si jinak nemůžete pomoci a ano, je to vlastně ono volání duše, doufáte, že ho někdo uslyší a bude s vámi sympatizovat. A co že to vlastně mé duši chybí?

Přál bych si, aby všichni brali svou práci vážně, ku prospěchu společného kolektivního cíle - mít spokojenou a vzdělanou společnost. Vy kdo máte v moci měnit svět k lepšímu jakkoliv malým dílem a neberete tuto práci vážně, popíráte smysl své existence. Všichni si můžeme říci otázku: "Tak proč tu jste?".

Píši, protože bych si z duše přál napravení dávného a nejvíce ohavného zločinu vůbec. Někdy někdo vynaložil velké úsilí na to, aby oddělil v člověku vědomí (rozum) od podvědomí (duše). V praxi se to poté projevuje tak, že je člověk schopen přehlučit hlas srdce, zatím co rozum prospěchářsky propočítává na základě získaných dat a zkušeností to, co se mu zrovna hodí, nehledě na poslání.

Nejen že tak ztrácíme identitu jako jednotlivci (duše je totiž to, co nás určuje jako jedinečné bytosti), ale funkčnost celé společnosti je tímto degradovaná. Přál bych si zde mít doktory, kteří mají reálný vztah k pacientovi, aby z něj nedělali pokusný a pozorovaný objekt. Bylo by krásné, kdyby usilovali pro pacienty přesně o takovou péči, o jakou by usilovali u svých příbuzných a aby smrt nevnímali jako bezpředmětný úkaz, i když jí mohli nějakým způsobem zabránit. Máme doktory, kteří léčí málo, neefektivně a když nemají, co na vás vyléčit (i když máte nějaký problém), tak si vás drží, protože jste pro ně položkou, která vydělává.

Přál bych si zde mít učitele, kteří by měli vztah k učení a ve svém vlastním zájmu znali více, než jim nařizují osnovy. Přál bych si, aby učitelé nezesměšňovali a psychicky netrestali žáka, který se ptá na víc, než je v osnovách. Nebo se snaží něco podniknout na vlastní pěst v oboru vzdělávání. Pak tím tuplem popírají smysl školy.

Pak nad tím vším bych si přál, abychom zde měli politiky, kteří naslouchají lidem a kteří udělají podmínky pro to, aby každý z nich mohl brát svou práci vážně. Spíše naslouchat než mluvit, o to běží. Zlomky pravdy se nachází v každém z nás, nikdo dobrovolně nežije ve světě vystavěným ze lží. Pokud politik přestane mluvit a přesvědčovat druhé (vnucovat silově svůj názor), ale začne naslouchat, pochopí, že může souhlasit s postojem člověka, který hned zprvu chtěl zavrhnout. Bylo by však ještě krásnější, kdyby toto zjištění bral vážně a jednal on a nikoliv, že to hodí o orgán výše a zbaví se tak odpovědnosti. Tím opět popírá smysl existence sebe sama, to proto pozorujeme destruktivní chování lidstva.

A vlastně jsem začal psát kvůli těmto destruktivním projevům, i když jsem v tom neměl jasno a asi stále nemám. Jeden článek za druhým je mým myšlenkovým postupem v definicích těchto problémů. Psaní beru vážně, protože je to pokus o popis toho, co se mi intuitivně snaží srdce říci. Kolikrát je takový vjem tak složitý a neznámý, že jedna strana nestačí. Pro mě je srdce bez umění slova nevyužité, slovo ryzím je privilegiem člověka a proto umění slova dělá člověka člověkem.

Víra ve vyšší cíle

22. července 2016 v 14:56 | Mikoláš Chromík |  O společnosti



Vítejte přátelé!


Asi poslední měsíc se zabývám překladem (z angličtiny do češtiny) Masarykových předválečných výroků k imigraci v USA a k rasovým nepokojům. Nejen že mě Masarykovy myšlenky zajímají, pro mě je to Einstein v oboru morálky a etiky, ale také to dělám pro to, abych si polepšil angličtinu, a musím říci, že mi to dalo hodně a pořád dává. Masaryk je vlastně takový liberalista, který obhajuje práva a svobody jednotlivce a rovnoprávnost mezi všemi.

Už jsem zde na pár místech prohlásil, že problém dneška je především problém morálky, to říkal ostatně Masaryk také. Ale uvědomil jsem si takovou věc, že dokud budeme řešit problémy ekonomické, naše problémy budou vždy ekonomické, dokud nezačneme řešit problémy morální. Politici se dnes ohání ekonomickými hesly, kterým nikdo nerozumí a snaží se tak vypadat moudře, natolik moudře, aby si běžný člověk říkal, že je hlupák a nemá do organizace našeho společenství žádné právo mluvit. Rozumíte už, co myslím tím nemorálním přístupem?

T. G. Masaryk, v těch svých výrocích, při své první návštěvě USA kritizuje podmínky imigrantů, že to je třeba řešit, protože se to může obrátit proti nim a mohlo by to vést k rozvratu USA. Děti se tam potloukali umazané v podivných uličkách, izolované, ve špíně, zatím co rodičové pracovali v dolech. Nikdo z nich neuměl anglicky, také to byla doba pádů absolutistických režimů, takže nevěděli jak si vydobýt místo v demokratické zemi, byli nucení žít jako celá rodina ve stísněných prostorech. Zkrátka byla zanedbána jejich integrace, a když už neměli žádnou hmotnou nouzi tak se přestěhovávali do Spojených států výhradně za ziskuchtivými účely. Tedy bez jakéhokoliv ohledu na zájmy již existujícího primárního národa.

Důvod, proč píši tento článek, je v tom, že mě překvapila u Masaryka jedna myšlenka. Chápe víru, jako něco, co lidi může spojit, v tom liberálním duchu. Dopředu vám říkám, že nechci obhajovat jakoukoliv interpretaci náboženství. Nechci nikoho přesvědčovat o Boží existenci a současně je lhostejno, jestli je víra, jako nějaká tendence, výsledkem evolučního vývoje mozku. Každopádně myslím, že oba tábory se mnou budou souhlasit, že víra v nějaké ušlechtilé ideály, je určitým výdobytkem člověka, který mu slouží k přežití.


Masaryk kritizoval netoleranci vůči náboženství jako něco, co není vlastní liberální filozofii. Označoval to jako krizi, protože v momentě, kdy se bude každý člověk ohlížet pouze na svůj materiální prospěch, začne docházet k rozpadu správné funkce vazeb ve společnosti. Jednou z takových nejhodnotnějších vazeb je právě ona rovnoprávnost. A rovnoprávnost je krásný ušlechtilý ideál.

Víra je společná věc nám všem, bez ohledu na rasu a cokoliv jiného, proto se o ní TGM tak často zmiňuje v Americkém tisku v kontextu těch rasových nepokojů. Uvědomuji si také, že to je jediná věc, která může nastolit ve světě mír. Absence víry ve vyšší princip lásky a moudrosti, která vychází z poznání nicotnosti člověka před velikostí vesmíru, je právě oním důvodem všech konfliktů, o kterých dnes slyšíme. V této souvislosti dovolte, abych něco pronesl o své víře, dle srdce.

Připadá mi být paranoidní a směšné, že mi lidé hledáme jeden na druhém nějakou chybu, abychom ho mohli odpravit ze světa, tím myslím hlavně paranoickou mánii národů, ras a tříd společností. Je to k pláči, protože bychom měli být jednotní na této malé hroudě kamení s trochou vzduchu, kterou přezdíváme planeta Země. A tato Země je obklopená takřka nekonečným prostorem a nekonečnými možnostmi. Jestli nás sleduje v tomto vesmíru ještě někdo jiný, z veliké vzdálenosti, třeba několika set světelných let, musí si snad říkat, že to je vtip, nějaká nepovedená komedie.

Dále pak já osobně toužím po cestách do vesmíru, je mi líto, že to asi za svého života nezastihnu, abychom létali ke krásným prstencům Saturnovým tak pohodlně a pravidelně, jako dnes létají letadla třeba do Washingtonu. Avšak kdybychom více věřili těmto velkým ušlechtilým cílům, tak vím, že by se tyto věci dali splnit, nebo už by tu dávno byli.

Aby lidstvo dosáhlo na takové krásné velké cíle, a každý z vás může přidat další cíl, je nutné najít společnou řeč, komunikovat jako tým, který pracuje na budování a péči o věci. Je to naprostý protipól toho, co děláme dnes - hádáme se a vraždíme, jsme uzavřeni v opakujícím se cyklu nenávisti motivované materiální závistí. V tomto je komunikace těžká a snad nemožná. S vírou však přichází právo, protože když věříte a v tomto smyslu konáte, máte odpovědnost. Člověk, který tvoří hodnoty, ví, že nic závidět nemusí, protože věří ve své jednání. Samozřejmě, musí tu být ještě zařízení, které nás naučí k takovému jednání, o tom plánuji také něco napsat. Podstatné je však pořád to, že když budeme mít příslušná práva, nebudeme se bát cokoliv podnikat a o tom to je.

Už chápete, proč je víra naším výdobytkem, který může zajistit naše přežití? Musíme se jako výsostní občané bránit ignoraci, my máme co říci! My máme duši a máme i víru! Přestaneme hledat rozbroje a začneme spolupracovat - vyřešeným morálním problémem, se vyřeší i onen problém ekonomický, který se stejně nad námi vznáší jako imaginární (a hlavně umělý) oblak v závislostí nad tím, jak dokážeme spolupracovat.



Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto sděluji, že spoustu informací a aktualit sdílím jen na fabcebooku:







Kam dál