Povrchnost

16. července 2017 v 20:47 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Začíná to v momentě, kdy jdete ven z domu a zamknete točivým pohybem zámek od dveří a otočíte se ke světu čelem. Začnete vnímat každého, kdo se na vás dívá a dokonce podezřívat toho, kdo se na vás nedívá z toho, co že si to o vás nemyslí. Máme strach z toho, zda jsme v pořádku, normální, zda zapadáme.

Právě jsem vám popsal jeden z klasických příznaků komplexu méněcennosti, tento článek však nebude o něm, ale o povrchnosti. Když vyjde žena ven, má na sobě za dobu té procházky několikero párů očí, které ji proměřují proporce a užívají si slastně takovýto pohled. Je to jakási přirozenost v nás mužích a především neuvědomělost. Osobně, když jsem unavený a moje vůle má málo energie, k tomu sklouzávám také. Snad je to přežitek z dřívějších dávných dob, kdy se ženy nenamlouvaly, ale kradly jako věci.

Když to na sobě zpozoruji, tak si hned vybavím to, že ta žena vůbec v ten moment nevnímá, že je hezká, že na sobě zkrášlila to či ono, ale právě naopak, je tam určitá forma strachu právě z toho, jak ji jiní pozorují a jak pozorují. V mysli řeší své problémy a třeba prostě teď jde koupit jen mléko. Podívám se zkrátka na to, co prožívá ona, na pohled jejíma očima. V ten moment se zastydím, a z toho slastného snění se probudím.

Navíc je to neuctivé, vezměte si, kolik času žena stráví času se svými úpravami a kolik muž. Kolik rozhodnutí musí udělat před tím, než vyjde ven, jak se namalovat, co si obléct, jak nakombinovat oblečení, co sníst atd. Mám svůj naplánovaný ranní rituál, který vůbec neměním a přátelé, zdechl bych, kdyby to bylo jinak. Naše pozorování (zásah do svobodné vůle) ji pak musí ztěžovat tato rozhodování, což vede někdy k hodně náhlým a někdy i divokým změnám vzhledu. Už to není oblékání pro svou radost, již se chcete zavděčit okolí. Vytrácí se tu vlastní osobní složka. To teprve musí vysávat ženskou vůli! Kam se podělo mužství se ctí, které chrání ženství před ranami?

My se máme stále mnohému co naučit od ženské duše, je to nezbytné pro naše samotné přežití, na místo toho ženskou duši drásáme. Mě ženská duše velmi pomohla k respektu druhých a dávat spíše na city a intuice, než na sílu vlastního hloupého rozumu. Žena rodí a já se rovněž snažím na svém území plodit to, co mohu a co je prospěšné. Lenost spolu s tupým disrespektem dovoluje být takto povrchní k ženě. A je ostudou moderního "liberálního" světa, že stále existují, byť sebemenší, rozdíly mezi právy muže a ženy!

Může být však povrchnost být i pozitivní? Za to mě asi někteří proliskají, ale myslím, že ano. Jedna část intuitivních vjemů je položena na našich zkušenostech, a je ostřejší, čím více se danou věcí zabýváme. Jedno z prvních, co děláme již odmalička je to, že máme zkušenosti se sociálními kontakty ve svém okolí. Za život se takových zkušeností skutečně nakupí a všechny tyto informace náš vědomý rozum vyvolat a zpracovat neumí. Sochař - mistr ve svém umění, dokáže na první pohled rozeznat kopii uměleckého díla a to i když jde o kopii sebedokonalejší. On ale neví, jak to dělá, našeptává mu to intuitivní pocit. Nikdy se nesplete.

Na každém člověku jsou miliony a miliony prvků, které bychom mohly katalogizovat a říci si, co značí. Mozek je superpočítač, který všechna tato data do sebe souká, když člověka pozorujete. Vědomý rozum však zde hraje malou roli, nemá přístup ke zkušenostním datům, které potřebuje a i kdyby měl, nedokáže mezi nimi rozhodovat! Naše podvědomí ale nějakým způsobem ano, dává nám výsledky v podobě onoho intuitivního pocitu. Dá nám jasnou odpověď, jestli se nám člověk líbí, nebo ne, jestli se mu dá věřit a podobně, umí toho hodně, stačí se zeptat. Přiznám se, že na tuto intuici se spoléhám a měla vždycky pravdu.

Jediný problém tu je ten, že rozum dokáže intuici přehlušit, vidí nějaké pozlátko, které ho donutí překročit hranice, na které duše upozorňuje. Vzniká závislost, která intuitivní nápovědu dramaticky zkresluje. Dá se tomu předcházet rychlým rozhodováním, právě rozhodnost je to, co zapisuje osobnosti do historie. Jakmile člověk začne přemýšlet, nadělá si problémy.

Průšvih natává v momentě, kdy se této intuice vzdáváte ve prospěch jakéhosi pseudo-morálního pravidla, že člověka nelze soudit podle vzhledu, že vás Bůh nebude mít rád, když se takto chováte a podobně (obchází to vaše ego, nerespektuje ho to, hledáte pozlátko v iluzorním božím uznání vaši oběti). Nesoudíte člověka, jen posloucháte intuici, která vás chrání od špatných důsledků a ona není černobílá! Copak vám nikdy žádný tlouštík nepřipadal sympatický a zábavný?

Jestli intuici nevnímáte, běžte se ztratit někam na 14 dní do lesa, nebo někam - společenské vazby oslabí a opět zjistíte, co je vaše já. Když se vrátíte, budou vám někteří lidé připadat nudní, s některými nemá cenu se bavit a jiní vás odpuzují. Budete se divit, jak to, že jste to předtím neviděli. Naopak pocítíte, se kterým člověkem rozhodně má smysl se bavit, a že vás to bude naplňovat, to je teprve radost!

 

Osobní zkušenost s neurózou

11. července 2017 v 12:02 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Tento článek je věnován mé nejdrahší současnosti, přála si, abych to zde publikoval, tak jsem se rozhodl věřit jejímu úsudku, na kterém to záleželo. Jedná se o můj osobní příběh, ve kterém jsem úspěšně "bojoval" s neurotickou poruchou:

Stojím před oknem a dívám se z něj pořád na jedno místo, civím na něj, jako bych vypustil duši, zrychluje se mi tep, cítím, jak srdce vydatněji pumpuje krev do mých žil, začínám se potit, protože cítím, že jsem zahnaný do kouta. Nemůžu ani nalevo a ani napravo, tak jen stojím a děsem týrám své tělo. Když procházím okolo lidí, kteří mi nejsou příliš příjemní, tak alespoň dlaní a prsty, s paží dole, při chůzi dělám takový podivný cukavý pohyb, jako bych si snad chtěl dokázat, že alespoň to můžu. To jsou, nebo mohou být navenek běžné příznaky neurózy. Uvnitř ale je trápení, které, jak se zdá, nemá konce. Je to vleklá bolest od probuzení k usínání a před tím usínáním se jen modlíš za zázrak, aby zítra bylo konečně něco jinak, ale nebude. Na chvíli to přestane, když se něčím fakt dlouho zabýváš, proto jsem se zažíral do knih matematiky, ty se nečtou tak rychle a když něco pochopíš, udělá ti to radost. Ale takhle to nejde pořád, jednou se přepracuješ, zvedneš hlavu od knih a bum, je to tu zas, není divu, že jsem pak byl v barech pečený vařený. Jediným únikem od tohoto vleklého hororu bylo delirium. Šťastnější jsem se cítil jen v momentě, kdy jsem byl opilý. Když teď nad tím přemýšlím, možná to má svůj důvod.

Kde se ta neuróza ale vzala? Když už mi nikdo nedokázal pomoci, měl jsem pocit, že si klidně vezmu skalpel a rozřežu se, jen abych na to konečně přišel a skončilo to. Kvůli té kýžené odpovědi, kterou neznám a která mi brání v klidu jít spát. A to jsem taky udělal, akorát v tom duševním smyslu, rozebral jsem všechno na ty nejtitěrnější kousíčky bez ohledu na nějakou důstojnost či co. Došla trpělivost. Buď smrt, nebo tohle. Jakmile jsem skončil se studiem astrofyziky a byl jsem z něho otrávený, protože škola mi z toho udělala nechutně hořký žaludeční čaj, zbyl jsem jenom já a moje otrávená duše nevím čím. A čas, nalezl jsem se v bezedné propasti času - a co teď? Pamatuji si živě jeden moment, kdy jsem si řekl - co když něco nevidím? Co když mi něco v mé hlavě zakrývá výhled na zemi nepoznanou, blahodárnou. Jestli mám něco vidět, musím zlepšit své vnímání. Inspirací jsi mi byla ty, jeden známý mi řekl, že ženy mají rády vnímavé duše a to něco ve mě probudilo, snad intuice mi řekla, že to je právě ten směr, kudy mám zkusit jít. Že ženská stránka je něco, co by mi mohlo pomoci. Bylo o v době, kdy jsem již čirou náhodou narazil na Zelandovy knihy, jako mezi prvníma, to snad byl ten malý zázrak, za který jsem neskutečně vděčný. Pak jsem se díval trochu i na psychiatra Junga, kapacitu, která docela zajímavě definovala pojem neurózy.

Je to něco jako ostrá, nepříjemná drátěná košile, do které je spoutaná osobnost. Je to autoterapie mozku, brání se vůči rozpadu osobnosti, aniž bych si to uvědomoval, zachránila mě. Jung říkal "Chvála Bohu že ses rozhodl býti neurotickým". Je to obrana psychiky vůči cizímu vlivu, jakmile jsem si toto o tom vlivu přečetl, už jsem začal tušit, odkud vítr vane. Byl jsem rozhodnutý dát vše, čemu jsem doposud věřil, do nelítostné karantény neplatnosti. Zeland psal, že pomoc druhým a to včetně i té pomoci, která jde až takřka na hranici sebeobětování, je ten největší blud, který se roznesl a trýzní nás. Tady jsem se zarazil, byl jsem křesťan. Uvědomil jsem si, že to je v rozporu s tím, v co věřím, a ocitl jsem se v bodě, který byl průlomový, blízkost smrti mě přiměla pustit se něčeho, co jsem držel jako klíště. Něčeho, co jsem oddaně bránil navzdory všemu, protože jsem věřil, že člověk žije primárně ve stavu ohrožení, že svět se zlý, a správného člověka bude vždy stíhat nespravedlnost, ale to nevadí, po smrti se ti Kristus odmění. Tahle podivná ideologie přímo vede ke smrti, nabádá ho, aby příliš nehleděl sám na sebe a vlezl do jakékoliv bolestné situace jen pod nějakou podivnou záminkou pomoci. Jsi nic, pokud nepodřídíš celé své jednání pro potřeby druhých, egoistická nula co přijde do pekla (na peklo jsem ale nikdy nevěřil). Tato idea ale neřeší vnitřek člověka, jen se ho snaží uchlácholit nějakou posmrtnou iluzí, pro kterou nejsou žádné podklady, jen dogma kterému máš věřit, v tom Zeland byl ale jiný a proto jsem mu asi dal zelenou.

Trápit se špatným světem, dávat všude ruku do ohně a pak se v modlitbě litovat a prosit o úlevu, to znamená jediné - pomalý rozpad osobnosti a čím více tyto vlivy jsou silné, tím je ta drátěná košile těsnější. Bůh se snaží dávat na jevo: "Tak s tím něco dělej!", ale ne, pořád člověk jede to svoje, vlastní osoba je pro něj podřadná, hodná záhuby ve prospěch kolektivu. Jsem vážně vděčný za to, že jsem z toho koloběhu života, toho školního a podobně, vypadl, protože najednou jsem mohl vidět to své zubožené ego. Čím více ho člověk přehlíží, tím výraznější je, přímo řve! No a pak to má své následky ve vztazích pochopitelně. Alkohol mi dovolil po krátkou chvíli vypnout rozum, ale neuvědomoval jsem si, že to právě on mě oprostil od toho hloupého rozumu a vypnul ty programy, které mě přiváděly do hrobu. Nevěřil jsem, že to kdy řeknu, ale díky Bohu za drogy a alkohol! Postupně jsem ho ale začal utlumovat, protože ty programy jsem začal likvidovat a už mě k tomu tedy netlačily.

Zeland mě přivedl k tomu, abych o světě říkal, že je krásný a dal průchod svým nejbohatším představám - představ si co chceš, jen si řekni a vezmi si to! Bylo to pro mě trochu barbarské, ale bylo pro mě fascinující, když mi někdo přímo říkal no problemo - můžeš! Chtělo to velkou odvahu říci o svém světě to, co mě napadne, bez ohledu na to, co vidím před sebou (taky s tím přišla veliká úleva, na ten pocit se nezapomíná). Jednou jsem si tedy formuloval větu, které jsem se začal držet "Nedívej se na svět takový, jaký je, ale na takový, jaký ho chceš mít". Díky tomu postupně zmizely ty bludy, ve kterých jsem si myslel, že žijeme jen v utrpení. Pak jsem se podíval i na historii a spoustu dalších věcí a uvědomil jsem si, že strašně mnoho věcí se změnilo k lepšímu, naděje tu je, jen ji vidět a o to se snažím do teď - vidět to dobré a nechat to mnou prostoupit. Dříve, když jsem viděl lidi, jak se láskyplně loučili, viděl jsem za tím intriky, nechtěl jsem tomu věřit, musel jsem v sobě něco přepnout, trochu se přemoci a vidět v tom dobré věci. Svět může být krásný, plný listové zeleně, prostoupený sluncem a upřímnými city, když to dovolíš. A ještě, když se k tomu přidáš a začneš sama tvořit krásné.

Náboženství (nejen ono) ti říká, že se máš rozdat a když to neděláš, tak jsi špatná a chrlí na tebe ty svoje pravidla, podle kterých se tě snaží usvědčit. Je to manipulace skrze komplex viny, nakonec tě řídí něco jiného, než tvoje ego a tady by měla správně nastoupit na řadu neuróza, která člověka trápí, snaží se mu ale říct, aby se zastavil a popřemýšlel nad tím (navíc, pokud se svěříš, že jsi z tohoto stylu nešťastná, tak se dozvíš, že to naplňuješ špatně a jsi neschopná, tak se snaž víc). Bacha, tohle není Bůh, tohle je rouhání! Pokud chci věřit, tak chci věřit v naději a krásný svět, to je víra, která má skutečně cenu a která mění mnohé. To krásné vychází z nás, a nevychází, když plýtváme životem kvůli lidem, kteří jen svou vlastní vinou žerou a žerou tvoji energii donekonečna, tak to krásné z tebe vycházet nemůže a přichází právě něco takového, jako neuróza, která nám dává najevo, že neplníme svůj účel - tvořit krásné. Jsme s Bohem, když tvoříme krásné, když se snažíme umožnit si, tvořit krásné.

Blízkost smrti nám může ukázat, že můžeme být sami pro sebe lepšími, jestli mě tam něco táhne, tak ať! Ona nám vždy vše srovná, láskyplně ti ukáže "Podívej, máš tu jen tento čas, o kterém bezpečně víš, je škoda ho promarnit splašeným strachem z mého příchodu, jsem všude a mohu přijít kdykoliv, tak hleď sama pro sebe být taková, jak si ve svých nejlíbeznějších představách přeješ, dopřej si to.". Nevěř nesmyslům, které ti to chtějí vzít...


Víra a akceschopnost

24. června 2017 v 11:05 | Mikoláš Chromík |  O životě
Přátelé, čím více se o světě a jeho skrytých principech dozvíte, či dočtete, tím více jste zmateni. Omlouvám se, že opět zním hned ze začátku, tak pesimisticky, docházím k tomu, že je pro člověka nezbytné dovolit si tu malou hloupost jménem "vlastní názor", bez něho nemůžete nic.

Osobně jsem v současnosti jaksi navýšil svou potřebu číst, kam mě má intuice jen dovede, to si přečtu. Můj přehled se tak stává rozšířenější, a co mě těší nejvíce, jedná se o rozhled, který mě duševně těší. Ideje svobody jednotlivce a společnosti, otázky svědomí a morálky a toho, jak být správný, jsou prostě fascinující. Uvědomil jsem se však jednu věc, již vůbec nejsem ten člověk, jakým jsem kdysi byl, dříve jsem byl schopný odhodlaně tvrdit, že mám pravdu!

Uvědomil jsem si, že hlupáci často říkají, že mají pravdu a neukazují při tom žádné pochyby. Již jsem se tolikrát přesvědčil, díky mým velkým autorům, že jsem se v mnoha věcech mýlil a musel to vše přehodnotit. A to je ono, tomuhle není konce, jednoduše existují tisíce názorů na každou drobnost, které mohou být dobře podložené.

Je správné sice, svůj přerostlý egoismus tímto sebevzděláním trochu srazit abychom se mohli rozhlédnout po různých možnostech. Zaručeně je dobré o možnostech mít povědomí, ale je tu ta věc, že pokud budeme mít až příliš mnoho možností, nebudeme schopní mezi nimi efektivně volit. To je zvláštní zjištěni! A potvrdila mi to i jedna kniha, zabývající se psychologií rozhodování. Naše ego, je potřebné, naše pocity jsou darem, bez kterého by nic nebylo. Dnes se v psychologii rozhodování přikládá velký význam intuici, neznámo jak, jsou pocity pro dobré rozhodnutí klíčové.

Lidé, kteří mají specificky poraněný přední lalok mozku, nejsou schopní se rozhodovat, protože mají racionální smýšlení úplně oddělené od emocí. Jinými slovy, v našem kontextu, můžete toho vědět, kolik jen chcete, ale vůbec vám to nepomůže se pro cokoliv rozhodovat. Často jsme odkázáni na své city a bojíme se, neboť před námi je vše nejisté.

Jak by se dalo čekat, opakem strachu je víra. U Tomáše G. Masaryka, jsem byl poučen, že morálka, to jest víra ve vlastní přesvědčení. Nesmíme ustupovat z toho, kdo jme, kým jsme a jaké máme hodnoty. Avšak, opakuji, je zkázou, pokud si myslíme, že máme pravdu, nad kterou ničehož není. Zdá se to v rozporu, ale nemusí být. Záleží na tom, jestli naše víra respektuje druhé, nebo ne.

Víte, tento blog jsem založil, protože jsem se chtěl podělit o své cestě za hledáním oné vytoužené absolutní pravdy, která vše řídí. Našel jsem ji, ale úplně vyvrátila můj počáteční stimul, se kterým jsem ji začal hledat…. Jednoduše, ta pravda zní, že všichni okolo sebe stavíme svůj "pravdivý" svět, tyto světy jsou si navzájem rovnocenné a proto nemá smysl, aby jeden, soudil svět druhého.

Tento poznatek se stal základem mé víry. Myslet si zatvrzele, že mám pravdu, má katastrofální důsledky pro naše vztahy. Všichni se snaží mít "pravdu", je to chiméra, za kterou se všichni ženou. Lidi neradi od vás uslyší, že se mýlí. Pravdu, tak jak ji myslíme, mít nemůžeme, protože neexistuje.

Moje víra, se zakládá na tom, že existuje Bůh, který stvořil svět s člověkem, kterému propůjčil zvláštní práva. Chci jen poznamenat, že vůbec není důležité, jakým způsobem došlo k tomu stvoření, ani evoluce mi není již cizí. Ta práva, to jsou práva tvořit a k tomu, abychom mohli tvořit, potřebujeme specifické přesvědčení. Bůh je v roli diváka, nic víc, ani míň, zkrátka se baví naší tvorbou, nebo to bylo v jeho původním úmyslu. Člověka neomezil, dal mu svobodnou vůli v tom, že může tvořit i zlo, mám však za to, že to mu již takovou radost nedělá a to my cítíme, skrze pocity.

Taková je má víra, kterou jsem si sám vytvořil, musel jsem překonat mnoho dogmat, kterým jsem věřil, abych mohl přistoupit k takto odvážnému vyznání. Bůh rovnoprávný (nebo takřka rovnoprávný) s člověkem, člověk mající jeho práva tvořit. Když netvoříme, máme depresi, neplníme svůj účel.

Chtěl jsem se s vámi podělit o to metafyzické, v co věřím, protože, člověk nerozumí všemu a potřebuje víru, jakési zjednodušení, tahák, který mu pomáhá vypořádat se s mnohými situacemi, samostatně a zodpovědně.

Když budeme v nějaké situaci potřebovat rozhodnutí, pak pocity, intuice musí mít nejhlavnější slovo, to ony nás dělají tou osobností, kterou jsme a musíme jim tedy věřit. Vždy je otázkou, co je správné a odpověď na ni je pokaždé jiná. Každý případ je speciální, náš rozum nás jen někdy klame, a snaží se to vše nějak škatulkovat do společných kolonek. Bez víry není možný skok dopředu, vždy najdete mnohá pro a proti a čím více jich naleznete, tím těžší volba bude.

Zklamání nás potkat může, to patří k životu, ale má smysl pro humor, nechce lidi zklamat pokaždé. Říkám si, že bychom si měli užívat i zklamání, to že máme možnost být zklamáni, to je báječné. Výhra i prohra jsou pro mě stále výhrou, protože mohu pořád hrát, to je na životě skutečně super, vždy mohu začít hrát znovu, změnit hru, i hračky.

 


Šikana

21. května 2017 v 12:38 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Potřeboval jsem velkého daru, času, abych odhalil onu jednu zákeřnou záležitost, která mi bránila, abych se věnoval plnohodnotně seberealizaci a vůbec celkově mi bránila žít šťastně. Celé roky jsem prožíval depresivní nálady a modlil se o zázrak, ať už to přestane. Pak se najednou všechno zvrtlo, a aniž bych si to v ten moment uvědomoval, dostal jsem šanci objevit to, co mi stojí v cestě a dokonce i mnohem víc. Byl to krok do neznáma, bál jsem se pustit starého a zkusit důvěřovat něčemu novému. Tou zákeřností je komplex méněcennosti (dále jen k. m.). Mít a nemít komplex méněcennosti je rozdíl mezi být otrokem a být pánem.

K. m. zkoumám už dva roky a zjistil jsem, že má velký význam v tom, jak se naše společnost chová, utváří a tvaruje. Mnohé trendy, naprosto běžné, u kterých by nás to vůbec nenapadlo, stojí za nimi k. m.. Lidé na sobě neustále něco mění, nejsou sami se sebou z nějakého vkořeněného pocitu spokojení. Jen sami sledujte, jak se lidé, bůh ví v čem, snaží změnit, jen aby si ve společnosti připadali, že splňují standart. Následkem je ztráta individuality a ztrácíme-li individualitu, ztrácíme vše, celý ten smysl, kvůli kterému jsme se tu narodili - seberealizaci. To má pak za následek depresivní epizody.

K. m. však není vrozený, musel se odněkud vzít. Dlouho jsem hledal na tuto otázku odpověď. Jakým si prvním stupněm k. m. je komplex viny (k. v.). Ten myslím není třeba tolik vysvětlovat, neustálé sebeobviňování je jev známý. K. v. se může objevit vlivem výchovy již v předškolním věku a to jednoduše, dítěti je pořád vyčítáno, že něco podělalo, rodiče neumějí přijmout a hlavně nechápou, že chybovat je lidské a že právě těmito chybami se člověk učí. Pokud se učíme a někdo nás takto kritizuje, no to není hezké a je to kontraproduktivní z hlediska samotného smyslu výchovy.

Rodič však může dělat ještě něco horšího než to, po vyhubování mu ještě řekne: "Podívej se támhle na toho Pepíka, ten se takhle nechová!". V ten moment se začne dítěti vrývat do mozku program, který ho učí, aby se porovnával s druhými. A jsme doma, protože toto je ten nejhlavnější symptom k. m..

Dítě se nemůže porovnávat s druhými, nýbrž samo musí přijít na to, proč je to, či ono špatné. Jestli ne, jestli k tomu nedostane příležitost, nezbude mu, než se podle rady rodiče referenčně opřít o okolí. Nebude se mu dařit dodržovat vámi stanovená pravidla, protože neví, proč by je měl dodržovat, nechápe to a s přibývajícími ranami začne mít pocity nedostatečnosti, neschopnosti a to je už skutečné zlo.

To však není všechno, v našich končinách se zcela jistě dostaví k. m. ve školkách či školách. Jedná se o šikanu, která vzniká v momentě, kdy se učitel nedívá. V tomto momentě se vytrácí vlastně prvek vědomí, a najednou jsou neuvědomělé děti samy ve třídě. Jsou neuvědomělé, ještě nevědí, že se nevyplácí řešit konflikty násilím, pro ně je to nejpřímější cesta, jak něco dokázat. To úplně smývá mýtický obraz toho, že děti jsou pro samu čistotu nevinné. To je přímo inkviziční technika.

V momentě, kdy jsou dva a více lidí pohromadě, chová se jedinec odlišně, je spuštěn jakýsi přirozený program, který je, zdá se, všem společný. Jednou z priorit tohoto programu je "Dělej jako já!" (také se zde objevuje proces porovnávání jako symptom), tedy nikdo nesmí vybočovat, jakmile to někdo dělá (tj. konflikt), pak ho tento program vyhodnocuje jako potenciální hrozbu pro stabilitu společenství.

Tou hrozbou, jak možná tušíte, se právě stává dítě, které se chová jinak, není součástí toho malého stáda, je nějak výjimečné. Může to být cokoliv, může to být něco na těle, ale i na duši. Podle zdejšího pravila - jsi jiný a budeš tedy trpět. Onen společenský program nestrpí odlišnosti, snaží se o stejnorodost svého stáda, aby vazby byly co nejpevnější, logika zde nehraje vůbec žádnou roli, dělá to za každou cenu. Nechce připustit, aby ostatní začaly rovněž myslet a jednat individuálně. Osobně jsem byl vždycky odlišný, to nejextrémější, co si pamatuji bylo, že se mi děti snažili strčit prsty do rozjeteho ventilátoru.

Školy (současné) se tak stávají obludnými továrnami na duševně choré lidi bez osobní morálky a svědomí. Jsem horlivě zapálen pro obranu individuality a svobody, protože právě tyto věci nás dělí od života a smrti, budeme-li se řídit neustále něčím jiným, mimo nás, autoritou, či nějakým trendem a podobně, zanikne pokrok, který je nezbytný, chceme-li přežít. Kde bychom byli například bez pokroku v zemědělství? Trpěli bychom stále hladomory, které byly u nás typické ještě pro počátek 19. století.

Věřím, že v soukromých školách a školkách je to riziko mnohem menší, protože státní školy jsou v podstatě byrokratické mašinerie, jejichž funkce je na k. m. přímo postavená. Pravidla, která jsou úředníkům - učitelům seshora dávaná učitele přímo omezují v tom, aby jednali podle svého nejlepšího individuálního přesvědčení, časem se morálně zkazí a učitelství se stává čistým žoldnéřstvím za rohlík. Učitel necítí zodpovědnost vůči sobě, svému postavení, ani vůči žákovi - klientovi, ale jen čistě vůči pravidlům, které vycházejí seshora. Musí je dodržovat, a přesto nejede vlak. Věřím, že svědomitý rodič pochopí, že určitě není správné, pokud učitel cítí více odpovědnost vůči předpisům, než vůči jejich dítěti.

V soukromém školství, domnívám se, že taková pravidla přímo nejsou. Zde je ustanoven skutečný vztah služba - klient, který nutí učitele mít cit pro vlastní zodpovědnost, být vzdělaný a umět k dětem mluvit a zaujmout je. Někteří státní učitelé dokonce využívají šikany vědomně k tomu, aby dosáhli nějakého svého cíle, to se v soukromém školství vážně stát nemůže. Je to demonstrace samotného diletanství takového "učitele", které takoví schovávají za jakousi nedotknutelnou autoritu (to je na zvracení). Předcházení šikaně je v případě soukromého školství naprostou prioritou.

Kouzlo přítomnosti

7. května 2017 v 13:17 | Mikoláš Chromík |  O životě
Jednou jsem šel na své oblíbené místo, kde daleko na vysokém kopci je položena lavička, kde chodí velmi málo lidí, spíše vzácně řekl bych a kde toho ruchu, kterého známe z měst, snad vůbec není slyšeti.

Přede mnou se rozléhala louka a v dáli jsem měl nádherný výhled na lesy. Tohoto dne jsem však šel na toto své oblíbené místo z jednoho konkrétního důvodu - zjistit, co se stane, když přestanu myslet, co se stane, když si sednu na tu lavičku a nebudu přemýšlet nad věcmi ani minulými a ani budoucími - přestanu se starat.

Už asi po půlhodině se začaly dít zvláštní věci. Uviděl jsem tam v té louce daleko víc, než na počátku. Nebudu vám prozrazovat, co všechno jsem viděl, chci, abyste měli pak stejný překvapený pocit, jako já. Po této zkušenosti to již pro mne není jen "louka" ale velmi složitý systém, kde se pořád něco děje.

Vlastně jsem udělal to, že jsem přestal myslet a začal vnímat, požívat jen to, co ke mně přicházelo za vjemy právě v tomto přítomném okamžiku. Sám o sobě jsem se po asi 2 hodinách cítil úplně jinak. Přijdete i na spoustu zajímavých věcí, odpovědí na otázky, na jejichž odpovědi jste v tomto momentu resignovali.

Uvědomíte si podstatnost přítomnosti, nemůžeme nijak ovlivnit minulost a v podstatě do značené míry jsme bezmocní i vůči budoucnosti. Není nic důležitějšího, než to co je teď a když si to uvědomíte, tak zjístíte, že v tom co chcete teď a co jste plánovali do daleké budoucnosti, je podstatný rozdíl - jsou to odpadky, které nás jen zatěžují.

Také pochopíte, že věci jsou teď tak, jak nejlépe mohou být, že není třeba snad do ničeho zasahovat, či o něco usilovat, uvědomíte si sami sebe, že teď chcete něco jiného a to vás přiměje vzdát se boje o něco, co vám připadalo iluzorně podstatné.

Také jsem poděkoval sám sobě za to, že jsem se rozhodl zkoumat lidské vnímání a myšlení, protože bych k tomu možná nebyl přiveden. Před tímto rozhodnutím jsem byl sužován psychickými problémy, domníval jsem se, že jsem nedostatečný, neschopný dodržet cokoliv. To bylo pořád jen samé "Zkoumej!" a "Uč se!!" a když se mi v životě nevedlo, tak to byla moje vina, pro nedostatečné poznání a poučení se. Ale jednoho dne jsem se vzepřel a řekl si věty ve smyslu "Co když pořád podám, protože mi něco uniká?", "Co když mi něco brání vidět pravou podstatu skutečnosti?!".

Když jsem již nějakou dobu na té lavičce seděl, tak jsem si povzdechl "Páááni! Jak mohou lidé dělat údajně neomylné závěry o povaze naší reality, když ji nikdy nevnímali celou!".

Když jsem šel zpět, byl jsem jako vyměněný, když jsem byl opět mezi lidmi, bylo mi úplně jedno, co si myslí, jako bych ani nevnímal, že tam jsou. Tedy až na děti. Ty malé děti dělají, co je napadne, dělají to hned, nemyslí, a proto pro mě byli živí. Dospělí jsou takoví mrtví, asi proto jsem je jakoby neregistroval. Vím ale, že se na mne dívali úplně jinak, než jak je obvyklé. V těch výrazech bylo cítit trochu zájmu a možná i trochu závisti, nepochopení a udivení. Vážně, jako by mezi ně náhle vstoupil někdo jiný a jeho zjev by jim byl zvláštním způsobem pozoruhodný.

Ale i já sám sobě jsem se divil…

Protože když jsem začínal cestu zpět, a šel ještě přírodou, nešel jsem přímo, jak by bylo zvykem. Avšak všelijak jsem se na cestě zastavoval a zatáčel, u toho a zatím, co se mi líbilo na pohled a poskytovalo mi to jakési vnitřní uspokojení. Uvědomil jsem si, že na této cestě jsem řízen duší! Rozum neměl pro toto chování popis, či slova, považoval by to za divné, či hloupé. Jediné co rozum udělal, je to, že udal cíl cesty - jít domů. Cestu samotnou však neřídil rozum, ale duše. Což je zajímavá zkušenost a zároveň, díky svému dosavadnímu poznání vím, že úplně stejně je to i s cestou životní.

Hlavní poučení však pro mě bylo, že nikdo nic neví. Proto také naše životní cesta nemůže být vedena rozumem, protože ten je omezen zkušenostmi. Když jsem se díval do koruny jednoho menšího, krásně zeleného stromku, jímž prosvítalo žlutavá záře Slunce, řekl jsem něco ve smyslu "Nic není tak podstatné, jako to, že tu jsi ty a že tu jsem já.".

V tomto momentu přítomnosti, kdy jste zároveň zvědaví po tom, co se děje výhradně v přítomném čase (tj. velmi důležité), začíná být zjevné, že když si přiznáte, že nic nevíte, připouštíte do svého světa to, co jste dříve neviděli, protože jste to třeba zavrhovali. Není třeba všechno složitě dolovat a vystavovat nějakou strukturu ve své mysli, tak, abyste prý obstáli před světem. To je prostě nesmysl, vyplývající z manipulace a komplexu méněcennosti.

Když se nebudete bát a vystavíte se problému, jako že už tam jste v řešení toho problému, vyřešíte ho, umíte to, toto naše mysl prostě umí a kolikrát vymyslí hodně elegantní řešení, pokud není svázaná předchozími hloupými pravidly a standarty. Věci, které vypadají složitě, mají jednoduchá řešení, někdy dokonce stačí jen počkat.

Podělil jsem se s vámi o téma, které momentálně zkoumám i já, jsou to věci pro mě poměrně nové a fascinují mě. Konečně jsem psaní tak nějak vyladil s mým současným stavem poznání. Co se týče tohoto zážitku s přítomností, jsem pochopil, že to je něco, co se musí cvičit, protože zde se ukrývá spoutaná skutečná síla jednotlivce.

Dále bych chtěl doplnit na závěr jednu věc, zásah do okolí je oprávněný pouze tehdy, když chráníte své blízké (i sebe) před násilím. Bezpečnost je jedinou správnou úlohou moci (od slova mohu), jako takové. Proto v reakci na nedávný politický exces našeho "prezidenta" se rozhoduji pro vstup do politiky, neboť chápu věc tak, že došlo k napadení mě i mých blízkých, při jeho humus projevu, který přímo napadá Ústavu, která je smlouvou mezi námi lidmi a vedoucími politiky. Tato Ústava byla sepsána, protože cesta politika je cestou násilí, jeho vůle je realizovaná násilím a proto jsme museli nějak vymezit to, co politik smí a nesmí. A to je ohroženo a vnímám to jako napadení.

Na tom je mi však líto jedné věci, že již nebudu moci tak volně poznávat, jako jsem mohl, je to však určitá povinnost, musím, protože kdybych se svých ušlechtilých stanovisek vzdal, byla by to jen prázdná slova bez přesvědčení a tedy jednání. Musím, protože i kdybych se vzdal a vybral bych si prvně hanbu, stejně by mě situace přivedla k tomu, že bych bojovat musel začít a je lépe začít z vlastního přesvědčení na popud vlastní cti, než na popud nouze a zvířecí vyděšenosti.

Kam dál