Koho dnes nazýváme hrdinou?

Neděle v 10:49 | Mikoláš Chromík |  O životě
Lidé se dnes dělí různě. Na střední a nižší třídy, ale i na hrdiny a loosery. Jedni jsou oceňování různými privilegii a druzí za ně dělají ochotně práci od rána do večera. Jaký je rozdíl, mezi oceněným hrdinou ve svém oboru a tím, kdo se celý život nijak neprojevil? Pokud se na to budeme dívat z pohledu fyzického člověka, jako takového - naprosto žádný. Rozdíl je způsobený podlehnutím pokušení přijmout svou méněcennost. To je ten skutečný faktor, který dělí úspěšné od průměrných.

Co tímto pokušením myslím? Komplex méněcennosti experimentálně studuji již přes rok a půl. Stále více se mi potvrzuje mé původní tvrzení (které jsem intuitivně vytušil), že k. méněcennosti je skutečným důvodem, který zapříčiňuje existenci pyramidální hierarchické struktury moci ve společnosti. Jinými slovy, je to méněcennost poddaných, která utváří podmínky pro privilegia lidí, o kterých mnohdy ani nic nevíme.

V našem případě začíná méněcennost jako pokušení působit v momentech, kdy se nám na obzoru objeví, byť jen malá událost, která nám nesedí do plánu, náš rozum ji vyhodnotí, jako ohrožení. Pokušení má podobu pocitu, že jsme nedostateční (porovnáváme se s ostatními), že to nezvládneme a máme tendenci vše vzdát a vše zbořit. Komplex méněcennosti je vskutku zákeřný. Trpí jim 95% populace a nikdy nelze na 100% vyléčit.

Úspěšní jsou ti, co dokáží nějakým způsobem minimalizovat vliv své méněcennosti - tedy jsou to ti, co se nevzdávají toho, co mají rádi. Především hned od počátku je důležité, nenechat se vyděsit něčím, co se nám na první pohled nelíbí. O tom jsem již psal v kontextu jiných témat: Na počátku krize ..., Malý příběh chaosu.

Dovolím si postulovat jedno své tvrzení, které neumím dokázat: "Člověk je ve svém autentickém stavu dokonalý a má schopnost dokázat vše, co bude chtít."

Popíšeme si to ale, co tím vlastně myslím. Toto je pravidlo, které vyrábí ty, které později nazýváme jako hrdiny. Začneme autenticitou. Ať už děláte cokoliv, musíte být autentičtí, být sami sebou, dělat tu danou věc převážně a hlavně proto, že vy sami v ní vidíte smysl - pak to uvidí i ostatní, že tomu přikládáte velkou váhu a přidají se k vám v tomto směru - minimálně obdivem. Když ukážete nadšenost ve svou práci, získá vysokou cenu i v očích druhých.

Dokonalost člověka postuluji, protože pokud se začne nějakým způsobem měnit, jak my s oblibou říkáme "k lepšímu", tak to začíná být v rozporu s autenticitou. Zde začíná hrát svou úlohu méněcennost - dohánění idolů, nebo snaha nebýt tak špatný, jako támhle ten. Všechno to vyplývá z procesu porovnávání se s druhými lidmi. Ale odpovězte mi na otázku - kdo je lepší? Kdo je horší než vy? Je to vůbec normální se takto ptát, ukazovat prstem a nedej bože ještě se podle někoho takto opičit. Každý jsme jedineční, žádné kopie neexistují - nemá tedy smysl porovnávat lepší/horší. A pak se tu tedy naskýtá logická syntéza - pokud není na člověku co měnit, aby byl lepším, pak je ve svém přirozeném stavu dokonalý. Smysl má jedině zpětná změna - hledat svou dokonalost, kterou jsme přebili mainstreamovými hloupostmi.

Rozsah toho, co vše můžeme dokázat je neomezený (pokud se blíží svému stavu dokonalosti). V naší historii nalezneme tolik lidí, kteří byli podceňovaní pro to, co chtěli dokázat, že jich na prstech rukou a nohou nenapočítáme. Ještě před 100 lety byla cesta člověka na Měsíc jen fikcí, dnes již máme sondy, které jsou za hranicí samotné Sluneční soustavy!

Osobně jsem pozatím nedokázal nic tak velkého, jako S. Jobs, nebo E. Einstein, ale pracuji na svých projektech a v době, kdy jsem poznával tyto věci, o kterých zde píši, a začal je využívat, se to skutečně začalo nějakým způsobem projevovat. Zrovna nedávno jsem byl v silném pokušení, kdy bych měl všechno vzdát, ale vzpomněl jsem si na to, co jsem si řekl dříve "Už takový nejsem, takový jsem byl! Teď nic nevzdávám.", a nakročil jsem nohu napřed a zůstal pevně stát ve víře, že se to přežene. Ta událost stále probíhá, ale již teď vidím úsvit v dohlednu. Ten velký temný monument, co mě tak vyděsil a zapůsobil na mou, hluboko schovanou méněcennou složku, začíná padat rychle sám ke dnu, aniž bych musel fyzicky, byť jen hnout prstem! Ale chvílemi jsem strach cítil, ale zapřel jsem se na základě svého poznání a důvěřoval mu. Je nesmírně důležité nesnažit se s tím něco dělat. Je-li je to něco, co nepodléhá vaši vlastní vůli, nic s tím stejně nenaděláte, můžete to jen zhoršit.

Stačí stát za tím, co milujete, a zlo vás obejde. Pokud bych na to reagoval, snažil se s tím bojovat, dodal bych tomu energii, a rozšířilo by se to. Pokud zvládáte překonávat to pokušení vzdát to, a věříte v tu naději, se kterou jste původně do všeho šli, pak v ten moment jste pro mě hrdinové. Vydat se za svým cílem navzdory titánské méněcennosti, která je do nás vryta, zůstat na místě, nepohnout se zpět, i když cítíte, že se vám začínají třepat kolena, to je hrdinství. Ale po dnešku již budete vědět, že pokud jste autentičtí, jste dokonalí (v tomto stavu umíme nejlépe ovlivňovat realitu, tvořit geniální díla), svět sám vám pročistí cestu, stačí jen počkat.

Na lidech, které nazýváme hrdiny, není nic výjimečného, jen se občas rozhodli nevzdat se. Když v mysli převáží obrazy milovaného na místo obávaného, dějí se zázraky, nad kterými jen říkáme věty jako "to je úžasné…". Nerespektovat žádná omezení, která vás mají jen vyděsit a dále si jít drze za svým, to je ono. Nereagujte na to, co je tam venku, ale posilte uvnitř, v sobě, to nejlepší, co tam máte. Pokud ukážete hodnotu toho, co v sobě skrýváte, svět se začne otevírat a obklopovat vás, dokonce se o vás bude v jistém směru i starat. Je to o tom, ukázat tu cenu a v krizi se chovat tak, jako by se nic nestalo. Nakonec se vše obrátí v dobré, protože vy jako jedni z mála budete mít krásnou rozkvetlou zahradu, na které jste bezestrachu pracovali dál, plnou Slunečního světla. Chápete? Stačí vydržet a lidé k vám příjdou, protože uvidí ty hodnoty vaší autentické práce a bude je to velmi zajímat a to je ta cena!
 

Před spaním

4. března 2017 v 12:39 | Mikoláš Chromík |  O životě
Dříve jsem míval stavy, při kterých jsem neustále oddaloval spánek, jak jen jsem si mohl dovolit. Měl jsem pocit nudy, smíchaný s pocitem osamění a hlavě jsem měl pocit, že ještě chci něco udělat, ale vůbec jsem nevěděl co. Tak jsem večery trávil vymýváním mozku prostřednictvím internetového prohlížeče a bloudil. Je vám tento stav nějak povědomý? Myslím, že do určité míry tímhle musí trpět hodně lidí, u mě, se to povedlo zvrátit, pochopil jsem totiž příčiny.

Asi se to nedá nazvat jinak, než depresí, myslím, že tyto pocity přicházejí v momentě, kdy již jasným způsobem duše dává najevo, že žijeme beze smyslu. Již tak intenzivní pocity nemám, ale měl jsem a nikdy bych to nechtěl zažívat opět. Když se objeví, je to pro mne jasný signál, že jsem ten den neprožil tak, jak bych ho měl prožít, že jsem ho promrhal, nic jsem neudělal pro sebe a své vize - bez vize je člověk jen biologickou schránkou, která se dává k dispozici pro otroctví. Bohužel lidé spíše tento hlas duše potlačují a myslí si, že je to hlasem jejich slabosti, na místo hlasu, který se jim snaží ukázat (individuální) směr cesty k vlastní dokonalosti.

Když za ten den něco vytvořím, napíšu, či jen vymyslím, něco, z čeho jsem schopen se třeba i hodinu radovat a žasnout, že to je fantastické, tak pak usínám dobře, bez výčitek a bez odkládání. To vám bude do začátku bohatě stačit. Někdy nám ale třeba naše mysl nechce dovolit něco vytvořit, protože jsme třeba unavení (nebo otrávení), nebo se spíš vidíme někde u piva a nějaké neplechy. V těchto momentech může pomoci ještě jedna věc. Týká se to reálné síly myšlenek a představ ovlivňovat fyzickou realitu, popsal jsem to v jednom z předešlých článků zde. Pokud již nějakou dobu směřujete své myšlenky tím směrem, který je v souladu s vnitřními pocity, v tom pozitivním smyslu, stačí se vystavit nějakým příležitostem a samo za vámi přijde něco, co vás nadchne a povzbudí. Přijdete někam, nebo do blízkosti někoho a jen vyčkáváte. Čeho by se měl člověk vyvarovat je jedna věc - zasahovat do situace s tím úmyslem, že si chcete zlepšit náladu.

Tak nám to do hlavy vnucuje stará škola a tak to nefunguje, tomu se realita vždycky vzepře. To je zároveň má definice zla, zlo vzniká díky našim vědomým zásahům. Když se vytratí starost o dosažení dobrého, dobré přichází samo. Je to paradox, to čeho se vzdáte, to získáváte, stačí na místo vědomé kontroly situace a snah přizpůsobit si okolí ke svému užitku, chválit věci, které jsou něčím zvláštní, chvála a vděčnost na místo vypočítavosti a přesvědčování druhého o čemkoliv, to je skutečným klíčem k radosti. Dobré zážitky pak přicházejí o to častěji, čím více si toho jsme vědomi. A pak už člověk může i sám sebe přesvědčit, že svět může být i krásným místem, ve kterém lze spokojeně usnout.

Pokud bychom to měli shrnout, tak bychom řekli, že je důležité se držet své vize a rozvíjet ji - bez toho nebudete klidně usínat, bez toho přichází depresivní pocity. A pak, vzdát se starostí okolo toho, jak se vize má uskutečňovat, co k tomu potřebujete, vykašlete se na přemýšlení nad prostředky, to je jed, který otráví vaši mysl a budete si říkat že "to nejde", nebo že "to je nemožné", a jste zase tam, kde jste byli.

Mysl je strašně zajímavá v tom, že když ji položíte otázku, tak ta odpověď přichází sama, bez předchozí myšlenkové konstrukce, bez úsilí, bez toho, aniž byste na odpověď tlačili. Tehdy, když k vám přijde intuitivní vjem a vy ho zpracujete, uvědomíte si, že je to prostě perfektní a že nikdo by nic takového nedokázal vymyslet vlastním úsilím, když tlačí svou mysl k tomu, aby mu dala řešení. Tehdy je člověk ze své "práce" skutečně nadšen, protože jenom žasne, že nekecám, a že to tak skutečně funguje. Představivost je zakrnělá schopnost člověka, strašně mnoho vlivů nás dnes okrádá o možnost rozvíjet své představy, nechtějí nám k tomu dopřát ani čas a ani klid. To je možná jednou z prvních věcí, nad kterou by se člověk měl zamyslet, jak získat pro sebe více klidu a více času. Je to velmi zásadní, vůbec si neuvědomujeme, že naše představy mají velkou moc, a tu moc mají o tu větší, čím přesněji si dokážeme představit to, co bychom skutečně chtěli a vůbec zjistit, co chceme. Pokud se tohoto člověk vzdá, přichází deprese (skrze ní nám naše přirozenost říká, že nesplňujeme svůj účel, že naše existence ztrácí smysl, může být bez problémů nahraditelná) a pochopitelně absolutně nedokáži pochopit, jak se toho může nějaký člověk vzdát.

Je-li den u konce a vy víte, že jste v něm nic parádního nevytvořili, pak já osobě se věnuji alespoň své představivosti, vím, že to je investice do zítřků. Den bez imaginace, je ztraceným dnem. Je to tak zásadní, člověk může najít a využít svůj plný potenciál a to možná právě proto se nám společnost snaží nějakými způsoby krást čas tak, abychom se nevěnovali své mysli. Člověk si podmínky k této schopnosti nechává brát, protože vůbec nevnímá, o jak strašně cennou schopnost to vlastně přichází. Jakákoli seberealizace bez představivosti je takřka nemožná. Neměli bychom hledat řád a naplňovat řád okolo, tam venku, ale tam uvnitř! Je to přesně naopak, pokud nebudeme mít pořádek v hlavě a budeme se snažit kontrolovat to, co je tam venku, k ničemu to nebude, jen ke zlu. Navíc, pokud budete "znásilňovat" svou realitu řádem, jen velmi těžko se k vám dostane něco, co je mimo tento řád, protože to co vás skutečně může nadchnout je často mimo meze myslitelného, mimo obecné meze možného. Představami tvoříme i věci, které dosud neexistovaly. Strávíte-li třeba půl hodiny imaginací, již to samotné vás může naladit na tu správnou vlnu, díky které se vám bude lépe spát. Někdy den vypadá, že je k zahození, ale ta opomíjená představivost může všechno změnit. :-) Zdaleka nejen spánek! Nenecháte-li si krást možnost naplnění svého potenciálu, budete spokojení.

Malý příběh chaosu

11. února 2017 v 10:55 | Mikoláš Chromík |  O životě
Člověk by měl v životě tak nějak dělat to, co ho baví. Tím jsem se snažil řídit už odmalička a vlastně již tam jsem se snažil hledat to, co vlastně chci v životě dělat. Byl jsem jedním z mála dětí, kteří si tuto věc uvědomovali, že člověk musí přemýšlet nad tím, co chce a čím by chtěl být. Avšak jsem již nepatřil mezi ty, co by si uvědomovali, že na tuto otázku je třeba se ptát celý život a ne jen během základky, či střední. Nejsem si jistý, jestli toto ví vůbec nějaké dítě.

O tom totiž neví ani většina dospělých. Osobně jsem odmalička chtěl studovat astronomii a fyziku, vesmír mě zkrátka fascinoval a pravá povaha fyzikální reality rovněž. To se mi povedlo, dostal jsem se na studia astrofyziky v Brně a to bez přijímaček, jenomže pak se něco stalo. Byl to rok 2015 a kolem vrcholení tohoto roku jsem se cítil snad vůbec nejdivněji ve svém životě, nevím přesně, čím to bylo, myslím, že tam bylo více vlivů. Tohoto roku začaly všude možně po Evropě vybuchovat bomby nastražené teroristy a mě osobně neskutečně vadilo, když jsem měl hlavu knihách, jako pštros v písku, který zavírá oči před nebezpečím. Potřeboval jsem nutně vědět, co se děje, abych se uklidnil. Ale bylo tu ještě něco a hodně dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, co to bylo.

Tyto pocity, které jsem měl, pro mě byly natolik vážné, že jsem ze studia po prvním semestru odešel. Udělal jsem to jen na základě této intuice, a bylo mi hergot hodně divně, když jsem to svým kolegům neuměl vysvětlit. Prostě jsem přestal, protože jsem nějak cítil, že bych měl přestat, ale proč, to jsem popsat neuměl.

Dnes již vím, co za tím stálo a vím také, že jsem se rozhodl správně, že následovat svou intuici bylo nanejvýše správné. I když to vypadalo, že se mi zhroutil svět, který jsem do té doby pracně stavěl. Ten ohromně špatný pocit, který mě k tomu přivedl, byl reakcí mé duše na cizí vliv, který působil na mou psychiku (slovník J. G. Junga - neuróza). Zní to sice hodně stroze a analyticky, ale jsem přesvědčen, že přesně toto je příčinou mnoha a mnoha nesnází, mnoha a mnoha lidí.

Kdybych neodešel, nikdy bych nezjistil, že se nás něco snaží ovládat a to dost takovým chytrým způsobem, tak, aby to nebylo vidět. Jakmile jsem odešel, tak jako bych přestal existovat, vůbec jsem nevěděl, vůči čemu se definovat. Vypadalo to sice děsně, ale byla to ta nejúžasnější a nejlepší věc, která se mi v životě mohla stát. Protože mi začalo docházet, že definovat sám sebe vůči okolí, vůči lidem a společnostem je ta největší hloupost, co člověk může udělat. Lidi třeba chtějí posudek na sebe samotné, nebo na svou práci od někoho jiného - je to hloupost, vyvěrající z méněcennosti jakožto duševní poruchy, protože nikdo vás nemůže posuzovat, pokud mu k tomu nedáte právo. Proč vás nikdo nemůže poměřovat či posuzovat? Protože jsme všichni jedineční jedinci! Nikdo přeci není lepší nebo horší - každý je jiný! A dělá to, že prostě je a měl by tedy přemýšlet nad tím, jakým způsobem být.

To je ta věc, kterou jsme dělali jako velmi malé děti a zároveň je to věcí, kterou jsem opět začal tak nějak chaoticky dělat. Opět jsem se začal ptát, kým chci v životě být a tentokrát sám, bez pomoci, bez cizích vlivů. Jednoduše jsem začal tak, že jsem hledal to, co mám rád a dělal to, co mám rád. Například hrozně rád píši. Snažím se dělat všechno tak, abych nedovolil, aby mi do toho někdo něco kecal. Jestli chcete bojovat, tak bojujte takto, veškerý jiný boj je nesmyslný.

V minulém článku jsem psal, že mám jistotu v chaosu a musíme tedy pochopit, co to chaos vlastně je, jak se projevuje a dát mu v tom prostor a to se snažím popsat v tomto článku. Popsat jednu zásadní věc, že někdy se může zdát, že všechno končí, že všechno se prostě sere do řiti a vy buď s tím budete bojovat, že to nechcete, čímž se do té řiti posunete ještě více, nebo uvolníte své křečovité snahy uřídit situaci a vzdáte se řízení a pak zjistíte, že vás tato cesta zanese někam, kde se cítíte dobře a že už konečně děláte něco, co má smysl.

Tento pocit v současné době mám, že dělám něco, co má konečně smysl a snažím se na tuto zkušenost pamatovat. Kdykoliv se mi zdá, že něco nesedí, kdy můj zmanipulovaný rozum houká na poplach, že je něco špatně, snažím se průběh věcí neovlivňovat vlastními silami, protože v konečném důsledku se to projeví, jako velmi dobrá věc. Je to paradox. Je to víra v chaos.

Je tu ještě jeden paradox, tam venku může být chaos, a pokud se chcete cítit opravdu šťastně, tak tam ten chaos necháte, ale uvnitř, ve vaší mysli, tam nesmí být chaos! Uvnitř, ve vaší mysli musí být zabydlené myšlenky, o kterých víte, že se vaši duši líbí a to vždy, při každé situaci, jak jen to nejlépe dovedete.

Když to ale někdy nejde, tak se zase nenuťte, někdy je prostě třeba si projít hlukotem mírně negativnějších emocí, ale jak jen to bude možné, tak hned do toho (myslet na krásné)! Věřím, že potvrdíte, že u lidí v současnosti je to přesně naopak, chaos v hlavě jim nedělá starosti, rádi se bezmyšlenkovitě vyžívají v negativismech a pokud někde dělají pořádky, tak tam venku, v okolí a ne v hlavě, to dokonce odmítají. To je důvod, proč je člověk pořád někým manipulován a někdy o tom třeba ani neví. Protože lidé se přehnaně starají o to, co je tam venku a ne uvnitř a snaží se okolí změnit k obrazu svému, to však nevyjde. Je to jeden z těch cizích vlivů na vaši psychiku.

Kdybych měl vše chaosu shrnout do jednoho odstavce, tak bych to udělal asi takto:

Každý den, od rána do večera má nesmírnou cenu myslet na to, co se vám líbí, co vás baví a říkat si, že svět je velmi krásný a přiřadit k tomu nějakou emoci z nějaké krásné vzpomínky. Má smysl se ptát co budete dělat, nebo co chcete dělat, nebo kým vlastně jsme, možná že má smysl to dělat naprosto každý den. Má smysl se ptát na všechno, na co chcete znát odpověď. Nemá však smysl na odpovědi tlačit. Věřte, že odpovědi přijdou a to nejen v podobně náhlých myšlenek - intuitivních nápadů, ale dokonce i v podobě věcí! Nebo situací! Odpověď chaotické reality nepřichází hned, nevíte, kdy přijde, nevíte ani odkud, nevíte nic, jste jen šťastlivým příjemcem. Vzhledem k tomu, že se jedná o chaos, nereagujte podrážděně na malé události, u kterých se zdá, že jdou proti vašemu přání. V tom se skrývá skutečná nefalšovaná víra - umění udržet krásné myšlenkové obrazy v hlavě, i když vás tam venku něco trochu štve. Jestli budete reagovat na to venku, co vás trochu štve, již vás to nebude štvát jen trochu, ale stále více a více a pozitivní obrazy v hlavě se rozplynou v zuřivosti. (A tato zuřivost v chaotické realitě přitáhne věci, které nechcete.)

Je to divné? Je to postavené na hlavu? Ano, je, jako fyzik přiznávám, že bych s tím neměl souhlasit, jenomže jsem na vlastní kůži poznal, že realita se takto vážně chová. Je zde přímá spojitost mezi tím, na co myslíte a tím, jak na tyto myšlenky skutečně hmotně - plasticky reaguje realita. Berte, nebo nechte být. Na internetu najdete spousty návodů, blábolů, kterými řídit život a stejně po chvíli zjístíte, že vám to zase nejde, že je to k ničemu a že to nemá smysl. Souhlasím, že toto je možná jeden z těch největších blábolů, jenomže je tak naprosto absurdní, že je právě tím pravým.

Je to ztracená rovnice (věta - teze), kterou někdy někdo strčil do šuplíku, protože se mu to zdá nereálné, divné, jako blbost a proto nebyla nadále zkoumána. Zkrátka se začalo mínit, že takovou tezi není třeba ověřovat. Na místo to jsme se věnovali jiným, mnohým rovnicím - vysvětlením, které se nám mylně zdály, že jsou tím pravým, ale vždycky nás v konečném důsledku zklamaly. My si tady už pomalu rveme vlasy z hlavy, že ten problém ovlivňování reality nelze vyřešit a proto máme pocity, že život je beznadějnou marností. Jenomže přitom ta rovnice tu je! Ale je to dávno zapomenutá věta, informace, zasunutá chybně v šuplíku se jmenovkou "bláboly" a to jen proto, že se nám zdálo, že je to prostě divné.

Realita je chaotická a my lidé máme výsostné privilegium být uspořádaní, mít v hlavě pořádek, žít v harmonii. Realita vždycky však chaotická bude a to, co bychom měli dělat, je to, že bychom měli tezi o chaotické realitě brát vážně. Brát realitu takovou, jaká je, to je důležité, člověk je v tomto ohledu hloupý, snaží se na ni aplikovat nějaký řád. Realita je chaotická, a čím více se člověk bude snažit to nerespektovat a bude se snažit si ji podmaňovat, tím hůře to pro něho skončí. Nakupí se tam tolik energie, že takový stav bude nadále neudržitelný, že to toho aktéra, nebo ty aktéry naprosto totálně zničí. To se stalo se SSSR a státy Varšavské smlouvy, komunismus je přesně ideologií, která se snaží vše získat pod pevnou kontrolu nějakého řádu (výsledkem byl však ve skutečnosti ještě větší chaos) a nakonec komunismus v těchto zemích padl sám, bez jediného výstřelu zpoza západní části železné opony.

Chaotičnost je přirozená vlastnost reality a ať si dá pozor ten, kdo to nechce respektovat. Podívejme se ještě na závěr na tu dobrou stánku té chaotičnosti.

Máme podloženou zkušenost s projekcí, že náš duševní stav se určitým způsobem promítá do společnosti, ve které jsme (to běžná psychlogie uznává). Když vám člověk něco vyčítá, tak je to většinou proto, že on sám s tou samou věcí má problém a samotného to štve. Peskuje za to okolí a skutečně se děje to, že stav vlastní nepohody se přenáší do okolí.

A jednou mě napadlo, jestli to nejde i naopak, že pokud změním svůj psychický stav do toho stavu, kdy je všechno v pořádku a že svět je ve vztahu ke mně štědrý a úžasný a apod., jestli se to v tomto duchu také promítne do reality. K mému úžasu se to vážně stalo. Pozoruji, že jsem se najednou ocitl ve společnosti lidí, kteří jsou velmi přátelští a dokonce občas ke mně přijde i věc, či životní situace, kterou si do tohoto stavu přifantazíruji.

Jinými slovy tato technika je rozšířením psychologického pojmu projekce. Na místo toho, že si tlučete do hlavy virtuální realitu, ve které je "vše na hovno, na nikoho není spolehnutí, všichni jsou lakomci a tak dále ….". Si promítáte v hlavě realitu kdy "svět je krásný, lidé laskaví, roztomilí, vše okolo nádherně barevné a tak dále …" a jste za to všechno vděční. Vzhledem k chaotické povaze reality se to neprojeví hned, je to vaše volání po odpovědi, ale můžete si být jisti, že přijde. Vše přijde, pokud budete se snažit vytrvale kontrolovat svůj stav mysli.

Všimněte si jedné věci, vše se odehrává v přítomném čase, ne v minulém, nebo budoucím, ale přítomném! Když takovýto projekční stav v mysli vizualizujete, musí se to odehrávat v současnosti a ve vztahu vůči vám - z vašeho pohledu.

A když náhodou přichází situace, ve které se mi zdá, že všechno končí, tak ať, důvěřuji chaosu, důvěřuji tomu, co mám rád, a budu dělat nadále to, co mám rád, vždyť ono ani nemá smysl dělat v životě něco, co rád nemám. Trápit se myšlenkami, které představují ošklivé obrazy pro mou duši, již vůbec nemá smysl. Mrhal bych životem a to bych si již rovnou mohl nechat objednat rakev.

Když děláte něco, co je vaší vášní, tak žijete, žijete se smyslem a stáváte se velikým, pokud si uvědomíte, že máte právo na to, být velikým. Každý ho má.

Nyní v podstatě máte v rukou nástroj na ovlivňování reality! Jenom k tomu budete potřebovat energii a to bude předmětem dalších článků, kdy vysvětlím, jak jsem se já osobně i s tímto problémem "popral". Ale již to můžete zkoušet, možná zaznamenáte změnu v chován lidí a změnu v jejich výrazu, když vás potkají. Tak prosím … máte volnou cestu.

Jeden z dalších krásných příkladů chaotického příběhu naleznete zde: Jobs speech - Youtube. Příběh Steva Jobse podivuhodně začínal jako začíná ten můj, také skončil s vysokou školou po prvním semestru, protože se nějak necítil. Avšak situací, kdy se mu zdálo, že jeho svět končí, zažil více a vždycky si s tím poradil tak, že pokračoval v tom, co duševně miluje a zase se opět dostal navrchol. Nakonec zjístil, že ta hruza co se mu stala, vlastně nebyla hrozná, že si to jen rozum špatně vykládal, protože to nakonec vždy vedlo k ještě lepším a úžasnějším věcem. Tvorbám.

Co se týče té energie, již jeden článek existuje, na na GG - Léčíš-li duši, leč rozum.

 


Iluze svobodného světa - jak vrátit duši vůli

4. února 2017 v 10:55 | Mikoláš Chromík |  O životě

Až příliš moc jsme se naučili říkat, že žijeme ve svobodném světě. Úplně se nám vytrácí schopnost pochybovat, schopnost zkoumat a schopnost obezřetnosti. Vůbec nejsme bdělí, neustále předáváme kontrolu nad svým životem někomu jinému. Schválně, kolik procent svého času věnujete věcem, které vás skutečně baví a chcete je dělat? Prosezený čas v hospodě se nepočítá - to je totiž další příklad, kdy děláme něco, co vlastně nechceme dělat, ale jen si to už přestáváme uvědomovat.

Když se člověk rodí, není to jen tělo, které má roboticky konat nějakou práci, je to také lidská vůle. Vše je celkem v pořádku až do doby, kdy máte jít do školky, tam se člověk pravděpodobně setká s prvními nesmyslnými pravidly, které oklešťují lidskou vůli. Tato pravidla přicházejí buď ze strany vychovatelů, nebo i jiných dětí. Ve škole se to pak přitvrdí, typická je i šikana v momentě, kdy se nikdo z dospělých nedívá.

Človíček najednou začíná zjišťovat, že to a tamto nesmí a je toho stále více - díky tomu se začínají rozrůstat poruchy osobnosti způsobené komplexem viny a méněcennosti. Začínají se objevovat první povinnosti - musíš se to učit! Musíš chodit do školy! Musíš pomáhat druhým! Musíš být pořádný! Musíš mít vše uklizené! Vše v komíncích! Musíš, musíš, musíš - každé toto musíš, představuje stěnu, do které vaše vůle naráží a ty stěny jsou stále tlustší a stále blíže.

Když školu vyjdete, víte zcela jistě, co musíte, to vás tam totiž naučili, ale už vůbec nevíte, co můžete - tedy co byste chtěli v životě sami pro sebe. Ale musíte povinně platit pojištění, musíte tedy být evidovaní na úřadu práce, musíte si hledat zaměstnání, musíte bezpodmínečně dělat to, co po vás druzí chtějí. Tam, kde je připravené malé místečko ve státním kurníku. Kde je vaše vůle? Stěny již jsou hodně natěsno. No a jsou dvě možnosti, dejte tomu pár let, a buď padnou ty stěny, nebo padnete vy - jako člověk s vůlí zmizíte.

Takže kde je ta svoboda? To není svoboda, tohle je nucená povinnost, a tato pravidla povinnosti hájí vzteklí, slabomyslní psi s pomocí strachu, jsou do morku kosti přesvědčení, že povinnost je to nejlepší, co na světě je a že bez toho by byl chladný, bezúčelný a chladnokrevný chaos. A snaží se vám vnutit líbivý pocit jistoty, abyste byli rádi za to malinké místečko v tom ubohém kurníku, a říkají vám, že nic mimo něj již není, jen ten chladnokrevný chaos.

Já říkám, že to právě ten chaos nabízí životu přesně to pravé, co potřebuje, to co lidem nejvíce nahání hrůzu, je právě přesně to pravé. O tom jsem se vážně osobně přesvědčil. Jak můžete vědět, co je vně naší komůrky kurníku, když se za ní nepodíváte, neseberete tu odvahu? Pořád slyším od druhých, že je to všude stejné, že tomu se stejně nevyhnu, ale opět se ptám, jak to můžete vědět, když jste z téhle díry ani nevytáhli paty?!

Kdepak, tam venku, ten prostor, který je označen, jako děsivé území chaosu se dějí úžasné věci, které mají být našemu zraku skryty. Jen se musíme přestat bát těch psů, nechte je štěkat, dopřejte jim být takovými, jací jsou (více popsáno zde ), ale jen jedno nedělejte, uvnitř se jich nebojte! Když vykročíte do tohoto světa, zjistíte, že už nejste tak maličcí, že právě zde není žádné "Musíš!", ale jen samé příležitosti kde "Můžeš…", jestli chceš.

Tehdy začnete hrát se svou vůlí hru, která zní "Kdo jsem?", nebo "Co úžasného chci v tomto světe udělat?" a vůbec, tím prvním a nejúžasnějším tahem této hry je "Co úžasného mohu udělat již dnes?!". Představte si, že je ráno a víte, že je před vámi den, který když uplyne, že vám ho nikdo nevrátí. V toto ráno stojíte před zrcadlem a říkáte si "Co úžasného mohu udělat již dnes?!". Vlastně to ani nemusíte vědět, nepotřebujete odpověď hned, v tom je ten chaos právě úžasný, ta odpověď přijde, posedne vás, a začnete třeba psát článek, jako já teď. I když je večer, vůbec to neznamená, že by to nefungovalo.

Tato hra vůle, hra otázek, je hrou na uvědomění. Někdy přicházejí úžasné nápady, nevíte, kdy přijdou a nevíte absolutně, odkud přicházejí, ale můžete si být jisti, že přijdou. Je to legrační, já mám vlastně jistotu v chaosu, je to totální paradox - ale tak to skutečně je a buď to přijmete, nebo necháte být, věci prostě jsou naruby a vy to nemáte vidět.

Pokud se do toho pustíte, nezapomeňte, nehněvejte se, že odpovědi nepřichází hned, je to země chaosu, přijměte fakt, že to co se děje, se má dít, i když se vám to nezdá, nesnažte se to vlastním úsilím ovlivnit. Stačí se vystavit věcem, u kterých vám vaše vůle říká, že je vidíte rádi (naprosto jakýmkoli, i myšlenkovým obrazům!). Zapomeňte na ten starý řád, ke kterému vás nutí ti pekelní psi. Ať táhnou k čertu! Dopřejte si mít svou vůli a dopřejte ji, ať si hraje svou hru! Můžete se ptát samozřejmě svými otázkami, můžete vše vytvořit své…

Vina je iluzí, skrývající příčiny

21. ledna 2017 v 9:58 | Mikoláš Chromík |  O životě
Když se řekne slovo fanatismus, naskočí nám husí kůže. Jenomže fanatikem bychom mohli nazvat i takového Steva Jobse. Workoholik, nanejvýše nadšený svou vizí a prací. Rozdíl mezi prací jeho a většiny ostatních byl ten, že on ji dělal rád a sám si ji v mysli zvolil a následně vytvořil. Káral s lhostejností a vyhazoval každého, kdo se pořád jen vymlouval, že něco nejde. Na jeho místě bych dělal to samé, protože říkat, že něco nejde je velmi kontraproduktivní a všechny ostatní to je utvrzuje ve vizi, že to nepůjde. Jsi tu, protože chceš dělat něco výjimečného, když se vzpíráš, tak co tu děláš? Nic tě zde nedrží. Nepotřebuji nikoho přesvědčovat a přesvědčovat tě by bylo špatné. To je vize správně řízeného společenství.

Pokud chcete dělat něco výjimečného, musíte se vžít do toho stavu, že jste tím, kdo to umí, dělat výjimečné věci, a že nic není nemožné. Postavte se na hlavu! Buďte blázny! Máte na to právo, a když si to uvědomíte, že na to máte právo, proslavíte se. To, že něco nejde, že to bude neefektivní a že byste to měli honem rychle zabalit, tak to nám vnucuje společnost. Ven s nimi! Pryč z vaší hlavy! Pokud ve vaší hlavě zavládne méněcennost a neefektivita s ní spojená, budete všechno jen komplikovat. Je to ten nejzákeřnější virus, který existuje - 95% celkové populace tím trpí.

Fanatismus je spojován ještě s náboženstvím a jeho násilím, ale i socialismem a komunismem. Tady to přestává hrát. Zeptal jsem se sám sebe: "Může mít fanatismus výhradně dobrý význam?". Podíval jsem se na historický vývoj toho slova a zjistil jsem, něco, co mě velmi překvapilo - ve starověkém světě byl slovem "fanaticus" nazýván člověk, který je pro něco horlivě zapálen, to slovo zkrátka mělo ryze pozitivní význam. Představte si, že vám někdo říká, že jste fanatik, a oba se na sebe upřímně a přátelsky usmíváte. Hádejte, kdo to změnil?! Kdo tomu slovu přiřadil negativní kontext? Odpověď zní - ranní křesťané. V jejich slovníku se to slovo proměnilo v nadávku určenou těm lidem, kteří chtěli inovovat a myslet trochu jinak. Kdo přišel se svým, jiným pohledem na svět, byl odsouzen, jako fanatik.

To platí pro každou společnost. Určitě se vám někdy stalo, že i ve společnosti přátel jste byli provokativně popíchnuti za něco a nevěděli jste vůbec proč. Třeba jestli rádi kouříte (nebo cokoliv jiného, třeba spíte o přestávce) a byli jste ve společnosti nekuřáku, zvedli jste se a šli ven, a uslyšeli jste ono směšné provolání "No jo, kuřák se nezapře!". Čím je společenství větší, tím více se tyto provokace zostřují. Nezávisle na tom, jestli to co děláte, je dobré, nebo špatné, lišíte se a to stačí.

Negativní význam slova fanatik, se dochoval dodnes, protože zkrátka dodnes zde máme velká uskupení a zřízení, kterým se tato nadávka hodí. Když však křesťané a socialisté, kteří násilím nutí své postoje, dalším a dalším, nejsou fanatici, kdo jsou? Jsou to absolutní idealisti. Slovo fanatik je zneužíváno tak, aby odvrátili pozornost svých přívrženců na někoho, koho mohou obvinit z toho, že jim jejich idealismus nefunguje. Odvracejí pozornost od svého, chybného absolutního idealismu na obětního beránka (bude potrestán, ale za chvíli, potřebují dalšího). Takže vlastně ne fanatismus, ale idealismus je slovem, který by si zasloužil velký negativní podtext.

Kdyby lidé neperzekuovali fanatiky, kteří chtějí pokrok, brzy by přišli na to, že ti, kdo stojí za ideou daného společenství, jsou vlastně podvodníci, protože jejich "pravda" kterou káží rovnostářsky pro všechny, není pravdou a škodí celku. Obviňování se stalo oponou, přes kterou nemáme vidět skutečnost. Stejně u kuřáka není příčinou problému to, že kouří, ale to, že mu společnost omezuje vůli, proto hledá alespoň chvilkový únik. Lidé, kteří mají sklon ke zlozvykům, jsou hodně citliví na omezování vůle. Není náhodou, že jim psychologové často diagnostikují přecitlivělost, řeší ji však špatně - chtějí ji potlačit - stejně jako křesťané potlačovali pokrokářské fanatiky, přitom takový člověk, se smyslem pro individualitu je schopen tvořit dosud nevídané, fantastické věci (místo toho se z nich stávají neurotici).

Když jsem si to uvědomil, řekl jsem si "WOOOW!!!". Protože je to přímý důkaz pro moji, asi rok a půl starou teorii. Že někdy někdo měnil význam slov, že naše vědomí, bylo postupně přeprogramováno, abychom se na základě svých pocitů chovali podle přání někoho jiného.

Dám příklady dalších. Jedním z nejvíce očerňovaných termínů, je slovo kapitalismus. To slovo je emočním významem úplně převráceno naruby. Dnes je tento pojem chápán úplně jinak, než jak tomu bylo ještě koncem 19. století. O kapitalismu se dnes myslí, že je to svět, ve kterém jsou privilegovaní bohatí a mocní. To co tu dnes máme, je údajně kapitalismus - a to je lež! To co zde máme je totiž intervencionismus. Ten je skutečným světem privilegií, ale kapitalismus je s jakýmkoliv privilegováním kterékoliv skupiny neslučitelný! Vždyť v UK úplně zastavil úmrtnost dětí způsobnou hladem a díky tomu se populace znásobila. Výsledkem je, že obviňujeme kapitalisty, nesnášíme je, a skutečný problém (existence privilegií) přetrvává. Ano, jsem kapitalista! Neuznávám žádná privilegia.

I pojem liberalismus, jehož zásadou je rovnoprávnost, je překopaný, v US ho kvůli tomu přejmenovali na libertarianismus. Totiž dnes má člověk problém poznat, co bylo tím skutečným liberalismem 19. století, v našich končinách se mu říká "klasický liberalismus". Po druhé světové válce, a dnes, když někdo řekne, že je liberál, je za idiota. Před válkami si ještě nikdo kritizovat liberalismus nedovolil, protože je v něm obsaženo slovo svoboda, namísto toho kritizovali kapitalismus (ten je s liberalismem těsně spojen). Okolo 2. sv. války se však obecně začalo mínit, že i svoboda je špatná a že musí být omezena. Přitom obě světové války nezavinili liberálové, ale socialisté. Ti se snaží aktivně řídit lidem život a v té době byli u moci.

Chyby své ideologie obhajovali obviňováním liberálů, takže výsledkem bylo opět přehlížení příčiny - porušování individuální svobody a rovnoprávnosti (když se ve společnosti ztrácí individualita, je velmi snadné ji svést k válce). To nutně muselo vyústit smrtiplný konflikt. To je asi nejlépe doložené pokřivení skutečnosti. Falzifikace historie a pojmů.

Co se týče překroucení významu liberalismu, na to bohužel trpíme dodnes. Všichni na něj nadávají, ale to co zde bez povšimnutí vládne, si "vychcaně" mne ruce, protože to nikdo nevidí, nikdo tomu nevěnuje pozornost. Lidi zbytečně na něco nadávají a pak jim uniká to, že žijí v neúplné realitě!!! To je tlačí na mnoha citlivých místech, ale hádejte, kdo bude opět obviněn? Ano, jsem (klasický) liberál! Protože věřím, že všichni mají stejné právo na individuální svobodu v rámci rovnoprávnosti.

Zašel jsem ještě mnohem dále, zpochybnil jsem samotný význam termínu "pravda". Napsal jsem o tom článek: Definice pravdy a pluralita světa.

Krátce vám zde jen napíši, že mě to napadlo, protože když vám o něčem lidé říkají, že to či ono je pravda, získají nad vámi moc. Vyvrátil jsem i chápání tohoto termínu a přestal jej v soukromém životě používat, používám jen slova jako pravděpodobný, či nepravděpodobný argument, či tvrzení. V článku pochopíte proč, protože realita se vůči každému jednotlivci jeví jinak.

Obecně je zesměšňováno, když se zabýváme svými pocity, jako by to bylo něco podřadného, něco, čím by se ani člověk neměl zabývat. Jako by nehrály zásadnější roli. Kontrolujme to, jak se cítíme! My lidé úplně ignorujeme emocionální kontext slov (a obrazů s nimi asociovaných), přitom je maximálně zásadní, to city určují naše chování a vnímání světa! Do té doby, než si to uvědomíte, spíte. Sníte špatný sen, který neumíte změnit.

"Systém produkuje systém.", pronesl S. Jobs. Nebuďme jen kopiemi systému! Jakmile jsem získal podezření, že někdo manipuloval s významem slov, úplně jsem se obrátil a udělal čistku ve své mysli, vyvrátil jsem vše (hodnotové soudy), čemu jsem do té doby věřil. Lidé vás začnou strašit, že jakmile to uděláte, uvrhnete se do chaosu. Podle mě jsme ale v chaosu již teď, protože nikdo neví, co chce, ani co si myslet, každý má dilema, jak se zachovat - není se čemu divit, když vám někdo podsouvá iluzorní realitu, která není skutečná (není vaše), ve které nemůžete nic, a jen s námi manipulují. Jsi fanatikem, když máš vizi, tak začnou provokovat a obviňovat, aby ses pod tíhou manipulace zařadil. Kde pak je místo pro pokrok? Jedinou obranou vůči této iluzi je individuální vnímání. Začnete se ptát sami sebe, co chcete a přestanete se obviňovat, trestat a odmítat svobodu.

Když to všechno odhodíte, zjistíte, že jste jako znovunarození, tak volní. Toto poznání bude tak zásadní, že již bude těžké s vámi manipulovat a začnete poznávat svět nanovo a uvidíte, že je i krásný. Ten okamžik pro mne byl, jako když se protrhne násilím držená hráz. Voda konečně začala proudit, kudy sama chtěla. Najednou vše začne dávat smysl, všechno uvidíte tak jasně. Jsem fanatikem, protože vím, co chci a to co se mi urodilo v hlavě, ten určitý cíl, je výjimečný. Je pro mne velmi zajímavý, vzbuzuje ve mně vášeň (další slovo, jehož emocionální kontext je mnohdy převrácený). Narodil jsem se, chci žít a chci cítit, že to co dělám v životě, je prostě fantastické. Jen když něčím budete fascinováni, budete dělat geniální věci a přesně tato fascinace je rozdíl mezi průměrností a genialitou. Einstein byl také člověk, ale nikdy se nevzdal toho, co ho od dětství přímo lákalo.

Nebo bych snad měl spát a všechno přijímat jako donedávna a žít život (můj jediný život, o kterém bezpečně vím), který nechci? Mám vítání života vyměnit zpět za jeho odmítání a proklínání? Být nadále obětí toho zákeřného pocitu, že nic nezvládnu a proto musím odevzdat řízení svého života společnosti a její ideologii? Hmmm…

Máte na výběr z těchto dvou možností - buď spíte a sníte život, který nelze ovlivnit, nebo žijete se svou vlastní vášní. Realita není daná jediným pravidlem pro milióny lidí, nýbrž se stáváte tou postavou, pro kterou se vy sami jste schopni nejvíce nadchnout a od toho momentu se svět podle toho okolo vás zakřiví. Bohužel i zlo, v podobě jednoho pravidla je právoplatnou lidskou volbou.

Můžete být součástí společnosti, pro kterou se obětujete, a vaše individualita zaniká. V tom případě se připravte na to, že budete vedeni k tomu, abyste soudili (podle toho pravidla) a perzekuovali jisté, jinak smýšlející menšiny. Budete se cítit malí a neschopní ovlivnit cokoliv. Stáváte se soudci, kteří brání absolutistickou ideologii daného společenství, a zároveň obětí nedostatku toho, co soudíte.

Avšak můžete být i součástí společnosti, kde nikdo není proti své vůli a jejich individuální cíle se shodují a můžete pořád kontrolovat to, co sami chcete. Krásné na tom je to, že když myslíte na to, co bychom sami chtěli, žádný soud v tom není, nijak se s nikým nepoměřujete (žádná méněcennost). Takoví lidé, tvoří ohromné věci. Takovou společnost se snažím vytvořit okolo Global generation. Nikomu neříkám, co si má myslet, jen se snažím každého vést tak, aby začal myslet a poznávat sám, protože se strašně těším na to, až uvidím, že tito lidé tvoří každým dnem báječnější svět. Na barvitosti světa bez nedostatků se podílejí všichni, dobrovolně, aniž by o tom věděli - jen si hrají.

Jsem si vědom toho, že mám právo na své pocity a myšlení a jsem si také vědom toho, že až se to jednou roznese, způsobí to pád většiny společenských řádů.

"Lidé, kteří jsou natolik šílení, aby si mysleli, že mohou změnit svět, to opravdu dokážou." - Mikoláš Chromík, ale Steve Jobs to řekl dřív.

Kam dál