Inovuji ...

5. srpna 2016 v 9:43 | Mikoláš Chromík
Dobrý den přátelé,

chtěl bych vám sdělit, že přecházím na vlastní web patronovaným úplně na vlatní pěst. Jedná se o web:

globalgeneration.cz


Věřím, že to bude pro čtenáře uživatelsky přívětivější, těším se na Vás!

S přáním blaze prožitých dnů,

Mikoláš Chromík

 

Tak proč tu jste?!

26. července 2016 v 14:23 | Mikoláš Chromík



Dobrý den přátelé!


Píši, protože má duše volá po něčem, co v naši společnosti chybí. V blízké budoucnosti mám v úmyslu dělat i víc než psát, ale psaním to v těchto případech asi začíná vždycky. Píšete, protože si jinak nemůžete pomoci a ano, je to vlastně ono volání duše, doufáte, že ho někdo uslyší a bude s vámi sympatizovat. A co že to vlastně mé duši chybí?

Přál bych si, aby všichni brali svou práci vážně, ku prospěchu společného kolektivního cíle - mít spokojenou a vzdělanou společnost. Vy kdo máte v moci měnit svět k lepšímu jakkoliv malým dílem a neberete tuto práci vážně, popíráte smysl své existence. Všichni si můžeme říci otázku: "Tak proč tu jste?".

Píši, protože bych si z duše přál napravení dávného a nejvíce ohavného zločinu vůbec. Někdy někdo vynaložil velké úsilí na to, aby oddělil v člověku vědomí (rozum) od podvědomí (duše). V praxi se to poté projevuje tak, že je člověk schopen přehlučit hlas srdce, zatím co rozum prospěchářsky propočítává na základě získaných dat a zkušeností to, co se mu zrovna hodí, nehledě na poslání.

Nejen že tak ztrácíme identitu jako jednotlivci (duše je totiž to, co nás určuje jako jedinečné bytosti), ale funkčnost celé společnosti je tímto degradovaná. Přál bych si zde mít doktory, kteří mají reálný vztah k pacientovi, aby z něj nedělali pokusný a pozorovaný objekt. Bylo by krásné, kdyby usilovali pro pacienty přesně o takovou péči, o jakou by usilovali u svých příbuzných a aby smrt nevnímali jako bezpředmětný úkaz, i když jí mohli nějakým způsobem zabránit. Máme doktory, kteří léčí málo, neefektivně a když nemají, co na vás vyléčit (i když máte nějaký problém), tak si vás drží, protože jste pro ně položkou, která vydělává.

Přál bych si zde mít učitele, kteří by měli vztah k učení a ve svém vlastním zájmu znali více, než jim nařizují osnovy. Přál bych si, aby učitelé nezesměšňovali a psychicky netrestali žáka, který se ptá na víc, než je v osnovách. Nebo se snaží něco podniknout na vlastní pěst v oboru vzdělávání. Pak tím tuplem popírají smysl školy.

Pak nad tím vším bych si přál, abychom zde měli politiky, kteří naslouchají lidem a kteří udělají podmínky pro to, aby každý z nich mohl brát svou práci vážně. Spíše naslouchat než mluvit, o to běží. Zlomky pravdy se nachází v každém z nás, nikdo dobrovolně nežije ve světě vystavěným ze lží. Pokud politik přestane mluvit a přesvědčovat druhé (vnucovat silově svůj názor), ale začne naslouchat, pochopí, že může souhlasit s postojem člověka, který hned zprvu chtěl zavrhnout. Bylo by však ještě krásnější, kdyby toto zjištění bral vážně a jednal on a nikoliv, že to hodí o orgán výše a zbaví se tak odpovědnosti. Tím opět popírá smysl existence sebe sama, to proto pozorujeme destruktivní chování lidstva.

A vlastně jsem začal psát kvůli těmto destruktivním projevům, i když jsem v tom neměl jasno a asi stále nemám. Jeden článek za druhým je mým myšlenkovým postupem v definicích těchto problémů. Psaní beru vážně, protože je to pokus o popis toho, co se mi intuitivně snaží srdce říci. Kolikrát je takový vjem tak složitý a neznámý, že jedna strana nestačí. Pro mě je srdce bez umění slova nevyužité, slovo ryzím je privilegiem člověka a proto umění slova dělá člověka člověkem.

Víra ve vyšší cíle

22. července 2016 v 14:56 | Mikoláš Chromík |  O společnosti



Vítejte přátelé!


Asi poslední měsíc se zabývám překladem (z angličtiny do češtiny) Masarykových předválečných výroků k imigraci v USA a k rasovým nepokojům. Nejen že mě Masarykovy myšlenky zajímají, pro mě je to Einstein v oboru morálky a etiky, ale také to dělám pro to, abych si polepšil angličtinu, a musím říci, že mi to dalo hodně a pořád dává. Masaryk je vlastně takový liberalista, který obhajuje práva a svobody jednotlivce a rovnoprávnost mezi všemi.

Už jsem zde na pár místech prohlásil, že problém dneška je především problém morálky, to říkal ostatně Masaryk také. Ale uvědomil jsem si takovou věc, že dokud budeme řešit problémy ekonomické, naše problémy budou vždy ekonomické, dokud nezačneme řešit problémy morální. Politici se dnes ohání ekonomickými hesly, kterým nikdo nerozumí a snaží se tak vypadat moudře, natolik moudře, aby si běžný člověk říkal, že je hlupák a nemá do organizace našeho společenství žádné právo mluvit. Rozumíte už, co myslím tím nemorálním přístupem?

T. G. Masaryk, v těch svých výrocích, při své první návštěvě USA kritizuje podmínky imigrantů, že to je třeba řešit, protože se to může obrátit proti nim a mohlo by to vést k rozvratu USA. Děti se tam potloukali umazané v podivných uličkách, izolované, ve špíně, zatím co rodičové pracovali v dolech. Nikdo z nich neuměl anglicky, také to byla doba pádů absolutistických režimů, takže nevěděli jak si vydobýt místo v demokratické zemi, byli nucení žít jako celá rodina ve stísněných prostorech. Zkrátka byla zanedbána jejich integrace, a když už neměli žádnou hmotnou nouzi tak se přestěhovávali do Spojených států výhradně za ziskuchtivými účely. Tedy bez jakéhokoliv ohledu na zájmy již existujícího primárního národa.

Důvod, proč píši tento článek, je v tom, že mě překvapila u Masaryka jedna myšlenka. Chápe víru, jako něco, co lidi může spojit, v tom liberálním duchu. Dopředu vám říkám, že nechci obhajovat jakoukoliv interpretaci náboženství. Nechci nikoho přesvědčovat o Boží existenci a současně je lhostejno, jestli je víra, jako nějaká tendence, výsledkem evolučního vývoje mozku. Každopádně myslím, že oba tábory se mnou budou souhlasit, že víra v nějaké ušlechtilé ideály, je určitým výdobytkem člověka, který mu slouží k přežití.


Masaryk kritizoval netoleranci vůči náboženství jako něco, co není vlastní liberální filozofii. Označoval to jako krizi, protože v momentě, kdy se bude každý člověk ohlížet pouze na svůj materiální prospěch, začne docházet k rozpadu správné funkce vazeb ve společnosti. Jednou z takových nejhodnotnějších vazeb je právě ona rovnoprávnost. A rovnoprávnost je krásný ušlechtilý ideál.

Víra je společná věc nám všem, bez ohledu na rasu a cokoliv jiného, proto se o ní TGM tak často zmiňuje v Americkém tisku v kontextu těch rasových nepokojů. Uvědomuji si také, že to je jediná věc, která může nastolit ve světě mír. Absence víry ve vyšší princip lásky a moudrosti, která vychází z poznání nicotnosti člověka před velikostí vesmíru, je právě oním důvodem všech konfliktů, o kterých dnes slyšíme. V této souvislosti dovolte, abych něco pronesl o své víře, dle srdce.

Připadá mi být paranoidní a směšné, že mi lidé hledáme jeden na druhém nějakou chybu, abychom ho mohli odpravit ze světa, tím myslím hlavně paranoickou mánii národů, ras a tříd společností. Je to k pláči, protože bychom měli být jednotní na této malé hroudě kamení s trochou vzduchu, kterou přezdíváme planeta Země. A tato Země je obklopená takřka nekonečným prostorem a nekonečnými možnostmi. Jestli nás sleduje v tomto vesmíru ještě někdo jiný, z veliké vzdálenosti, třeba několika set světelných let, musí si snad říkat, že to je vtip, nějaká nepovedená komedie.

Dále pak já osobně toužím po cestách do vesmíru, je mi líto, že to asi za svého života nezastihnu, abychom létali ke krásným prstencům Saturnovým tak pohodlně a pravidelně, jako dnes létají letadla třeba do Washingtonu. Avšak kdybychom více věřili těmto velkým ušlechtilým cílům, tak vím, že by se tyto věci dali splnit, nebo už by tu dávno byli.

Aby lidstvo dosáhlo na takové krásné velké cíle, a každý z vás může přidat další cíl, je nutné najít společnou řeč, komunikovat jako tým, který pracuje na budování a péči o věci. Je to naprostý protipól toho, co děláme dnes - hádáme se a vraždíme, jsme uzavřeni v opakujícím se cyklu nenávisti motivované materiální závistí. V tomto je komunikace těžká a snad nemožná. S vírou však přichází právo, protože když věříte a v tomto smyslu konáte, máte odpovědnost. Člověk, který tvoří hodnoty, ví, že nic závidět nemusí, protože věří ve své jednání. Samozřejmě, musí tu být ještě zařízení, které nás naučí k takovému jednání, o tom plánuji také něco napsat. Podstatné je však pořád to, že když budeme mít příslušná práva, nebudeme se bát cokoliv podnikat a o tom to je.

Už chápete, proč je víra naším výdobytkem, který může zajistit naše přežití? Musíme se jako výsostní občané bránit ignoraci, my máme co říci! My máme duši a máme i víru! Přestaneme hledat rozbroje a začneme spolupracovat - vyřešeným morálním problémem, se vyřeší i onen problém ekonomický, který se stejně nad námi vznáší jako imaginární (a hlavně umělý) oblak v závislostí nad tím, jak dokážeme spolupracovat.



Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto sděluji, že spoustu informací a aktualit sdílím jen na fabcebooku:






 


Snaha o získání sebejistoty je klam

14. července 2016 v 13:00 | Mikoláš Chromík |  O životě




Vítám vás přátelé!


Většina z vás zná ten tíživý pocit nejistoty, krátce před vaším pohovorem, rétorickým vystoupením před lidmi, nebo nějakým jiným druhem jednání, víceméně obchodního charakteru. A tedy protisměrně hledáme, nebo toužíme najít nějakou magickou a elegantní radu, která by nám tento problém pomohla vyřešit. Tedy snažíme se vyhnat pocit nejistoty pocitem jistoty. Tento problém jsem řešil až do nedávných dnů.


Mám zkušenosti právě s rétorickými výstupy. Vím o jistých záležitostech, které mi prakticky pomáhaly zbavit se tohoto stresu, ale nějaký obecnější popis toho, proč se tak dělo, jsem neznal - tedy až doteď. Opět vás vyzívám k trpělivosti, neboť článek chci předložit k zamyšlení, ohledně určité klíčové věci, vůbec nemám v úmyslu v něm obsáhnout vše ohledně této problematiky. Jde o shrnutí myšlenky.


Účastnil jsem se mnoha soutěží, více než úspěšně, avšak když jsem se účastnil poprvé, byla to katastrofa - ne že bych neměl co říci, ne že by to, co jsem prezentoval, nemělo kvalitní obsah, ale bylo to právě stresem, pramenícím z pocitu nejistoty. Ale postupem času jsem začal do praxe aplikovat, nebo snažil jsem se aplikovat, nejen rady ohledně sebeovládání, které jsou podložené kvalitními výzkumy a technikami působnosti řeči těla a intonace hlasu, ale také určité rady přenášené tradičně.


Jedna z těchto tradičních rad byla - nesnaž se vyhrát. Tedy vzdej se, ale stále se nech vést tím co se děje, buď u toho… Když jsem to začal používat, šel jsem před lidi s tím, že mi vůbec nejde o nějakou soutěž, o nějaká počtem omezená místa, ale že tam jsem především proto, že chci dělat to, co chci dělat - tedy předávat informace publiku. Trému před samotnou akcí jsem sice vždycky pořád měl, ale jednalo se již více méně o zdravou trému, takovou, která vás k cíli posune ještě více, než kdybyste byli v naprostém klidu.


To je klíčové vodítko, ale také trochu neurčité s potřebou jistoty se člověk setkává každý den, ať už jde o jakoukoli činnost. Přímo se zdá, že je to nad rámec běžného chápání, že jde fakt snad o magii. To, proč to funguje, zůstalo pro mě tajemstvím do té doby, dokud jsem se u jednoho ruského autora, Vadima Zelanda, nepotkal s jeho pojetím důležitosti. Na mé facebookové stránce jsem jednou přidal tento příspěvek: .


Tento fb status přibližně shrnuje moji zkrácenou interpretaci tohoto pojmu důležitosti. My si vystačíme s tím, že čím méně možností na cestě k cíli máte, tím je pro vás celá záležitost důležitější = obtížnější. A toto jsou dva pilíře, na kterých problém stojí a ze kterých to rozlouskneme snadno.



Pocit jistoty a sebedůvěry vnímáme jako něco, o co je třeba automaticky usilovat, jako by se měl s touto tendencí člověk narodit. Jak by ne, žijeme ve světě, který nám vnucuje svou omezenou nabídku, a tak zároveň popírá individuální kvality jednotlivce. To výchova nás naučila, že jestli něco chceme, musíme o to bojovat, nebo to dostane někdo jiný. Abych byl konkrétně přesný - potřebu jistoty generuje důležitost (ve smyslu vzácnosti) zvolené cesty (příležitosti).


Pocit, který jsme kdysi dávno popsali jako pocit nejistoty je podvědomou reakcí na stísněný stav, do kterého nás společnost uvádí. Člověk to tak cítí, protože se musí vlézt, proti své vůli, do nějaké škatulky a je mu vnucena iluze, že musí, jinak o tu ubohou možnost přijde. Kdyby se ale člověk odhodlal sám tvořit své hodnoty a nespoléhal jen na zavedený systém (omezenou nabídku), nic takového nepocítí. Pocit nejistoty je vlastně uměle, virtuálně vyvolaný, se samotným člověkem jako samostatně funkční jednotkou to nemá nic společného. (více o omezení nabídky zde: Podstata omezení svobodné vůle (2/2))



Pocit jistoty, nebo nejistoty - je to jedno a to samé. Pocit nejistoty se totiž snažíte vyrovnat pocitem jistoty, fakt je ten, že je to jedna a táž těžko definovatelná iluze. Možná si říkáte, že čím připravenější budete, tím větší jistotu získáte - omyl!!! Fakt je ten, že to vůbec nemusí záležet na vašich kvalitách, můžete být připraveni, jak chcete, ale budete-li vystreslejší, než lajdák od vedle, bude to on, kdo nad vámi zvítězí!


Budete-li přehánět přípravu, sami sobě si tak vlastně budete dokazovat, že věc je pro vás důležitá a s tím úměrně poroste nejistota. Jestli do něčeho jdeme, musíme přeci sami od sebe vědět, že je to s námi plně slučitelné, příprava je pak v tomto smyslu tendencí na sobě něco měnit a znakem toho, že si nevěříte (něco jiného je, když vás však samotná příprava těší). Tato omezená nabídka nás nutí se porovnávat, i když někdo má mnohem lepší předpoklady, nemusí uspět - to je charakteristický rys méněcennosti, který je v naší populaci tiše a neviditelně zakořeněn. (více o komplexu méněcennosti: Komplex méněcennosti jako nástroj kontroly)


Není snadné přesvědčit sám sebe o svém významu, i když psychologové a terapeutové by se vám přesně k tomuhle pokoušeli dopomáhat, pokud za nimi s tímto problémem půjdete. Není to dobré, stejně jednou člověk na takové přesvědčení tvrdě narazí. Nejčastěji se u člověka jedná o mírně zvýšené ego, formou mírné nadřazenosti. Nebo radí, abychom ve stresových situacích uvolnili všechny svaly, to ovšem opět je jen dočasné. Svalové napětí je důsledkem psychického napětí, které je příčinou a uvolněním svalů určitě tuto příčinu neodstraníte.






Cesta podle mě vede jinudy - vzdát se boje o vlastní významnost. Prostě uznat se neměnně za významné (prostě jste se jednou tak narodili s tím až do vaši smrti, na tom nic a nikdo nemůže nic změnit), tak jak si myslíte, že významní můžete být, s nikým se o to ale nepřete. Tajemství, jak dosáhnout svého cíle bez boje tví v tom, že zvednete význam, nikoliv svůj, ale toho, s kým jednáte.


Člověk se obecně cítí jako v agresivní džungli, ve které svůj význam (postavení) musí pořád hájit, je tím znaven a vyčerpán. Věřte tomu, že projevíte-li se loajalitou, hodně to toho člověka potěší a vzbudí to v něm sympatie.Tak jako já jsem probudil sympatie ve svém publiku, protože jsem se neupíral na svůj vlastní cíl - získat umístění na stupních vítězů. Nýbrž vyzvedl jsem jeho význam, význam publika. O tom celém je to krásné kouzlo a tajemství, které jsem dřív nechápal.


Bojem o svůj vlastní význam (postoje, ze kterých se vaše osobnost skládá), což je snaha o získání sebejistoty, tedy druhé málo kdy přesvědčíte a většinou ani člověka takhle přesvědčit nelze, ani vy sami byste se nenechali. Boj o svůj význam vlastně vyvolává adekvátní odpor, vůči těmto vašim snahám.


Dále uvedu jen dva příklady, z reálného života, na kterých jsem to pochopil definitivně. Nedávno jsem se setkal s mým kamarádem, který má v mnohém odlišné názory na politiku. Zvykem bývá se názorově pohádat a jít zase domů, ale tak nějak se mi nechtělo hádat, dopředu jsem to vzdal, a aniž bych si to uvědomil, použil jsem přesně tato pravidla, o kterých jsem výše psal.


Nechal jsem ho mluvit, prostě jsem ho vyslechl, svěřil jsem se tomu, co se děje, nesnažil jsem se to maniakálně kontrolovat. Jen jsem se ho sem tam zeptal na to, co a jak myslí, když se mi něco nezdálo. Byl mi vděčný za to, že se semnou o tom mohl rozumně pobavit i když zastáváme odlišné postoje, pochopení jsme k sobě nacházeli. Vlastně jsme získali vzájemné uznání.


Současně si uvědomíte, že můžete pochopit druhého, když vyslechnete jeho důvody, proč zastává to a tamto. Musíme tak trochu věřit tomu, že člověk nechce automaticky jenom lhát nebo stavět své názory na nesmyslných iluzích, ale že sám se chce nějak ve světě a svém okolí vyznat ke vlastnímu prospěchu. To je vynikající cesta ke slučitelnosti zdánlivě neslučitelných názorů.


A konečně ten druhý příklad, ryze obyčejný, se mi stal v obchodě. Jednou jsem si zapomenul vzít batoh na nákup. Tak jsem požádal o tašku přímo v obchodě, když jsem zaplatil, přemýšlel jsem hned nad tím, jak do té taštičky nasáčkuji ty hlouposti, co jsem nakoupil. Avšak ta paní to sama vzala a věci tam dala. V ten moment tam automaticky vznikly sympatie, ona v ten moment vlastně pozvedla můj význam svou lehce nadstandartní službou. Jedná se o úplně něco jiného, než když se musíte snažit pospíchat, protože se na vás vyvolává obecný (nevyřknutý) tlak, že musíte co nejdříve vypadnout, protože tu nejste sami a tak se do té tašky snažíte vše co nejrychleji naházet. Vztah s klientem je určitě dobrá věc, do takového podniku se jistě jako zákazník vrátíte.


Přátelé, popsal jsem vám prostředek, kterým skutečně můžete tvořit, to co si sami vyberete, nečekám, že to pochopíte hned, mě to trvalo hodně dlouho. Ale možná ve vzpomínkách také narazíte na situace, které tomuto všemu dají za pravdu. Ještě jedna věc se tu však nabízí - nutnost chránit svou vlastní psychickou energii, pokud není člověk psychicky vyvážen, nikdy nemůže nalézt odhodlání pro svůj pohyb, proto vám doporučuji jako prevenci tento, jeden z mých předešlých, článků: Komplex viny v arzenálu manipulátorů. Pocit viny může odstartovat mnoho nepříjemností v duši. Uvědomil jsem si, jak strašně často a kdekoliv jsme vystavování situacím, kdy se nás někdo jiný snaží dohnat k vlastnímu ospravedlňování … na to vám řeknu jediné - nedejte se a obejděte je s chladnou hlavou!


Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto sděluji, že spoustu informací sdílím jen na fabcebooku:








Případ: Noční klid

29. června 2016 v 9:37 | Mikoláš Chromík |  O společnosti



Dobrý den přátelé!


Dnes (28. 6. 2016) jsem byl na hlavním stanovišti městské policie v Hranicích. Důvod, proč jsem tam šel, byl ten, že mě zajímalo, jestli registrují ten kontinuální kraval, který musí snášet obyvatelé bytových domů v centru města Hranic. Pro vás, kteří nejste z Hranic, a jste třeba z obdobně středně malého města, vám o vývoji této kauzy, budu poskytovat nové zprávy ihned, jakmile se ke mně dostanou příslušné relevantní informace, abych vám nabídl inspiraci a návod, jak případně řešit tento problém u vás. Víte, řeším to kvůli tomu, že nežiji ve větším městě, jako je Brno, pokud se tam člověk nastěhuje, tak přirozeně s hlukem počítat musí, ale v těchto menších městech by se dle mého názoru hluk regulovat měl.

No, … takže, abych se vrátil k tomu, co jsem se od pana policejního operátora dozvěděl. Ano, registrují problémy s rušením nočního klidu a ano, uvědomují si, že se jedná o závažné zasahování lidí opojených alkoholem do práv lidí, kteří chtěli v klidu spát. Když mi tuto informaci sdělil, tak mě to velmi uklidnilo a věděl jsem, že je to člověk, se kterým lze o problému rozumně konverzovat dále.

Ujistil mě, že není problém zavolat, když mi někdo před barákem dělá randál, a že policie je povinna takový požadavek řešit. Když přeskočím pár odboček, než jsme se dostali skutečně k tomu, co jsem chtěl slyšet, tak mi v souvislosti s tím ještě sdělil, že čím více bude mít daný výtržník záznamů, tak pak následně, po určitém kritickém počtu těchto záznamů, bude jeho trest vůči porušování našich práv vyšší než doposud a příště si to možná rozmyslí.

Tak nějak jsem mu na to odpověděl, že to je sice zajímacé, ale problém, kvůli kterému tu jsem, to nevyřeší, protože rušení nočního klidu probíhá v ulicích kontinuálně, jinak řečeno imr vére, jeden speciální vyřešený případ, tento problém neeliminuje. Strážník by v praxi prostě přišel a odešel a hluk by byl dál.

Pan policista, se kterým jsem to probíral, mi prozradil, že mají na udržování pořádku v celém městě asi jen 20 policistů!!! A plus k tomu nejsou sto dodržovat ustanovené vyhlášky o nočním klidu z důvodů vnitřně organizačních. Tak prostě mi začalo docházet, že tento problém se nekontrolovatelně rozrostl právě z nedostatku péče státní správy o dostatečnost prostředků k příslušné funkci městské policie vůči velikosti jejich odpovědnosti, která se rozléhá nad městem.

Pak mě zajímalo, jestli evidence těch záznamů o výtržnictví může vyvolat určitý připomínkový tlak na státní správu, že to je třeba nějak řešit. Bylo mi nepřímo naznačeno, že by to mělo asi jen vážně minimální význam z tohoto hlediska a že nejvyšší právní vliv bude mít petice přímo starostovi.

Nooo já jsem tušil, že úřad v tomto systému vlády bude potřebovat nějaký papír, aby to pochopil, že je třeba s tím něco dělat. Nicméně státní správa to zkrátka musí řešit, podle mě právo na nerušený spánek, který nám už tak dost ruší takřka neřešitelné světelné znečištění, má o mnoho základnější prioritu, než právo se jednou nebo dvakrát do týdne zežrat jako dobytek a dávat o tom hlasitě zprávu světu na ulici. A tohoto názoru já se nevzdám, takže pokud bydlíte v Hranicích v centru, můžete očekávat, že na vás zazvoním s žádostí o podpis takovéto petice. Opět připomínám, že o vývoji tohoto případu vás budu informovat, jakmile budu mít k dispozici nějaké ty další informace.


Mnoho informací dávám jen na facebook, takže jestli máte zájem, tak vám zde nabízím odkaz:



Kam dál