Slova ...

26. října 2017 v 18:29 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Dovolte, abych vám dal k přečtení článek, ze kterého vám bude trochu špatně …, jedná se o slova. Poslední dobou se mi úplně vytrácí chuť slova jakkoliv používat, psát je, to je pro mě ještě snesitelné, ale vyslovovat je! Nevím, jestli to tak někdo máte taky, ale já začínám dostávat pocit, že slova jsou zbytečná, marná, a že jestli bych chtěl s nimi něco dokázat, tak by se jednalo o záležitost nekonečnou.

O slovech již bylo hodně napsáno, pojednáno a to i na mých stránkách, či blogu, slova jsou zrádným počinem, nejednoznačná, nedokonalá. Přátelé, troufám si tvrdit, že nikdy nebude existovat jazyk, který by dokázal slovy přesně vyjádřit to, co cítíte, nebo to, co okolo sebe vidíte, jaké děje okolo sebe pozorujete. Svět je totiž daleko zajímavějším a podivuhodnějším místem, než jak se na počátku může zdát, je více metafyzický, než si můžete myslet.

Jednou z takových zvláštností světa je jeho nepopsatelnost a iracionalita (Max Weber - zkušenost s iracionalitou světa, kdy se vaše akce, často obrátí proti ní opačným směrem). Čím více se pokoušíme pochopit, uchopit a popsat svět, tím více ho nepoznáváme, tím je více jiný, chaotický. Už pro toto pochopení se mi ztrácí energie pro řeč. Mohu říci něco, co nemusí být za okamžik vůbec pravda.

Pak každý člověk vidí svět ze svého úhlu, každý na něj působí svým stylem. Každý z nich v něm žije v souladu se svými tvrzeními o něm. Zvláštností je, že se svět okolo člověka následně skutečně chová, podle těchto tvrzení. Takže vy mu budete tvrdit něco a on ve své "verzi světa" má zkušenost s něčím úplně jiným, jste na dobré cestě k nekonečné při a zbytečně ztracenému času.

Pak můžeme do debaty přibrat jeden aspekt, z lidského chování, který je mi nanejvíce odporný. Lidé okolo vás totiž neustále nutí něco hodnotit, nebo hodnotí něco na vás a tím vás nutí se obhajovat. Je to zlozvyk. Duševní vycpávková činnost, když se bojíte ticha, a máte nutkavou potřebu něco říkat. Je to zvracení lidské duše. Takových lidí mám okolo sebe nespočet, neustále si na něco stěžují, posuzují a tak dále. Zkrátka, chápete, proč se mi už tolik mluvit nechce? Nejlepší strategií, když vás někdo nutí se obhajovat, je zkrátka mlčet. Ten člověk získá zahanbující pocit hned náhle a pozná, že si vzal na sebe příliš velké sousto. Když se vzdáte boje o svůj význam, získáte ho.

Pak je tu další podivná věc (jako by jich nebylo už tak dost že?!), a to ta, že emocionální kontext slov byl měněn a každý ho vnímá jinak. Každý jsme například vyrůstali v jiné rodině a v každé z takových rodin se různá slova používají v různých situacích, různě citově zabarvených. Některé slovo používáte běžně, říkáte si, že nevidíte v tom žádný problém, ale u někoho jiného to slovo bylo používáno třeba jako nadávka, bylo používáno v negativním emocionálním kontextu. Můžeme se tedy bavit stejnými slovy, stejným jazykem, ale stejně si rozumět nemusíme, protože pod každým slovem je přivěšena emocionální kapsle, která buďto uchu druhého člověka chutná, nebo ne. To zda bude chutnat, o tom nemáte ani páru.

Na straně druhé, to může indikovat jednu věc, že podle toho můžete zjistit, že si s někým rozumíte, že s tím člověkem můžete být duševně spřízněni. Na to však přijdete o něco později, až si hodně slov s tím druhým člověkem vyměníte a zjistíte, že vlastně málo kdy došlo k nějakému nedorozumění. To pak má skutečně smysl mluvit a docela vás, nebo hlavně mě, to baví. Jinak poděs ….

Dalším zvláštním projevem mluveného projevu je nevyžádaná rada. Lidi, včetně mě mají sklony někomu radit, z určitého, ne úplně zjevného, nadřazeného hlediska, že to či ono má být tak a tak, nebo že to jde udělat lépe. Je to boj o svůj význam, který si neuvědomujeme, a může být někdy těžké rozlišit, kdy se snažíme nevyžádaně radit. Kdy je dobré poradit a kdy ne? Snad, když se úspěch kolektivu dá považovat i za přínos sobě samému, potom by to mělo smysl.

Pak je to zvláštní pozorovat, když já jediný v kolektivu vlastně nemluvím, protože mi to připadá jako marnost. Může to působit zvláštně a vlastně nevím příliš, jak to na ostatní působí, to zkoumám v současné době. Chci vědět, čemu se třeba vyhnout, někdy se obávám, že má pasivita není na místě a pak, když člověk přechází do takovéto pasivní role pozorovatele, už nedokáže moc rozeznávat, jestli má vůbec něco říkat.

Celé realita okolo mě mi pak připadá jako sen, ve kterém jsem vážně jen pozorovatelem. Zajímavé pro mě osobně ale je, že jsem dříve mýval sny, které jsem dokázal ovlivnit vědomě, lze ovlivnit i tento reálný sen pouhou myšlenkou? I když jsem se připletl do zdánlivého problému, naskýtá se mi zvláštní příležitost prozkoumat další možnosti, které tkví z mých předešlých tvrzeních, a to těch, že život se jeví jako sen, který je možné nepřímo vědomě ovlivňovat (Touto možností se však zabývá i Vadim Zeland).

A pak je tu naše slavná méněcennost. Kdy se stane něco trochu trapného a snažíte se přílišným mluvením něco ospravedlnit … pokazí to úplně všechno. Důstojný je člověk, když je schopný bez keců přijmout co se stalo a jít dál. Není třeba se ospravedlňovat, chyby děláme všichni a je to naše přirozená součást, kéž bych si na to i já v příhodnou chvíli pamatoval.

Někdy si říkám, jaké to asi bylo, když slova nebyla, slova jsou jen jakousi naší představou, skutečnost však vždy bude jiná, žili lidé více opravdověji a upříměji?
 

Vlastní bible mého ega

4. září 2017 v 20:14 | Mikoláš Chromík |  O životě
Rozhoduji se sám pro sebe si shrnout to vše, co jsem o světě a jeho chaotičnosti poznal. Mohu být hrdý na to, že to je mé vlastní poznání a proto tedy nemohou vzniknout spory o důvěryhodnosti, neboť se pod toto podepisuji a přebírám zodpovědnost. Za tímto poznáním stojí má vlastní bolest, kterou jsem pociťoval, když jsem ještě tomu všemu nerozuměl, ale jak jsem porozuměl, tak mi mé porozumění stvrdila radost.

1. Nic není dané, mám naději, že když budeme dělat všechno proto, abychom prvně sami sebe potěšili a potom hned také s tím vlastně těšili druhé, pak to co mylně nazýváme zlem, zmizí. Se "zlem" nemá smysl bojovat, dobré klíčí a roste v tobě! A svět bude stále lepším místem, když ho růst necháš.

2. Když je ti hůře, nesnaž se zasahovat do běhu světa ve tvém okolí, nesnaž se bojovat o svůj význam. Nikomu nevolej, nikomu nepiš. Protože to jen tu hořkost prohloubí.

3. Pokud se i tak stane, že se tvá špatná nálada neprohloubí, děkuj světu, že byl k tvé malé neomalenosti milostiv.

4. Vše musíš zvládnout sám, vždycky na to budeš sám, tak si na to zvykej. Budeš-li se v tom cvičit, budeš své problémy zanedlouho řešit s nebývalou lehkostí. To je zodpovědnost. Budeš-li nadále chtít pomoc po druhých, budeš se propadat do problému stále hlouběji.

5. Odmítej pomáhat těm, kteří nejsou schopní zodpovědnosti v blízkém časovém horizontu. Budou se tě snažit nařknout, vzbudit pocit viny avšak ze začátku tě budou chválit, jak důležitý pro ně jsi, a co vše jsi pro ně vždycky byl. Řeknou něco ve smyslu: "Ty jsi …" (ať už v dobrém, či špatném smyslu). Zde buď chladnokrevný a nedávej průchod idealizacím. Na obviňování nereaguj.

6. Neznám Boha a neznám sebe, nevím, kdo jsem, ale mám to, co je uvnitř mě v respektu. Jsem sjednocení s Bohem. Kdo se tě snaží určit, popsat, pojmenovat? Všimej si toho. A nedovoluj to, co nelze dovolit. Jinak duševně onemocníš. Narodil ses bezejmenný, bez titulu, bez jakékoliv příslušnosti.

7. Chceš-li přesto někomu takovému pomáhat, protože toho člověka máš velmi rád, neočekávej, že se ti to stejnou měrou vrátí zpět, takto to zkrátka nefunguje. Spíše dopředu počítej se zavržením.

8. Když ti řekne někdo něco, s čím nemůžeš souhlasit, o čem víš, že ten člověk v tom dělá chybu, neoponuj, ale souhlas s ním a vyhroť to do přehnaného souhlasu! Pak teprve ten druhý uvidí, že by mohl udělat chybu. (Zapomeň na to, jak ti všichni říkali, že máš stát pevně při pravdě!)

9. Uvědom si své právo, na své pocity, neboj se je projevovat, ale především si také vybírej, které chceš projevovat! Cítit ještě neznamená, že o tom musíš mluvit.

10. Pokud tě něco trápí, začni vnímat své okolí, přesměruj pozornost na současnost, na to krásné v ní. Na to, když k tobě někdo třeba i mluví a chce ti něco sdělit. Stres nás právě jen odděluje od celku, proto se také cítíme stresovaní.

11. Nepoměřuj se s ostatními, jsi jedinečný, a proto poměřování ztrácí smysl. Z poměřování vznikají ty nejtěžší okovy pro tvou duši.

12. Vztahy mají smysl jen tehdy, pokud oběma stranám napomáhají v cestě za radostí a svobodou, jestli tomu tak není a převažují spíše starosti (když se objeví nerespekt), kvůli již dříve vzniklým nárokům, bezohledně to změň!

13. Nemáš nad sebou žádného pána! Ty jsi pánem svého života, vládni mu! Buď sám sebou a ne tím, jakým chce společnost, abys byl.

14. K tomu, abys mohl vládnout, musíš vědět, co je láska. Zaměňuješ lásku za touhu, přiznej si to, děláš to! Touha je odhodlání vlastnit a láska je odhodlání nechat být. Nechat růst, kvést, tak jak je. Netrhat.

15. Nesnaž se uspořádávat svět okolo sebe! To je násilí!

16. Uspořádej sám sebe, svou mysl, aby tělem volně, bez stresově proudila energie a informace.

17. Budeš-li se sám cítit šťastnější, budeš mít okolo sebe lidi, kteří budou radost projevovat.

18. Buď autentický, to je to, co lidi zajímá. Nebudeš autentický, pokud nebudeš pečovat o své ego.

19. Pokud neřešíme problémy ega, narůstají a ostatní tě vnímají jako egoistu v tom hanlivém smyslu.

20. Neutíkej od svého ega modlitbou nebo za společností, dokud to nevyřešíš, bude bolet a ego bude nerozumně růst. Respektive jeho boláky porostou.

21. Buď kreativní, úplně každá situace a každý den si žádají nové pohledy a nové nápady. Proto nikdy nenajdeš obecný rámec, do kterého by vše zapadlo a podle kterého by ses mohl vždy dobře rozhodnout.

22. Tvá vrstva světa je závislá na tvém stavu mysli a zároveň na duševním stavu. Srdce a rozum musí myslet a cítit to dobré, jestli chceš očekávat dobré. Je to zde, v mysli a ne tam venku, proto se vzdávej okamžitě řešení, pokud není zjevné.


23. Vyber si to, co chceš, slovy: "To je nádherné, nebo to je úžasné". Prožívej to v srdci a zobraz si to jako proces v mysli.

24. Měj od lidí odstup, nech je samotné přijít, když budou chtít. Protože když od lidí nic neočekáváš, nemohou s tebou manipulovat. Pak nebudeš zklamán a tvé procítěné obrazy v mysli zůstanou nedotčené negativismem.


25. Oslavuj a raduj se ze světa, který máš okolo sebe, to na to navazuje a posiluje to tuto sílu. Buď vděčný, dej všemu čas a viděj vše. Nech to důstojně projít tvými smysly.

26. Nepři se s druhými lidmi, nezaměřuj se na mysl, ale na srdce. Příliš se snažíme koukat do mysli, nebo dávat na obdiv svou mysl, abychom druhé ovládli. Láska je však odhodlání nechat být!


27. Usiluj o to, aby tvoji nejbližší byli šťastní bez ohledu na tvé vlastní ambice, které vytvořil rozum. To že jsou šťastní, je pro tebe samotného důležité, abys ty sám nepociťoval neštěstí. Nešťastnost blízkého znamená nešťastnost tvou.

28. Pocit lásky a sexuálního jiskření jsou jen darem okamžiku a žádný dar nelze očekávat, či vynucovat.

29. Láska je název pro styl komunikace, která je prostředkem sbližování se. Nech kvést, jen voň. Netrhej.

30. Chceš-li změnit lidi, které máš okolo sebe, změň sebe! Jejich chování se buďto změní, nebo se objeví jiné lidé. Ukryj v sobě poklad a zušlechťuj ho! To přitahuje ty, které chceš! To jest cesta bez násilí.

31. Veškerá tvá agrese je projevem tvé vlastní nespokojenosti. Je to projekce. Tvůj vnitřní stav se přenesl na tvé okolí a to tě nutí být agresivní. Totéž platí i pro druhé lidi, nezapleť se do hádky s druhým člověkem, i když se ti snaží namluvit, že za něco můžeš ty, nemůžeš! Je to projevem jeho vlastního vnitřního stavu, který si sám způsobil.

32. Právě projekce je tím prostředkem, jak ovlivňovat realitu myšlenkou, já však její funkci rozšiřuji na všechny záležitosti v naší realitě. Vtip je v tom, změnit směr projekce, z negativní a pozitivní.

33. Veškerý zásah je zlo, budeš-li o něco vlastním přičiněním v okolním světě usilovat, vždycky se ti to bude vzdalovat a zhorší se tvůj emocionální stav. Netýká se to věcí, které se týkají přímo nabývání tvých schopností a vůbec nějak přímo tebe. To jediné, co vlastní silou můžeš ovlivnit, jsi ty sám. A zároveň to jediné má v životě smysl ovlivňovat!

34. Jistota, chaos a spontánnost. Spontánnost je způsob, kterým se lze pohybovat v chaotickém světě. Jistota není nic jiného, než snaha potvrzovat svůj význam, udržovat současný stav věcí (zásahem). To však nelze. Lze, ale za strašně nesmyslného výdaje energie.

35. Akce z tvé strany je možná jen tehdy, pokud je zcela nemotivovaná, pokud s ní nechceš nic řešit, tedy spontánní.


36. Nic není stejné, nic není věčné, vše se mění, i když si na něco strašně zvykneš, nebo jsi něco hodně chtěl, tak se mohou objevovat náznaky, že s tím máš skončit. Skonči! Nemá smysl plýtvat energií pro nic. Stále se rodíme a umíráme a i toto musí umřít, aby si mohl opět vytvořit něco nového. Každý den se probouzíš do nového světa lidí i přírody a každý den je musíš opět objevovat. I když si třeba myslíš, že máš před sebou toho stále stejného člověka.

37. Z tohoto důvodu svět rovněž nesnese popis, pojmenování. Nelze ho charakterizovat nějakou jednou pravdou, která by platila vždy. Ale vždy, když se o to pokusíte, vyklouzne vám z ruky, přesně opačným směrem, než ty chceš. Velkým příkladem této nesmyslnosti je idealizace.

38. Pokud se chceš raději pohybovat ve skutečném světě a využívat porozumění, které jsi dostal k tomu, abys mohl něco dále tvořit, bude se ti dařit, protože stavíš na reálném základě, na skutečnosti. Ověřitelné skutečnosti a ne na iluzích, či dogmatech.

39. Čím více se problémem zabýváš, mluvíš o něm, či píšeš, či se dozvídáš, tím méně víš. Tím více jsi nejistý, zmatený. Vzdej se! Jinak je (problémy) přitáhneš na sebe.

40. To co chceš, toho se vzdej. Například chceš-li získat uznání, vzdej se ho, pak získáš z dané situace to nejlepší, co vůbec získat lze.

41. Každý jednou spadne ... no, ne jednou, ale spadni! Chvilku si dole polež a pak zase vzleť vzhůru, poučen a uklidněn.

42. Nedělej to, co srdce říká, že nemáš dělat, ať už je to činnost v mysli, nebo venku mimo tělo, pozoruj, co srdcem cítíš a zamysli se, jak to dělat jinak, nebo vůbec nedělat.

43. Nesuď, proces soudu mění tvou identitu ve smyslu toho, co soudíš. Soud je obrazem toho co nechceš, ne toho, co chceš!

44. Poznávání možností tě může posílit, ale také i okleštit. Nemůžeš-li najít možnosti, nech je přijít. Důvěřuj svým schopnostem!

45. Nenech se omezit současným stavem věcí. Dívej se na to, jaký svět chceš mít, ne na to, jaký je teď a jaký ho mít vlastně nechceš. Nic není dané, nevěř na svůj osud, či osud civilizace. Jsou to jen strašáci. Život si umí najít cestu, protože celá existence světa je tu pro to, aby život umožňovala. Do toho není třeba nijak zasahovat.

46. Pamatuj na smrt jako na svého přítele, který ti ukazuje tvou konečnost, abys životem nemrhal.

47. Dopřej si relaxaci, dopřej si stav nemyšlení, taková meditace poskytuje velkou sílu pro jednotlivce. Dává energii na to, abys opět byl a opět létal. V této chvíli zapomeň na čas, nic tě nežene a tedy ani ty nic nikam nežeň, věnuj se tomu, co je teď. Bez nároků na to, že něco chceš. Je to chvíle, kdy si máš dopřát lenosti, prázdnoty.

48. Díky této prázdnotě jsi skutečným způsobem kreativní, v ní se skrývá tvá autenticita.

49. Cokoliv se učíš, čteš a podobně, dávej to do kontextu se sebou samým, tvoř si názor, který je malou hloupostí, kterou si musíme dovolit! Nikdy nebudeš vědět dostatek, proto je vlastní názor podstatný pro tvou akceschopnost, aby se nerozplývalo tvé ego.

50. Ego nesmí být příliš malé, rozplynuté, ušlápnuté do hlubin, ale ani příliš velké, nemocné a nerozumné. Ego má být v harmonii s okolním světem. Měj respekt před oběma.

51. Žádná pravidla, doporučení a rady nefungují na 100%, dělej výjimky, použij intuici. Buď kreativní.


To je vše podstatné, co jsem se o povaze našeho světa dozvěděl a více se již dozvídat nepotřebuji, protože jsem poznal, že i v případě poznávání funkce světa platí všechny uvedené body. Řeším-li svět, tím méně mu rozumím a tak zbývá vážně jediné, užívat, a děkovně oslavovat. Vyplývá to právě z oné nepopsatelnosti světa a ten mě nechal zajít až sem, dál mě nechce pustit.

Čas poznávání skončil, nastala etapa akce a jednání! Důvěry v toto již získané poznání. To co mylně nazýváme zlem, je neporozumění a to vítězí právě proto, že dobří lidé jsou v nečinnosti.

Dva roky jsem soustavně tuto filozofii vlastního života dával do kupy a nyní mi život sám říká a ukazuje, že musím jít dál. Poznal jsem v tomto smyslu více než většina smrtelníků, to mi pro pohyb v životě proto již musí stačit.

Idioti jednají i bez jakéhokoliv poznání, byla by škola, kdybychom my, co jsme již poznali a poznáváme, také nejednali, protože na nás stojí to dobré.

Na závěr, vám chci říci, abyste pamatovali, že to vše jsou jen slova a každý slova chápeme jinak. Proto pod nimi musíte hledat ten svůj, vlastní a správný význam, jinak by mohlo dojít k nedorozumění. Přeji hodně zdaru.


O psaní

3. září 2017 v 11:54 | Mikoláš Chromík |  O životě
Psaní je úžasný mentální nástroj. Urovnává myšlenky tak, abyste s nimi mohli dále pracovat a využívat je prakticky ve svém životě. V začátcích, když člověk píše, je to ovšem jinak. To se člověk soustředí, až příliš na to, aby nenapsal nějakou blbost. Aby nedělal příliš velké, do očí bijící, stylistické či jiné chyby. Já jsem esejista, vyplynulo to úplně přirozeně. Psal jsem, psal a psal, aniž bych věděl co a potom, jakmile to po mě četl člověk znalý jazyka, mi řekl, že jsem esejista jak vyšitý, a že se mu právě eseje, jako styl nelíbí. Víte, právě tak to často bývá, někdo jemně naráží a mírně ztrapňuje to, co děláte a to je právě to, co máte dělat. A může to být cokoliv, je zajímavé si těchto narážek všímat.

Jakmile si ale vycvičíte, tak nějak automaticky, svůj styl, tak se dějí zajímavé věci. Já již píši úplně automaticky, nehledím na kontext, prostě píši a stejně to dává smysl, pak se jen vždycky kouknu výše a jsem překvapený tím stylem "To jsem napsal já?!". Ale to není ta nejzajímavější věc, vůbec tou nejzajímavější věcí je, že když píšete o daném problému, přichází do vaší mysli nové informace, které tam předtím nebyly a ještě to tedy obohatí vaši znalost problematiky. A to aniž byste cokoliv četli, nebo pozorovali! To je prostě fantastické! Proto mám pro psaní neuvěřitelně velkou vášeň a v podstatě není den, kdy bych něco nenapsal, již píši do šuplíku, protože bych tím blog jen zahltil a nebylo by to čtenářsky efektivní.

Psaní tedy má zvláštní spirituální význam. Něco zvláštního, pod povrchem, se děje něco, pro co nemáme racionální vysvětlení. Obzvláště abstraktní psaní přináší tyto plody. Možná nevíte úplně co myslím, a tak vám tedy podám originální příklad:

"Mé srdce je jako pec, ve které hřmí o to více, čím více lásky do něj přikládám a zář této radosti, která z této peci vychází, osvětluje svět, jako maják pro lodě života ostatních. Přikládám stále více, o co více tě vidím a poslouchám tě, čím blíže mě necháváš jít ke svému srdci, tím je bouře v mém srdci silnější a světlo majáku jasnější. Skrze tebe počíná to krásné, co mě nutí ve své duši stavět tu nejkrásnější zahradu, do které lidé přicházejí a ano, je tam i přístav. Září radostí počíná vše, po čem toužíme, to, v čem se skrývá vše, co nám mění život …"

Jsem si jistý, že kdybych pokračoval dál, něco by přišlo, myšlenka, informace, o které jsem předtím nevěděl. Říkám tomu abstraktní obrazy a mám v šuplíku daleko abstraktnější psaní, čím více jste schopní obrazněji psát, tím lépe. Já zde píši často s určitou mírou technicismu, to proto, aby bylo jasné, co myslím, aby se to dalo uchopit a prakticky použít se vašem životě.

Nakonec se ze psaní stává upřímný vhled do vaší duše a je to právě ona, co přináší ty neznámé informace z tzv. prostoru variant. Tam je vše, je to nekonečno, ze kterého můžeme čerpat. Všechna velká díla, ať už matematická, nebo umělecká, pocházejí právě odsud. Einstein se sám přiznal, že to nejradikálnější, co ho přivedlo ke konečné definici obecné teorie relativity, přišlo, jako by mu to někdo pošeptal. Tedy nééé, že by na to sám svým myšlenkovým úsilím přišel, ale v momentě, kdy vypl to k němu prostě přišlo. No, podvědomí, ve kterém se skrývá naše duše, stáhla tu danou informaci.

To je prostor variant, a nejsou tam jen informace, ale i situace a věci. A ty přicházejí právě na základě souhry srdce a mysli do naší reality, ale o tom se bavím v jiných článcích. Transurfing a ovlivňování reality myšlenkovými obrazy přináší do našeho světa věci, vše, z prostoru variant.

Cesty duše jsou nevyzpytatelné a každý máme svou a jednou u nich pro mě je psaní. Nicméně plánuji, že svůj styl změním více do abstraktna, mám pocit, že poslední dobou, ne že bych psal, tak jak bych tvořivě skutečně chtěl, ale že spíše zvracím …


Plánuji ještě poslední článek, který bude shrnovat vše podstatné, co jsem za 2 roky soustavného hledání mé životní filozofie, která mi umožňuje jakýsi nadhled a porozumění, sebe-řízení, abych to já, i vy, abychom to měli stále při ruce. Přehledně, abychom se neztratili. Život jde dál, život chce, abych šel dál.
 


Ženské právo na depresi

27. srpna 2017 v 12:57 | Mikoláš Chromík |  O životě
My muži jsme někdy vůči ženě v postavení mega-ochránců, co si myslí, že dokážou vše vyřešit. Toto chování je ale výsledkem hrubého nepochopení. Pak to nakonec přeroste v postoj "Tak si dělej, co chceš, mě to už nezajímá! Stará zas prudí..., jdem na pivo!", to rozhodně taky není správné. Začíná to však tou touhou zasahovat (řešit), když se nad ženskou duší objevují mrákoty. Jediným řešením je tyto depresivní epizody respektovat, ale ne utíkat.

Je to žena a spolu s tím si musíme uvědomit spoustu věcí, které na povrchu vidět nelze. Biologicky je složitější než muži, je uzpůsobená k tomu, aby rodila život a to už je něco! Chemická složitost pochodů v jejich tělech přesahuje naše nejbujnější představy, věřím, že i proto jsou v mnoha ohledech psychicky vyspělejší, protože toto utáhnout sílou vůle je skutečné umění a před tím je třeba mít úctu. Je to žena, toto je žena, spousta lidí se do vztahů hrne jakoby povinností, ale přehlíží tato základní fakta. Je pak docela hloupé, když se muž chová tak, jako když ženu už nechce a jakoby ji chtěl změnit. Opakuji toto je žena. Muž by si měl být své volby vědom už na počátku.

Po celá tisíciletí bylo s ženami nakládáno, jako s něčím nižším, disrespekt. A i dnes musí ženy uhýbat dychtivým, povrchním náletům mužů. Mám s tím vlastní zkušenost, kdysi dávno jsem se omylem registroval na seznamce jako žena. Ani fotka tam nebyla a už muži psali a jak vytrvale, až s neurotickým úsilím. To jaké zhovadilosti jsou schopni ze sebe dostat, no prostě čuměl jsem a zastyděl jsem se za naše mužské plemeno.

Pak se musí rozhodovat o spoustě věcí a častěji než muži a též se snažit o seberealizaci, kde se ne vždy může dařit. To vše jsou věci, které ji berou energii vůle, s pomocí které právě řídí své jednání a projev pocitů, které jsou na rozdíl od mužů umocněné na druhou. Ale ani já nevím, co vše se v jejich hlavách děje, jen si to snažím představit.

Já jsem na jedné straně a ona na druhé a mezi námi z jedné strany neprůhledné a neprůstřelné sklo, které je tak dlouho neprůhledné z její strany, jak si sama bude přát. V tomto momentě nemůžete nic, spolu s temnými myšlenkami do jejího světa přicházejí těžké bouřkové mraky. Vaše naivita chce přenést trochu toho Slunce na vaši straně na její stranu, to ale nejde, brání si svoji depresi a bouřkové mraky se stahují k sobě ještě více a dokonce začínají přecházet na moji stranu. To je ten zásah, mé hloupé neuvědomělé snahy o řešení.

Temné myšlenky se objevují i u mě, stále více, čím více volám a řvu a biji na toto neprůstřelné sklo, ale na druhou stranu nic nepřechází. Nic tam není vyslyšeno a ani být nemůže. Objevuje se vztek a strach, naučil jsem se však jednu věc, že přesně v těchto momentech jsme náchylní k tomu, zapomínat na to vše, co již mezi námi bylo, to krásné, to, za co stálo ji poznat a znát. Lidé mají tendenci na to v těchto situacích zapomínat, tomu se už ale vyhýbám a tady to začne, probudím se. Uvědomím si, že mi moje mysl nalhává, že vidím věci špatně a nic není tak vážné, jak se mi vědomí snaží namluvit.

Víte, vy nemůžete udělat nic víc, než že jen zůstanete a budete dál malovat své obrazy a ona buď vedle začne na své plátno malovat taky, nebo ne, může se inspirovat, nemusí a o tom to celé je, to je celý recept. Toto bych asi nazval skutečným nefalšovaným sebevědomím muže, být v klidu a dále zkrášlovat svůj svět při víře, že ta druhá polovička se přidá a nepochybuje o tom, že se přidá. Zůstane pevný v tom, co dělá.

Není na tom co měnit, je to naše drzost si to myslet (zásah = zlo). Mít v mysli a v paměti již to dobré a vzdát se nedbalé touhy pořád něco řešit, to je podstatné.

To je skutečná síla a láska, vidět, jak se žena trápí a vědět, že nic dělat nesmím, ale věřit, že to zvládne, na znamení (samo pro sebe) této důvěry si dávám symbolicky ruce za záda. Dokážou to, jsou naučené a vybavené, jde zde ale třeba vzájemné důvěry. Je to těžké, ale jinak byste ji mohli ublížit.

Nechte ji být takovou, jaká je, vždyť právě proto jsme ji vůbec začali milovat. Všechno se mění a vaše postoje budou odměněny, nakonec světlo z vaší strany prosvítá na její polovinu, a ona se na vás podívá a usměje se. Je to, jakoby si vzpomněla také, musíme ji to ale umožnit. To kdy a jak si vzpomene, to nemáme žádnou šanci ovlivnit. Víte, ta stěna, do které jste předtím tak neurvale bušili, je stěna respektu, a může být stále silnější, má svůj význam. Musíme se naučit respektovat a pak se začnou dít i zázraky, stěny začnou padat a objeví se brány spojení. Bude fajn, když tam to světlo někde bude čekat.

Poznámka: Ne, že by to takto vždy muselo být, ale toto je můj hlavní model, který pod tím vždycky je. Vždy je třeba ke každé situaci přistupovat speciálně, pokud možno.


Můj blog je o ničem

26. srpna 2017 v 19:12 | Mikoláš Chromík |  O životě
Život je drama, vše se v něm mění, může většinou příznivě, ale občas se stane i něco, co nás nemusí příliš potěšit. Dneska ráno jsem se probudil a začal se chovat zase trochu jinak, tak, jak bych to tu úplně nepopisoval, že se nemá člověk chovat. Prostě neexistují 100%ní pravidla a mám pocit, že někdy milně ze svých článků takovéto "pravdy" dělám. Zkrátka a jednoduše každý den přicházím na to, že jsem včera asi mlel nesmysly, protože se zdá, že teď jsem na prahu poznání něčeho lepšího, co to předchozí popírá.

S tím se také v důsledku toho mění má osobnost. A to docela rapidně poslední dobou. Každé nové poznaní mi mění osobnost, nyní jsem takový uvolněnější a vtipnější, protože mé psaní a natáčení videí mi ukázalo, že vy čtenáři a diváci máte ze všeho nejraději přímo autentického ducha člověka a tak se snažím býti o to více sám sebou. Absolutně se již nebojím být za šaška, který někde v hloubi své podstaty jsem.

Život je podobný ostrovu, na kterém se snažíte nalézt střed, těžiště, abyste se tam mohli usídlit. Avšak tento střed se hledá strašně těžko, nejdříve musíte jít z extrémů do extrémů, když už jste na jednom břehu, musíte i na ten protější, abyste mohli skutečně usoudit, kde tento střed je. Připadá mi, že mé články mohou být právě takovým pohledem z jednoho konce břehu, že jsou výhledem na jednu stránku věci a pak se otáčím, vracím zpět a opět hledám tu nejschůdnější cestu.

Když má člověk problémy, tak to by právě měl hledat, v přítomném čase tu nejschůdnější cestu. Těžiště všech sil, do kterého když se postavíte, nemusíte v podstatě nic řešit. Někdy problém vypadá jako náhlé z ničeho nic vyčnívající útesy a do toho vám chvistá do očí vodu bouře a někdy to vypadá velmi prudce, ale vy se musíte držet a vydržet, stát pevně nohama na tom samém místě!!! Totiž i problém se mění a nakonec se při rozjasnění rozplyne v hřejivé sluneční záři.

Pomáhá analýza problému, toho, jak se změnil a co vlastně vedlo k tomuto stavu a z toho usoudíte na to těžiště, zkrátka když se zastavíte a uvidíte přítomnou skutečnost, budete najednou vědět co dělat. Kreativita je mocný nástroj, a pokud ho budete využívat, budete nepřekonatelní. Můj blog je plný určitých pohledů, které mají spíše jen člověka intuitivně navést na jinou, vlastní cestu, avšak ten podstatný zbytek práce je na vás lidi! Musíte být schopní sami důvtipně řešit situace a být spontánní.

Spontánní akce je prostě zvláštní, hraničí se šíleností, ale právě to je zajímavé, neobvyklé, toho si v"šímáme. A často to dané situaci přímo sedne na míru, i když to třeba nijak nesouhlasí tím, co již známe, s tím, co si již o světě myslíme, o tom, jak funguje. Proto je můj blog vlastně o ničem … (poz. 29. 8. 2017: V té době jsem si to neuvědomoval, ale nyní vím, že to je také důvod, proč nikdy nepříjdeme na to, co má být skutečným cílem, smyslem našeho života. Pořád se to totiž bude měnit, musíme se umět "přizpůsobit", uvolnit se a jít za to, co nás děsí, myslíme si, že zůstaneme pořád stejní, nezůstaneme, to je opět dohánění iluze věčnosti.)

Stále více mi připadá, že nic nevím, že pokud něco řeším, tak jsem stále zmatenější a tak mi nakonec dochází, že nemá smysl nic jiného, než sebou někde plácnout k řece a užívat si té nádhery okolo nás. Užívat si skutečného světa, skutečnosti. Víte, jakmile se naučíte vidět skutečnost, už je vám prostě všechno jedno, už se jen usmíváte a nepřete se s nikým. Protože vy víte, že byste se s lidmi hádali o neskutečných věcech a k čemu by vám to asi tak bylo? Lidé se přimo ženou za neskutečností, jako by právě neskutečnost měla být hlavním cílem jejich života. A proto nemá smysl nic jiného, než-li býti šaškem a s lidmi se radovat, bavit pro dobrý pocit. Všimněte si, že několik článků je věnováno iluzím. Odstraňovat kal z mých očí, to mě naplňovalo, a když jsem zase trochu oči pročistil slzami z lítosti nad tím - Jak to že jsem to předtím tuto krásu světa neviděl?! - tak jsem pocítil touhu to předat dál, vám.

Otázka: "Co když něco nevidím?!", byla tou nejdůležitější otázkou, která mě kdy napadla a která mne velmi, nesmírně posunula v cestě za poznáním osobní radosti a svobody. Výsledkem celých mých snah je tedy toto: "Vidět a porozumět", avšak to je věc dětem natolik vlastní a nic k tomu studovat nemuseli, nepotřebovali žádnou příručku. Problém je jen v tom, že výchovou a kulturou jsme postupně začali oči zavírat, klamat oněmi iluzemi. Je těžké vysvětlit člověku, že věří nesmyslům, které ho vedou k oběti života a radosti. Až smrt člověku ukazuje, že si života má užívat, problém je, že i tu smrt přehlížíme, nevidíme a nechceme vidět. Pak se může stát, že si to uvědomíme pozdě, já jsem však vděčný na to, že mě má dřívější duševní nemoc donutila se podívat přímo smrti do očí, aniž bych úplně ohrozil svůj život.

Vidět, rozumět a vědět, že se vše neustále mění, že to, jak danou věc hodnotíme dnes, nebude platit pro zítřek. Nic není stejně, význam všech věcí se mění, lidé se mění, věci se mění a jejich potřebnost také. Ale to se dá přidružit pod to "vidět". Vlastně celé je to jen o sleposti, jak prosté …

Slepota nám dovoluje zasahovat do veškerých dějů okolo nás při honbě za iluzí, ideály. Samotná obhajoba vlastních ideálů je nesmyslná, jde přímo proti radosti. Radosti, té se máme na lidech chytnout, ne toho, co mají v hlavě. A proto se nebojím role kašpara. Konečně jsem pochopil to arabské přísloví "Hoď svým srdcem a dožeň ho!". Radujte se! Nikdy nebudeme vědět dostatek, tak, abychom byli šťastní. Poznání nás určitým způsobem omezuje ve vidění skutečnosti, která je pokaždé jiná. Myslíme si, že teď už to máme, že víme jak na to, ale právě toto může způsobit to, že nám uniknou jiné dobré věci, či řešení problému, jen kvůli tomu, že jsme trvali na tom, že už "víme".


Kam dál