Šikana

Neděle v 12:38 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Potřeboval jsem velkého daru, času, abych odhalil onu jednu zákeřnou záležitost, která mi bránila, abych se věnoval plnohodnotně seberealizaci a vůbec celkově mi bránila žít šťastně. Celé roky jsem prožíval depresivní nálady a modlil se o zázrak, ať už to přestane. Pak se najednou všechno zvrtlo, a aniž bych si to v ten moment uvědomoval, dostal jsem šanci objevit to, co mi stojí v cestě a dokonce i mnohem víc. Byl to krok do neznáma, bál jsem se pustit starého a zkusit důvěřovat něčemu novému. Tou zákeřností je komplex méněcennosti (dále jen k. m.). Mít a nemít komplex méněcennosti je rozdíl mezi být otrokem a být pánem.

K. m. zkoumám už dva roky a zjistil jsem, že má velký význam v tom, jak se naše společnost chová, utváří a tvaruje. Mnohé trendy, naprosto běžné, u kterých by nás to vůbec nenapadlo, stojí za nimi k. m.. Lidé na sobě neustále něco mění, nejsou sami se sebou z nějakého vkořeněného pocitu spokojení. Jen sami sledujte, jak se lidé, bůh ví v čem, snaží změnit, jen aby si ve společnosti připadali, že splňují standart. Následkem je ztráta individuality a ztrácíme-li individualitu, ztrácíme vše, celý ten smysl, kvůli kterému jsme se tu narodili - seberealiraci. To má pak za následek depresivní epizody.

K. m. však není vrozený, musel se odněkud vzít. Dlouho jsem hledal na tuto otázku odpověď. Jakým si prvním stupněm k. m. je komplex viny. Ten myslím není třeba tolik vysvětlovat, neustálé sebeobviňování je jev známý. K. v. se může objevit vlivem výchovy již v předškolním věku a to jednoduše, dítěti je pořád vyčítáno, že něco podělalo, rodiče neumějí přijmout a hlavně nechápou, že chybovat je lidské a že právě těmito chybami se člověk učí. Pokud se učíme a někdo nás takto kritizuje, no to není hezké a je to kontraproduktivní z hlediska samotného smyslu výchovy.

Rodič však může dělat ještě něco horšího než to, po vyhubování mu ještě řekne: "Podívej se támhle na toho Pepíka, ten se takhle nechová!". V ten moment se začne dítěti vrývat do mozku program, který ho učí, aby se porovnával s druhými. A jsme doma, protože toto je ten nejhlavnější symptom k. m..

Dítě se nemůže porovnávat s druhými, nýbrž samo musí přijít na to, proč je to, či ono špatné. Jestli ne, jestli k tomu nedostane příležitost, nezbude mu, než se podle rady rodiče referenčně opřít o okolí. Nebude se mu dařit dodržovat vámi stanovená pravidla, protože neví, proč by je měl dodržovat, nechápe to a s přibývajícími ranami začne mít pocity nedostatečnosti, neschopnosti a to je už skutečné zlo.

To však není všechno, v našich končinách se zcela jistě dostaví k. m. ve školkách či školách. Jedná se o šikanu, která vzniká v momentě, kdy se učitel nedívá. V tomto momentě se vytrácí vlastně prvek vědomí, a najednou jsou neuvědomělé děti samy ve třídě. Jsou neuvědomělé, ještě nevědí, že se nevyplácí řešit konflikty násilím, pro ně je to nejpřímější cesta, jak něco dokázat. To úplně smývá mýtický obraz toho, že děti jsou pro samu čistotu nevinné. To je přímo inkviziční technika.

V momentě, kdy jsou dva a více lidí pohromadě, chová se jedinec odlišně, je spuštěn jakýsi přirozený program, který je, zdá se, všem společný. Jednou z priorit tohoto programu je "Dělej jako já!" (také se zde objevuje proces porovnávání jako symptom), tedy nikdo nesmí vybočovat, jakmile to někdo dělá (tj. konflikt), pak ho tento program vyhodnocuje jako potenciální hrozbu pro stabilitu společenství.

Tou hrozbou, jak možná tušíte, se právě stává dítě, které se chová jinak, není součástí toho malého stáda, je nějak výjimečné. Může to být cokoliv, může to být něco na těle, ale i na duši. Podle zdejšího pravila - jsi jiný a budeš tedy trpět. Onen společenský program nestrpí odlišnosti, snaží se o stejnorodost svého stáda, aby vazby byly co nejpevnější, logika zde nehraje vůbec žádnou roli, dělá to za každou cenu. Nechce připustit, aby ostatní začaly rovněž myslet a jednat individuálně. Osobně jsem byl vždycky odlišný, to nejextrémější, co si pamatuji bylo, že se mi děti snažili strčit prsty do rozjeteho ventilátoru.

Školy (současné) se tak stávají obludnými továrnami na duševně choré lidi bez osobní morálky a svědomí. Jsem horlivě zapálen pro obranu individuality a svobody, protože právě tyto věci nás dělí od života a smrti, budeme-li se řídit neustále něčím jiným, mimo nás, autoritou, či nějakým trendem a podobně, zanikne pokrok, který je nezbytný, chceme-li přežít. Kde bychom byli například bez pokroku v zemědělství? Trpěli bychom stále hladomory, které byly u nás typické ještě pro počátek 19. století.

Věřím, že v soukromých školách a školkách je to riziko mnohem menší, protože státní školy jsou v podstatě byrokratické mašinerie, jejichž funkce je na k. m. přímo postavená. Pravidla, která jsou úředníkům - učitelům seshora dávaná učitele přímo omezují v tom, aby jednali podle svého nejlepšího individuálního přesvědčení, časem se morálně zkazí a učitelství se stává čistým žoldnéřstvím za rohlík. Učitel necítí zodpovědnost vůči sobě, svému postavení, ani vůči žákovi - klientovi, ale jen čistě vůči pravidlům, které vycházejí seshora. Musí je dodržovat, a přesto nejede vlak. Věřím, že svědomitý rodič pochopí, že určitě není správné, pokud učitel cítí více odpovědnost vůči předpisům, než vůči jejich dítěti.

V soukromém školství, domnívám se, že taková pravidla přímo nejsou. Zde je ustanoven skutečný vztah služba - klient, který nutí učitele mít cit pro vlastní zodpovědnost, být vzdělaný a umět k dětem mluvit a zaujmout je. Někteří státní učitelé dokonce využívají šikany vědomně k tomu, aby dosáhli nějakého svého cíle, to se v soukromém školství vážně stát nemůže. Je to demonstrace samotného diletanství takového "učitele", které takoví schovávají za jakousi nedotknutelnou autoritu (to je na zvracení). Předcházení šikaně je v případě soukromého školství naprostou prioritou.
 

Kouzlo přítomnosti

7. května 2017 v 13:17 | Mikoláš Chromík |  O životě
Jednou jsem šel na své oblíbené místo, kde daleko na vysokém kopci je položena lavička, kde chodí velmi málo lidí, spíše vzácně řekl bych a kde toho ruchu, kterého známe z měst, snad vůbec není slyšeti.

Přede mnou se rozléhala louka a v dáli jsem měl nádherný výhled na lesy. Tohoto dne jsem však šel na toto své oblíbené místo z jednoho konkrétního důvodu - zjistit, co se stane, když přestanu myslet, co se stane, když si sednu na tu lavičku a nebudu přemýšlet nad věcmi ani minulými a ani budoucími - přestanu se starat.

Už asi po půlhodině se začaly dít zvláštní věci. Uviděl jsem tam v té louce daleko víc, než na počátku. Nebudu vám prozrazovat, co všechno jsem viděl, chci, abyste měli pak stejný překvapený pocit, jako já. Po této zkušenosti to již pro mne není jen "louka" ale velmi složitý systém, kde se pořád něco děje.

Vlastně jsem udělal to, že jsem přestal myslet a začal vnímat, požívat jen to, co ke mně přicházelo za vjemy právě v tomto přítomném okamžiku. Sám o sobě jsem se po asi 2 hodinách cítil úplně jinak. Přijdete i na spoustu zajímavých věcí, odpovědí na otázky, na jejichž odpovědi jste v tomto momentu resignovali.

Uvědomíte si podstatnost přítomnosti, nemůžeme nijak ovlivnit minulost a v podstatě do značené míry jsme bezmocní i vůči budoucnosti. Není nic důležitějšího, než to co je teď a když si to uvědomíte, tak zjístíte, že v tom co chcete teď a co jste plánovali do daleké budoucnosti, je podstatný rozdíl - jsou to odpadky, které nás jen zatěžují.

Také pochopíte, že věci jsou teď tak, jak nejlépe mohou být, že není třeba snad do ničeho zasahovat, či o něco usilovat, uvědomíte si sami sebe, že teď chcete něco jiného a to vás přiměje vzdát se boje o něco, co vám připadalo iluzorně podstatné.

Také jsem poděkoval sám sobě za to, že jsem se rozhodl zkoumat lidské vnímání a myšlení, protože bych k tomu možná nebyl přiveden. Před tímto rozhodnutím jsem byl sužován psychickými problémy, domníval jsem se, že jsem nedostatečný, neschopný dodržet cokoliv. To bylo pořád jen samé "Zkoumej!" a "Uč se!!" a když se mi v životě nevedlo, tak to byla moje vina, pro nedostatečné poznání a poučení se. Ale jednoho dne jsem se vzepřel a řekl si věty ve smyslu "Co když pořád podám, protože mi něco uniká?", "Co když mi něco brání vidět pravou podstatu skutečnosti?!".

Když jsem již nějakou dobu na té lavičce seděl, tak jsem si povzdechl "Páááni! Jak mohou lidé dělat údajně neomylné závěry o povaze naší reality, když ji nikdy nevnímali celou!".

Když jsem šel zpět, byl jsem jako vyměněný, když jsem byl opět mezi lidmi, bylo mi úplně jedno, co si myslí, jako bych ani nevnímal, že tam jsou. Tedy až na děti. Ty malé děti dělají, co je napadne, dělají to hned, nemyslí, a proto pro mě byli živí. Dospělí jsou takoví mrtví, asi proto jsem je jakoby neregistroval. Vím ale, že se na mne dívali úplně jinak, než jak je obvyklé. V těch výrazech bylo cítit trochu zájmu a možná i trochu závisti, nepochopení a udivení. Vážně, jako by mezi ně náhle vstoupil někdo jiný a jeho zjev by jim byl zvláštním způsobem pozoruhodný.

Ale i já sám sobě jsem se divil…

Protože když jsem začínal cestu zpět, a šel ještě přírodou, nešel jsem přímo, jak by bylo zvykem. Avšak všelijak jsem se na cestě zastavoval a zatáčel, u toho a zatím, co se mi líbilo na pohled a poskytovalo mi to jakési vnitřní uspokojení. Uvědomil jsem si, že na této cestě jsem řízen duší! Rozum neměl pro toto chování popis, či slova, považoval by to za divné, či hloupé. Jediné co rozum udělal, je to, že udal cíl cesty - jít domů. Cestu samotnou však neřídil rozum, ale duše. Což je zajímavá zkušenost a zároveň, díky svému dosavadnímu poznání vím, že úplně stejně je to i s cestou životní.

Hlavní poučení však pro mě bylo, že nikdo nic neví. Proto také naše životní cesta nemůže být vedena rozumem, protože ten je omezen zkušenostmi. Když jsem se díval do koruny jednoho menšího, krásně zeleného stromku, jímž prosvítalo žlutavá záře Slunce, řekl jsem něco ve smyslu "Nic není tak podstatné, jako to, že tu jsi ty a že tu jsem já.".

V tomto momentu přítomnosti, kdy jste zároveň zvědaví po tom, co se děje výhradně v přítomném čase (tj. velmi důležité), začíná být zjevné, že když si přiznáte, že nic nevíte, připouštíte do svého světa to, co jste dříve neviděli, protože jste to třeba zavrhovali. Není třeba všechno složitě dolovat a vystavovat nějakou strukturu ve své mysli, tak, abyste prý obstáli před světem. To je prostě nesmysl, vyplývající z manipulace a komplexu méněcennosti.

Když se nebudete bát a vystavíte se problému, jako že už tam jste v řešení toho problému, vyřešíte ho, umíte to, toto naše mysl prostě umí a kolikrát vymyslí hodně elegantní řešení, pokud není svázaná předchozími hloupými pravidly a standarty. Věci, které vypadají složitě, mají jednoduchá řešení, někdy dokonce stačí jen počkat.

Podělil jsem se s vámi o téma, které momentálně zkoumám i já, jsou to věci pro mě poměrně nové a fascinují mě. Konečně jsem psaní tak nějak vyladil s mým současným stavem poznání. Co se týče tohoto zážitku s přítomností, jsem pochopil, že to je něco, co se musí cvičit, protože zde se ukrývá spoutaná skutečná síla jednotlivce.

Dále bych chtěl doplnit na závěr jednu věc, zásah do okolí je oprávněný pouze tehdy, když chráníte své blízké (i sebe) před násilím. Bezpečnost je jedinou správnou úlohou moci (od slova mohu), jako takové. Proto v reakci na nedávný politický exces našeho "prezidenta" se rozhoduji pro vstup do politiky, neboť chápu věc tak, že došlo k napadení mě i mých blízkých, při jeho humus projevu, který přímo napadá Ústavu, která je smlouvou mezi námi lidmi a vedoucími politiky. Tato Ústava byla sepsána, protože cesta politika je cestou násilí, jeho vůle je realizovaná násilím a proto jsme museli nějak vymezit to, co politik smí a nesmí. A to je ohroženo a vnímám to jako napadení.

Na tom je mi však líto jedné věci, že již nebudu moci tak volně poznávat, jako jsem mohl, je to však určitá povinnost, musím, protože kdybych se svých ušlechtilých stanovisek vzdal, byla by to jen prázdná slova bez přesvědčení a tedy jednání. Musím, protože i kdybych se vzdal a vybral bych si prvně hanbu, stejně by mě situace přivedla k tomu, že bych bojovat musel začít a je lépe začít z vlastního přesvědčení na popud vlastní cti, než na popud nouze a zvířecí vyděšenosti.

Láska a svět

30. dubna 2017 v 17:17 | Mikoláš Chromík |  O životě
Někdy má člověk pocit, že ve světě existují zvláštní síly, které mu nedovolují být šťastným. Skoro se zdá, jako by tu bylo něco, co nás chce nějakým způsobem k něčemu předurčovat. Něco se daří a něco neustále ne.

Domněnka té síly je správná, skutečně tam nějaká síla figuruje, jenže ona funguje trochu jinak, nic nedělá naschvál, je to jako s gravitací. Věci padají k zemi, prostě padají, díky gravitaci, ale nebudeme snad říkat, že gravitace je zlá, podlá, nebo výborná…

Vše v přírodě se snaží udržet na co nejnižších hladinách energie, a když se někde nějakým způsobem energie navýší, automaticky se objeví nějaké rovnovážné síly, které vznik takovéhoto nadbytečného potenciálu sráží k zemi. To jsou ty síly, k kterých jsem psal na začátku, pojďme si něco povědět o tom, jak to celé funguje.

Někdy si řeknete, že je pro vás nějaká věc důležitá, vrháte se do toho po hlavě, protože nechcete to a tamto - stavíte vůči sobě protiklady. Například - chci být bohatý, protože nechci být chudý, nebo chci být zdravý, protože nechci být mrzák, chci si najít partnerku, nechci být sám a mohli bychom takto pokračovat do nekonečna. Výsledek takto postaveného snažení bude mizivý za cenu neuvěřitelně velkého a hlavně vyplýtvaného kvanta energie.

Problém začíná již v té důležitosti na počátku. Vyvíjíte na sebe veliký tlak, který vás nutí běžet v nějakém úzkém prostoru. Když budeme střílet na branku a budeme mít 10 střel, bude to pro nás OK, s jednou z nich se jistě trefíme, nezáleží nám na tom tolik, ale jakmile to změníme tak, že branku musíme dát při jednom pokusu z jednoho, už se zapotíme jinak.

Když něco děláme, musíme se otevřít světu, jsou v něm možnosti, o kterých náš rozum netuší, ony přichází, pokud je přicházet necháte.

Jednoduše řečeno, nadbytečný potenciál energie vzniká tehdy, když něčemu přisuzujeme velký význam, a čím více tomu věnujeme pozornost, tím více roste a zároveň tím větší jsou rovnovážné síly, které vůči nám pracují. Ony se starají o správný chod přírody, to my jsme hlupáci, že to odmítáme respektovat a nepoučíme se.

Proto se mnoho úspěchů zdá velmi pracných, protože jste byli nuceni investovat svou energii nejen do svých vlastních činů, ale navíc i na stabilizaci své pozice vůči rovnovážným silám. Proto je to vyplýtvaná energie.

Energií s rovnovážnými silami se plýtvá tím více, čím více vás děsí něco z té druhé strany - z onoho protikladu, že máte pocit, že sklouzáváte zpět, začnete mít strach z toho, že prohráváte a boj jako takový se stane o to zjevnějším. Pak se začne dostavovat zhoršení duševního stavu, přichází deprese a podobně. Máte pocit, že ať uděláte cokoliv, nelze to ovlivnit.

To vše jen kvůli tomu, že špatně chápeme náš svět, to jak je nastavený. Náš systém je postavený na méněcennosti, která vyžírá lidskou psychiku tím, že nutí člověka neustále něco srovnávat a hodnotit. Něco vyvyšovat nad slunce a něco jiného zase pomlouvat a ponižovat.

Jaká je vlastně cesta z toho všeho?

Dopřát sami sobě být tím, kým jste a zároveň to dopřát i druhým. Když začnete toto pravidlo respektovat, nadbytečné potenciály se přestanou vytvářet a vy během chvíle pocítíte nárůst psychické energie. Jak na to?

Podívejme se na větu, kterou jsem již zde napsal: "Máte pocit, že ať uděláte cokoliv, nelze to ovlivnit.". Pokud máte pocit, že nemůžete nic ovlivnit, ztrácí život smysl. Z toho vyplývá jedna velmi zajímavá teze: "Smysl má jen to, co dokážeme ovlivnit.". A co že to je? To jsme přeci my, naše vědomí, to můžeme ovlivnit, můžeme vždycky na sobě nějakým způsobem pracovat. Když se chcete v něčem zdokonalovat, tak se zdokonalujte v tom, co máte rádi, protože to máte rádi, ne na popud nějakého strašáka tam venku, nějakého protikladu.

Co ale ovlivnit nelze, jsou jakékoliv vztahy v našem okolí a v celém světě. Zde se vůči nám často staví nějaký protiklad. Společnost a její funkčnost je velice spletitá, neobejde se bez rozmanitosti lidí - každý člověk má jiné schopnosti a díky tomu vše funguje, tak jak má (nebo by mělo). Každý člověk má stejně zásadní význam ve všech procesech (pokud se budeme bavit obecně o světě, tak nejen člověk)! Asi bychom měli přehodnotit vše, k čemu máme nějaký postoj a zkontrolovat, jestli přisuzuje dané věci větší, nebo nepatřičně menší význam.

Představte si jenom, kdo všechno musel nějakým svým dílem přispět k tomu, aby se k vám dostal chléb, který jste si právě koupili. Když se skutečně zamyslíte, zjistíte, že na tom nemá zásluhu jen pekař! Jakmile začnete zkoumat, odkud bere suroviny, nářadí a všechno možné, tak zjistíte, že se konečného počtu zúčastněných lidí, během jednoho dne nenapočítáte. Všichni lidé jsou na světě úplně stejným způsobem důležití a významní, odeberete jednoho jediného z nich, a nastanou vážné komplikace.

Předpokládám, že právě proto existují tyto rovnovážné síly! Je to něco jako přírodní pojistka proti větším snahám něco v okolí měnit za cenu ztráty něčeho hodnotného pro funkci přírody jako celku.

Bavíme-li se takto o lidech, máme na mysli jejich činnost, schopnosti - jakéhokoliv druhu. Nemusí to být jen činnosti profesní. Nemá smysl do nich zasahovat, třeba i s dobrým úmyslem. Představte si, že někoho máte rádi, právě proto, jaký je. Pokud se ho nějakým způsobem budete snažit si získat a přizpůsobit nějaké vysněné vizi vztahu, bude se jednat o zásahy, které by toho člověka nějakým způsobem změnily - výsledek je, že máte před sebou úplně někoho jiného, než koho jste chtěli na samém začátku.

Znovu se zeptejme - co jediného má smysl? Cokoliv, mimo naši osobu pozitivně změnit takřka nelze. To, že se snažíme zasahovat, to činíme na základě nějakého strachu. Když něco tam venku milujete, necháte to být, protože když si hrdě budeme myslet, že víme, co je přesně třeba udělat, vždycky se ukáže, že to byl omyl a za ním se objeví ještě větší zlo.

Měli bychom se přestat strachovat a starat se o to, jestli nám bude dobře, či špatně, nikdo do budoucnosti nevidí, je to bezpředmětné. Nakonec uvidíte, že něco v okolí vás bude mít samo rádo, aniž byste se snažili, pokud budete mít rádi sebe a to, co děláte. Možná budete překvapeni, že svět k tomu nepotřebuje vaše přičinění :-) vše tu je pro nás tak uděláno, tak jak má být, jen být ochotný si to užít.

Jak vyhnat z hlavy, to co nás štve? Abychom tedy mohli začít? Opakem strachu je láska, to slovo však každý chápeme jinak. Osobně si při tomto slově představuji nádhernou květinu, která nádherně voní no a pokud ji milujete, tak ji jen necháte vonět, jste potěšeni z toho, že tu je a netrháte ji, necháte ji přesně takovou, jak vás již od samého počátku dělala šťastnými.

Jak jsem psal výše "Dopřát sami sobě být tím, kým jste a zároveň to dopřát i druhým.". Stačí jen nechat být a věnovat se tomu, co má skutečně smysl. Takto definovaná láska je skutečně velmi podstatná pro správnou funkci společnosti. Mnoho lidí si myslí, že když zahodí starost, tak jim nebe spadne na hlavu, ale v tom je právě ten trik - nic takového se neděje. Když má člověk otevřenou mysl, a připustí to, alespoň na nějakou chvíli, tak tento blud prohlédne a pochopí, že ten boj s rovnovážnými silami vážně není nutný. Je dokonce kontraproduktivní, proti směru vašeho zamýšleného úsilí.
Zároveň se takto můžeme velmi příblížit k nalezení své vlastní autenticity, což je logické, pokud přestaneme zasahovat jakkoliv do okolí, dopřejeme mu být takovým, jaký je, a na místo toho si budeme všímat sami sebe, a pracovat se sami sebou.
 


Neexistence stoprocentních pravidel

23. dubna 2017 v 15:59 | Mikoláš Chromík |  O životě
Život je hra, je to hra na uvědomění, bez něj totiž nelze nic uchopit a ani ovlivnit, dokonce ani milovat. Zároveň je to důvod, proč nikdy nenalezneme nějaký myšlenkový konstrukt - popis, podle kterého by celý náš svět fungoval. Můžeme se jen blížit, ale nikdy nebudeme mít se svými tezemi v rukou pravdu, která by všude a vždy platila stejně.

Pravda je jakási titánská chiméra, kterou jsme nuceni hledat a trvat na ní, bez ohledu na to, že třeba ohrožujete přátelství s tím daným člověkem, se kterým se o tuto "pravdu" přete. Velmi nemoudré, nezdá se vám? Člověka, který trvá na své pravdě, toho skutečně považuji za hlupáka. Ne proto, že bych ho chtěl soudit, ale protože mi to sám svým způsobem dovoluje.

Předpokládám, že většina takových trpí tzv. neurózou, setkávám se s neurotiky poměrně často (jsou v populaci hojně zastoupeni). Zkráceně řečeno, jsou to lidé, kteří žijí v představě, že život se proti nim spikl, že žijí primárně ve stavu ohrožení života. Vlastní utrpení považují za ctnostný úděl a mají takový pohodlný zvyk se stavět vždy do pozice oběti. Velmi charakteristickým rysem jejich povahy je, že jednají přehnaně na některé emoční podměty a to je zároveň důvodem, proč se s nimi ostatní moc bavit nechtějí. Buď druhého člověka dusí se svým úsilím a starostmi, nebo jsou agresivní.

Oni vlastně žijí v jakémsi bludu, smyšlence motivované strachem, smyšlence, která má složitý a zároveň excelentně propracovaný koncept. Díky němu mají v rukou solidní výmluvy, proč nejde zlepšit, zjednodušit, nebo vytvořit to, či tamto. Zpravidla hledá viníky, kvůli kterým to nejde.

V momentě, kdy argumentem vyvracíte tento blud, naježí se jim bodliny a jsou agresivní, v přehnaném stylu. S neurotikem je velmi těžké dělat kompromisy, když on "ví", co je pravda a jak by vše mělo být, pro váš trochu odlišný názor nemá sebemenší kapku respektu, není schopen v něm vidět možné zisky a výhody.

Proč si ale dělám nárok je nazývat hlupáky? Již jsem psal, dovolují mi to, je to adekvátní. V momentě, kdy je zaženete do kouta tím, že mu ukážete, že jeho blud je podvodem, který si ušil sám na sebe, zapne se u něho program "jsem ve stavu ohrožení" a v tomto momentě jsou neurotici většinou velmi sprostí, i když jste předtím byli úplně klidní a jen jste nějak popsali svůj pohled tak oni začnou reagovat ve smyslu "Ty jsi ale …". Jedná se o manipulaci, snaží se podrýt váš vlastní názor na to, jací jste. Ale co je ještě podstatnější, jedná se zároveň o psychologickou projekci. Jestli vám říká "Ty jsi ale pošetilý idiot…", tak to říká do vlastního zrcadla (oni se soudí vlastně úplně sami). Ono to i odpovídá, protože ho určitě něco vnitřně štve, že už nemá žádný pádný argument, kterým by otočil rozhovor ve svůj prospěch a stále trvá na své pravdě. Vnímá to jako soutěž a nechce být opět poražen.

Jak zacházet s takovými lidmi? Jsou dvě možnosti. Buď se vzdáte a čekáte, co nastane a budete situaci protahovat, dokud se to nevyvrbí i ve váš prospěch, bez zbytečných hádek. Anebo neurotikovi dáte "ránu přes čumák" hned jakmile ho rozpoznáte, protože může být nebezpečný. Někteří dovedou být silnými manipulátory a vůbec nerespektují hranice vaší vlastní osobnosti. Musíme umět mu srazit hřebínek a ukázat mu, že dál zacházet prostě nemůže. Má velkou tendenci vlastnit člověka.

Blud neurotiků se opírá o jistoty, což jsou taky jakési uměle vytvořené chiméry. Co to vlastně jistota je, jsem popsal již v tomto článku. Je to jakýsi myšlenkový koncept, který skutečně dovoluje úplně ignorovat povahu skutečnosti. Je to pro ně jistým způsobem pohodlné, nechtějí nic měnit. To je zároveň problém, protože veškeré poznání, veškeré uvědomění a pokrok zcela jistě nemůže vzniknout z jistot. Život v pravé plné podobě není jistota, ale je to pohyb. Je to moře, které je o to divočejší, když se snažíme v něm neohebně, zatvrzele udržet na jednom místě.

Také jsem byl neurotik, neustále jsem hledal nějaký model, který by popisoval povahu reality, nějakou 100% pravdu. Byl jsem velmi nešťastný z toho, že se mi ty modely pokaždé rozbořily. Nechápal jsem ještě jedno - že mi to příroda nedovolí, ona se přímo nechce nechat poznat. Je to rys reality, říká se mu Kodaňská interpretace kvantové mechaniky.

Dnes si uvědomuji, že je to vlastně velmi krásné a zábavné vědět, že nikdy nic takového nenajdu, protože co by bylo pak? Nudil bych se a můj smysl života by skončil. Objevovat stále nové manýry našeho světa je prostě zábava! Jenom se ho člověk musí naučit tak nějak respektovat a mít ho skutečně od srdce rád - to neurotik neumí. My lidé druhu Homo sapiens sapiens, člověka moudrého, máme v hloubi zakódovanou touhu po riskování, objevovat nové, vytvářet nepoznané, pro poznání nás samotných a světa, ve kterém žijeme. Musíme se neustále překonávat (bořit obecně uznávané limity) - když to neděláme, spadáme do neuróz, depresí a naše existence ztrácí smysl. V životě člověka není pro strach místo, strach nám nijak nikdy nepomůže a nemáme zase tolik času, abychom si otravovali mysl strachem.

Vlastně nejde jen o hlupáctví, ale zde se nalézá ten skutečný souboj, jehož výsledek řekne, co s námi, jako s lidmi v budoucnu bude. Nachází se zde přímo esenciální otázka. Půjdeme dál a objevíme sami pro sebe kus vesmíru s nekonečnými možnostmi a získáme s ním harmonii? Anebo budeme nadále pěstovat iluzi jistoty, začneme se zmítat v nedostatcích, což bude mít za následek přímý proces ničení života jako takového a octneme se opět na úrovni zvířat?

No, to by bylo vážně hloupé …

Naděje tu je, můžeme začít hned u sebe.

Vše za kouzlo

9. dubna 2017 v 15:33 | Mikoláš Chromík |  O životě
Asi všichni máme svá přání, tím vše začíná - cesta, ale i trápení pro ty, kteří nevědí, jak začít jednat. Někdo přání volá do nebes k Bohu, a někdo ho vyslovuje, když padá hvězda. Přání jako takové nemá vůbec žádnou moc, právě naopak, existence takového přání plýtvá neefektivně s psychickou energií člověka. Omlouvám se, že začínám takto pesimisticky, nebojte, vše se v průběhu čtení vyjasní. Pokud se však tato energie, nahromaděná přáním, ihned využívá k jednání, je to už něco jiného! Není však jednání, jako jednání. Například se říká, že čím více o něco usilujeme, tím více se nám to vzdaluje. Ale proč? Tak nějak intuitivně jsme si na tato tvrzení zvykli, ale dá se to alespoň nějak opodstatnit?

Třeba nakonec výsledku dosáhneme, ale ten pocit radosti se při jednom druhu jednání zcela určitě vzdálí. Tento druh jednání bychom mohli nazvat bojem, úsilím, snahami či starostmi. Jednoduše, představte si, že si těmito metodami snažíte získat dítě - budete ho tím dusit a vždy bude mít tendenci dělat přesný opak toho, co po něm chcete.

Potom je tu druhý druh jednání, jedná se o zušlechťování sama sebe. Máme představu sama sebe, jací bychom chtěli být třeba za 5 let. Chcete umět Francouzsky? Chcete umět programovat? Mít vypracované tělo? To vše zvyšuje naši hodnotu, cenu. Zdokonaluje nás to tím, že hledáme sami sebe v té pravé podobě jako lidi s lidskou duší. Čím více na sobě pracujete, tím více se dostáváte do kontaktu se situacemi, které byste jinak museli usilovat.

A teď vyvstává otázka - jaký je skutečný rozdíl mezi těmito přístupy, proč vlastně jeden funguje a druhý ne? Na tuto otázku jsem hledal odpověď několik měsíců. Ukazuje se jedna velmi zvláštní věc - základní charakteristikou světa je trh s volnými tržními mechanismy. Je úplně ve všem, i v mezilidských vztazích. Když si přečtete něco od Ludwiga von Missese, ekonoma minulého století, který byl významným obhájcem volného trhu, zjistíte, že podal nespočet důkazů proto, že jakýkoliv zásah do trhu = zlo.

To je ono - první druh jednání představuje soustavné zasahování do vztahů mezi tebou a tvým okolím. Do toho okolí patří úplně všechno, jak lidé, tak příroda.

Když se podíváme na Wikipedii, tak tam je trh definován takto: "Trh se ustaví vždy tam, kde jednotliví aktéři mohou svobodně sledovat svůj zájem, tedy všechny směny jsou pouze dobrovolné (k jednotlivé směně dojde tehdy, pokud jde pro obě strany výhodná)."

Z toho vyplývá, že jakmile zasahujeme, tak přerušujeme jednu zásadní podmínku dobrovolnost - svobodu jednání druhých. Tehdy se svět (v němž je charakteristika trhu protkaná) adekvátně, stejnou měrou otáčí proti nám, je to stejné, jako akce a reakce. Vybočujeme-li se svým jednáním mimo trh (svět) tvrdě narážíme na stěnu.

Takže tímto by bylo konečně nějak exaktněji vysvětleno ono tradované tvrzení, že "o co usilujeme, to se nám vzdaluje". Jak to ale uchopit prakticky? Z toho všeho vyplývá, že tam venku není možné nic získat vlastním úsilím tak, abychom z toho měli skutečně nezaměnitelně úžasný pocit. Pokud se chceme svátečně radovat, tak to musíme nechat k sobě přijít. Zde se skrývá jádro věci - jestli to má přijít a přijít dříve, nežli později - musí svět okolo nás vidět naše vlastní kouzlo, naši víru v naše vlastní hodnoty, to určí naši cenu na tomto trhu. To jediné co má skutečný smysl, je právě toto, zvyšovat svou vlastní cenu na trhu! Když zaléváte kouzlo své vlastní osobnosti, přitahujete pozornost světa.

Čím je na trhu udaná cena? Třeba tím, jestli je daný produkt nedostatkový a podle toho, vy jako majitel zásob určíte cenu, pokud víte, že je o zboží zájem a je ho venku málo, jistě vyšvihnete cenu nahoru. A pak je tu konkurence, která prodává něco stejného, ještě na ni záleží, za kolik budete prodávat. Představte si sami sebe, jako to zboží, je tu však jedna podstatná věc! Každý z nás je jedinečný, proto může mít nevyčíslitelnou hodnotu - až nekonečnou. To nás dělí od obyčejného zboží a představuje to zároveň předpověď o potenciálu každého z nás - je nekonečný, můžeme dosáhnout všeho, na co pomyslíme.

Bez vlastního úsilí někde tam venku, není to úžasné?! Jaké je ale postavení rozumu, strategie a podobně? Jak rozum vlastně využíváme, nebo jak bychom ho měli využívat?

Již od základní školy jsme byli nuceni řešit (bojovat) nějaké problémy, které nám zadal někdo jiný a my nevěděli proč je řešit, ale řeš je, jinak dostaneš za 5, nebo dudku! V práci je to to samé, akorát se místo známek dávají ubohé drobáky (myslím čistě situaci v ČR). Všechna společenství své členy nutí dělat jednu a tu samou věc, nutí je chovat se stejně. Udělají také vše proto, jen aby se jako společenství udržela i za cenu nehrubé nelogičnosti.

Naučili nás hloupé soutěži (viz. méněcennost), byli jsme donuceni se jeden mezi druhým porovnávat se ("hehé, tys dostal za 4 a já za 1". Zde jsme se učili strategiím, jak se tvrdě prosadit, za cenu čehokoliv - takto nás společnost naprogramovala, náš rozum naprogramovala tak, abychom ho používali k vymýšlení strategie, jaké nejlepší prostředky na cestě k cíli použít a jak je použít. Hlavně abychom vytřeli zrak druhým.

Kde jsme ale my? Kde je práce na nás samotných, na našich hodnotách? Osobně, když jsem něco prezentoval před lidmi na soutěžích, tak jsem nejprve používal 1. druh jednání, ale později jsem začal používat 2. druh, aniž bych si to uvědomoval. Zkusil jsem použít jednu zvláštní metodu - vzdát se boje, nechtít vyhrát, ale pak jsem se pozastavil a řekl jsem si: "A o co tu vlastně jde, když nechci vyhrát?". Tehdy jsem prohlédl, že vždy, když nás někdo nutí bojovat, snažit se a starat se o to, aby všechno vyšlo, tak když se toho vzdáte, tak uvidíte celou pravdu a že skutečnost je mnohem jednodušší, než se zdá. V mém případě jsem si uvědomil, že vůbec nejde vlastně o soutěž, ale o lidi, něco jim předat, sám sebe, tak, aby je to zaujalo, a když jsem před ně předstupoval, tak jsem si je vždy představoval dobře pobavené a nadšené.

Zde se dostáváme k tomu, co chci vyjádřit, že skutečnou úlohou rozumu je vybírat to nejlepší konečné řešení, které bychom si přáli. Pokud budeme chtít po rozumu, aby vymýšlel strategie, jak dosáhnout toho, či tamtoho v průběhu cesty, budeme narážet, to rozum neumí, dělá chyby.

Když jsem na toto přišel, co se týče prezentací, tak jsem přestal vážně nějakou soutěž vnímat, užíval jsem si to a pak jsem si připadal jako nájezdný loupeživý pirát, co oslavuje loupež století. Všichni byli donuceni se snažit, jen já ne, pro mě to byla velká zábava.

Chceme-li skutečně něco dokázat, musíme postupovat nekonvenčním způsobem, lidi okolo nás nám říkají, že nejsme dostatečně zkušení, že nám chybí toto a tamto, tak by ses měl raději zařadit zpět splnit si povinnosti a sklapnout. Když oni tak velmi věří v to, že jejich řešení je jediné správné a že bychom se měli tedy chovat stejně, tak se zeptejme "A co ta víra přinesla tobě samému? Jen se na sebe koukni!" Nenechme si radit! Nikdo nemá manuál na náš život a nikdy mít nebude. Jak jsem psal výše "Udělají také vše proto, jen aby se jako společenství udržela i za cenu nehrubé nelogičnosti."

Jaké-si nutkání k boji vzniká v situacích kde je větší počet potenciálních kandidátů na počtem omezená, daná místa. Vzniká potřeba jistoty a to nás provokuje, začínáme myslet nad volbou těch nejlepších prostředků k dosažení cíle. Vše nás to odrazuje od nás samotných, od tužeb své vlastní duše a brání nám to vidět to, o co skutečně v takovýchto situacích vlastně běží. Přestáváme respektovat své vlastní zájmy ve prospěch někoho úplně jiného.

Vezměme si jako příklad takového Alexandra Velikého, ten při svém tažení vždycky dělat pravý opak toho, co mu jeho zkušení generálové radili. Jeho osobnost mnoho lidí, včetně mě, doposud fascinuje tím, jak se dokázal rychle a pevně rozhodnout pro něco, co bylo velmi neobvyklé, netypické, nekonvenční. Budeme-li kráčet po stále stejných, vyšlapaných cestičkách, nic tam nenajdeme, vše tam bylo již dávno sebráno.

Zahodíme-li strach, který v nás vzbuzuje nejistota, zjistíme, že bojovat či o něco usilovat vůbec nemusíme. Můžeme se vzdát čehokoliv - kromě toho, co nás samotné definuje, toho, co děláme rádi, když jsme sami - toho se nikdy člověk nesmí vzdát. To jest recept na kouzlo vlastní osobnosti. Můžete být v klidu, ti co tohle neví, dříve nebo později díky svému vlastnímu úsilí (a chybám) odpadnou a vy získáte razantně navrch, příležitost bude vaše, aniž byste hnuli prstem. V momentě, kdy se vzdáme boje o svůj vlastní význam ve věci, o kterou usilujeme, se nám vždy vyjasní hlava, protože se objeví nové informace, které řeknou, že vše je skutečně v pohodě.

Máte pocit, že něco ohrožuje vaše zájmy? Nevadí! Stejně nakonec dojdete tam kam chcete, nenechte se znepokojit a pokračujte klidným tancem dál. Buďte elegantní ať se děje cokoliv, jinak reakce plynoucí ze strachu opět vše zboří. (více zde)

Úloha rozumu spočívá čistě v tvorbě obrazu výsledné skutečnosti, kterou si přejeme, v chápání sama sebe a nalézání své vlastní dokonalosti skrze překonávání svých vlastních hranic. To je celé, můžeme se vzdát soudu, vypočítavosti, boje, který se za nimi skrývá - po tomto poznání jsou již zastaralé, barbarské, beze smyslu. Nižší třída.

Jsi tu jen ty, tvá duše + rozum, které musí být v souladu, a svět. Svět se modelově chová jako osoba, jaký vztah máme s ním, takový on má vztah s námi. Je to jako zrcadlo. Všechny tyto věci si musí nějak k sobě najít cestu a pak je vše prostě v pohodě. Problém je, že jsme až příliš moc naučeni bojovat a tak k tomu, co naše vlastní duše vlastně chce, moc nepřihlížíme. Je to virus. To co skutečně chceme, jsou vztahy jakéhokoliv druhu a ty buď vzniknou samy, nebo nejsou a čím více se budeme snažit je navodit, tím hůře pro nás. Je to trh. Když se boje vzdáte, uvědomíte si, že není důvod se znepokojovat a začnete pracovat sami na sobě, budete nadšení, protože budete dělat to, co máte rádi, nebo to, co přímo milujete. A pak se k vám bez starostí na dosah přiblíží příležitosti, které reagují právě na toto kouzlo osobnosti. Vítězství jde tam, kde je milováno.
Rozum, který bojuje, je velmi omezený. Čím více bojů vzdáte, tím větší možnosti sami pro sebe objevíte.

Kam dál