Malý příběh chaosu

11. února 2017 v 10:55 | Mikoláš Chromík |  O životě
Člověk by měl v životě tak nějak dělat to, co ho baví. Tím jsem se snažil řídit už odmalička a vlastně již tam jsem se snažil hledat to, co vlastně chci v životě dělat. Byl jsem jedním z mála dětí, kteří si tuto věc uvědomovali, že člověk musí přemýšlet nad tím, co chce a čím by chtěl být. Avšak jsem již nepatřil mezi ty, co by si uvědomovali, že na tuto otázku je třeba se ptát celý život a ne jen během základky, či střední. Nejsem si jistý, jestli toto ví vůbec nějaké dítě.

O tom totiž neví ani většina dospělých. Osobně jsem odmalička chtěl studovat astronomii a fyziku, vesmír mě zkrátka fascinoval a pravá povaha fyzikální reality rovněž. To se mi povedlo, dostal jsem se na studia astrofyziky v Brně a to bez přijímaček, jenomže pak se něco stalo. Byl to rok 2015 a kolem vrcholení tohoto roku jsem se cítil snad vůbec nejdivněji ve svém životě, nevím přesně, čím to bylo, myslím, že tam bylo více vlivů. Tohoto roku začaly všude možně po Evropě vybuchovat bomby nastražené teroristy a mě osobně neskutečně vadilo, když jsem měl hlavu knihách, jako pštros v písku, který zavírá oči před nebezpečím. Potřeboval jsem nutně vědět, co se děje, abych se uklidnil. Ale bylo tu ještě něco a hodně dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, co to bylo.

Tyto pocity, které jsem měl, pro mě byly natolik vážné, že jsem ze studia po prvním semestru odešel. Udělal jsem to jen na základě této intuice, a bylo mi hergot hodně divně, když jsem to svým kolegům neuměl vysvětlit. Prostě jsem přestal, protože jsem nějak cítil, že bych měl přestat, ale proč, to jsem popsat neuměl.

Dnes již vím, co za tím stálo a vím také, že jsem se rozhodl správně, že následovat svou intuici bylo nanejvýše správné. I když to vypadalo, že se mi zhroutil svět, který jsem do té doby pracně stavěl. Ten ohromně špatný pocit, který mě k tomu přivedl, byl reakcí mé duše na cizí vliv, který působil na mou psychiku (slovník J. G. Junga - neuróza). Zní to sice hodně stroze a analyticky, ale jsem přesvědčen, že přesně toto je příčinou mnoha a mnoha nesnází, mnoha a mnoha lidí.

Kdybych neodešel, nikdy bych nezjistil, že se nás něco snaží ovládat a to dost takovým chytrým způsobem, tak, aby to nebylo vidět. Jakmile jsem odešel, tak jako bych přestal existovat, vůbec jsem nevěděl, vůči čemu se definovat. Vypadalo to sice děsně, ale byla to ta nejúžasnější a nejlepší věc, která se mi v životě mohla stát. Protože mi začalo docházet, že definovat sám sebe vůči okolí, vůči lidem a společnostem je ta největší hloupost, co člověk může udělat. Lidi třeba chtějí posudek na sebe samotné, nebo na svou práci od někoho jiného - je to hloupost, vyvěrající z méněcennosti jakožto duševní poruchy, protože nikdo vás nemůže posuzovat, pokud mu k tomu nedáte právo. Proč vás nikdo nemůže poměřovat či posuzovat? Protože jsme všichni jedineční jedinci! Nikdo přeci není lepší nebo horší - každý je jiný! A dělá to, že prostě je a měl by tedy přemýšlet nad tím, jakým způsobem být.

To je ta věc, kterou jsme dělali jako velmi malé děti a zároveň je to věcí, kterou jsem opět začal tak nějak chaoticky dělat. Opět jsem se začal ptát, kým chci v životě být a tentokrát sám, bez pomoci, bez cizích vlivů. Jednoduše jsem začal tak, že jsem hledal to, co mám rád a dělal to, co mám rád. Například hrozně rád píši. Snažím se dělat všechno tak, abych nedovolil, aby mi do toho někdo něco kecal. Jestli chcete bojovat, tak bojujte takto, veškerý jiný boj je nesmyslný.

V minulém článku jsem psal, že mám jistotu v chaosu a musíme tedy pochopit, co to chaos vlastně je, jak se projevuje a dát mu v tom prostor a to se snažím popsat v tomto článku. Popsat jednu zásadní věc, že někdy se může zdát, že všechno končí, že všechno se prostě sere do řiti a vy buď s tím budete bojovat, že to nechcete, čímž se do té řiti posunete ještě více, nebo uvolníte své křečovité snahy uřídit situaci a vzdáte se řízení a pak zjistíte, že vás tato cesta zanese někam, kde se cítíte dobře a že už konečně děláte něco, co má smysl.

Tento pocit v současné době mám, že dělám něco, co má konečně smysl a snažím se na tuto zkušenost pamatovat. Kdykoliv se mi zdá, že něco nesedí, kdy můj zmanipulovaný rozum houká na poplach, že je něco špatně, snažím se průběh věcí neovlivňovat vlastními silami, protože v konečném důsledku se to projeví, jako velmi dobrá věc. Je to paradox. Je to víra v chaos.

Je tu ještě jeden paradox, tam venku může být chaos, a pokud se chcete cítit opravdu šťastně, tak tam ten chaos necháte, ale uvnitř, ve vaší mysli, tam nesmí být chaos! Uvnitř, ve vaší mysli musí být zabydlené myšlenky, o kterých víte, že se vaši duši líbí a to vždy, při každé situaci, jak jen to nejlépe dovedete.

Když to ale někdy nejde, tak se zase nenuťte, někdy je prostě třeba si projít hlukotem mírně negativnějších emocí, ale jak jen to bude možné, tak hned do toho (myslet na krásné)! Věřím, že potvrdíte, že u lidí v současnosti je to přesně naopak, chaos v hlavě jim nedělá starosti, rádi se bezmyšlenkovitě vyžívají v negativismech a pokud někde dělají pořádky, tak tam venku, v okolí a ne v hlavě, to dokonce odmítají. To je důvod, proč je člověk pořád někým manipulován a někdy o tom třeba ani neví. Protože lidé se přehnaně starají o to, co je tam venku a ne uvnitř a snaží se okolí změnit k obrazu svému, to však nevyjde. Je to jeden z těch cizích vlivů na vaši psychiku.

Kdybych měl vše chaosu shrnout do jednoho odstavce, tak bych to udělal asi takto:

Každý den, od rána do večera má nesmírnou cenu myslet na to, co se vám líbí, co vás baví a říkat si, že svět je velmi krásný a přiřadit k tomu nějakou emoci z nějaké krásné vzpomínky. Má smysl se ptát co budete dělat, nebo co chcete dělat, nebo kým vlastně jsme, možná že má smysl to dělat naprosto každý den. Má smysl se ptát na všechno, na co chcete znát odpověď. Nemá však smysl na odpovědi tlačit. Věřte, že odpovědi přijdou a to nejen v podobně náhlých myšlenek - intuitivních nápadů, ale dokonce i v podobě věcí! Nebo situací! Odpověď chaotické reality nepřichází hned, nevíte, kdy přijde, nevíte ani odkud, nevíte nic, jste jen šťastlivým příjemcem. Vzhledem k tomu, že se jedná o chaos, nereagujte podrážděně na malé události, u kterých se zdá, že jdou proti vašemu přání. V tom se skrývá skutečná nefalšovaná víra - umění udržet krásné myšlenkové obrazy v hlavě, i když vás tam venku něco trochu štve. Jestli budete reagovat na to venku, co vás trochu štve, již vás to nebude štvát jen trochu, ale stále více a více a pozitivní obrazy v hlavě se rozplynou v zuřivosti. (A tato zuřivost v chaotické realitě přitáhne věci, které nechcete.)

Je to divné? Je to postavené na hlavu? Ano, je, jako fyzik přiznávám, že bych s tím neměl souhlasit, jenomže jsem na vlastní kůži poznal, že realita se takto vážně chová. Je zde přímá spojitost mezi tím, na co myslíte a tím, jak na tyto myšlenky skutečně hmotně - plasticky reaguje realita. Berte, nebo nechte být. Na internetu najdete spousty návodů, blábolů, kterými řídit život a stejně po chvíli zjístíte, že vám to zase nejde, že je to k ničemu a že to nemá smysl. Souhlasím, že toto je možná jeden z těch největších blábolů, jenomže je tak naprosto absurdní, že je právě tím pravým.

Je to ztracená rovnice (věta - teze), kterou někdy někdo strčil do šuplíku, protože se mu to zdá nereálné, divné, jako blbost a proto nebyla nadále zkoumána. Zkrátka se začalo mínit, že takovou tezi není třeba ověřovat. Na místo to jsme se věnovali jiným, mnohým rovnicím - vysvětlením, které se nám mylně zdály, že jsou tím pravým, ale vždycky nás v konečném důsledku zklamaly. My si tady už pomalu rveme vlasy z hlavy, že ten problém ovlivňování reality nelze vyřešit a proto máme pocity, že život je beznadějnou marností. Jenomže přitom ta rovnice tu je! Ale je to dávno zapomenutá věta, informace, zasunutá chybně v šuplíku se jmenovkou "bláboly" a to jen proto, že se nám zdálo, že je to prostě divné.

Realita je chaotická a my lidé máme výsostné privilegium být uspořádaní, mít v hlavě pořádek, žít v harmonii. Realita vždycky však chaotická bude a to, co bychom měli dělat, je to, že bychom měli tezi o chaotické realitě brát vážně. Brát realitu takovou, jaká je, to je důležité, člověk je v tomto ohledu hloupý, snaží se na ni aplikovat nějaký řád. Realita je chaotická, a čím více se člověk bude snažit to nerespektovat a bude se snažit si ji podmaňovat, tím hůře to pro něho skončí. Nakupí se tam tolik energie, že takový stav bude nadále neudržitelný, že to toho aktéra, nebo ty aktéry naprosto totálně zničí. To se stalo se SSSR a státy Varšavské smlouvy, komunismus je přesně ideologií, která se snaží vše získat pod pevnou kontrolu nějakého řádu (výsledkem byl však ve skutečnosti ještě větší chaos) a nakonec komunismus v těchto zemích padl sám, bez jediného výstřelu zpoza západní části železné opony.

Chaotičnost je přirozená vlastnost reality a ať si dá pozor ten, kdo to nechce respektovat. Podívejme se ještě na závěr na tu dobrou stánku té chaotičnosti.

Máme podloženou zkušenost s projekcí, že náš duševní stav se určitým způsobem promítá do společnosti, ve které jsme (to běžná psychlogie uznává). Když vám člověk něco vyčítá, tak je to většinou proto, že on sám s tou samou věcí má problém a samotného to štve. Peskuje za to okolí a skutečně se děje to, že stav vlastní nepohody se přenáší do okolí.

A jednou mě napadlo, jestli to nejde i naopak, že pokud změním svůj psychický stav do toho stavu, kdy je všechno v pořádku a že svět je ve vztahu ke mně štědrý a úžasný a apod., jestli se to v tomto duchu také promítne do reality. K mému úžasu se to vážně stalo. Pozoruji, že jsem se najednou ocitl ve společnosti lidí, kteří jsou velmi přátelští a dokonce občas ke mně přijde i věc, či životní situace, kterou si do tohoto stavu přifantazíruji.

Jinými slovy tato technika je rozšířením psychologického pojmu projekce. Na místo toho, že si tlučete do hlavy virtuální realitu, ve které je "vše na hovno, na nikoho není spolehnutí, všichni jsou lakomci a tak dále ….". Si promítáte v hlavě realitu kdy "svět je krásný, lidé laskaví, roztomilí, vše okolo nádherně barevné a tak dále …" a jste za to všechno vděční. Vzhledem k chaotické povaze reality se to neprojeví hned, je to vaše volání po odpovědi, ale můžete si být jisti, že přijde. Vše přijde, pokud budete se snažit vytrvale kontrolovat svůj stav mysli.

Všimněte si jedné věci, vše se odehrává v přítomném čase, ne v minulém, nebo budoucím, ale přítomném! Když takovýto projekční stav v mysli vizualizujete, musí se to odehrávat v současnosti a ve vztahu vůči vám - z vašeho pohledu.

A když náhodou přichází situace, ve které se mi zdá, že všechno končí, tak ať, důvěřuji chaosu, důvěřuji tomu, co mám rád, a budu dělat nadále to, co mám rád, vždyť ono ani nemá smysl dělat v životě něco, co rád nemám. Trápit se myšlenkami, které představují ošklivé obrazy pro mou duši, již vůbec nemá smysl. Mrhal bych životem a to bych si již rovnou mohl nechat objednat rakev.

Když děláte něco, co je vaší vášní, tak žijete, žijete se smyslem a stáváte se velikým, pokud si uvědomíte, že máte právo na to, být velikým. Každý ho má.

Nyní v podstatě máte v rukou nástroj na ovlivňování reality! Jenom k tomu budete potřebovat energii a to bude předmětem dalších článků, kdy vysvětlím, jak jsem se já osobně i s tímto problémem "popral". Ale již to můžete zkoušet, možná zaznamenáte změnu v chován lidí a změnu v jejich výrazu, když vás potkají. Tak prosím … máte volnou cestu.

Jeden z dalších krásných příkladů chaotického příběhu naleznete zde: Jobs speech - Youtube. Příběh Steva Jobse podivuhodně začínal jako začíná ten můj, také skončil s vysokou školou po prvním semestru, protože se nějak necítil. Avšak situací, kdy se mu zdálo, že jeho svět končí, zažil více a vždycky si s tím poradil tak, že pokračoval v tom, co duševně miluje a zase se opět dostal navrchol. Nakonec zjístil, že ta hruza co se mu stala, vlastně nebyla hrozná, že si to jen rozum špatně vykládal, protože to nakonec vždy vedlo k ještě lepším a úžasnějším věcem. Tvorbám.

Co se týče té energie, již jeden článek existuje, na na GG - Léčíš-li duši, leč rozum.

 

Iluze svobodného světa - jak vrátit duši vůli

4. února 2017 v 10:55 | Mikoláš Chromík |  O životě

Až příliš moc jsme se naučili říkat, že žijeme ve svobodném světě. Úplně se nám vytrácí schopnost pochybovat, schopnost zkoumat a schopnost obezřetnosti. Vůbec nejsme bdělí, neustále předáváme kontrolu nad svým životem někomu jinému. Schválně, kolik procent svého času věnujete věcem, které vás skutečně baví a chcete je dělat? Prosezený čas v hospodě se nepočítá - to je totiž další příklad, kdy děláme něco, co vlastně nechceme dělat, ale jen si to už přestáváme uvědomovat.

Když se člověk rodí, není to jen tělo, které má roboticky konat nějakou práci, je to také lidská vůle. Vše je celkem v pořádku až do doby, kdy máte jít do školky, tam se člověk pravděpodobně setká s prvními nesmyslnými pravidly, které oklešťují lidskou vůli. Tato pravidla přicházejí buď ze strany vychovatelů, nebo i jiných dětí. Ve škole se to pak přitvrdí, typická je i šikana v momentě, kdy se nikdo z dospělých nedívá.

Človíček najednou začíná zjišťovat, že to a tamto nesmí a je toho stále více - díky tomu se začínají rozrůstat poruchy osobnosti způsobené komplexem viny a méněcennosti. Začínají se objevovat první povinnosti - musíš se to učit! Musíš chodit do školy! Musíš pomáhat druhým! Musíš být pořádný! Musíš mít vše uklizené! Vše v komíncích! Musíš, musíš, musíš - každé toto musíš, představuje stěnu, do které vaše vůle naráží a ty stěny jsou stále tlustší a stále blíže.

Když školu vyjdete, víte zcela jistě, co musíte, to vás tam totiž naučili, ale už vůbec nevíte, co můžete - tedy co byste chtěli v životě sami pro sebe. Ale musíte povinně platit pojištění, musíte tedy být evidovaní na úřadu práce, musíte si hledat zaměstnání, musíte bezpodmínečně dělat to, co po vás druzí chtějí. Tam, kde je připravené malé místečko ve státním kurníku. Kde je vaše vůle? Stěny již jsou hodně natěsno. No a jsou dvě možnosti, dejte tomu pár let, a buď padnou ty stěny, nebo padnete vy - jako člověk s vůlí zmizíte.

Takže kde je ta svoboda? To není svoboda, tohle je nucená povinnost, a tato pravidla povinnosti hájí vzteklí, slabomyslní psi s pomocí strachu, jsou do morku kosti přesvědčení, že povinnost je to nejlepší, co na světě je a že bez toho by byl chladný, bezúčelný a chladnokrevný chaos. A snaží se vám vnutit líbivý pocit jistoty, abyste byli rádi za to malinké místečko v tom ubohém kurníku, a říkají vám, že nic mimo něj již není, jen ten chladnokrevný chaos.

Já říkám, že to právě ten chaos nabízí životu přesně to pravé, co potřebuje, to co lidem nejvíce nahání hrůzu, je právě přesně to pravé. O tom jsem se vážně osobně přesvědčil. Jak můžete vědět, co je vně naší komůrky kurníku, když se za ní nepodíváte, neseberete tu odvahu? Pořád slyším od druhých, že je to všude stejné, že tomu se stejně nevyhnu, ale opět se ptám, jak to můžete vědět, když jste z téhle díry ani nevytáhli paty?!

Kdepak, tam venku, ten prostor, který je označen, jako děsivé území chaosu se dějí úžasné věci, které mají být našemu zraku skryty. Jen se musíme přestat bát těch psů, nechte je štěkat, dopřejte jim být takovými, jací jsou (více popsáno zde ), ale jen jedno nedělejte, uvnitř se jich nebojte! Když vykročíte do tohoto světa, zjistíte, že už nejste tak maličcí, že právě zde není žádné "Musíš!", ale jen samé příležitosti kde "Můžeš…", jestli chceš.

Tehdy začnete hrát se svou vůlí hru, která zní "Kdo jsem?", nebo "Co úžasného chci v tomto světe udělat?" a vůbec, tím prvním a nejúžasnějším tahem této hry je "Co úžasného mohu udělat již dnes?!". Představte si, že je ráno a víte, že je před vámi den, který když uplyne, že vám ho nikdo nevrátí. V toto ráno stojíte před zrcadlem a říkáte si "Co úžasného mohu udělat již dnes?!". Vlastně to ani nemusíte vědět, nepotřebujete odpověď hned, v tom je ten chaos právě úžasný, ta odpověď přijde, posedne vás, a začnete třeba psát článek, jako já teď. I když je večer, vůbec to neznamená, že by to nefungovalo.

Tato hra vůle, hra otázek, je hrou na uvědomění. Někdy přicházejí úžasné nápady, nevíte, kdy přijdou a nevíte absolutně, odkud přicházejí, ale můžete si být jisti, že přijdou. Je to legrační, já mám vlastně jistotu v chaosu, je to totální paradox - ale tak to skutečně je a buď to přijmete, nebo necháte být, věci prostě jsou naruby a vy to nemáte vidět.

Pokud se do toho pustíte, nezapomeňte, nehněvejte se, že odpovědi nepřichází hned, je to země chaosu, přijměte fakt, že to co se děje, se má dít, i když se vám to nezdá, nesnažte se to vlastním úsilím ovlivnit. Stačí se vystavit věcem, u kterých vám vaše vůle říká, že je vidíte rádi (naprosto jakýmkoli, i myšlenkovým obrazům!). Zapomeňte na ten starý řád, ke kterému vás nutí ti pekelní psi. Ať táhnou k čertu! Dopřejte si mít svou vůli a dopřejte ji, ať si hraje svou hru! Můžete se ptát samozřejmě svými otázkami, můžete vše vytvořit své…

Vina je iluzí, skrývající příčiny

21. ledna 2017 v 9:58 | Mikoláš Chromík |  O životě
Když se řekne slovo fanatismus, naskočí nám husí kůže. Jenomže fanatikem bychom mohli nazvat i takového Steva Jobse. Workoholik, nanejvýše nadšený svou vizí a prací. Rozdíl mezi prací jeho a většiny ostatních byl ten, že on ji dělal rád a sám si ji v mysli zvolil a následně vytvořil. Káral s lhostejností a vyhazoval každého, kdo se pořád jen vymlouval, že něco nejde. Na jeho místě bych dělal to samé, protože říkat, že něco nejde je velmi kontraproduktivní a všechny ostatní to je utvrzuje ve vizi, že to nepůjde. Jsi tu, protože chceš dělat něco výjimečného, když se vzpíráš, tak co tu děláš? Nic tě zde nedrží. Nepotřebuji nikoho přesvědčovat a přesvědčovat tě by bylo špatné. To je vize správně řízeného společenství.

Pokud chcete dělat něco výjimečného, musíte se vžít do toho stavu, že jste tím, kdo to umí, dělat výjimečné věci, a že nic není nemožné. Postavte se na hlavu! Buďte blázny! Máte na to právo, a když si to uvědomíte, že na to máte právo, proslavíte se. To, že něco nejde, že to bude neefektivní a že byste to měli honem rychle zabalit, tak to nám vnucuje společnost. Ven s nimi! Pryč z vaší hlavy! Pokud ve vaší hlavě zavládne méněcennost a neefektivita s ní spojená, budete všechno jen komplikovat. Je to ten nejzákeřnější virus, který existuje - 95% celkové populace tím trpí.

Fanatismus je spojován ještě s náboženstvím a jeho násilím, ale i socialismem a komunismem. Tady to přestává hrát. Zeptal jsem se sám sebe: "Může mít fanatismus výhradně dobrý význam?". Podíval jsem se na historický vývoj toho slova a zjistil jsem, něco, co mě velmi překvapilo - ve starověkém světě byl slovem "fanaticus" nazýván člověk, který je pro něco horlivě zapálen, to slovo zkrátka mělo ryze pozitivní význam. Představte si, že vám někdo říká, že jste fanatik, a oba se na sebe upřímně a přátelsky usmíváte. Hádejte, kdo to změnil?! Kdo tomu slovu přiřadil negativní kontext? Odpověď zní - ranní křesťané. V jejich slovníku se to slovo proměnilo v nadávku určenou těm lidem, kteří chtěli inovovat a myslet trochu jinak. Kdo přišel se svým, jiným pohledem na svět, byl odsouzen, jako fanatik.

To platí pro každou společnost. Určitě se vám někdy stalo, že i ve společnosti přátel jste byli provokativně popíchnuti za něco a nevěděli jste vůbec proč. Třeba jestli rádi kouříte (nebo cokoliv jiného, třeba spíte o přestávce) a byli jste ve společnosti nekuřáku, zvedli jste se a šli ven, a uslyšeli jste ono směšné provolání "No jo, kuřák se nezapře!". Čím je společenství větší, tím více se tyto provokace zostřují. Nezávisle na tom, jestli to co děláte, je dobré, nebo špatné, lišíte se a to stačí.

Negativní význam slova fanatik, se dochoval dodnes, protože zkrátka dodnes zde máme velká uskupení a zřízení, kterým se tato nadávka hodí. Když však křesťané a socialisté, kteří násilím nutí své postoje, dalším a dalším, nejsou fanatici, kdo jsou? Jsou to absolutní idealisti. Slovo fanatik je zneužíváno tak, aby odvrátili pozornost svých přívrženců na někoho, koho mohou obvinit z toho, že jim jejich idealismus nefunguje. Odvracejí pozornost od svého, chybného absolutního idealismu na obětního beránka (bude potrestán, ale za chvíli, potřebují dalšího). Takže vlastně ne fanatismus, ale idealismus je slovem, který by si zasloužil velký negativní podtext.

Kdyby lidé neperzekuovali fanatiky, kteří chtějí pokrok, brzy by přišli na to, že ti, kdo stojí za ideou daného společenství, jsou vlastně podvodníci, protože jejich "pravda" kterou káží rovnostářsky pro všechny, není pravdou a škodí celku. Obviňování se stalo oponou, přes kterou nemáme vidět skutečnost. Stejně u kuřáka není příčinou problému to, že kouří, ale to, že mu společnost omezuje vůli, proto hledá alespoň chvilkový únik. Lidé, kteří mají sklon ke zlozvykům, jsou hodně citliví na omezování vůle. Není náhodou, že jim psychologové často diagnostikují přecitlivělost, řeší ji však špatně - chtějí ji potlačit - stejně jako křesťané potlačovali pokrokářské fanatiky, přitom takový člověk, se smyslem pro individualitu je schopen tvořit dosud nevídané, fantastické věci (místo toho se z nich stávají neurotici).

Když jsem si to uvědomil, řekl jsem si "WOOOW!!!". Protože je to přímý důkaz pro moji, asi rok a půl starou teorii. Že někdy někdo měnil význam slov, že naše vědomí, bylo postupně přeprogramováno, abychom se na základě svých pocitů chovali podle přání někoho jiného.

Dám příklady dalších. Jedním z nejvíce očerňovaných termínů, je slovo kapitalismus. To slovo je emočním významem úplně převráceno naruby. Dnes je tento pojem chápán úplně jinak, než jak tomu bylo ještě koncem 19. století. O kapitalismu se dnes myslí, že je to svět, ve kterém jsou privilegovaní bohatí a mocní. To co tu dnes máme, je údajně kapitalismus - a to je lež! To co zde máme je totiž intervencionismus. Ten je skutečným světem privilegií, ale kapitalismus je s jakýmkoliv privilegováním kterékoliv skupiny neslučitelný! Vždyť v UK úplně zastavil úmrtnost dětí způsobnou hladem a díky tomu se populace znásobila. Výsledkem je, že obviňujeme kapitalisty, nesnášíme je, a skutečný problém (existence privilegií) přetrvává. Ano, jsem kapitalista! Neuznávám žádná privilegia.

I pojem liberalismus, jehož zásadou je rovnoprávnost, je překopaný, v US ho kvůli tomu přejmenovali na libertarianismus. Totiž dnes má člověk problém poznat, co bylo tím skutečným liberalismem 19. století, v našich končinách se mu říká "klasický liberalismus". Po druhé světové válce, a dnes, když někdo řekne, že je liberál, je za idiota. Před válkami si ještě nikdo kritizovat liberalismus nedovolil, protože je v něm obsaženo slovo svoboda, namísto toho kritizovali kapitalismus (ten je s liberalismem těsně spojen). Okolo 2. sv. války se však obecně začalo mínit, že i svoboda je špatná a že musí být omezena. Přitom obě světové války nezavinili liberálové, ale socialisté. Ti se snaží aktivně řídit lidem život a v té době byli u moci.

Chyby své ideologie obhajovali obviňováním liberálů, takže výsledkem bylo opět přehlížení příčiny - porušování individuální svobody a rovnoprávnosti (když se ve společnosti ztrácí individualita, je velmi snadné ji svést k válce). To nutně muselo vyústit smrtiplný konflikt. To je asi nejlépe doložené pokřivení skutečnosti. Falzifikace historie a pojmů.

Co se týče překroucení významu liberalismu, na to bohužel trpíme dodnes. Všichni na něj nadávají, ale to co zde bez povšimnutí vládne, si "vychcaně" mne ruce, protože to nikdo nevidí, nikdo tomu nevěnuje pozornost. Lidi zbytečně na něco nadávají a pak jim uniká to, že žijí v neúplné realitě!!! To je tlačí na mnoha citlivých místech, ale hádejte, kdo bude opět obviněn? Ano, jsem (klasický) liberál! Protože věřím, že všichni mají stejné právo na individuální svobodu v rámci rovnoprávnosti.

Zašel jsem ještě mnohem dále, zpochybnil jsem samotný význam termínu "pravda". Napsal jsem o tom článek: Definice pravdy a pluralita světa.

Krátce vám zde jen napíši, že mě to napadlo, protože když vám o něčem lidé říkají, že to či ono je pravda, získají nad vámi moc. Vyvrátil jsem i chápání tohoto termínu a přestal jej v soukromém životě používat, používám jen slova jako pravděpodobný, či nepravděpodobný argument, či tvrzení. V článku pochopíte proč, protože realita se vůči každému jednotlivci jeví jinak.

Obecně je zesměšňováno, když se zabýváme svými pocity, jako by to bylo něco podřadného, něco, čím by se ani člověk neměl zabývat. Jako by nehrály zásadnější roli. Kontrolujme to, jak se cítíme! My lidé úplně ignorujeme emocionální kontext slov (a obrazů s nimi asociovaných), přitom je maximálně zásadní, to city určují naše chování a vnímání světa! Do té doby, než si to uvědomíte, spíte. Sníte špatný sen, který neumíte změnit.

"Systém produkuje systém.", pronesl S. Jobs. Nebuďme jen kopiemi systému! Jakmile jsem získal podezření, že někdo manipuloval s významem slov, úplně jsem se obrátil a udělal čistku ve své mysli, vyvrátil jsem vše (hodnotové soudy), čemu jsem do té doby věřil. Lidé vás začnou strašit, že jakmile to uděláte, uvrhnete se do chaosu. Podle mě jsme ale v chaosu již teď, protože nikdo neví, co chce, ani co si myslet, každý má dilema, jak se zachovat - není se čemu divit, když vám někdo podsouvá iluzorní realitu, která není skutečná (není vaše), ve které nemůžete nic, a jen s námi manipulují. Jsi fanatikem, když máš vizi, tak začnou provokovat a obviňovat, aby ses pod tíhou manipulace zařadil. Kde pak je místo pro pokrok? Jedinou obranou vůči této iluzi je individuální vnímání. Začnete se ptát sami sebe, co chcete a přestanete se obviňovat, trestat a odmítat svobodu.

Když to všechno odhodíte, zjistíte, že jste jako znovunarození, tak volní. Toto poznání bude tak zásadní, že již bude těžké s vámi manipulovat a začnete poznávat svět nanovo a uvidíte, že je i krásný. Ten okamžik pro mne byl, jako když se protrhne násilím držená hráz. Voda konečně začala proudit, kudy sama chtěla. Najednou vše začne dávat smysl, všechno uvidíte tak jasně. Jsem fanatikem, protože vím, co chci a to co se mi urodilo v hlavě, ten určitý cíl, je výjimečný. Je pro mne velmi zajímavý, vzbuzuje ve mně vášeň (další slovo, jehož emocionální kontext je mnohdy převrácený). Narodil jsem se, chci žít a chci cítit, že to co dělám v životě, je prostě fantastické. Jen když něčím budete fascinováni, budete dělat geniální věci a přesně tato fascinace je rozdíl mezi průměrností a genialitou. Einstein byl také člověk, ale nikdy se nevzdal toho, co ho od dětství přímo lákalo.

Nebo bych snad měl spát a všechno přijímat jako donedávna a žít život (můj jediný život, o kterém bezpečně vím), který nechci? Mám vítání života vyměnit zpět za jeho odmítání a proklínání? Být nadále obětí toho zákeřného pocitu, že nic nezvládnu a proto musím odevzdat řízení svého života společnosti a její ideologii? Hmmm…

Máte na výběr z těchto dvou možností - buď spíte a sníte život, který nelze ovlivnit, nebo žijete se svou vlastní vášní. Realita není daná jediným pravidlem pro milióny lidí, nýbrž se stáváte tou postavou, pro kterou se vy sami jste schopni nejvíce nadchnout a od toho momentu se svět podle toho okolo vás zakřiví. Bohužel i zlo, v podobě jednoho pravidla je právoplatnou lidskou volbou.

Můžete být součástí společnosti, pro kterou se obětujete, a vaše individualita zaniká. V tom případě se připravte na to, že budete vedeni k tomu, abyste soudili (podle toho pravidla) a perzekuovali jisté, jinak smýšlející menšiny. Budete se cítit malí a neschopní ovlivnit cokoliv. Stáváte se soudci, kteří brání absolutistickou ideologii daného společenství, a zároveň obětí nedostatku toho, co soudíte.

Avšak můžete být i součástí společnosti, kde nikdo není proti své vůli a jejich individuální cíle se shodují a můžete pořád kontrolovat to, co sami chcete. Krásné na tom je to, že když myslíte na to, co bychom sami chtěli, žádný soud v tom není, nijak se s nikým nepoměřujete (žádná méněcennost). Takoví lidé, tvoří ohromné věci. Takovou společnost se snažím vytvořit okolo Global generation. Nikomu neříkám, co si má myslet, jen se snažím každého vést tak, aby začal myslet a poznávat sám, protože se strašně těším na to, až uvidím, že tito lidé tvoří každým dnem báječnější svět. Na barvitosti světa bez nedostatků se podílejí všichni, dobrovolně, aniž by o tom věděli - jen si hrají.

Jsem si vědom toho, že mám právo na své pocity a myšlení a jsem si také vědom toho, že až se to jednou roznese, způsobí to pád většiny společenských řádů.

"Lidé, kteří jsou natolik šílení, aby si mysleli, že mohou změnit svět, to opravdu dokážou." - Mikoláš Chromík, ale Steve Jobs to řekl dřív.
 


Na počátku krize, pak naděje

14. ledna 2017 v 11:00 | Mikoláš Chromík |  O životě
Tento příběh stále neskončil a má úžasné pokračování. Jeho začátek však byl hororově hrozný. V tomto článku vám poskytnu svou vlastní, tu nejzvláštnější zkušenost, která mi změnila pohled úplně na všechno.

Narodil jsem se do křesťanské rodiny (nebojte, náboženství není podstatou článku), která se neřadila pod žádnou církev, avšak styky s některými církvemi jsme přeci měli, to však není podstatné. Pro věřící lidi, stejně jako pro jiná společenství, platí jedna věc - pokud dodržujete jejich pravidla, jste dobří, pokud se vám to nedaří, jste chybní a pokud se na ně úplně vykašlete, jdete úplně z kola ven.

To neplatí jen pro věřící a církve, to platí pro všechna lidská uskupení (každé společenství má svou ideologii). Že jsem já dříve patřil čirou náhodou zrovna mezi tradiční křesťany, na věci nic nezmění. Je to jen jeden druh společenství.

Postupem času nastávalo výše zmíněné, měl jsem problém dodržovat nějaká, někým daná, pravidla. Moje psychika se bránila cizímu vlivu, ale v té době jsem vůbec nechápal, co se to semnou děje. Začal jsem mít deprese z toho, že se nedokáži překonat, že se neumím postavit vlastním slabostem. Jinými slovy, mé zlozvyky vítězily a já je neuměl překonat. Pak se jdete poradit s nějakými členy, toho daného společenství, ve kterém žijete, řeknou vám "fantastické" věci, které máte dodržovat. Chvíli jste nadšení a jdete do toho.

Potom následují dvě možnosti. Tou nejpravděpodobnější je, že se vám to opět nepovede. A tou druhou možností je, že přijdete na něco (myšlenku) zajímavého, co by vám možná mohlo pomoci více. Vrátíte se opět do svého společenství. Pokud to bude druhá možnost, řeknou vám, že jste úplně vedle, že takto to být nemůže a jestli si to myslíte, tak jste hloupí. Co se týče první varianty, tak vám sdělí, že se vám nevede dodržovat uvedené pravidla, protože jste neschopní, slabí, bez jakékoliv vůle (třeba použijí slova typu, že když něco opravdu chceš, tak to uděláš tak a tak).

To je pro vyklíčení a masivní růst komplexu viny a méněcennosti jako vyšité. Když se dostáváte do takovéto opakující se smyčky, tak tyto komplexy mohou uvěznit vaši duši do bolestivé drátěné košile, které se říká neuróza. Je to stav hodně podobný depresi. A tak jsem na tom byl. Můj mozkový počítač se otáčel s výkonem na plné obrátky a stále nemohl nalézt správné řešení, až se mě začaly zmocňovat pocity marnosti. I odhodlání se někam hnout, něco udělat bylo stále menší. Připadal jsem si tak neschopně, přímo odsouzen k věčné práci bez možností něčeho ještě jiného, mimo to. Nešlo to vyřešit a již brzy se objevily první myšlenky na sebevraždu. A když jsem si myslel, že jsem na něco přišel, objevil se další, ještě horší problém. Dnes vím, že hlavním problémem bylo potlačování sama sebe, to se vždy musí odplatit bolestí, svému nitru je třeba naslouchat a snažit se mu vyhovět.

Nicméně teď přijde ten úžasný moment, na který do konce svého života nezapomenu. Napadla mě otázka "Co když řešení je, ale prostě ho jen nevidím?", a ještě jedna "Co když mi něco brání vidět správnou odpověď?". Proto jsem se rozhodl hledat knihu, která by se zabývala vnímáním reality, abych se pokusil svůj "rozbitý zrak" diagnostikovat a vyléčit, abych pak mohl problém konečně vyřešit. Tato situace, tento odstavec, je nejdůležitější ze všeho, to si zapamatujte. Musel jsem dojít na samotné dno, abych se obrátil na něco nesrovnatelně "lepšího". Kéž by to tak pochopili i ostatní, ještě dříve než by zakusili takovou děsnou bolest duše.

Co tedy následovalo? Magická ruka osudu mě přivedla k sérii knih s názvem "Ovlivňování reality", jejíž autorem je Vadim Zeland. U něj jsem se poprvé blíže seznámil s pojmy jako komplex viny a méněcennosti - to představovalo ten rozbitý zrak a tak jsem ho opravil. Nenechte se pomýlit, že byste tím netrpěli také, má to v určité míře každý, jen to nikdo silácky nechce přiznat (čím dříve si to přiznáte, tím lépe pro vás).

To by byl opravený zrak, co potom? Následovalo úplné převrácení vnímání světa takovým způsobem, který je v rozporu se vším co zná každý, koho znám. Bylo to i v přímém rozporu s mnoha biblickými zásadami tradičního křesťanství. Což jsem si brzy uvědomil a to byl druhý, velmi důležitý zlomový bod, jestli to zavrhnout kvůli tomu, co jsem již znal, nebo se tomu zkusím, alespoň na chvíli odevzdat a jít tou podivnou, ale zajímavou stezkou dál. Jelikož jsem již v té době malilinko intuitivně tušil, že to mohla být klidně i Bible, která zapříčiňovala mou neurózu, tak jsem se rozhodl jít dál, protože stejně mi Bible nedávala a nedávala potřebnou odpověď (odpověď, kterou hledáte, vám mohou zastiňovat i jiná ideologická pravidla, třeba i nějaká vesnicky tradovaná, každý spolek má svou ideologii, na to nezapomínat).

Vadim Zeland začal popisovat jevy, kterých jsem si většinou všímal jen já, když se beru lidi, které znám. Tím si mě získal, protože jeho teorie dokázala vysvětlit něco, co nikdo jiný vysvětlit nedokázal. Ještě podotýkám, že jsem svou podstatou fyzik a naprostou shodou okolností V. Zeland také.

To nejzajímavější teprve přišlo. Zeland postuloval tzv. energii myšlenky a že tato myšlenka má reálnou moc měnit svět mimo mé tělo. Zde jsem se jistě na chvíli pozastavil, moje předešlá striktně fyzikální a skeptická nátura se mi snažila říci, že něco takového není možné. To byl další mezník, kde jsem se rozhodoval, zda pokračovat v této cestě dál. Jenže jsem neměl co ztratit, tak jsem postuloval u sebe energii myšlenky také, stezka byla pořád zajímavá a prozatím mi mnohé jenom dala a nic nevzala.

A tak jsem si udělal o tom všem nějaký přehled, náhledový názor. Víte, moc si nejsem jistý, jak psát dále, abych vás neodradil, je to totiž naprosto šílené!!! Ale úžasné!!! Avšak neuvěřitelné. Je to všechno úplně naopak. Člověk má tendenci se zmocňovat věcí silou svých činů, a když to nejde silou, musí to jít ještě větší silou (to reflexe na to, když vám říkají, že jste neschopní). Tento nový pohled je však jiný, říká, abychom uvolnili své maniakální kontrolování situace (přímo ji křečovitě škrtíme). Čím více je pro vás něco důležité, tím hůř, čím více o něco bojujete, ztrácíte jen čas a energii a chuť a náladu. Říká také, že namísto kontroly situace okolo, bychom měli kontrolovat to, na co myslíme. Tedy má to být naopak, kontrolovat neustále to co je uvnitř nás a ne tam venku. Protože….

A to je to vůbec nejšílenější co vám teď řeknu. Neexistuje nic tam venku nezávisle na tom, co se děje uvnitř vás, ve vaší hlavně. Jinými slovy, tento nový pohled nám říká, že naše myšlenky se skrze naše tělo, jako nějaký projektor, promítají do toho okolí, které nazýváme pojmem "svět", nebo "realita", chcete-li. To jakou máte vizi o světě, tak takový váš svět bude. Je to šílené, ale funguje to. Berte, nebo nechte být, je to na vás.

Dříve jsem hledal pravdu, která by popisovala vše a všechno. Našel jsem ji, ale je úplně jiná, než bych čekal na začátku své cesty. Ta pravda zní: "Různí lidé mají různá tvrzení pro to, jak svět vypadá a každý z nich má pravdu." Jinými slovy, vnímání každého z jedinců je si navzájem rovnocenné, ať se vám zdá sebepodivnější.

Není to síla svalů, ale síla myšlenek (a prožitků s nimi spojených zároveň), co nám pomáhá skutečně účinným způsobem ovlivňovat náš život k radosti. Od toho momentu, co jsem to pochopil, se dějí vážně zajímavé věci a už nikdy jsem se necítil ani na vteřinu tak hrozně, jako před tím okamžikem, kdy jsem si položil tu otázku "Co když řešení je, ale prostě ho jen nevidím?". Na ten okamžik, kdy jsem si tu otázku položil, skutečně nikdy nezapomenu. S ní skončilo vše zlé a začalo vše dobré. Nyní chci jen žít a naplno života využít! Je to ta nejúžasnější příležitost, která mě již teď fascinuje nekonečným množstvím všech možných provedení. Jít žít a prožívat.

Vše, čeho se bojíte nyní, ztratí svou moc v hlubinách zapomnění. Jestli budete chtít, tento nový pohled mám přehledně popsaný v tomto článku: Nuda a bezradnost. Jak vše vrátit k radosti?

Zdá se, že problém s vůlí jsme nějak zazdili, ale není tomu tak, právě díky tomu všemu vaše vůle neuvěřitelně hodně nabude na energii. Dokonce i nuda a všelijaké prokrastinace zmizí.

O lidskosti bez úzkosti

25. prosince 2016 v 22:57 | Mikoláš Chromík |  O životě
Dlouho mě trápil nějaký takový pocit úzkosti a osamělosti, nevěděl jsem však proč, tedy až dodnes. Dnes jsem si čirou náhodnou osvěcující chvilkou uvědomil, že mým skutečným společníkem by měla být lidskost a to vždy ve všech situacích. Bez ní, i když jste přítomni mezi lidmi, se cítíte stále sami.

Co touto lidskostí vlastně myslím? Musím se teď vyjádřit asi trochu v náznacích, toto na popis není jednoduché. Je to srdce, to, když o někom říkáme, že pro něco má velké srdce. Toto si myslím, že je naprosto tou nejzajímavější a nejpodstatnější záležitostí lidství, je to také náš účel. To co se mne dnes dotknulo, je představa, kdy jste schopní obětovat například své postavení, které jste budovali celý život, pro nějaký svůj postoj, o jehož správnosti jste nanejvýše (takřka de iure) přesvědčeni.

Mohlo by to však kontrastovat s mou dosavadní teorií, že štěstí člověka je založeno především na péči sama o sebe, a poznávání sebe, ve všech směrech. Mnohdy totiž takto hájíte nejen svůj postoj, ale také někoho dalšího, či nějaké komunity. Toto jsou záležitosti dotýkající se přímo povahy práva jako takového a to je přesně ono.

Právo, z tohoto pohledu alespoň, by mohlo představovat snahu o popsání toho, kdo je to člověk a jak se takový člověk projevuje vůči svému okolí. Obecně je to popis nedovoleného chování, to ale nemůžete vystihnout, když neznáte i druhou stránku mince, což jsou, jak bych řekl, ideály dobra. A to není v rozporu s osobní péči sama o sebe, protože přemýšlení nad právy a jejich tvoření je také lidská činnost, kterou si naprosto každý člověk může vybrat, ale nemusí. Stavíte se za to, o čem si myslíte vy, jako individuum, že to je správné.

Poznání člověka, a snaha nalézt a napsat nějaká obecná pravidla, která platí pro všechny bez rozdílu a umění, se za tato pravidla vyvěrajících z vašeho vlastního přesvědčení postavit o obětovat, to je právě věc, která dává všemu smysl, je to přímo čest člověka, váha našeho jednání. Toto je lidství. A lidství je můj přítel, o kterého se chci starat, aby on zase pomáhal mě.

Kam dál