Slibuji, že budu žít svobodně a tedy šťastně

6. ledna 2018 v 15:38 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Své nejlepší časy, období největšího rozkvětu jsme jako Evropané již prožili. Bohužel, myslím, že toto období bylo příliš krátké vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se jako lidé různými peripetiemi k němu snažili dostat. To období, které myslím, jsou asi dvě staletí a to 18. a 19. století. Zde bylo objeveno vše, na čem jsou dnes založeny moderní technologie a lidé prožívali i v myslích velký obrat, přímo rostli z bídy někam dál za tvořením snů, o kterých se dříve ani nesnělo.

Jak stále více studuji a zkoumám, zjišťuji že politické změny po 1. a 2. sv. válce jsou jen povrchem změn, že se přímo změnilo něco v lidské mysli a to škodlivým způsobem. Tyto války měly velmi velký dopad na naši psychiku a stále mají, tyto dopady jsou totiž stále předávané výchovou. Před ozvěnami, které byly předzvěstí 1. sv. války lidé mysleli jinak a také se jinak učili. Směr vedl někam, kde si dnes můžeme nechat jen zdát, kam by povedl, kdyby ta jedna válka (2. sv. válka má hodně souvislostí s první, proto se někdy považují za jednu velkou) neuskutečnila.

To, že dnes člověk tak neskutečně bloudí, a bojuje se vnitřními nejistotami, k tomu právě tato historická rána velmi přispěla. Došlo nejen ke zmatení pojmů a významu slov takovým způsobem, že většina lidí se úplně ztrácí, pokud se chcete bavit o pravdě, ale také k masovému zmatení a deformování obrazu smyslu života. Jinými slovy, zapoměli jsme, k čemu život slouží, vyrvali jsme jej z jeho přirozených kolejí a na místo této přirozenosti jsme lidem nasadili do hlavy iluzi, falešnou ideologii, falešný návod na život.

Samozřejmě nelze jít proti přirozeným zákonům života, proto narážíme a nejistota se zvětšuje, z lidí, kteří byli plní chuti a ideálů se postupem času stávají zapšklí starci a to ani nemusí tolik zestárnout. Jednoduše proto, že falešný plán nemůže fungovat. Opakovaným narážením do zdi člověk zatrpkne. Snažíme se situace všelijak kontrolovat, to však vede ještě ke větším spádům.

Stávají se z nás lidé postrádající sebeuvědomění. Protože jsme byli vedeni špatnou myšlenkou, tak se objevují dvě možnosti interpretace jednotlivce oněch pádů - mohu za to já, ale mohu to změnit, stačí,když příjdu na to, co dělám špatně nebo řeknu, že to nejde, že mi to svět nejakým způsobem nedovoluje. Obávám se, že druhá varianta převažuje, opakované snažení člověka přimělo k přesvědčení, že je neschopný a proto se musí vnějším podmínkám podřídit, již nic nevymýšlí.

Pro mě osobně je smutné, když vidím, jak se lidé jen přizpůsobují podmínkám, na všechno poslušně kývají hlavou, pak jsou jako zvířata v chovu, které nedávají mléko nebo vlnu, ale daně. Jejich život má připravenou ohrátku a běda ty, ale se ji pokusíš přeskočit!

My potřebujeme udělat skok, a to skok v mysli. Myšlenky to všechno způsobily, tak to umí i napravit. Problém je, že lidé už nemají chuť, dokonce mi připadá, jako by přicházely o schopnost poznávat. Vracíme se zpět ke středověké mentalitě, kdy se tvrdilo, že Země je placatá a věda je o tomto omylu nemohla přesvědčit. Vážně, trochu pogooglujte, a zjístíte, že počet takových pomatenců roste. Lidé chtějí, aby někdo za ně dokonce i myslel, což podle mě můžeme sledovat na tom, jaké vůdce si Euro-americký svět volí. Všechno to jsou lidé, kteří se snaží naplánovat život člověka za něj. Bohužel sleduji i v akademické sféře, že trpí zmatením pojmů a pravda mizí, tam kde by ji člověk rád hledal, aby mu k životu pomohla. Přitom věda by měla být první, která by měla na pravdu poukazovat!

Nemám rád tu povahu, když někomu řeknu: "Pojd', jdeme podniknout tohle ..." a on se vymluví "Ne nemohu, protože... " a plácne nějakou kravinu, protože přiznat pro něj, že se bojí rány, která by mohla přijít odněkud z výše, by bylo pro něj ponižující. Jako se otrok bojí otrokáře. Otázkou pro mě je, proč se člověk vůbec nechá takhle ponižovat! Tomu já říkám otrocká mentalita, kterou z duše nenávidím. Přijali iluzi své neschopnosti a nechají se řídit někým jiným, ale přátelé, bez riskování se zpět na vlastní nohy nedostanete! V podlední době se hodně píše o tom, že lidé ztratili vůli riskovat a vyhledávají spíše, podle mě vydatně, jistoty.

Ale hledají něco, co vlastně na světě neexistuje, svět je neustále proměnlivý, riskováním se lidstvo v minulosti posouvalo dál, hledáním jistot dnes stojí na místě a čeká s velkýma očima, kdy ho něco kolemjdoucího zachrání. Nevyhnutelné pak bude, že se v nedostatku lidstvo navzájem přizabije. Bez riskování není podnikavých činů a bez podnikavých činů jsou nedostatky všeho na co si vzpomenete. To je výsledek, pokud budeme pokračovat v životě mimo jeho přirozené koleje udané přírodou.

Byl jsem neurotik (viz článek), což je v podstatě symptom toho, jak tyto různé falešné plány vyžíraly mou duši, byla nademnou vůle otrokářova, což jsem si neuvědomoval. Jakmile duševní bolest překročila nějakou mez, začal jsem se pídit po příčině a poznal jsem, co je to svoboda a vědomí vlastní důstojnosti. Nezbývá mi, než se vyrovnat s úpadkem, který okolo mě, v Evropě vidím. Po mých nedávných úvahách, jsem došel k závěru, že to tak má být a že to nelze změnit a že ten, kdo se tomuto přirozenému vývoji postaví do cesty, bude semlen. Jediná možnost, kterou vidím, je příklad, ukázat příklad, že to jde i jinak a zachovat tak nějakou pokladnici lidského zdravého rozumu a dobré duše pro další generace. Jaký mám na mysli?

Hrozný je ten pocit samoty, když je člověk sám, chybí mu radost, ze které čerpá sílu k práci. Je důležité se umět ze své práce radovat, jinak nemá smysl. Lidé v okolí mají zatemněnou mysl otrockou mentalitou. Mají výmluvu pro všechno, aby tím ospravedlnili svou vnitřní slabost a lenost. I tak zásadní věc, jako je spravedlnost nechávají na bohu, však on už to nějak zařídí. Rád bych poznal kraj, kde to tak není, o Novém Zélandu jsem slyšel zajímavé věci, mám velkou naději, že tamnější mentalita je přeci jenom trochu jiná. Myslím, že to by mohl být ten příklad, který by celý svět potřeboval a rád bych mu k tomuto ryzímu příkladu v budoucnu dopomohl. Dávám si sám sobě slib, že práce, která mě tu ještě čeká, vyústí v cestu na Nový Zéland, abych tam poznal lidi, co myslí trochu jinak. Nepřeji si prožít život svalováním svého neštěstí na druhé, ale chválit za své štěstí onu malou společnost ve které naděje ještě nevyhasla.

Pro vás zvídavější, doporučuji zkoumat onen přechod mezi předválečným a poválečným světem, především Anglie 18. a 19. století bude zajímavá a zkoumat rozdíly, věřím, že nahlížením do této minulosti spatříme skutečnost, která byla zakryta deziluzemi. Na této cestě poznání jsem právě já, jestli se někdo rozhodne vydat také a obohatit svůj život a prohléhnout co je svoboda, může také a budu rád, když se o své poznatky podělíte.
 

Hloupé zvyky a děti

6. prosince 2017 v 18:46 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Proč tentokrát nazabrousit do našich zvyků, či tradic? Ty často jsou mimo hranice lidského rozumu, pokud si představíte, že je neznáte a skutečně se nad nimi zamyslíte, jestli to máme zapotřebí. Vemme si třeba takového Mikuláše.

Mikuláš jako takový je fajn, byla to skutečná postava, která může být pro nás jakýmsi vzorem štědrosti. To je v pořádku a bylo by v pořádku mít svátek založený na tomto principu. V čem vidím ale problém, jsou čerti. Nevím která vydrbaná hlava se může vědomě bavit tím, že nějaké dítě bude děsit k smrti nějakými nelidsky vypadajícími zjevy.

Poslední dobou se zabývám otázkou víry, co to je a zda je vůbec potřeba něco takového, jako víra. Můj výzkum prozatím většinově dochází k tomu, že víra, tak jak ten pojem obecně chápe většina lidí, je jakási iluze, která zkresluje realitu a začínám ji považovat spíše za defekt, který v přirozeném stavu člověka nemá co pohledávat. Mám podezření, že právě ze zvyků by tento problém mohl pramenit.

Na tu myšlenku mě přivedla matka (věřící, nekatolík). Na moji námitku, kterou jsem vyjadřoval, jak se mi tento zvyk zdá nerozumný, mi odpověděla "je dobré, aby děti něčemu věřili..." To mě přivádí k jedné mé dřívější myšlence, že náboženská víra (její potřeba) plyne ze strachu, nikoliv z touhy po životě, nebo upřimném obdivu k němu.

Ptám se jednoduše, je pro nás skutečně žádoucí, aby děti věřili v nadpřirozené bytosti? Snad abychom jim ukazovali realitu, že dobro vždy vítězí a ti zlí budou potrestáni? Tak zaprvé, chceme seznamovat děti s realitou za pomocí nadpřirozených postav?! Za druhé, neměli by děti vědět, pokud se bavíme o realitě, že nemůžeme čekat na čerty, pokud jsme svědky bezpráví?

To jsou závažné záležitosti, pokud se bavíme o vlastnostech a důsledcích víry jako takové, dnes máme okolo sebe spousty jakýchsi kolektivních postojů, které bychom mohli označit za nenáboženské víry. V praxi mezi náboženskou a nenáboženskou vírou není rozdíl, problém je v tom, že si člověk není vědom toho, že něčemu věří, pokud to, čemu věří nenese nějaký souhrný název toho náboženství. Dnes věříme mediím a státu - to jsou novodobá náboženství. Všechna tato novodobá náboženství ospravedlňují své působení prostřednictvím strachu.

Myslím, že tady, přímo na dětech můžeme pozorovat, jakých nesmyslů se dopouštíne nejen na nich, ale i na sobě a že je možné vypátrat příčinu všech možných duševních chorob, které jsme na sebe přivlekli. Věřím totiž, že žijeme v době, kdy se pomalu rozebíhá tzv. proces duševní rekonstrukce člověka. Z temnot dějin by se mohlo konečně vynořit lidstvo, které pozná a pochopí význam svobody a nenechá si ji nikým, ani státem vzít (nemožné bez duševní rekonstrukce). Lidstvo, které nebude znát nedostatek, protože nad hloupostí budou vítězit ti nejlepší z nás, kterým rozvážeme ruce.

Slova ...

26. října 2017 v 18:29 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Dovolte, abych vám dal k přečtení článek, ze kterého vám bude trochu špatně …, jedná se o slova. Poslední dobou se mi úplně vytrácí chuť slova jakkoliv používat, psát je, to je pro mě ještě snesitelné, ale vyslovovat je! Nevím, jestli to tak někdo máte taky, ale já začínám dostávat pocit, že slova jsou zbytečná, marná, a že jestli bych chtěl s nimi něco dokázat, tak by se jednalo o záležitost nekonečnou.

O slovech již bylo hodně napsáno, pojednáno a to i na mých stránkách, či blogu, slova jsou zrádným počinem, nejednoznačná, nedokonalá. Přátelé, troufám si tvrdit, že nikdy nebude existovat jazyk, který by dokázal slovy přesně vyjádřit to, co cítíte, nebo to, co okolo sebe vidíte, jaké děje okolo sebe pozorujete. Svět je totiž daleko zajímavějším a podivuhodnějším místem, než jak se na počátku může zdát, je více metafyzický, než si můžete myslet.

Jednou z takových zvláštností světa je jeho nepopsatelnost a iracionalita (Max Weber - zkušenost s iracionalitou světa, kdy se vaše akce, často obrátí proti ní opačným směrem). Čím více se pokoušíme pochopit, uchopit a popsat svět, tím více ho nepoznáváme, tím je více jiný, chaotický. Už pro toto pochopení se mi ztrácí energie pro řeč. Mohu říci něco, co nemusí být za okamžik vůbec pravda.

Pak každý člověk vidí svět ze svého úhlu, každý na něj působí svým stylem. Každý z nich v něm žije v souladu se svými tvrzeními o něm. Zvláštností je, že se svět okolo člověka následně skutečně chová, podle těchto tvrzení. Takže vy mu budete tvrdit něco a on ve své "verzi světa" má zkušenost s něčím úplně jiným, jste na dobré cestě k nekonečné při a zbytečně ztracenému času.

Pak můžeme do debaty přibrat jeden aspekt, z lidského chování, který je mi nanejvíce odporný. Lidé okolo vás totiž neustále nutí něco hodnotit, nebo hodnotí něco na vás a tím vás nutí se obhajovat. Je to zlozvyk. Duševní vycpávková činnost, když se bojíte ticha, a máte nutkavou potřebu něco říkat. Je to zvracení lidské duše. Takových lidí mám okolo sebe nespočet, neustále si na něco stěžují, posuzují a tak dále. Zkrátka, chápete, proč se mi už tolik mluvit nechce? Nejlepší strategií, když vás někdo nutí se obhajovat, je zkrátka mlčet. Ten člověk získá zahanbující pocit hned náhle a pozná, že si vzal na sebe příliš velké sousto. Když se vzdáte boje o svůj význam, získáte ho.

Pak je tu další podivná věc (jako by jich nebylo už tak dost že?!), a to ta, že emocionální kontext slov byl měněn a každý ho vnímá jinak. Každý jsme například vyrůstali v jiné rodině a v každé z takových rodin se různá slova používají v různých situacích, různě citově zabarvených. Některé slovo používáte běžně, říkáte si, že nevidíte v tom žádný problém, ale u někoho jiného to slovo bylo používáno třeba jako nadávka, bylo používáno v negativním emocionálním kontextu. Můžeme se tedy bavit stejnými slovy, stejným jazykem, ale stejně si rozumět nemusíme, protože pod každým slovem je přivěšena emocionální kapsle, která buďto uchu druhého člověka chutná, nebo ne. To zda bude chutnat, o tom nemáte ani páru.

Na straně druhé, to může indikovat jednu věc, že podle toho můžete zjistit, že si s někým rozumíte, že s tím člověkem můžete být duševně spřízněni. Na to však přijdete o něco později, až si hodně slov s tím druhým člověkem vyměníte a zjistíte, že vlastně málo kdy došlo k nějakému nedorozumění. To pak má skutečně smysl mluvit a docela vás, nebo hlavně mě, to baví. Jinak poděs ….

Dalším zvláštním projevem mluveného projevu je nevyžádaná rada. Lidi, včetně mě mají sklony někomu radit, z určitého, ne úplně zjevného, nadřazeného hlediska, že to či ono má být tak a tak, nebo že to jde udělat lépe. Je to boj o svůj význam, který si neuvědomujeme, a může být někdy těžké rozlišit, kdy se snažíme nevyžádaně radit. Kdy je dobré poradit a kdy ne? Snad, když se úspěch kolektivu dá považovat i za přínos sobě samému, potom by to mělo smysl.

Pak je to zvláštní pozorovat, když já jediný v kolektivu vlastně nemluvím, protože mi to připadá jako marnost. Může to působit zvláštně a vlastně nevím příliš, jak to na ostatní působí, to zkoumám v současné době. Chci vědět, čemu se třeba vyhnout, někdy se obávám, že má pasivita není na místě a pak, když člověk přechází do takovéto pasivní role pozorovatele, už nedokáže moc rozeznávat, jestli má vůbec něco říkat.

Celé realita okolo mě mi pak připadá jako sen, ve kterém jsem vážně jen pozorovatelem. Zajímavé pro mě osobně ale je, že jsem dříve mýval sny, které jsem dokázal ovlivnit vědomě, lze ovlivnit i tento reálný sen pouhou myšlenkou? I když jsem se připletl do zdánlivého problému, naskýtá se mi zvláštní příležitost prozkoumat další možnosti, které tkví z mých předešlých tvrzeních, a to těch, že život se jeví jako sen, který je možné nepřímo vědomě ovlivňovat (Touto možností se však zabývá i Vadim Zeland).

A pak je tu naše slavná méněcennost. Kdy se stane něco trochu trapného a snažíte se přílišným mluvením něco ospravedlnit … pokazí to úplně všechno. Důstojný je člověk, když je schopný bez keců přijmout co se stalo a jít dál. Není třeba se ospravedlňovat, chyby děláme všichni a je to naše přirozená součást, kéž bych si na to i já v příhodnou chvíli pamatoval.

Někdy si říkám, jaké to asi bylo, když slova nebyla, slova jsou jen jakousi naší představou, skutečnost však vždy bude jiná, žili lidé více opravdověji a upříměji?
 


Vlastní bible mého ega

4. září 2017 v 20:14 | Mikoláš Chromík |  O životě
Rozhoduji se sám pro sebe si shrnout to vše, co jsem o světě a jeho chaotičnosti poznal. Mohu být hrdý na to, že to je mé vlastní poznání a proto tedy nemohou vzniknout spory o důvěryhodnosti, neboť se pod toto podepisuji a přebírám zodpovědnost. Za tímto poznáním stojí má vlastní bolest, kterou jsem pociťoval, když jsem ještě tomu všemu nerozuměl, ale jak jsem porozuměl, tak mi mé porozumění stvrdila radost.

1. Nic není dané, mám naději, že když budeme dělat všechno proto, abychom prvně sami sebe potěšili a potom hned také s tím vlastně těšili druhé, pak to co mylně nazýváme zlem, zmizí. Se "zlem" nemá smysl bojovat, dobré klíčí a roste v tobě! A svět bude stále lepším místem, když ho růst necháš.

2. Když je ti hůře, nesnaž se zasahovat do běhu světa ve tvém okolí, nesnaž se bojovat o svůj význam. Nikomu nevolej, nikomu nepiš. Protože to jen tu hořkost prohloubí.

3. Pokud se i tak stane, že se tvá špatná nálada neprohloubí, děkuj světu, že byl k tvé malé neomalenosti milostiv.

4. Vše musíš zvládnout sám, vždycky na to budeš sám, tak si na to zvykej. Budeš-li se v tom cvičit, budeš své problémy zanedlouho řešit s nebývalou lehkostí. To je zodpovědnost. Budeš-li nadále chtít pomoc po druhých, budeš se propadat do problému stále hlouběji.

5. Odmítej pomáhat těm, kteří nejsou schopní zodpovědnosti v blízkém časovém horizontu. Budou se tě snažit nařknout, vzbudit pocit viny avšak ze začátku tě budou chválit, jak důležitý pro ně jsi, a co vše jsi pro ně vždycky byl. Řeknou něco ve smyslu: "Ty jsi …" (ať už v dobrém, či špatném smyslu). Zde buď chladnokrevný a nedávej průchod idealizacím. Na obviňování nereaguj.

6. Neznám Boha a neznám sebe, nevím, kdo jsem, ale mám to, co je uvnitř mě v respektu. Jsem sjednocení s Bohem. Kdo se tě snaží určit, popsat, pojmenovat? Všimej si toho. A nedovoluj to, co nelze dovolit. Jinak duševně onemocníš. Narodil ses bezejmenný, bez titulu, bez jakékoliv příslušnosti.

7. Chceš-li přesto někomu takovému pomáhat, protože toho člověka máš velmi rád, neočekávej, že se ti to stejnou měrou vrátí zpět, takto to zkrátka nefunguje. Spíše dopředu počítej se zavržením.

8. Když ti řekne někdo něco, s čím nemůžeš souhlasit, o čem víš, že ten člověk v tom dělá chybu, neoponuj, ale souhlas s ním a vyhroť to do přehnaného souhlasu! Pak teprve ten druhý uvidí, že by mohl udělat chybu. (Zapomeň na to, jak ti všichni říkali, že máš stát pevně při pravdě!)

9. Uvědom si své právo, na své pocity, neboj se je projevovat, ale především si také vybírej, které chceš projevovat! Cítit ještě neznamená, že o tom musíš mluvit.

10. Pokud tě něco trápí, začni vnímat své okolí, přesměruj pozornost na současnost, na to krásné v ní. Na to, když k tobě někdo třeba i mluví a chce ti něco sdělit. Stres nás právě jen odděluje od celku, proto se také cítíme stresovaní.

11. Nepoměřuj se s ostatními, jsi jedinečný, a proto poměřování ztrácí smysl. Z poměřování vznikají ty nejtěžší okovy pro tvou duši.

12. Vztahy mají smysl jen tehdy, pokud oběma stranám napomáhají v cestě za radostí a svobodou, jestli tomu tak není a převažují spíše starosti (když se objeví nerespekt), kvůli již dříve vzniklým nárokům, bezohledně to změň!

13. Nemáš nad sebou žádného pána! Ty jsi pánem svého života, vládni mu! Buď sám sebou a ne tím, jakým chce společnost, abys byl.

14. K tomu, abys mohl vládnout, musíš vědět, co je láska. Zaměňuješ lásku za touhu, přiznej si to, děláš to! Touha je odhodlání vlastnit a láska je odhodlání nechat být. Nechat růst, kvést, tak jak je. Netrhat.

15. Nesnaž se uspořádávat svět okolo sebe! To je násilí!

16. Uspořádej sám sebe, svou mysl, aby tělem volně, bez stresově proudila energie a informace.

17. Budeš-li se sám cítit šťastnější, budeš mít okolo sebe lidi, kteří budou radost projevovat.

18. Buď autentický, to je to, co lidi zajímá. Nebudeš autentický, pokud nebudeš pečovat o své ego.

19. Pokud neřešíme problémy ega, narůstají a ostatní tě vnímají jako egoistu v tom hanlivém smyslu.

20. Neutíkej od svého ega modlitbou nebo za společností, dokud to nevyřešíš, bude bolet a ego bude nerozumně růst. Respektive jeho boláky porostou.

21. Buď kreativní, úplně každá situace a každý den si žádají nové pohledy a nové nápady. Proto nikdy nenajdeš obecný rámec, do kterého by vše zapadlo a podle kterého by ses mohl vždy dobře rozhodnout.

22. Tvá vrstva světa je závislá na tvém stavu mysli a zároveň na duševním stavu. Srdce a rozum musí myslet a cítit to dobré, jestli chceš očekávat dobré. Je to zde, v mysli a ne tam venku, proto se vzdávej okamžitě řešení, pokud není zjevné.


23. Vyber si to, co chceš, slovy: "To je nádherné, nebo to je úžasné". Prožívej to v srdci a zobraz si to jako proces v mysli.

24. Měj od lidí odstup, nech je samotné přijít, když budou chtít. Protože když od lidí nic neočekáváš, nemohou s tebou manipulovat. Pak nebudeš zklamán a tvé procítěné obrazy v mysli zůstanou nedotčené negativismem.


25. Oslavuj a raduj se ze světa, který máš okolo sebe, to na to navazuje a posiluje to tuto sílu. Buď vděčný, dej všemu čas a viděj vše. Nech to důstojně projít tvými smysly.

26. Nepři se s druhými lidmi, nezaměřuj se na mysl, ale na srdce. Příliš se snažíme koukat do mysli, nebo dávat na obdiv svou mysl, abychom druhé ovládli. Láska je však odhodlání nechat být!


27. Usiluj o to, aby tvoji nejbližší byli šťastní bez ohledu na tvé vlastní ambice, které vytvořil rozum. To že jsou šťastní, je pro tebe samotného důležité, abys ty sám nepociťoval neštěstí. Nešťastnost blízkého znamená nešťastnost tvou.

28. Pocit lásky a sexuálního jiskření jsou jen darem okamžiku a žádný dar nelze očekávat, či vynucovat.

29. Láska je název pro styl komunikace, která je prostředkem sbližování se. Nech kvést, jen voň. Netrhej.

30. Chceš-li změnit lidi, které máš okolo sebe, změň sebe! Jejich chování se buďto změní, nebo se objeví jiné lidé. Ukryj v sobě poklad a zušlechťuj ho! To přitahuje ty, které chceš! To jest cesta bez násilí.

31. Veškerá tvá agrese je projevem tvé vlastní nespokojenosti. Je to projekce. Tvůj vnitřní stav se přenesl na tvé okolí a to tě nutí být agresivní. Totéž platí i pro druhé lidi, nezapleť se do hádky s druhým člověkem, i když se ti snaží namluvit, že za něco můžeš ty, nemůžeš! Je to projevem jeho vlastního vnitřního stavu, který si sám způsobil.

32. Právě projekce je tím prostředkem, jak ovlivňovat realitu myšlenkou, já však její funkci rozšiřuji na všechny záležitosti v naší realitě. Vtip je v tom, změnit směr projekce, z negativní a pozitivní.

33. Veškerý zásah je zlo, budeš-li o něco vlastním přičiněním v okolním světě usilovat, vždycky se ti to bude vzdalovat a zhorší se tvůj emocionální stav. Netýká se to věcí, které se týkají přímo nabývání tvých schopností a vůbec nějak přímo tebe. To jediné, co vlastní silou můžeš ovlivnit, jsi ty sám. A zároveň to jediné má v životě smysl ovlivňovat!

34. Jistota, chaos a spontánnost. Spontánnost je způsob, kterým se lze pohybovat v chaotickém světě. Jistota není nic jiného, než snaha potvrzovat svůj význam, udržovat současný stav věcí (zásahem). To však nelze. Lze, ale za strašně nesmyslného výdaje energie.

35. Akce z tvé strany je možná jen tehdy, pokud je zcela nemotivovaná, pokud s ní nechceš nic řešit, tedy spontánní.


36. Nic není stejné, nic není věčné, vše se mění, i když si na něco strašně zvykneš, nebo jsi něco hodně chtěl, tak se mohou objevovat náznaky, že s tím máš skončit. Skonči! Nemá smysl plýtvat energií pro nic. Stále se rodíme a umíráme a i toto musí umřít, aby si mohl opět vytvořit něco nového. Každý den se probouzíš do nového světa lidí i přírody a každý den je musíš opět objevovat. I když si třeba myslíš, že máš před sebou toho stále stejného člověka.

37. Z tohoto důvodu svět rovněž nesnese popis, pojmenování. Nelze ho charakterizovat nějakou jednou pravdou, která by platila vždy. Ale vždy, když se o to pokusíte, vyklouzne vám z ruky, přesně opačným směrem, než ty chceš. Velkým příkladem této nesmyslnosti je idealizace.

38. Pokud se chceš raději pohybovat ve skutečném světě a využívat porozumění, které jsi dostal k tomu, abys mohl něco dále tvořit, bude se ti dařit, protože stavíš na reálném základě, na skutečnosti. Ověřitelné skutečnosti a ne na iluzích, či dogmatech.

39. Čím více se problémem zabýváš, mluvíš o něm, či píšeš, či se dozvídáš, tím méně víš. Tím více jsi nejistý, zmatený. Vzdej se! Jinak je (problémy) přitáhneš na sebe.

40. To co chceš, toho se vzdej. Například chceš-li získat uznání, vzdej se ho, pak získáš z dané situace to nejlepší, co vůbec získat lze.

41. Každý jednou spadne ... no, ne jednou, ale spadni! Chvilku si dole polež a pak zase vzleť vzhůru, poučen a uklidněn.

42. Nedělej to, co srdce říká, že nemáš dělat, ať už je to činnost v mysli, nebo venku mimo tělo, pozoruj, co srdcem cítíš a zamysli se, jak to dělat jinak, nebo vůbec nedělat.

43. Nesuď, proces soudu mění tvou identitu ve smyslu toho, co soudíš. Soud je obrazem toho co nechceš, ne toho, co chceš!

44. Poznávání možností tě může posílit, ale také i okleštit. Nemůžeš-li najít možnosti, nech je přijít. Důvěřuj svým schopnostem!

45. Nenech se omezit současným stavem věcí. Dívej se na to, jaký svět chceš mít, ne na to, jaký je teď a jaký ho mít vlastně nechceš. Nic není dané, nevěř na svůj osud, či osud civilizace. Jsou to jen strašáci. Život si umí najít cestu, protože celá existence světa je tu pro to, aby život umožňovala. Do toho není třeba nijak zasahovat.

46. Pamatuj na smrt jako na svého přítele, který ti ukazuje tvou konečnost, abys životem nemrhal.

47. Dopřej si relaxaci, dopřej si stav nemyšlení, taková meditace poskytuje velkou sílu pro jednotlivce. Dává energii na to, abys opět byl a opět létal. V této chvíli zapomeň na čas, nic tě nežene a tedy ani ty nic nikam nežeň, věnuj se tomu, co je teď. Bez nároků na to, že něco chceš. Je to chvíle, kdy si máš dopřát lenosti, prázdnoty.

48. Díky této prázdnotě jsi skutečným způsobem kreativní, v ní se skrývá tvá autenticita.

49. Cokoliv se učíš, čteš a podobně, dávej to do kontextu se sebou samým, tvoř si názor, který je malou hloupostí, kterou si musíme dovolit! Nikdy nebudeš vědět dostatek, proto je vlastní názor podstatný pro tvou akceschopnost, aby se nerozplývalo tvé ego.

50. Ego nesmí být příliš malé, rozplynuté, ušlápnuté do hlubin, ale ani příliš velké, nemocné a nerozumné. Ego má být v harmonii s okolním světem. Měj respekt před oběma.

51. Žádná pravidla, doporučení a rady nefungují na 100%, dělej výjimky, použij intuici. Buď kreativní.


To je vše podstatné, co jsem se o povaze našeho světa dozvěděl a více se již dozvídat nepotřebuji, protože jsem poznal, že i v případě poznávání funkce světa platí všechny uvedené body. Řeším-li svět, tím méně mu rozumím a tak zbývá vážně jediné, užívat, a děkovně oslavovat. Vyplývá to právě z oné nepopsatelnosti světa a ten mě nechal zajít až sem, dál mě nechce pustit.

Čas poznávání skončil, nastala etapa akce a jednání! Důvěry v toto již získané poznání. To co mylně nazýváme zlem, je neporozumění a to vítězí právě proto, že dobří lidé jsou v nečinnosti.

Dva roky jsem soustavně tuto filozofii vlastního života dával do kupy a nyní mi život sám říká a ukazuje, že musím jít dál. Poznal jsem v tomto smyslu více než většina smrtelníků, to mi pro pohyb v životě proto již musí stačit.

Idioti jednají i bez jakéhokoliv poznání, byla by škola, kdybychom my, co jsme již poznali a poznáváme, také nejednali, protože na nás stojí to dobré.

Na závěr, vám chci říci, abyste pamatovali, že to vše jsou jen slova a každý slova chápeme jinak. Proto pod nimi musíte hledat ten svůj, vlastní a správný význam, jinak by mohlo dojít k nedorozumění. Přeji hodně zdaru.


O psaní

3. září 2017 v 11:54 | Mikoláš Chromík |  O životě
Psaní je úžasný mentální nástroj. Urovnává myšlenky tak, abyste s nimi mohli dále pracovat a využívat je prakticky ve svém životě. V začátcích, když člověk píše, je to ovšem jinak. To se člověk soustředí, až příliš na to, aby nenapsal nějakou blbost. Aby nedělal příliš velké, do očí bijící, stylistické či jiné chyby. Já jsem esejista, vyplynulo to úplně přirozeně. Psal jsem, psal a psal, aniž bych věděl co a potom, jakmile to po mě četl člověk znalý jazyka, mi řekl, že jsem esejista jak vyšitý, a že se mu právě eseje, jako styl nelíbí. Víte, právě tak to často bývá, někdo jemně naráží a mírně ztrapňuje to, co děláte a to je právě to, co máte dělat. A může to být cokoliv, je zajímavé si těchto narážek všímat.

Jakmile si ale vycvičíte, tak nějak automaticky, svůj styl, tak se dějí zajímavé věci. Já již píši úplně automaticky, nehledím na kontext, prostě píši a stejně to dává smysl, pak se jen vždycky kouknu výše a jsem překvapený tím stylem "To jsem napsal já?!". Ale to není ta nejzajímavější věc, vůbec tou nejzajímavější věcí je, že když píšete o daném problému, přichází do vaší mysli nové informace, které tam předtím nebyly a ještě to tedy obohatí vaši znalost problematiky. A to aniž byste cokoliv četli, nebo pozorovali! To je prostě fantastické! Proto mám pro psaní neuvěřitelně velkou vášeň a v podstatě není den, kdy bych něco nenapsal, již píši do šuplíku, protože bych tím blog jen zahltil a nebylo by to čtenářsky efektivní.

Psaní tedy má zvláštní spirituální význam. Něco zvláštního, pod povrchem, se děje něco, pro co nemáme racionální vysvětlení. Obzvláště abstraktní psaní přináší tyto plody. Možná nevíte úplně co myslím, a tak vám tedy podám originální příklad:

"Mé srdce je jako pec, ve které hřmí o to více, čím více lásky do něj přikládám a zář této radosti, která z této peci vychází, osvětluje svět, jako maják pro lodě života ostatních. Přikládám stále více, o co více tě vidím a poslouchám tě, čím blíže mě necháváš jít ke svému srdci, tím je bouře v mém srdci silnější a světlo majáku jasnější. Skrze tebe počíná to krásné, co mě nutí ve své duši stavět tu nejkrásnější zahradu, do které lidé přicházejí a ano, je tam i přístav. Září radostí počíná vše, po čem toužíme, to, v čem se skrývá vše, co nám mění život …"

Jsem si jistý, že kdybych pokračoval dál, něco by přišlo, myšlenka, informace, o které jsem předtím nevěděl. Říkám tomu abstraktní obrazy a mám v šuplíku daleko abstraktnější psaní, čím více jste schopní obrazněji psát, tím lépe. Já zde píši často s určitou mírou technicismu, to proto, aby bylo jasné, co myslím, aby se to dalo uchopit a prakticky použít se vašem životě.

Nakonec se ze psaní stává upřímný vhled do vaší duše a je to právě ona, co přináší ty neznámé informace z tzv. prostoru variant. Tam je vše, je to nekonečno, ze kterého můžeme čerpat. Všechna velká díla, ať už matematická, nebo umělecká, pocházejí právě odsud. Einstein se sám přiznal, že to nejradikálnější, co ho přivedlo ke konečné definici obecné teorie relativity, přišlo, jako by mu to někdo pošeptal. Tedy nééé, že by na to sám svým myšlenkovým úsilím přišel, ale v momentě, kdy vypl to k němu prostě přišlo. No, podvědomí, ve kterém se skrývá naše duše, stáhla tu danou informaci.

To je prostor variant, a nejsou tam jen informace, ale i situace a věci. A ty přicházejí právě na základě souhry srdce a mysli do naší reality, ale o tom se bavím v jiných článcích. Transurfing a ovlivňování reality myšlenkovými obrazy přináší do našeho světa věci, vše, z prostoru variant.

Cesty duše jsou nevyzpytatelné a každý máme svou a jednou u nich pro mě je psaní. Nicméně plánuji, že svůj styl změním více do abstraktna, mám pocit, že poslední dobou, ne že bych psal, tak jak bych tvořivě skutečně chtěl, ale že spíše zvracím …


Plánuji ještě poslední článek, který bude shrnovat vše podstatné, co jsem za 2 roky soustavného hledání mé životní filozofie, která mi umožňuje jakýsi nadhled a porozumění, sebe-řízení, abych to já, i vy, abychom to měli stále při ruce. Přehledně, abychom se neztratili. Život jde dál, život chce, abych šel dál.

Kam dál