Svět lapené pozornosti

22. září 2018 v 13:20 | Mikoláš Chromík |  O životě
Lze žít ve světě lidí s lapenou pozorností? To je otázka, na kterou hledám odpověď, a postoj, který vznikne z transcendence dvou soupeřících protikladů, bude odpovědí. Transcendence však nikdy není snadnou záležitostí, nejdřív si člověk musí projít peklem, aby věděl a poznal, čeho se může vzdát, čeho ne, s čím dál životem jít. Jaké jsou zde ty dva protiklady?

Předpokládám, alespoň u mě to tak je, jsou to práce sám na sebe a problematika vztahů. Při transcendenci vzniká něco třetího, co oba protiklady spojí a utvoří nový postoj, i prostor který duši uleví. Bohužel, tu třetí složku stále nemám a proto o tom píši, je to těžký úkol, který docela ždímá mou energii. Při transcendenci je však podstatné jedno - neuhývat, zůstat v té bouři, jinak se odpovědi nedočkáme. Práce sám na sebe je velmi vyčerpávající záležitost, osobně už nevím, kde k tomu brát vůli, na druhé straně i kdybych si takto vymohl vše, nedostanu to co chci - lásku. Možná to vypadá směšně, ale vše je motivováno právě láskou, lidé to jen nevědí, stydí se za to, a proto vymysleli různé přetvářky, aby mohli ospravedlnit svou ztrátu životního času honbami za úspěchem.

Pochopil jsem, že většina takové práce je iluzí, která krade život. Pochopil jsem to, protože jsem měl možnost zakusit řadu úspěchů a zjístil jsem, že se za nimi nic neskrývá, spíš potěšení lidí, kteří s vámi mají pramálo společného, a na vašich schopnostech se jen přiživili. Tak jsem se posunul ke vztahům, velmi poučující rozhodnutí. V podstatě o tom je celý tento blog. Prošel jsem si všemi různými pohledy na vztahy, prvně jsem cepoval sám sebe a muže, protože problém jsem viděl primárně na své straně. Ale pak, pár měsíců to bude, jsem si začal všímat že i na straně žen zcela určitě není něco v pořádku, především jsem si všiml, že druh chování, na který si stěžují, samy provozují.

Obě strany mají velké problémy vnímat realitu, její hlubší pravou podstatu. A to je důvod proč jen trpí. Protože zklamání přisuzují ohromnou váhu a svou pozornost pak odstředivě přišpendlí na něco jiného, úspěch, nebo nedostupný ideál. Zklamání není pro člověka důvodem k zamyšlení, hledání chyb, aby se jim předcházelo, ale zbabělým útěkem před pravou podstatou lásky. Před poznáním. Co s tím může dělat člověk jako já, který se probudil a ví, že místa, kam člověk zbíhá, jsou prázdná, představují ztrátu života. Připadám si jako jediný uprostřed města, který se rozhodl žít, ale všichni ostatní říkají "Ne, my ne, ale děkujeme!". Tak proč ale trpíte?!

Cítím se, jako bych žil ve zhypnotizovaném bludišti mravenců, jsou jako oslové, stáčí před ně jen nahodit mrkev. Celé je to dokonale ospravedňené, celý tento podvod. Je to vlastně v pořádku, nemusí se přeci znepokojovat. To ty! S tebou je něco špatně! Jo, někdy si říkám, že by bylo fajn, kdybych žil ve stejné nevědomosti, jenže ono to z přirozené povahy lidského duševna nelze, duše se vždycky tak nějak rozroste a už ji nenacpete do te samé roury, ve které byla před tím, po nesčetných poznáních života. Způsoboval bych sám sobě bolest a to nejde.

Hodí vinu na vás, protože možnost, že by bylo něco špatně s nimi, děsí jejich ego. Systém sám sebe tak dokonale ospravedlnil, jestli chce někdo změnu, musí být patrně blázen. Ostatně to si myslel o všech lidech, kteří měnili svět, Hus, Galilei, Freud, Einstein a tak dále. Lidé chtějí změnu sebe sama! To je třeba si uvědomit, že opak je osudový omyl! Všichni si ve skutečnosti přejeme být v různých směrech dokonalejší, jen nám k tomu chybí psychická síla, k odhodlání. Být dobrým člověkem je naše přání, kdo chce být špatným člověkem?

Píši to pro závažné poznání, že bez vztahů nemá práce smysl. Vše by mělo být prostředkem pro vztah a ne naopak, jinak se jedná o manipulátora, a ne milovníka. Mám obavu, že až si projdu tou drezůrou, kterou po mě společnost vyžaduje nemilosrdným způsobem, zůstanu na tom přichystaném vrcholku sám, i když mám případné plány, jak se to pokusit řešit. Lidé si tu ale škodí samy o sobě, pocity úzkosti plynoucí z odloučení. To není žádný výmysl, ale psychologická podstata duševního zdraví. Podívejte se na vánoční pohádku "Vánoční koleda". Je nadčasová, dnes platí mnohem více, než dříve. Nic nemá větší smysl, než těšit svými činy druhého. Podle mě je to jediný smysl života. Když se bavím o smyslu, myslím tím přímo pocit smyslu, ně jakou směšnou racionální konstrukci, habaďuru, kterou na vás společnost ušívá dnes a denně. To je pocit, který nelže.

Ta zhypnotizovanost došla ale tak daleko, že ani to nejsou lidé schopní již plně ocenit. Své myšlenkové modly a fetiše staví nad tuto skutečnost, kdy někdo skutečně pomáhá, ale je mu to brzy zapomenuto a je mu nespravedlivě přiřazeno úplně jiné místo, než které by měl mít. Ano, jejich srdce chce lásku, oni to i říkají, ale nechápou, že myšlenkami znásilňují samy sebe k tomu, aby po lásce žíznili. Je to stejné jako šílit po vodě na poušti, přitom celou dobu je po vašem pravém boku obrovské jezero ... jen natáhnout ruku! Fatamorgána nabrala na obrovské důležitosti a to tak, že zakrývá výhled na realitu. A na důležitosti exponenciálně nabírá, protože odloučenost, vlivem takové posedlosti, roste.

Láska je esencí života, proto počet sebevražd a užívání antidepresiv narůstá. Člověk nemůže přežít v přitomnosti notorické úzkosti.

Má smysl pracovat a dělat cokoliv, i žít, ve společnosti, ve které je skutečné soužití takto znemožněno? Nevím, ale utíkat nebudu, zůstanu na pomezí těchto dvou světů, které by mě nejraději roztrhaly ve dví. Zůstanu, protože jsem ten, co chce odpověď vždycky.

Řeším to, protože ten pocit smyslu je pro mě rájem, ve kterém chci poklidně žít, mám v tom jasno. Je to to jediné co chci, vše ostatní je mi jedno, i kdyby si na sebe lidé chtěli přivolat 3. světovou.
 

Dopis ženě, která mě inspirovala

7. srpna 2018 v 9:13 | Mikoláš Chromík |  O životě
Díky tobě mé vědomí vystoupalo výše. Byla jsi výše než já, já byl níže. Jevila ses mi svobodně, svobodomyslně. Proto jsi mě tolik zaujala, protože svoboda je má nejvyšší hodnota. Proto jsem si myslel: "Jóóó, to je asi ona, tak do toho půjdu po hlavě!". Vstoupil jsem do hladiny světa, která mi byla otevřena, kde jsi byla i ty. Touto hladinou si mi dělala průvodce. Byl jsem níže, nevěděl jsem, jak v takové hladině žít a co dělat, pomohla jsi mi. Chci, abys věděla, že jsem za to vděčný a že si to budu vždycky pamatovat. Ale jednou jsem ti už přerostl přes hlavu a uviděl věci z ještě většího nadhledu.

Jsem v další, ještě vyšší hladině, jejímž průvodcem je osamocení, samota. Samotné poznání v čiré podobě. Ty jsi pořád v té své, a musíš tam být, musíš tím vším projít, rád bych ti tvou laskavost oplatil, ale to bys mě musela brát tak, jako já bral tebe, otevřeně, až skoro oddaně. I když spoustu z toho, co si mi říkala, pro mě bylo šílené, zavřel jsem oči a udělal krok v před a uviděl, že to bylo dobré. Vážně, aniž bys to věděla, jsem na pozadí mnohokrát cítil strach, ale udělal jsem to, protože jsem chtěl žít a mít s života víc, než se zdálo, že mohu mít.

Nyní vidím, že nejsi tak svobodná, jak jsem si myslel. Stejně jako syn prohlédne iluzi o své matce jako dokonalé ženě, já prohlédl tuto iluzi, kterou jsem si dělal o tobě. Jestli jsem tě viděl jako tu nejlepší ženu pod sluncem, přičemž žádnou jinou bych již nechtěl, pak jsem spal, snil jsem. Snil jsem, protože mi tvá zvláštní přítomnost pomáhala a nevěděl jsem, kde jsou limity tohoto štěstí. Uviděli jsme svou mysl a poznali jsme, že jsme zrcadlem toho druhého, ale co duše? Té jsme prostor nedali, a ta je právě tím, co určuje limit štěstí. Duše je jejím zdrojem.

Ve tvé vrstvě jsem se potřeboval naučit jak létat a jak vzlétnout ještě výše. To jsi mi ukázala, to v sobě máš. Návod, princip, recept. Duše je ale něco, co musím poznat sám, v samotě a to není možné bez svobody. Bojí-li se být člověk sám, nemůže se seznámit s tímto zdrojem a plně pochopit, že nic ve vnějším světě nemá cenu vážnosti. Právě poznání vnitřního zdroje štěstí a naprosté zapomenutelnosti všeho jiného je záležitostí oné sféry, ve které teď jsem. Poznání, že není třeba se před ničím zastavovat, ale proudit skrze to. Že není třeba se ničeho bát, či něco opile vítat, protože vše může být jen čistým benefitem, který na mém životě nemůže nic změnit. Nemůže, protože skutečný zdroj štěstí je v mém nitru. Vše ostatní může být jen situace, která mi pomáhá nitro otevřít a to je benefit, který volím.

K tomuto zdroji jsme se mohli dostat společně, ale ty máš strach. Za pouhým setkáním, či pohlazením máš očekávání, za kterým vzrůstají nejrůznější příšery. Já ale musím jít dál, iluze mysli mi už stačit nemůže. Do neznámé temnoty - osamocení - se musím vydat sám. Na tvém stavu nemohu vůbec nic změnit, sama musíš dojít k tomu, že to co máš, ti nemůže stačit, pokud to tedy s tou svobodou myslíš vážně. A já právě nevím, jak moc vážně chceš být svobodná, jen vím, že co říkáš je jiné, než co děláš. Že co říkáš, není skutečné, a proto tomu nedávám vážnost. Je to jen sen, ze kterého se brzy probudím. Co říkáš, mě má přimět zůstat s tebou, v dané hladině, ale já nemohu, nepatřím tam!

City by pro ženu měly být ukazatelem na cestě životem, ne prostředkem k zajišťování čehokoliv. Miluje-li člověk člověka, cítí jeho ranění stejně, jako by se jednalo o ránu vlastního těla. Neexistuje rozlišení mezi ním a jí. Ale toto se ze světa nějak vytratilo, a cit duše byl ponížen na úroveň peněz, za které si platíme něčí přítomnost. Už jsem to prohlédl, a proto již takovou nabídku přijmout nemohu, neboť nejsem prostitut, kterého lze bez následku zaplatit na krátkou chvíli.

Víš, pohlazení, je prostě jen pohlazení, laskavost vytrysklá z nicotné povahy přítomného okamžiku. Nicotné proto, že tam již není žádná myšlenka, žádné slovo, žádná iluze, ale dotek poznání. Je to vzájemná štědrost a proto dotek duší. Nic důležitého, jen prostý způsob bytí, šťastného bytí. Okamžik síly, a s ní rostoucí svobody. Máme si vzájemně pomáhat ke svobodě, tak tomu bylo, bohužel, tak již tomu není.

Jsem někde výše a vidím potenciál, který tam je. Potenciál vědomí obléknout do těla vesmíru. Bojíš se, ale upřímně nevím, co chceš ztrácet. Vždyť polibek věčnosti a nekonečna je jen benefit. Ale já přijímám věci takové, jak jsou, to mě samota učí. Zůstaň tam, kde jsi, když si myslíš, že musíš. Pamatuj ale jedno, tím pro mě nejsi nijak horší, jsi jenom svým vlastním způsobem, o němž ale nemám sebemenší tušení, jestli tě omrzí a budeš chtít víc, tak jako já. Nemohu jít za tebou, můžeš jít ale za mnou. Jen to bude pro mě důkaz, že to chceš, že jsi to pochopila, že mi nevnutíš zase nějaký sen.

Nemůžeš, protože tam, kde jsem, se odehrává vše v hlubinách, sny, myšlenky, imaginace jsou jen povrchem, hladinou jezera, v něm se odráží tvůj matrix. Snažil jsem se ti to vysvětlit, snažil se tě přimět k pochopení, k dalšímu kroku, ale nejde to, ty chceš žíznit s myšlenkami. Oddělena od hloubky jezera. Myslíš si, že v odraze vidíš, co máš dělat, co je správné, ale nenapadne tě pít. Imaginace ti dovolují se domnívat, že piješ vodu života a že ji budeš pít s tím, jak sis to zařídila, je to ale imaginace! Já ale nemohu žíznit, udělat ze své duše poušť, pro mě, s mým poznáním, se to rovná sebevražednému jednání.

Má naivita byla, že ti mohu úspěšně vysvětlit význam prvního kroku na další úroveň a za tu jsem také draze zaplatil. Máš v duši poušť a voda, která zavlažovala oázy v té mé, se vsákla do tvé pouště bez udržitelného užitku. Pro pouhý sen, který jsi mi dala před oči. Ale i já jsem si ho tam dal, já to dovolil. Pro sen, že s tebou protkám svou duši vesmírem mnohem snáze, ale musím sám. Naštěstí vždy vím, kde je další krok. Vracím se do hlubin. Už teď je mi lépe, odkrývám, co ze mě dělá skutečně vyšší formu života. Bez utrpení prožitého s tebou, bych to neznal. Nejsi pro mě horší, jsem ti vděčný, jen se díky poznanému, již musím chovat odpovědně, nemohu dělat to samé dokola, nebudu se sebepoškozovat.

Objevil jsem cestu z otroctví, cestu k božskému stavu. Možnost již nikdy nezklamat svá slova. Sílu překonat nutkání k naučeným odpovědím, které vlastně odpověďmi na situace nejsou, ale jen stereotypní pošetilostí, kterou zakrýváme neznalost věci. Světlo, které vytlačí strachu plnou tmu. Zmatenost se mění v jasnost. Proto nemohu za tebou, ale můžeš ty za mnou. Nevím, jak se věci budou mít. Snažím se je přijímat takové, jaké jsou, a pravda přichází s každým okamžikem. Vše může jen přijít. Skutečně budeš u dveří, až nebudeš mít připravené proslovy či odpovědi, dříve bych ti jen zase podlehl a zničil bych vše co je mé duši drahé. Ve vrstvě, kde teď jsem, právě na mé duši záleží, to si pamatuj! Může ale i na tvé.

Chybí ti postoj štědrosti typu "jen tak z ničeho nic" s rizikem odmítnutí. Strachem se z tebe sypou tisíce slov, které ale nemohou nahradit dotek poznání. Odvaha poznávat by byla pro mě štědrá, o tom bych se rád přesvědčil, ale tvým slovům, které jen u slov zůstávají, již věřit nemohu. Slova nejsou štědrostí, ale žebráním o vodu z bezpečné vzdálenosti bez rizika. Stovkou lákavých obrazů vytvářet zdání a z rána pak poznám, že to se jen rozechvěla strunka mého přání a tys, zatím co já byl omámen její hudbou, udělalas tu samou věc hloupou, jako obvykle. Už ale těm slovům nevěřím, proto ti bude otevřeno jen, když budeš skutečně klepat, jinak tě budu vždy vnímat jen jako sen, který přichází a odchází. Jako kolemjdoucí na ulicích. Dokud nenastane probuzení, ale jak říkám, nevím, jaké věci budou, takže nic nečekám. Už ne a proto mne může oslovit jen čin. Ale ani ten nečekám. Jak bych mohl čekat z ničeho něco …

Pořád ale k tobě mám úctu, protože pořád, ať chci, nebo nechci, jsi mým zrcadlem. Cokoliv mě na tobě štve je součástí mých nedostatků, které si neuvědomuji. Dívám-li se na tebe, vidím sebe, tak to už, ve vyšších úrovních vědomí bývá, vím, že dotknutí druhého je jako dotknutí mě samého. Úcta k tobě je zároveň prostředkem mého bezpečí. Protože tě beru takovou, jaká jsi, již mě nemůžeš zklamat, vím, kam patříš, je to tvůj "svět". A tento "svět", ať chci, nebo ne, má souvislost s tím mým. A pokud budeš duší buzena, můžeš vyjít výš. Ale ještě jsi vše nepoznala ve své vlastní vrstvě, teprve až poznáš, přijde život a řekne ti "Tady už nemáš co dělat!" a buď ho poslechneš, nebo opět vychrlíš tisíce slov, které odůvodní pokračování tvého utrpení. Drží tě v něm iluze, kterým sama věříš, které jsi sama vytvořila. Vlastně, soucítím s tebou. Nemůžeš za to, ale nenechám se vykrádat, když ty prostě jen odmítáš možnost "udělat se bohatou". Začni tím, že nenecháš vykrádat sebe jinými. Ale jak říkám, nic nečekám …

Vědomí je svobodou, funkcí vědomí je vše, o čem člověk kdy snil. Stačí jen nebát se být. Zapomínám své žádosti, protože jsem šťastný, již teď. Bytím přetéká vůně dobra, tepla srdce, má-li ale co přetékat. To je svoboda skrývající se pod iluzí, do které koukáš jako do zrcadla, ale zapomínáš, že to nejsi ty. Zrcadla ale bývají křehká …, nenech se vykrádat lidmi, kteří neuznávají tvou svobodnou existenci za oprávněnou. Až iluzi poznáš, nebude tě věznit. Už nebudeš otrokem činností, u kterých se zdálo, že musíš ubližovat, i když nechceš.

Svět slov není bohatý! Ani omylem ...

23. června 2018 v 13:49 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Svět slov je velký, ale jen počtem, malý kvalitou, významem, cenou. Ve skutečnosti jsme za početný svět slov zaplatili tu nejvyšší cenu, nechali jsme se podvést. Slovy jsme vydláždili svět okolo sebe, pro vše okolo sebe máme slovo! A nejen okolo sebe, snažíme se jimi vydláždit svou mysl, abychom si dokázali stupidně říci, co cítíme na místo toho abychom to vnímali a snad se snažili popsat druhým, co právě prožíváme ve svém nitru.

Tento článek píšu znova, kratší, protože ten předtím byl moc dlouhý, podrobný. Celé co chci říci je, že nadužíváním slov mizí cit, mizí vnímání. Jakýkoukoli situaci byste mohli prožít, tam strkáte fotoaparát, snažíte se to popsat, namalovat (vše to jsou sebevyjadřovací techniky, popisné), sdílet na hloupým fb či instagramu. Proč? Byli jste rodiči naučeni že musíte všechno vysvětlit. Od té doby se vás zmocnila slova místo toho, abyste situaci prožívali. Trpíte dojmem, že abyste si mohli něco užít, musíte to mít pořád k dispozici a musíte se o to podělit. Uložit na pozdější časy. Tak to ale nefunguje.

Děje se to, že to co jste takto uložili vás již moc netěší, ale opakujete to stále, objevuje se zoufalství a vy stále usilovněni svět okolo vás popisujete, je to virus, který vás podvádí. Nakonec máte vše okolo sebe popsané a vysvětlené a vy necítíte radost z ničeho, co je okolo vás. Cítíte stále méně, jste jako psychopati, víte to, a děsí vás to. Jakto že vaše srdce už není tak živé, jako když jste byli malí? Spěcháme i v tom vnímání, myslíme si, že myšlenky nám v tom pomohou, to vykompenzovat, to se pleteme. Myšlení vám nedovoluje být naplnění, spěchem si necháváme vzít čas ke skutečné meditativní vnímavosti = prožívání, myšlením jsme to ale zarazili úplně. Děje se jen to, že stále usilovněji přehlížíme svou přirozenost, která se bude stále silněji ozývat v podobě depresí, která vám říká, že nejste tím, kým se zdáte být.

Nemusíte to sdílet, není to podmínkou dobrého prožívání, naopak, je to jeho nepřítel. Daný prožitek je určený pouze vám, vaši duši, která je naprosto originální a jedinečná, v dané chvíli ho můžete prožít jen vy. Vyjadřovat to slovy je zbytečné, slova jsou prázdná, může je každý naplnit příchutí dle svého, absolutně není zaručené, že to bude tak, jak si představujete. Když se snažíte sdílet slovy, tak nepřijímáte prožitky, které by vás udělaly vnitřně bohatými, ale žebráte slovy tam, kde se žebrá také. Místo toho, abyste dostávali skrze vnímání a prožívání, žebráte po pochopení, po potvrzení, že to co vidíte je skutečně krásné. Hergot, prostě věřte svým očím ne?

Zašli jsme tak daleko, že se bojíme mluvit a naslouchat jazykem duše - jazykem citu. Svět slov se nám zdá bezpečný, udělali jsme si z něj pancíř. Ospravedlňujeme ho strachem ze zklamání, ale zklamání se nelze vyhýbat, i to patří do jazyka citu. Jsme vážně slaboši, když utíkáme před zklamáním, je to jako byste utíkali před "slovem", které se snaží něco sdělit. Uzamykáme se tak na úrovni slov a myšlení, nic neprožíváme, před prožitky se skrýváme, nezjístíme co je pro nás skutečně dobré.

Víte že nemůžete být šťastní, když nevěnujete pozornost tomu, co vám duše říká? Plnou pozornost, protože máme zvyk se vyhýbat pocitu zklamání a začínáme řešit jiné problémy, o kterých si myslíme, že nás, po jejich řešení najisto čeká odměna v budoucnu1. Jednoduše žití odsouváte do budoucnosti. Když pocitům pozornost věnujete, zjístíte, co se vám skutečně snaží říct a že naprostá většina věcí, které vás mohou zklamat vlastně jsou na tom trochu jinak, že není třeba se tolik stresovat. Když se budete bát zklamání, bude to pak jen v hlavě samá budoucnost a ne přítomnost, proto TEĎ nejste šťastní.

Není porozumění bez naslouchání. Nezjístíte, zda to či ono je pro vás skutečně to požehnané, to vám řekne duše, ale bojíte se ji naslouchat. Nevadí že to bolí, chápete?! Divoši kteří neznali slova nezačali utíkat vymýšlením programu, když je něco zazklame, jsou blažení, oblopení požehnanými věcmi, protože nikdy nepoznali, co to program, plán a cíl je. Oni se s city harmonizují.

Tím nemyslím, abyste zase slovy komentovali a posuzovali co jaké je, abyste to zjístili. Zda je něco požehnané zjístíte, když necháte, aby se vás to dotklo (myslím prožít). Skutečné sdílení mezi lidmi (nejen lidmi) probíhá samo, bezeslov. Jen to musíte dovolit.

Nechcete to dovolit, protože se bojíte, protože ve vás již není žádná radost, protože veškeré přítoky radosti jste zaclonili clovou ze slov, uvězneni v budoucnosti. Tedy i to co vás může dělat teď šťastnými je cloněné. Nechcete, aby druzí viděli, jak jste zoufalí, protože pak může vzniknout dojem, že tomu druhému chcete asi vykrást barák (taková obava je k ničemu), pořád jen doufáte, že se to v budoucnu nějak vyřeší. Ten druhý tam ale většinou taky nic nemá. Hrajeme to oboustranně. To je důvod osamělosti a také skutečných zklamání ve vztazích, protože pak zjístíte, že jste se sobcem. Člověk2 který vás má čím naplnit, vás prostě naplní, není třeba se bát otevřít, pak hned poznáte, jestli před sebou máte sobce, který je vlastně jen žebrák. To je dotek, to vám prozrazuje. Láska není sobecká3, není třeba se bát otevřít, že vás bude posuzovat. Někdy se otevřít musíte, protože, a to nekecám, na to se umírá.

Vůbec, komunikace slovy je totálně nespolehlivá. Tváříme se, že rozumíme slovům druhého, ale to se jen tváříme, protože všemu rozumíme podle svého, jak jsem psal, slova jsou prázdná, lze do nich vecpat cokoliv, jakýkoliv emocionální kontext, a proto jsou zdrojem častého nedorozumění. Přestaňte žebrat a otevřete se. Lásku nezískáte v bezpečí za hromadou slov4, ta jsou jen výmluvou a žebráním zároveň. Neuvědomujete si, že právě tyto výmluvy a sebepřesvědčování zapřičiňují samy sebe, kdyby nebylo jich, jste v kontaktu, jste naplnění (naplňováni) a kdybyste byli naplnění, už byste se nevymlouvali, protože byste netrpěli tužbou. Trápení z touhy je příznakem bariéry ze slov, která vás dělí od světa vnímání. To požehnané co za tou clonou necháváte může prostě bez povšimnutí odejít, projít jinam, kde mu bude věnovaná větší pozornost.

Slova o člověku nic neříkají, slova jsou tam jen podivnou snahou. Soudit člověka na základě slov je povrchní, sobecké, alibistické. Dříve nebo později se to vymstí.

Svět okolo vás přestává být zajímavý, je snad ve všech bodech vysvětlený. Uděláte-li z radosti tužbu, začnete přemýšlet, jak jí dosáhnout. Radosti se ale nedosahuje, snažíte-li se o to, zmizí. Daná věc, která činila radost už ji nebude činit, bude popsána a vysvětlena, proud radosti do vašeho srdce je zacloneno slovy a myšlenkami. To vám ale nedá a v tužbě pokračujete, radost se stává cílem a ne cestou, proto prchá. Toužíte víc, protože nemáte. Radost ale přichází, když přestanete myslet na to, jak jí dosahovat, protože to obsahuje myšlenky na budoucnost ("Je to super, ale bude to tak vždy?"). Cíl je budoucnost. Radost je v přítomnosti, když jste v přítomnosti a necháte, aby se vás radost dotkla, můžete ji plně procítit.

Uděláte-li z potěšení cíl, je to v řiti, nikdy nebudete uspokojeni. Můžete trucovat jak chcete. Představte si že se dotýkáte těla své spřízněné duše, zdá se vám v poho myslet při tom, jestli se ji takto budete dotýkat za týden? Nezdá se vám praštěné, že v té chvíli vytáhnete plánovací kalendář, abyste si to zajistili? To přeci neuděláte, tam jste tady a teď a tak by to mělo být s prožíváním všeho okolo vás. To je meditace, dříve jsem to nedokázal docenit, nevěděl jsem k čemu skutečně slouží, dnes už vím, že bez meditace bych měl vše o pět stupňů horší.

Jedno mé oblíbené meditační cvičení je, že si při procházce sám sebe představuji jako kostku ledu, která se rozpouští v pomaloučké lahodné kávové řece současných vjemů. Nakonec jen registruji vjemy, a úplně se v nich ztratím, jsem tou kávovou řekou. Žádná slova, myšlenky, jen prožitek, teď. Je to pohlazení, protože je to lepší než ta nejdrahší káva vůbec, v ten moment můžete být skutečně nejbohatším člověkem, protože nikdo nemá tak dobrou kávu, jako vy právě teď (cítíte se tak, aniž byste něco takového vypili). Ve vnímání je skutečná láska a můžete ji mít jen tak a pak už nebudete mít uvnitř jen vyprahlou poušť, můžete si ji nasbírat kolik jen chcete, až z vás bude zářit. Pak nemusíte nic hrát, můžete být jací jste. Protože nebudete toužit po tom, aby vám někdo lásku dával, nepotřebujete to, můžete se prostě jen bavit a to je pro vztahy hodně příznivé, už nebude cítit, že chcete někomu jakoby vykrást barák :-D. Budete řekou, ze které se přicházejí žíznící napít, vše prostě příjde. Nemusíte se bát, za touhle totiž jsou jen lidé, kteří jsou otevření, vědomí.

Necháte-li se udělat spokojenými, slova ustanou. Nepotřebujete je k tomu. Pokaždé když se rozhodneme být otevření, tvoříme nový svět. Mysl a slova tvoří clonu a za tou clonou je skutečný svět. Je tam ráj. Láska, hojnost a blaženost, ty za vámi přijdou čistě jen proto, že jste byli odvážní se za tuto clonu vydat.

Poznámky, které měly být pod čarou a ta čára nejde udělat :-D :
 


Pojetí času a cílů

16. června 2018 v 12:55 | Mikoláš Chromík |  O životě
Hledal jsem, co vlastně chci, svůj smysl života a zjišťuji, že to není určitá věc, které by bylo možno jen tak dosáhnout. Že otázka smyslu života, pro lidi jako já, tkví spíše v tom, být někým, než si něco splnit, nebo toužit, aby bylo něčeho dosaženo. Že podstata užití mého času není touha po nějakém cíli, touha ho dosáhnout, ale cesta k nějakému zdánlivému cíli samotná. Cesta. Tato podstata tkví v současné chvíli, nic víc, nic méně. To vyžaduje jiné pojetí času. Nespěchat, udělat si ke všemu co dělám klid, abych mohl vše plnohodnotně prožít a poučit se ze všeho tak velice, jak jen je to možné. (Doporučuji dále čtení do hloubky ...)

A spíše nechávám přijít něco, co bych mohl nazvat sekundárními cíli, ke mě. Prostě si jen užívám klidu na cestě a ono to nějak, nevím jak, příjde, vypadá to, jako by mě něco obdarovávalo, stačí to v mysli jen vyslovit, zapomenout na to, a znovu se ponořím do toho klidu (takto probíhá ten proces), který sám sobě mě svádí k tomu, abych na svůj úmysl zapoměl. Možná jsem někde napsal, že mi život připadá jako cesta protkaná koordinovaným úsilím a kapitulacemi, to jsem tak nějak intuitivně tušil a ano, je to právě toto. Akorát koordinace probíhá přirozeně, bez vědomého úsilí, je to tak přirozené, jako když vychází a zapadá slunce.

Vše se děje nikoli z mé iniciativy, ale protože jsem se rozhodl, že nechám, aby se tak dělo bez mého přičinění. Kdykoli bych se o něco pokusil já, jedná se o zásah, mou nedůvěru v synchronicitu, která je poháněná stále vzrůstajícím ohněm v mém srdci. Právě z něj plyne klid a kdybych se se o něco snažil a měl o něco starost, tento klid narušuji. Zde se dostáváme k mému největšímu objevu vůbec a troufám si tvrdit, že již nic podstatnějšího neobjevím. Totiž vše ve vesmíru se vše skládá z nějakých částí, řekněme orgánů, tak jako mezi orgány v lidském těle plyne informace ve formě hormonů (informace se zapouzdřuje to této hmotné podoby), tak plynou informace mezi jednotlivými objekty vesmíru - orgány. To co brání bezproblémovému toku informací mezi orgány v těle je prostě stres - neklid. Tělo pak nepracuje správně. A společnost (jako tělo), která je stále více stresovaná, také přestává fungovat, čistě proto, že tento neklid, stres a deprese se šíří a stupňují - je blokováno proudění informací (mezi lidmi jako orgány). Proto jsme společností, ve které nemůže efektivně působit spolupráce, či prostá domluva.

Na společnosti se to krásně znázorňuje, ale mám za to, že taktováto informační výměna plyne i mezi světem živého a neživého. Tedy že vesmír je něco jako vesmírný organismus, který se skládá z orgánů, které mezi sebou komunikují. Jediné, co může bránit výměně informací, je neklid - stres. Čím klidnější jsme, tím lépe vše pracuje a je s podivem jak vše do sebe zapadá jen proto, aby vám to posloužilo, podmínkou je důvěra, klid. Z klidu plyne pozorování a z něj můžeme určit správnou hodnotu (význam, cenu, stupeň priority) všeho. Bez této informační výměny by nic neexistovalo, vše by se rozpadlo do amorfní, zbytečné energie. Necháme-li ji pracovat, vše funguje jak má, není se třeba o nic starat, i evoluce pracovala spontánně sama od sebe, chce snad někdo říct, že by dosáhla lepších výsledků, kdyby ji někdo radil? Šťastný život sám o sobě je přirozenou záležitosti, není třeba zásahů, nějak ten život musí pokračovat.

Dobré je si uvědomit, že psyché jednotlivého člověka není nijak jednotné a že se také skládá z něčeho, co bychom mohli nazvat orgány. Že naše jednání a chování vyplývá ze vzájemné funkce a informační výměny mezi nimi. Je obtížné pochopit, že se neovládáme my sami, ale že nás ovládá tato souhra a čím více ji respektujeme a důvěřujeme jí, tím lépe se cítíme a pozorujeme, že vnější svět jde tomu naproti. Chce to jediné - vzdát se řízení. Vzdát se řízení svého těla. Kdo ho pak tedy ovládá? To je dobrá otázka a namáhal jsem se s ní hooodně dlouho a těžce. Došel jsem k závěru, že to je právě ta role! Když se vzdáme nároku na to, že to my ovládáme tělo a že vše, co tělo dělá, bylo našim úmyslem, poznáme toho, kdo to skutečně ovládá, tu roli!

Nalezneme sami sebe jen, když se této snahy nalézt sami sebe vzdáme. Když začneme prostě jen pozorovat projevy sama sebe a opět - pozorováním zjišťujeme skutečné hodnoty, tedy i hodnotu vlastní. Možná vás napadá otázka "Kde se ta role bere?". Není jiné možnosti, než že pochází z genetického kódu. Už jako kojenci se nějak chováme, rozhodujeme se, jak se budeme chovat, jestli budeme klidní, nebo skuhrat. Zde, v genetickém kódu je jistým způsobem zanesen náš osud, kdykoli z tohoto určení nějak zabloudíme do jiných rolí, budeme situace hodnotit jinak a trdě narazíme - což je právě to, co pak často nazýváme osudem. Zklamání je výrazem světa, snažící se nám řici, že jsme někde, kde být nemáme, upozorňuje nás na vlastní chybu.

Může být pro někoho vážně nechutné přijmout fakt, že jsme nějak předurčeni. Tvrdím však, že je skutečnost, že svou roli objevujeme, neurčujeme si ji a ani se jí neučíme. Což jen dokládá hloupost našeho školství, které na všechny uvaluje stejné normy a stejný metr. Co nám může dopomoci k tomuto objevování je mytologie, zejména mytologie antická. Proč? Nejedná se totiž jen o mrtvé příběhy starověkých pohádkářů! Množství bohů obsažených v těchto příbězích je totiž zachycením všech různých typů povah člověka (je to vlastně zapomenutá psychologie starověku). Všimněte si, že ti bohové se tam chovají jako lidé, nic božského na nich není!

Byli to lidé, kteří dosáhli své vlastní velikosti právě tím, že přijali svou roli, poznali k čemu jsou stvoření a souznili s tím. Okolí to nechápalo a začalo je tedy považovat za bohy. Jenže, cokoliv vlastně udělali, nepocházelo z nich samotných, byli jen nástroji oné informační organizace vesmíru. Informace a energie skrze ně proudila tak čistě a tak mohutně, právě díky tomu, že se již netrápili tím, kym jsou, ale přijali to. To, co pak lidé u nich viděli, bylo považováno za moc a mysleli si, že to z nich ta moc vychází!

Tito bohové nám ukazují, čeho můžeme dosáhnout, naše role může být kombinací 2-3 takových bohů - příčinu hledejte v genetice, geny se různě mísí během historie. Psychoanalytik C. G. Jung je považuje za archetypy, zděděné vzpomínky. Na nás je říci si, jaké vlastnosti jsou nám nejbližší a brát si z nich inspiraci a povzbuzení. Části našeho genetického kódu způsobují, že si jednou vybíráme tak, podruhé zase jinak z různých variant v různých situacích. Když si vyberete, že budete číst knihu, tak vám dojde "ááá, tak to se ve mě projevila Athéna (bohyně moudrosti).". Vím, že to vypadá vážně hloupě, přestřeleně, no jo, ale ono to přestřelené být musí, protože to je právě důvod, proč trpíme různými poruchami, trpíme jimi, protože nežijeme tak, jak bychom měli, protože to, jak bychom měli žít, nám připadá švihlé. Jednoduše jsme zapoměli, jak vypadá zdravé soužití s naší duší a považujeme to mylně za patologii.

Co je to, co bychom označili slovem "já"? To je jen pozorovatel v naší mysli, který si mylně domýšlí, že je vším. Tak to ale, jak vidíme, není, naše mysl se skládá z mnoha orgánů (jaké to jsou, můžete zjistit ve slovníku psychologie podle C. G. Junga), ty ovlivňují naše vnímání hodnot, zpracovávání informací a tak dále, vše to příjde až k tomu, co vnímáme jako "já", dostane všechny informace, hodnoty na základě kterých se má rozhodovat a on to pak vlastně jen podepisuje a vypadá to, že rozhoduje on. Ale to tak skutečně jen vypadá, krk hýbe hlavou, na to nezapomínejte!

Skutečným a vlastně krásným údělem tohoto "já" je si prostě jen užívat! Když začneme respektovat (čistě jen vnímat) funkci svých vlastních součástí, svého psyché, svého těla, společnosti, světa a vesmíru (píši vlastních, protože je těžké odlišit co je mé, psyché účinkuje i na svět vně) začne se objevovat harmonie bez úsilí! My jsme jen ti, co sledují, soustředí pozornost tam, kde cítí největší klid, libost. Prožíváme.

Jestli vám toto připadalo příliš utažené za vlasy, pak byste nepochopili ani to, co jsem objevil dál, je to příliš bizární, nemorální, nestoudné, iracionální. Protože právě tak to se světem lásky, pohody a hojnosti je, vede do něj cesta iracionality. Umění vnímat a pozorovat vůbec nevede k tvrdým a jasně řečeným poučkám, nýbrž ke správnému cítění.

Nemohu, i kdybych možná chtěl, prozradit všechna ta tajemství pozornosti a poznání, mých vnitřních dialogů, protože by jim nikdo neporozuměl. Mohu jen dráždit a provokovat k motivaci, ukázat, že má smysl se vydat vlastní cestou a hledat sama sebe. Je totiž zbytečné a sebedestruktivní nevědomým lidem, s uzavřenou myslí, vysvětlovat, jak by si život mohli udělat pohodlnější. Sebedestruktivní je to proto, že to člověku bere klid a skutečný život pak umírá. Sebedestruktivnost plyne z toho, že takovéto dokazování je nevědomou reakcí samo o sobě. Pořád si říkám "Podstatné je zachovat sama sebe". Protože bez toho není nic, co by se dalo považovat za důkaz (který může vyzařovat a vyvolat zájem). Jen člověk, který příjde a upřimně se zajímá, tomu je možné něco předat, v opačném případě je to jen vlastní iniciativa - zásah. Je třeba být pokorný a pochopit či přiznat, že lidé za všech okolností jednají, jak nejlépe umí.

Nejdu za určitým cílem, že bych snad vše napravil. Ale jen se těším z vlastní cesty za velikostí. Myslím, že mám-li něco změnit, musím nejdříve dokázat změnit sám sebe a to radikálním způsobem. To vyžaduje to pojetí času, o kterém jsem jsem již psal. Takže vyhlídky do budoucnosti jsou pro mě jednoduché, prostě být, o to se budu snažit. Dnes, zítra, ale i za rok. Užívat si toho, jak svět ke mě přináší vše jen proto, abych byl šťastný. A toto štěstí září pak i na ostatní, ti kdo jsou otevření, ti za tou září jdou. Nemusíme nic měnit, nemusíme vůbec nic. Jen ten plamen ve svém srdci, o něj pečovat, protože na něm záleží, v něm se stáváme lidmi s potenciálem, který nemá hranice, může pořád růst. Bez něj nejsme lidmi, bez něj to může dojít tak daleko, že můžeme dokonce ztratit charakter a skutečně se státi morálkou ztrápenou zvěří, která se bojí každým dnem, že něco ztrácí.

Když budete naslouchat tomu, co duše chce, chcete-li si lehnout, číst knihu, udělejte to, svolte. Duše začne být ráda, že si ji konečně někdo tam nahoře všímá. Celou dobu byla osamocená, a přehlížená, to je ale úleva! Když začneme poslouchat duši a zjišťovat, co narušuje její klid, co ji budí k podivné horečnatosti, či vyvolávání hněvu, tomu se vyvarujte. Hněv, je jasný to vysvětlovat nemusím, ale za horečnatostí, podivnou naruživostí stojí závislost (nekompetentně a nepatřičně nafouklý význam něčeho)! Jestli to překročíte, nadále to nebude ona, co bude určovat vaše jednání. Chci ale říci hlavně to, že když budete správně duši naslouchat, nikdy neztratíte. Nic více nezná vaši skutečnost než vaše duše! Možná si pak začnete všímat toho, že řetězec událostí, kterým vás duše vede má návaznost a přitom se jednalo jen o spontánní rozhodnutí! Že vše má smysl, aniž by se do toho pletl omezený rozum (smysl se objevuje bez úmyslného úsilí, proto je budoucnost neurčitá). To je udržování a rozšiřování ohně v srdci, protože budete zjišťovat, že se na duši můžete vždy stoprocentně spolehnout, a že vám nikdy nic nebylo věrnější, jen jste to přehlíželi a neviděli (moudrost je všude, jen ne ve vaši racionální mysli -> tak to na tom "všude" nechte). A z toho plyne ona uvláštní schopnost, "milovat sám sebe". Protože pochopíte, že ve vás samotných je takový malý vesmír, který vám vaše duše pomáhá dobývat.

sám nevím, co je pro mě dobré bez mé duše. Tato věta je velmi důležitá, říká, že bez své duše neznám hodnotu ničeho. Hodnoty jsou tím, co mne ovládá. Předpokládám, že ty vychází z božských archetypů, jinak jsou zkreslovány společností, rodinnou výchovou, kulturou. Ty jsou s archetypy v rozporu, neboť dělají ze všech stejné zmetky, jednotky chcete-li, které jsou všechny stejné, ale bohů je několik! V sobě jsem objevil dva hlavní archetypy. se kterými pracuji, jaké to jsou, říkat nechci, cítím, že to je má vlastní věc, která je mi tak intimní a milá, že je nechci vystavovat (zároveň to považuji za vlastní milou nestoudnost). Co chci ale říci je to, že vůbec nevím, co je má budoucnost, já jen vím, jaká asi je má role, ale jaké příležitosti ji naplní k velikosti, to nevím, to prostě příjde. Vím, že neztratím, že celý ten organismus mne povede tam, kde bude mou roli potřebovat, což budu cítit jako příjemné sebenaplnění (opakuji, to cítění vychází z archetypů, které pravděpodobně utváří duši). Z duše vychází jeho organizace, jak, to je záhadou, ale poznáte, že to je něco, co vás bezpodmínečně miluje (ona prostě všechno zařídí ... :-), je to jako by se vás dotýkaly prsty vlastní duše skrze vnější svět), když jste dostatečně pozorní. A zvládání této pozornosti, schopnosti si tu lásku uvědomovat, je vlastní cestou (nic než pozornost!), která se neobejde bez vlastního poznání.

Zdá se, že to je celé příliš neuvěřitelné, ale tady to jen začíná ..., a rozhodně nepotřebujete přesvědčit celý svět, že to je skvělé, abyste vy začali jednat jinak a užili si toho.


Chci to skutečně já?

28. dubna 2018 v 14:40 | Mikoláš Chromík |  O životě
Chci to já, to o čem si myslím, že to chci? Otázka, která provází celý náš život a je klíčem ke všemu, přesto na ni neexistuje jednoduchá odpověď. Sám musím složitě analyzovat, jestli jsem se náhodou nezapletl do něčeho, co má duše vlastně nechce. Chce to má duše, nebo se jedná o nějakou závislost, cizí podmět v mé psychice? To se ptám docela často. Protože na závislostech si jen vylámeme zuby.

Úplně nejlepší je z problému se vypsat, ale to nemusí mít každý v oblibě, myslím však, že stačí o problému i přemýšlet. Začněme tím, co by asi tak mohlo být tím cizím vlivem. Cizí vliv se projevuje jako droga, vede k celkové nestabilitě psychického stavu -> závislosti. Jestli dokážu říci, že má touha, nebo objekt zájmu neodpovídá jakýmkoliv charakteristikám takové závislosti, pak sázím svou kůži na to, že to co chci, chci skutečně já.

Říkáš, že žádné drogy nebereš? Naprostá většina lidí je závislá na nějaké té droze! Jedná se o všelijaké materiální požitky, kterými si myslíme, že zaženeme to, co nás žere. Nedávno jsem odhalil asi vůbec nejsilnější příčinu tohoto chování - sebelítost. Sebelítost je takovým účinným bodem, který nám dovolí ospravedlnit skoro všechno, přežírání, hromadění drahých nesmyslů, chlast i kouření…., u někoho možná i tu jehlu.

Z toho vzniká povahový defekt - sobectví. Lituji se, ti mi ublížili, tak si to teď vynahradím, a ty nereptej!!! Sobci vůbec nerespektují to, co takové chování způsobuje druhým. Že mají s tím, co dělají, vliv na druhé, nebo je přímo poškozují. Chovají se, jako by na své chování měli nárok a že to vy je vlastně nechcete chápat. Takže sobectví a arogance mají příčinu v sebelítosti a dokud se sebelítost nevyřeší, nic takového člověka neukojí, neexistuje nic, co by ho zastavilo.

Zajímavé je to, že ten člověk si dříve nebo později vždycky uvědomuje, že dělá něco, co vlastně nechce, ale stejně to udělá. Co je to za záhadnou sílu, která je schopná překročit naše vědomí?

Člověk si může říct stokrát "Toto dělat nechci!", ale stejně to udělá. Můžete číst i knihy a najít několik fakt dobrých důvodů, proč tu věc nedělat, ale to taky nepomůže. Spíš naopak, selžete a ostatní vám budou říkat, jak jste neschopní a blbí což vás dorazí ještě víc. Takový boj může trvat roky a může skončit prohrou, nebo permanentním bojem, pokud se nevzdáte, ale to je na psychickou nemoc. Vypadá to velmi beznadějně, zdá se, že neexistuje způsob, jak to vyhrát.

Rozumem to skutečně nejde totiž! Znám lidi, co se ustavili v onom permanentním boji, ale to jsou těžcí neurotici, kteří když selžou, tak se fakt neznají a všechen ten tlak nárazově z nich vybuchne. To, co mě dělí od okamžiku, kdy už do sebe něco láduji je proces rozhodování, zde to udělám. Dlouho jsme žili v omylu, že se rozhodujeme na základě rozumu a tu právě je kořen toho nedorozumění - tak to totiž není!

Když se rozhodujeme mezi nějakými variantami, rozhoduje to, k jaké variantě pocitově více lneme! Jde o city! City ovládají náš život. Když si onu sebelítost uvědomíme, můžeme to vyřešit opačným pólem - láskou. Já jsem donedávna, po dobu půl roku začal samovolně trpět pravidelným kuřáctvím, nevěděl jsem jak to zastavit, věděl jsem, že je to špatné, že mě z toho škrábe v krku, ale vždycky jsem si pro žváro našel důvod a poté ospravedlnění. Sobectví z toho přímo doslova smrdělo, už jsem si nelámal hlavu ani s tím, zda si zapaluji před nějakou slečnou, však místa tu máš dost, si venku ...

Nezastavil jsem se před ničím, dokonce i před milovanou osobou bych si asi zapálil, ale úplnou náhodou (když jsem psal jednu delší povídku) mě napadlo něco, co mě přivedlo úplně jinam. Představil jsem si, že mám malého synka, kterému prostě chci tu lásku dát, aby z něj vyrostl někdo ještě silnější, než jsem já a před ničím se nezastaví při cestě za svými sny. Synka, který může být hrdý na svého tátu.

Jak jsem si ho představil, tak přes tohle jsem už nemohl jít. Představil jsem si, jak si zapaluji před ním a zeptal jsem se sám sebe "Jak mu to vysvětlím?". Řeknu snad něco ve smyslu "Sorry synu, ale mám nervy, taky jednou budeš mít, tak si zapálíme spolu!", to bylo na mě moc, v ten moment jsem se probudil. Jak bych vysvětloval synkovi, že každý nerv řeším panákem a podobně? Táta sračka a slaboch.

Když si představuji život s tím dítětem (roli otce), jak spolu děláme vše, hrajeme si, koupu ho, vyměňuju mu posraný plíny a tak dále. Že spolu rosteme a dělám vše proto, abych zestárnul tak, abych tu pro něj vždy byl a mohli spolu řešit vše, co bude třeba řešit. Tyto představy mě zalijí tak silným pocitem lásky, že mě ani nenapadne si už koupit krabičku cigaret, nebo pivo, poslední, co mi tu někdo věnoval doteď leží v lednici, nevím kdy ho kdo bude pít ... :-D ...Nepociťuji ani náznaky po tom, že bych něco postrádal.


Neřešit, ale cítit, o tom to je. Asi si každý pamatujeme nějaké situace, kdy nám ostatní říkali "Běž do toho!!!", a vy jste tušili, že to není úplně dobrý nápad. A taky nebyl a my se pak jen klameme. Od té doby jsme se skutečně donutili klamat sami sebe. Do ničeho se nenuťte, jestli nevíte, zda něco máte udělat, tak to nedělejte, nehledejte v hlavě důvod, proč to udělat. Protože když to budete cítit vy sami, vaše srdce, tak se pro jednání rozhodnete, že nebudete moci ani vysvětlit, jak k tomu došlo. A to je na tom to uklidňující, nic podstatného vám v životě neuniká! To, co za to bude stát, za tím prostě půjdete.

Co se týká toho materialismu, se hodí ještě jedna poznámka, že většina vlastně své děti nechce, proto je to nijak zásadním způsobem nezmění. Děti se odsunou k počítači, za kterým celé dětství prožijí, láska, která mu měla být dána, je nahrazena materialismem, hračkami a podobně. Pak se taková závislost logicky přesune i do dospělosti.

A pak, uvědomme si, jaká svoboda se objeví, když přestanete kupovat sračky, díky citové vypořádanosti máte peníze, se kterými nevíte, co s nimi dělat. Víte, kde se prodávají věci pro ty, co nevědí, co dělat? Na nádraží když čekáte na vlak! Tam nejlíp poznáte charakter věcí, které zasírají lidem hlavy a žaludky. Právě na nádraží jsem pochopil, že peníze mizí hlavně, když nakupujeme věci pro ty, co nevědí, co chtějí dělat.

Psal jsem o ospravedlňování, to je další důležitý ukazatel falešnosti záměru. Když něco opakuji, nějaké tvrzení, tak to u druhých může vypadat, že si za tím stojím, že jsem si tím jistý. Pravda je ale taková, že vůbec, vlastně se sám sebe tím snažím přesvědčit o opodstatněnosti vlastního sebeklamu. Na to si snažím dát si pozor, a když si to uvědomím, tak se začnu sám sebe ptát, v čem se klamu. Často se jedná o věc, o které my sami tušíme, že je v ní nějaký podstatný háček, přesto se o tom z nějakého důvodu snažíme přesvědčit, předpokládám ze závislosti. Je v některých situacích těžké určit, co je láska a co závislost, když ale dochází k tomuhle, tak je to jasný znak.

Tam kde není láska, je manipulace. Když po někom něco chceme a ten vztah není nějaký aktivnější z obou stran, tak ho k tomu musíme domanipulovat. Někteří to dokázali tak dovést k dokonalosti, že tuto manipulaci překřtili na "lásku". Patří sem samé obviňování, porovnávání s druhými a podobně. Jedná se o snahu toho druhého nějak vlastnit a děti v rodinách, kde to je založené na materialismu, jak jsem psal, jsou vážně spíše vlastněné. Jde o potvrzování své dominance v různých formách. Láska dělá opak, svého významu se vzdáváte, když je možnost udělat něco pro toho druhého, důvěřujete mu.

Proč jsem předchozí odstavec vůbec napsal. Ono totiž za vším, co vlastně nechceme, podle jedné teorie, stojí tzv. kyvadla. To jsou jakési energetické entity, které spojují lidi, určitého společného znaku (tím mám na mysli nějakou společenskou normu, ze které když někdo vystupuje, je podroben šikaně), jako živé soustavy mezi sebou. Je to obdoba mezimolekulárních sil v neživé přírodě. Kyvadla mají více méně za úkol jen dvě hlavní věci - udržovat své živé soustavy co nejsilnějšími vzájemnými vazbami, ze kterých je kyvadlo samotné utvořeno a pak, aby kyvadlo získávalo energii pro tyto vazby. To druhé je právě to nebezpečné.

Tu energii získává z emocionálních konfliktů. Lidi se pak třeba hádají, nebo bijí a ani neví proč, děje se to na nevědomé úrovni a na této úrovni kyvadla právě taky působí. Lidé, kteří mají nízkou úroveň uvědomění (viz. tento článek) jakoby tak trochu spí, a jednají nevědomě, nejsou to oni, co sami sebe řídí (proto je nelze vinit, když vám něco provedou), je tam nějaký autopilot a předpokládám, že často roli autopilota přebírá právě kyvadlo.

Lidé často jednají reakčně, něco je vyprovokuje, aniž by muselo. Když za vámi někdo přijde naštvaný a začne na vás ječet, tak to neznamená, že musíte taky, můžete celou dobu scénu neosobně sledovat, sledovat jak pomalu pomine, jako by to byl jen divný sen. Právě to se děje, je to jen sen, který jste se rozhodli ovládat, když ale budete reakčně jednat, tak je to nevědomý sen a už děláte věci, které nechcete.

Nebo se vás třeba někdo snaží urazit, nebo provokovat na fb příspěvky o týraných zvířatech, jak je to zvykem a tak dále, vše od vás chce nějakou reakci, ale vy nemusíte reagovat!

V dětství jsme řádění kyvadel zažili na vlastní kůži každý nějak, jedni byli oblíbenci kyvadla - ti šikanovali ostatní. Samozřejmě, psychický dopad to má na obě strany, jedna začne trpět komplexem nadřazenosti, druhá komplexem méněcennosti. Z konfliktů vzniklých při těchto událostech čerpá kyvadlo energii a zároveň dochází k jakési ráně, ublížení, které děti poznamenají na hodně dlouho a poté ani neví, čím to bylo. Kyvadla samozřejmě působí i mimo dětský kolektiv, ale tam je to nejpatrnější a nejčastější.

Dochází vlastně k tomu, že houpou se srdcem, jak se jim zachce, jako na houpačce, proto se jim říká kyvadla - houpačka je vlastně kyvadlo také. To kvůli nim je těžké určit, zda něco chceme skutečně my. Zaregistroval jsem jeden případ, kdy je možné úder kyvadla předvídat. Když vidíte, že se tvoří nějaká nová vazba na člověka, se kterým se hodně bavíte, od někoho jiného a ta vazba sílí, dříve nebo později můžete očekávat žárlivou reakci. Kyvadlo vás totiž vyhodnocuje jako hrozbu pro tuto novou vazbu. To má ve vašem srdci zanechat stopu. Když si to ale uvědomíte, tak jako já, tak se z toho stane jen plané "bububu". Nenechte si lásku brát, máte právo cítit a myslet, co sami chcete, bez ohledu na cokoliv. Láska se sama o sobě pozná tím, že vám upřímně (to slovo podtrhuji!!!), vůbec nezáleží na tom, kam vítr osudu toho člověka zavedl, nevyžadujete jeho přítomnost, nepodmiňuje to ten pocit, když si na něj vzpomenete.

Kyvadlo se snaží emocionálními šoky osobu nějak poškodit, tak aby se cítila nějak méněcenná a podobně, aby měla dojem, že něco potřebuje -> produkty jiných kyvadel a to bychom byli opět u toho materialismu, k tomu to totiž vede. Emocionální újma vede buďto k závislosti na hmotných věcech, nebo závislosti na tom být ovládán, nebo někoho ovládat.

Je výhodné kupovat to, co kupují ostatní, protože pak jste "in", jste součástí toho plochého společenského koláče, ze kterého nevyčníváte. Vyčnívají z něj ti, co tyhle srance nenakupují a ti podléhají pak šikaně. Když kupujete ty sračky, stáváte se tím, kdo má tak trochu oprávnění šikanovat ty druhé, co se tak nechovají. Mobily, oblečení, auta, konzumní žrádlo, které je k ničemu a já nevím ještě co, to jsou produkty kyvadel.

Kyvadla si mezi sebou své "klienty" nahrávají. Jedno kyvadlo svou agresí vytvoří pocity sebelítosti, aby pak přihrálo tohoto klienta jinému kyvadlu, které naláká malého zakrslého borečka (trpícího pivkou ze svého vzrůstu) aby si koupil obřího naleštěného Hummera, aby tím kompenzoval své nedostaty, kyvadlo vlastníků hummerů mu našeptalo, že když se k nim přidá, bude mezi nimi a bude mu líp. Taková sebeuspokojování, jak jsem již psal, však nemají konce.

Samozřejmě, když mám mobil a podobně, to ještě není nic hrozného, důležité ale je umět si ty věci přizpůsobit tak, jak potřebuji já sám a používal je, jak chci a ne aby ony ovládaly mě, což se děje, digitální věk úplně lidi blbe a vytváří nové nepřirozené nároky na psychiku. To zas lidi přihrává pod kyvadla psychologické a psychiatrické péče, kvůli oné pocítěné potřebě. Vůbec konzum je nastavený tak, aby ničil tělo i ducha, tak aby medicína a farmaceutický průmysl z toho měl prospěch. Je to propojený systém potřeb a závislostí. Ale ani u medicíny to nekončí, i na smrti se vydělává…, na smutku z ní, trpíme mylnou představou, že honosnými věcmi, modlami někoho potěšíme a učiníme tomu za dost, protože zemřelý si to zaslouží přeci! Za mě říkám "Pfuj!", radši mě spalte a nechte mě volně větru.

Proto je důležité se naučit vzdorovat všem druhům strachu, protože to je to, co nás ovládá. Začněte strachem ze smrti. Tak jsem začal já. Pak vás kyvadla přestanou ovládat, protože nemají jak vás ovládat a začnete je vědomě využívat ve svůj prospěch.

To jsou důvody, proč je těžké určit, co vlastně chci já sám, chci to proto, že to zvlažuje nějakou mou ránu, o které nevím, nebo ta touha vychází skutečně z mé vnitřní jedinečné podstaty, mé duše?

-> všechny závislosti jsou dílem kyvadel a závislosti se poznají podle abstinenčních příznaků -> ty nutí člověka dělat kompromisy, které vlastně vůbec dělat nechce a později jich lituje, třeba kvůli partnerovi/partnerce, u kterého nakonec zjistíte, že to nemělo význam… ty kompromisy byly na vás vynucené, protože jste se báli, že o něj, jako o svou závislost přijdete, to není láska, láska nemění člověka tak jak sám nechce, ale posiluje ho tam, kde dříve chtěl sám udělat změny, ale nějak mu na to chyběla síla, kterou mu ta láska dala.

Vnějším projevem takových kompromisů, které vlastně stejně nakonec nikam nevedou, je těžká nedůvěřivost vůči okolí, je to projekce nedůvěry v sama sebe a ve vše. Připomíná to jednání feťáka v absťáku. Připadá mi, že lidi tak strašně moc touží po lásce, že za ní vidí to, co láskou fakt být nemůže.

Snad jsem to nějak vysvětlil, kdyby bylo něco nejasné, zeptejte se, zkusím odpovědět a říct vám, jak to vidím.

Kam dál