Duben 2016

Tajná cesta ke svobodě aneb léčba komplexu méněcennosti

30. dubna 2016 v 12:51 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti



Dobrý den!


Člověk se nechává omezovat, přitom sám tuší, že život může být pestřejší a bohatší, než jak je mu podsouváno okolím. Ta magická "síla", která za takovýmto životem může stát, se nazývá svoboda. Myslíme si, že jsme svobodní, ale to je jen iluze, která nás má od skutečné svobody odvést. Je možné takové svobody dosáhnout? Můžeme být někdy spokojeni naplno sami se sebou a se svou činností? Na tyto otázky se tu budu snažit odpovědět, je to spojeno s léčbou komplexu méněcennosti, prvně se však podíváme na to, z čeho je tvořená naše realita a jak je možné ji ovlivňovat.

Mám tu pro vás další analogii mezi chováním člověka a chováním částic v kvantovém světě. Už jsem tu jednou uváděl rozpor mezi tím, jestli jsou částice vlny, nebo body. Jinými slovy, jestli jejich energie lze ohraničit jen do nějakého hmotného bodu, tedy lokalizovat, nebo je lze ohraničit jen velice těžko, pak se tedy jedná o vlny, které se popisují vlnovou délkou, frekvencí, amplitudou, interferencí a následně i pravděpodobností, protože částice jsou body a vlny zároveň.

Celý svět okolo je složen z této energie, hmota je jen energie a definuje se vůči pozorovateli různými atributy, jako teplotou, hmotností či polohou, Zajímavé je však to na vlnové povaze hmoty, že když se na svět okolo sebe zrovna nedíváte, tak má veškerá hmota nelokální povahu, kdybyste byli jediným možným pozorovatelem v celém vesmíru. Hmota by se přeorganizovala podle toho, co chcete vidět a už by nabyla lokálního charakteru.




Z toho plyne, že náš svět se realizuje podle našeho kolektivního vědomí, nebo je tu ještě jiné vědomí? Já jsem zastáncem existence stvořitele (náboženství do toho ale netahejme) z pádných důvodů a věřím, že on je tím hlavním pozorovatelem, který utváří naši základní, referenční matriční realitu. Do této matrice vkládáme své jakoby nadstavbové reality. Je to na vás, jestli tuto myšlenku přijmete, ale je to jeden ze zásadních dohadů dnešní vědy, jejímž rozporem je otázka: "Kdo tedy pozoruje svět, když mi máme oči zavřené a zůstává mu jeho referenční tvar?".

Plnou vládu má člověk pouze nad svým vědomím a takřka okamžitou. Opět může mít vědomí bud nelokalizovanou, nebo delokalizovanou povahu. Za lokalizované vědomí považuji to, které ví co dělat, jeho jednání směřuje nějakou zvolenou cestou. Podobně jako materializovaná částice, jako bod. Takový člověk se umí popsat, ví, kým je a co má v plánu.

Naproti tomu se setkáváme často s lidmi, kteří o sobě povědí strašně málo a už vůbec netuší a už vůbec netuší, co by mohlo být jejich aktuálním cílem v životě. Jsou jako ta energie visící potenciálně ve vzduchu, ale jejich vědomí nevykonává žádnou reálnou práci. A proto také, jako pozorovatelé své reality vytvářejí v ní náhodné a chaotické situace a scénáře.

S tím je také spojena léčba komplexu méněcennosti. Komplex méněcennosti je jen zákeřnějším stupněm komplexu viny. To jak se vědomě vidíte, vás tvaruje, a když se na základě, nejčastěji někým dané diagnózy soudíte, vidíte, tak se budete srovnávat s ostatními, co je na vás dobré či špatné na rozdíl od nějakého ideálu. Lidi si myslí, že se mohou nechat posuzovat jen někým jiným, než sebou. Tohoto přesvědčení se zbavte, je to jed, protože lidé v okolí hlavně rádi hledají na vás nějakou špatnou věc, aby věděli kdy a v jakých situacích se od vás distancovat, je to jejich přirozená reakce, rovněž založená na diferenci komplexu méněcennosti - nadřazenosti. V takovém případě netvarujete vy sami sebe, ale druzí vás. Často právě v tom negativním smyslu, protože začnete s těmi negativními posudky v diagnóze bojovat. Pořád platí to, že ať už bojujete s čímkoliv, ono to bojuje zároveň proti vám, jen horko těžko se někam posunete.



Ostatně, jste si už mohli všimnout, že se špatnými pocity a vůbec čímkoliv psychickým se nedá bojovat. Náprava tkví v usměrnění své pozornosti na lepší věci, je to, jako bychom odkláněly nějaký proud. Vaše vědomí se může reorganizovat pozitivním směrem, pokud ho také budete vidět v tom pozitivním a to nejen v těch vlastnostech, které už máte, ale klidně si na svůj seznam můžete přidávat vlastnosti, které byste chtěli mít.

Ale nebojujte o ně, neusilujte o ně, prostě se tak pozorujte, viďte. Jako byste už takoví byli. V tomto je síla možností svobody! Mít moc nad svým vědomím. Když se na něj nedíváte vlastníma očima, máte pouze pravděpodobností potenciál být tím, či onym, když se ale na něj díváte skrze vlastní diagnózu, jste někým. Váš život je váš výběr. A tak se materializuje postupně i vaše cesta k tomuto výběru.


Postup je jasný, jednoduchý, tj. vizualizace sama sebe, jak sršíte humorem, moudrostí, vděčností (další si třeba domyslete), představujte si to v situacích a vůbec se to nemusí týkat jen vaší povahy, mohou to být hmotné záležitosti, jak na sobě, tak v exteriéru, vtip je v tom, že to musíte brát jako své součásti, které již jakoby vlastníte.

Když jsem to začal praktikovat u sebe, tak se vážně během pár dnů začal měnit jak můj charakter, tak i příležitosti a situace, které se ke mně dostávali, začal jsem se setkávat s lidmi takového charakteru, který je mi vlastní. Není to žádný pouhý výmysl. Tuto techniku využívají i atleti. Když se jim nedaří nějaký kousek, tak netrénují, nesnaží se to vydřít k dokonalosti, tím by jen věci zhoršili a dost možná by se zranili. Zastaví se, vzdají se kontroly. Daný prvek, o který se pokoušejí, si vizualizují v mysli, představují si, že se tak skutečně děje, že se jim to daří, že už to mají. Skutečně se jim to pak podaří, nebo značně zlepší jejich technika.

V této diagnóze (v psychologii se používá termín diapozitiv) si můžete vizualizovat výsledek svých cílů, jako vlastní součást své osoby. Není důležité, že nevíte jak se k takovému cíli dopracovat, nápad se objeví, nesnažte se vědomě kontrolovat svůj postup, ten nápad vám přes někoho, nebo přes něco přijde do mysli sám. Nebo se vynoří z mysli úplně samovolně jako intuitivní myšlenka. Pak se soustřeďte a vizualizujte si ty první krůčky v celém proudu, který vede k cíli. V celém proudu událostí. Pak se brzo realizují. S vaším nenuceným úsilím a jednáním.

Kontrolou přeci jen počíná chaos, maniakální choutky ke kontrole plynou opět z pocitu méněcennosti. Fungujte tak, jak jste dosud fungovali, ve své poctivé práci, jak vám jde od ruky. Věřte své práci a rozšiřujte své vnímání a uvědomění, abyste měli přehled postupně o co nejvíce možnostech, které vám pomohou. Vnímání k pohybu k cíli je neodmyslitelně klíčové.

Kontrola plyne z domnění, že by mohl někdo přijít a naši práci posuzovat. Vaši práci nemůže nikdo objektivně posoudit, protože je jedinečná a každý by ji udělal jinak, kontrola tím pádem ztrácí smysl. Jste svým vlastním pánem, když si to dovolíte, nemusíte zmatkovat kvůli jiným lidem, kterým se už daří, oni na to totiž šli úplně stejným způsobem.

Každý má nárok na to být svobodným, když si to dovolí. Užijte si to!



Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných a nevydaných zajímavostech:








Nebezpečná definice pravdy

28. dubna 2016 v 17:00 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti



Dobrý den přátelé,

rozhodl jsem se napsat tento doplňující článek, který vysvětluje určitou nesrovnalost v předchozích článcích o vnímání reality a podstatě pravdy. V posledním článku jsem naznačil, že se to celé může zdát trochu zamotané právě kvůli tomu, že v minulosti mohlo dojít k manipulaci s definicí pravdy. Asi si teď říkáte, co to tu teď vykládám, vždyť pravda je prostě pravda a šmitec, přes to nejede vlak. Hmmm to je právě to úskalí a ta věc, která nás drží v šachu.

Z dodržování například nějakého pravdivého popisu nějakého postupu by vám nemělo být zle. Ano je to pravda, ale ta funguje v jiné realitě. Dosud jsem užíval jazyk s běžně definovaným pojmem pravdy, abychom si rozuměli. Pravda ve skutečnosti je jen ta, že všechny existující reality jsou si rovnoprávné, a to, co vás uzamyká, do někým vykreslované reality není pravda, ale nazvěme si to spíše "klíčovým argumentem". Už to, že něco uznáte, jako pravdu, vás přenáší úplně jinam a může to být hodně nebezpečné.


Jakmile přesvědčíte o svém pohledu druhého, získáváte ho do svého pohledu na svou realitu klíčovým argumentem. Stejně tak to může někdo dělat s vámi, je to vlastně cíl všech manipulativních technik.Tento klíčový argument je z pohledu vaší reality buďto pravdivý, nebo lživý (jedovatý). Lživý je jasně tehdy, když se ve vaší realitě vůči vám chová jedovatě a vysává z vás energii. To však neznamená, že někomu jinému do reality nesedí.

Objektivně jakýkoli argument není ani špatný ani dobrý. To se zjistí, až ho bude někdo zkoumat ve své realitě, je to v podstatě relativní. Popis jakékoliv reality se tak nebude skládat z pravd, ale ze soustavy argumentů, které nemá nikdo jiný právo zpochybňovat kvůli rovnoprávnosti realit.

Nicméně každý člověk a jeho rozum, který se pohybuje v jím zvolené realitě, nemusí mít v daný čas argumenty "dokonalé". Rozum se rozvíjí teprve od narození a proto je konečný, vůči nekonečným možnostem ve vaší realitě. Své špatné argumenty odhalujeme časem. Ale nějaké prozatímní, však ke své funkci mít musíme, abychom přibližně věděli, jak se ve své realitě pohybovat. Tyto možnosti pohybu nám rozšiřuje úroveň uvědomění. Vnímání je pro pohyb nepostradatelné. Navíc, jakmile něco uznáte za pravdu, dle běžné terminologie, jste v této "pravdivé" ideji uvěznění a brání vám tohledat odpovědi na vaše trápeni někde jinde. Možná že odpověd tam, kde to považujete za pravdivé nenajdete a tak můžete hledat a trápit se, jak dlouho chcete.

Popisné argumenty z cizí reality mohou do té vaší reality, tedy vaší soustavy argumentů zapadat jen velice nepravděpodobně. Avšak učit se od ostatních musíme. Život je příliš krátký na to, abychom se učili jen z vlastních chyb. Je to ovoce, které se musí zkoumat. Ten velice nepravděpodobný argument může být jedovatý přímo pro vás.


Když jsem byl dítě, tak jsem s ostatními přelézal různé věci a přeskakoval. Někdy se objevovala situace, kdy mi duše říkala, nedělej to! Dopadne to zle. Avšak kamarádi naléhali, protože jim to šlo, tak to musí jít i mě (blud, který si většina z nás přenesla i do dospělosti v jakékoliv jiné činnosti). Což byl pro mě od nich klíčový argument, duši jsem přehlušil rozumem a skočil, samozřejmě jsem se zranil. Mám úplně jiné rozpoložení schopností, než ostatní, proto si nemůžu dovolit ty samé skopičiny, co ostatní. Stalo se to ale z nějakého důvodu důležité (zvládnutí té situace), začal jsem se kontrolovat a má realitní banka si tuto nesmyslnou půjčku energie vzala zpět, vyrovnala a ještě udělila sankci - to zranění.



Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných a nevydaných zajímavostech:






Podstata omezení svobodné vůle (2/2)

26. dubna 2016 v 17:01 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti



Žijeme ve světě, který vypadá jako pevně daný, ale mohlo by to být jako v Matrixu? Máme před očima nějaký svět, abychom neviděli skutečnou pravdu. Je realita, kterou vidíme skutečně jedinou formou světa? Shlukujeme se okolo nějakého standardizovaného pohledu na věc, ale při tom každý je jedinečný. Co když si může každý z nás učinit jinou realitu? Žijeme v iluzorním světě, aby nás někdo mohl bez námahy ovládat, snadno kategorizovat a škatulkovat? Mylně považujeme za skutečnost jednu soustavu pravdivých popisů světa, přitom jich existuje potenciálně nekonečně mnoho. Můžeme být svobodní? Stačí jediné - dovolit si to.

Předešlou částí článku jsem nechtěl říci, že máme osud daný, vůbec ne, jen na vše prozatím jdeme špatnou cestou. Musíme důvěřovat svému jednání, nezešílet, když má přijít například inspekce. My sami přece musíme vědět, zda je naše práce poctivá, na takový verdikt nikoho nepotřebujeme. Jestli víme, že je naše jednání poctivé, nechte události plynout, nesnažte se o kontrolu, tím dáváte už přeci najevo, že své práci nevěříte a v tom je potíž všeho.

Opět se tu ukazuje případ pozorovatele a pozorovaného (viz. předešlá část článku) a pokud ještě pořád v sobě máte potřebu se poměřovat kvůli zarytosti komplexů viny a méněcennosti, tak to vědomí, že vás někdo sleduje a hodnotí, vás zešílí. Zaniká vám svobodná vůle, přestáváte být sami sebou, podezříváte svou práci z nedostatečnosti. To je důvod dřívějšího, nebo pozdějšího neúspěchu. To je přeci jen škoda, pokud jste až sem došli krůček po krůčku.

Mohou přijít menší nesnáze, se kterými jste nepočítali, nesnažte se problém kontrolovat, z toho opět neplyne nic dobrého. Musíte věřit, že jste až doteď postupovali správně, člověk se musí na chvíli vzdát řízení a do ničeho se nenutit. Chtít problém vyřešit, to plyne opět z důležitosti vaší cesty a snaha to uřídit cestu rozplyne.

I když se budete snažit dodržovat cokoliv, tak se vám výsledky vašich snažení mohou velice snadno zbořit jako domeček z karet. Musíte se nejdříve zbavit těch psychických komplexů, jen tak můžete ve své realitě svobodně operovat jako suverénní jedinec. Mnoho z vás, si může myslet, že tímto netrpíte, protože vás odmala učili nestěžovat si, nebo nebrečet či nereptat. Zkuste to na chvíli připustit, je to jen pro vaše dobro. Je to první a nejdůležitější krok ke svobodě vašeho podnikání, ať už se jedná o jakkoliv malou věc.


Ve skutečnosti můžeme žít každý ve své vlastní pokřivené realitě.

Řešení komplexu viny jsem už v jednom z předchozích článků vystihl, avšak u 95% populace se vyvinul v zákeřnější variantu a to v komplex méněcennosti. Definitivní léčbu popíši v jednom z příštích článků, předpokládám, že jeho vydání nebude trvat dlouho. Avšak už i tak jsem to tu naznačil docela dost, ale bude lepší, když budete mít před sebou jednoznačnou záležitost.

Pokládám to za klíčové, neboť nám byly podsunuty podvodně tyto komplexy, které jsou snad "vynalezené" ke kontrole společnosti a tím nám omezují přístup k té magické síle, kterou oplývá svoboda. Ano, byli jsme podvedeni, o svobodu se stále vedou války (žádná válka nemá smysl, jde jen tahy lidí na vrcholcích společnosti za různými účely, vynakládat svůj život do tohoto žádný účel však nemá, jen pláč na obou stranách … válka je výkřikem zoufalství a davové hysterie) a přitom žádnou nemáme, je to klam, neviditelný geniální klam.

Zakládá se na pravdivém, nebo lépe řečeno nezpochybnitelném, popisu vidění jedné reality. Do té jsme uzamykáni, to je skutečná definice porušení svobody, je to neviditelné vězení. Máme uvěřit, že pravda existuje jen jedna, nějaký ideál. Máme uvěřit, že existují jen ty cesty, které jsou teď. Že se musíme vždycky nutně nasáčkovat do předem připravené přihrádky na trhu.

Ale říkám vám, žádná předem daná nabídka neexistuje!!! Ani nemůže, není to pevně dáno, protože by ta nabídka musela být nekonečná a na to je člověk krátký. Musela by být nekonečná, protože každý z nás má jedinečnou směsici schopností a představ. Každou vteřinou se nám rodí další děti.

Žádná nabídka neexistuje!!! To si máme jen myslet! My nemusíme mít na výběr jen z omezeného množství možností, které se tváří, že spasí lidstvo.

Realita sama o sobě však disponuje neomezenými možnostmi, pokud se držíte pravidel, které jsem popsal víše. A vy, pokud jste už skutečně svobodní, si můžete jakoukoliv z těchto představitelných, nebo nepředstavitelných možností vybrat. Může to být i cíl, o kterém vůbec nemáte tušení, jak si ho vyplnit. Možnosti, které k němu vedou, se však mohou samy materializovat přímo před vašima očima. Tomuto tématu se budu věnovat zároveň v článku o léčbě komplexu méněcennosti. Zatím vám povím jen to, že váš zdravý rozum vám může být nebezpečný v tom, že může ignorovat přicházející možnost k postupu., protože se mu bude zdát jako z jiného světa. Taky bude z jiného světa, z toho vašeho, originálního. Zdravý rozum to totiž srovnává s naočkovanými, všeobecně uznávanými pravidly ve společnosti.


Příklad skutečně neomezených možností. Zvolený bod v prostoru má nekonečné množtví možností volby směru pohybu. Počítačová hra minulosti vám moc svobody nedávala, mohli jste se pohynovat jen ve čtyřech směrech, dnes už je to "vymakanější". Ale současná doba s námi dělá v podstatě něco podobného, snaží se omezit směr našeho pohybu danou nabídkou.

Je to cizí realita, ve které se snažíte žít, a proto se vám nedaří tak, jak by mělo. Proto se pořád porovnáváte! Snažíme se totiž zapadnout do toho, někým daným, pravdivého (nezpochybnitelného) popisu jeho reality, ale ne naší! Protože tato realita patří jen jedinému člověku s jedinečnými vlastnostmi. Proto se tam nemůže dařit vám, protože vy jste také jedinci s jedinečnými vlastnostmi! Z nějakého důvodu jsme nucení s tím porovnávat.

Jste uzamčeni a lépe řečeno uvězňováni v někým vykreslované realitě, která patří jeho jedinečné osobnosti (přiznávám se, že toto odhaduji, nevím, kdo je skutečnou předlohou této iluzorní reality). Ta realita nelze zpochybnit, je rovnoprávná se všemi ostatními realitami a proto je to neuvěřitelně rafinované vězení!!! Protože nelze vidět. Nenajdete na něm mříž kovanou z rudy lživé.

Když se vám nedaří, tak se snažíte srovnávat své postupy s někým jiným, komu to vychází. Dělá to stejně, on vám nelže, říká vám pravdu!!! Ale pal to čert, u vás to z nějakého důvodu bohužel nefunguje. Vy si máte myslet, že jste neschopní, když se vám to nedaří, ale to není pravda, vy jste šli správným směrem, postup jste dodrželi. To, ani ne tak překvapivě, vede k pocitům méněcennosti. Chyba není v postupu ale na pozadí toho všeho.

Snažili jste se totiž aplikovat pravdu z té cizí, někým obecně dané reality, do té vaší, která je jedinečná a platí v ní jiné argumenty, rovněž nezpochybnitelné pravdy. Tvarované podle vašich jedinečných dispozic. Jinak řečeno, řídili jste se správně, jen v jiné závodní dráze, iluzorní, která vám byla vsugerována, ale ne, v té skutečné, reálné ve vaší realitě.

Jestli se vám zdá, že v tom je trochu zmatek, máte plné právo to říci, bylo totiž manipulováno se samotnou definicí pravdy. Jestli vás to zajímá, tak vás odkazuji na blízkou budoucnost. Ve čtvrtek (už zde), okolo páté hodiny odpoledne vyjde doplňující článek právě o manipulaci s definicí pravdy. Je to záležitost, která nás vodí za nos.


Zde související odkazy: Komplex viny; Komplex méněcennosti


Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných a nevydaných zajímavostech:



Podstata omezení svobodné vůle (1/2)

23. dubna 2016 v 13:46 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti



Dobrý den,


tentokrát se budeme bavit o tom, že lidé se chovají tak trochu, jako kdyby je sledoval nějaký "Velký bratr". Nejsme v žádné soutěži, to nejcennější, svou jedinečnost jsme už dostali při narození, víc nepotřebujeme. Z toho může plynout vše a zároveň nic, záleží na vašem výběru. Přírodní pravidla z mikrosvěta mi zde slouží jako analogický podklad.

Vaše vůle se může ve vaší realitě materiálně projevit pouhým sledováním daného systému. Lidé se chovají jako částice. Tohoto chování jste si již moli všimnout. První a možná nejzajímavější příklad mě napadá ten, když zjistíte, že vás někdo pozoruje, ať už je to kdokoliv, máme tendenci být lepší. Začneme se kontrolovat, v podstatě přestáváme být sami sebou. Také platí to, že čím více pozorovatelů zaregistrujeme, tím více se snažíme kontrolovat a když už se snažíte kontrolovat cokoliv, není to dobré. Lidský rozum je na kontrolu krátký. Člověk se pak chová stále chaotičtěji. Zajímavý paradox, že? Kontrolou počíná chaos!

Kdybychom si vzali jakoukoliv částici, a chtěli ji pozorovat, tak se parametry samotné částice změní a pozorujeme pozměněnou realitu oproti té, kterou jsme chtěli pozorovat původně. Je to tím, že proces pozorování, je zároveň také procesem ovlivňovacím. Když něco chceme pozorovat, musíme k tomu vyslat světlo, a my víme, že světlo má také částicovou povahu. "Částice světla" jsou fotony, a jestli chceme získat informaci o objektu, který chceme pozorovat, tak se od něj musí pár fotonů odrazit zpět do nějakého detektoru (např. do oka). Při té srážce však foton zkoumanou částici změní, minimálně její polohu, ale může se změnit i její energetický stav. Čím více zdrojů světla a tedy i fotonů použijeme ke sledování částice, o to více bude její trajektorie komplikovanější a chaotičtější. Taková je povaha reality. Na to, abyste něco změnili, nutně nemusíte použít materiální práci, aby se daná změna materializovala, nebo chcete-li, uskutečnila.


Takto chaoticky často vypadají trajektorie detekovných částic.


To, že se lidé chovají jako částice, mě jednou napadlo, když jsem jel ze školy vlakem domů. Všiml jsem si, že lidé s oblibou sedají do kupéček po jednom. Jakmile nějakým způsobem vycítí, že už taková možnost není, tak se i přes malý odpor v sobě zeptají někoho, kdo už sedí, jestli tam má volno. A pak si s největší pravděpodobností dotyčná osoba sedne.

Lidé se chovají jako částice nesnášenlivé, které se odborně nazývají fermiony. Mezi ně patří elektrony, ty většinou tvoří atomový obal. Atomový obal je organizován do hladin a v daných hladinách mohou být elektrony s různým způsobem pohybu, jsou to jakési pravděpodobnostní průměty drah, nebo výskytu elektronů.

Těmto typům výskytu elektronu se říká orbitaly a mají různé tvary. Pojmenovávají se s, p, d, f. V jedné hladině, která bude pro nás obdobou jednoho vagónu, může být více typů orbitalů, které v tom vlakovém světě budou představovat kupé. Pro elektrony platí jedna věc, v orbitalu mohou být pouze dva a orbitaly zaplňují nejdříve po jednom. Teprve až v každém orbitalu bude jen jeden elektron, tak se začnou elektrony postupně doplňovat do páru. Asi vám došlo, že elektrony v obalu atomu se chovají stejně jako lidé ve vlaku.


Takto nějak vypadají orbitaly, vykreslované části jsou oblasti pravděpodobného výskytu elektronu. Tyto různé kategorie orbitalů (s, p, d f), mohou být obsaženy v jedné jediné hladině atomového obalu. Hladin je celkem 7.


Elektrony, jako částice, obecně mají nejasné obrysy, spíše bych je přirovnal k nějaké energetické šmouze, a proto se k popisu jejich stavů používají orbitaly, jsou to místa, kde se elektron nachází s 95% pravděpodobností. Někdy se uvádí i vyšší pravděpodobnost. Jako příklad takového orbitalu v klasickém světě může být třída, protože tam je náš výskyt během vyučovací doby nejpravděpodobnější, jen vzácně se stává, že jdeme na záchod a jsme někde mimo meze.

Je to způsobeno hlavně tím, že neumíme přesně určit polohu jakékoliv částice, čím více se o to snažíme, tím více se elektron "zcvokává". V souvislosti se snahou určit polohu částice mě napadá další paralela v lidském chování a vypovídá to o skutečné povaze reality.

V minulém článku jsem napsal o tom, že boj je nesmysl, kontraproduktivní, protože vaše realita s vámi také začne bojovat … Co se stane s částicí, kterou chceme co nejlépe lokalizovat? Začne se rozplývat a pohybovat se tak zběsile, že jsme bez šance. Je to přímá protichůdná odpověď naší reality na naši vědomou potřebu v ní něco násilnicky kontrolovat.


Takto nějak si vizualizuji svět částic já.


Celkově všechna snažení, k získání kontroly nad něčím, zákonitě v tomto duchu, musí skončit špatně. Pokud stanovíte něco hodně důležitým, odpověď se vám vrátí jako rána od nelítostného bumerangu. Čím důležitější pro vás nějaký cíl bude, tím hůře se bude uskutečňovat.

Tímhle stylem to nikdy nepůjde, příroda má ráda cestu co nejmenších energetických skoků, když hranici takového malého skoku překročíte, povolá proti vám síly, které se budou snažit o vyrovnání do původního stavu, naše realita se chová tak trochu jako banka. Jestli se budete snažit vystoupit o něco výš, než je vám určeno, protože je to pro vás z nějakého důvodu důležité, povolá tato banka bezpečnostní složky, aby vás navrátili zpět do původního stavu a vypůjčenou energii jisto jistě vrátili a uvalí sankce, které se projevují jako zklamání.Je to její přirozený obranný mechanismus, brání se tak kolapsům.

Energie je spojená s časem. Pokud máme cíl, jdeme za ním krůček po krůčku, poněvadž např. profesionálem se nikdo nestává přes noc. Takto vypracovaný investiční plán naše banka reality schválí. Ta energie přichází k nám, je nám půjčovaná. Samotné lidské tělo je půjčkou energie, kterou splatíte na konci svého života. Dům nepostavíte hned. Kdybyste se o to pokusili, jisto jistě se v něm objeví neplánované chyby, nerovnosti, které zajistí v nejbližší době jeho pád.

Je to třeba stavět pečlivě, trpělivě, cihlu po cihle. Je potřeba se toku událostí, které spadají do tohoto určitého scénáře, svěřit. Jestli budeme chtít s cílem popohnat, tak cíl se sám adekvátně vzdálí. Musíme se soustředit na aktuální děj, který je dílkem celého proudu dílčích událostí, které vedou k cíli.

V našem světě jsme zvyklí na to, že cihla má pořád stejné rozměry a stejnou váhu. V kvantovém světě je to o mnoho zajímavější, čím kratší časová údobí volíte pro pozorování částic, tím větší výkyvy energií a tedy i jejich hmotností jsou. Výkyvy rostou až do obludných rozměrů, má to spojitost s tím o čem si tu vykládáme! Veškerý náš postup si žádá svůj čas, jinak je cesta velice, velice nestabilní.

Kolapsy nastávají ve chvíli, kdy nevyrovnanost, nebo hrubá nerovnovážnost začne drtit sama sebe ve svých základech a nastává jev, který tuto nevyrovnanost uvolňuje. Je to krajní způsob uvolňování těchto rozdílných potenciálů, je extrémní.

Jako příklad můžeme uvést elektrickou jiskru, nebo blesk v lidském světě to je převážně násilí, ať už mezi jednotlivci, nebo hromadně, což je válka. Projevuje se to i ve světové ekonomii. Ekonomové si pořád myslí, že mohou navyšovat zisky, že vše, včetně výzkumů jim k tomu může napomoci. Bude jim to k ničemu, když přehlížejí limity přírody, neustále se snaží o zrychlování veškerých procesů, nejde to ale tak snově a ani nepůjde, jak si někteří představují. Příroda to zkrátka nedovolí a tento aspekt stál za všemi finančními krizemi, které jsme dosud zažili a také může za naprostý pád mnoha vyspělých společností v historii, včetně té staré římské.


Stále větší touha, přinést do svých rukou větší bohatství za co nejkratší dobu, nebo cokoliv si vydobýt za co nejkratší dobu je příčinou oněch katastrof, kolapsů a válek.

Další částv je zde: Podstata omezení svobodné vůle (2/2) .



Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných a nevydaných zajímavostech:






Od fotonů až po mimozemský život (3) Jak hledáme planety u jiných hvězd?

19. dubna 2016 v 16:56 | Mikoláš Chromík |  O přírodě



Vítám vás u 3. článku ze seriálu "Od fotonů až po mimozemský život".



Nyní se na základě dvou důležitých informací ze dvou předešlých článků přesuneme k úžasné disciplíně, která byla ještě do mého narození (1995) nemyslitelná a pro většinu astronomů nereálná. Touto disciplínou je hledání exoplanet, čili planet u jiných hvězd.

Může se to dělat třemi známými metodami:

  1. Metodou tranzitu
  2. Metodou měření radiálních rychlostí
  3. Astrometrickou metodou (Touto metodou se zatím jen pokoušíme).

Nejjednodušší je metoda tranzitu. V astronomii máme disciplínu zvanou fotometrie. Fotometrie se zabývá měřením intenzity jasnosti objektů. Čím je objekt na obloze jasnější, tím je jakoby jeho kotouček větší. Astronomové mají k dispozici velmi citlivé přístroje, které dokáží zaznamenat velice malé změny v jasnosti objektu.

Možná už tušíte, kam mířím. Když sledujeme nějakou hvězdu na obloze, tedy její kotouček, může před ním přejít planeta. To způsobí mírné zaclonění své hvězdy a tedy změnu v jasnosti. To astronomové zachytí, změří, a pokud se to znovu za nějaký čas opakuje, je to jasný objev planety u jiné hvězdy. Je asi zřejmé, že taková planeta musí obíhat svou hvězdu přibližně ve stejné rovině, ve které jsme my (planeta Země) a daná pozorovaná hvězda, jinak by se pozorované překrytí neuskutečnilo.



Toto je analogický případ tranzitu planety přes hvězdný kotouč. Zde to demostruji na Slunci a Venuši, u jiných hvězd to ale funguje úplně stejně.


Astrometrická metoda, byla původně první, se kterou se experimentovalo. Váže se k ní smutný příběh dánského vědce Petera van de Kampa, který si byl jistý, že tímto způsobem objevil první exoplanetu vůbec. Získával pořád stejná měření (která ostatní observatoře vyvracely) a až po jeho smrti servisní prohlídka dalekohledu v observatoři, kde pracoval, odhalila, že tubus dalekohledu hodně stískal jeho objektiv, došlo k deformaci hlavní čočky, takže van de Kamp získával falešná data.

Metoda se má zakládat na faktu, že hvězdy a jejich planety jsou spolu gravitačně svázané, aby vůbec planeta okolo hvězdy mohla obíhat. Nepůsobí však jen hvězda na planetu, díky čemuž se sice okolo ní otáčí, ale i planeta působí na hvězdu - je to vzájemný vztah. To má za následek to, že hvězda v souladu s obíháním planety kmitá sem a tam. Hvězda se společně s planetou vlastně otáčejí okolo společného středu - těžiště. V této branži se říká tomuto těžišti barycentrum.

Taková planeta má obíhat okolo hvězdy v rovině kolmé na směr pozorování (v tangenciálním směru). To znamená, že bychom měli pozorovat výchylky ve vlastním pohybu této hvězdy, pokud je u ní nějaká planeta. Hvězda by měla oscilovat, její trajektorie na obloze by měla vypadat jako sinusovka. Dnes už však víme, že na tyto pozorování ještě nemáme dostatečně silné přístroje, ty výchylky jsou malé, ale každou chvílí, tak do 20 let na to přijde.

Metoda měření radiálních rychlostí je trochu podobná, ale současně nejúčinnější. Touto metodou bylo nalezeno dosud největší množství exoplanet. Pokud planeta obíhá hvězdu přibližně v rovině, ve které jsme my a ta hvězda. Planeta gravitačně přitažlivým vlivem opět vyvolává výkyvy hvězdy sem a tam, ale vůči nám v radiálním směru! A my víme, že to se dá měřit, spektroskopicky Dopplerovým efektem, rychlost takového výkyvu se nazývá odborně perturbace.



Na spektru to poznáme tek, že čáry, symbolizující chemické složení hvězdy se klimbají ze strany na stranu (více v předchozím díle).


Čím je perturbace vyšší, tím hmotnější planeta je. Čím "rychleji" pozorujeme změnu z modrého posuvu do červeného, tím blíže hvězdu obíhá. Udává to totiž časovou délku oběhu (jeden pohyb tam a zpět). A podle Keplerových zákonů, platí, že čím je doba oběhu kratší, tím je také planeta blíže. Ze spektra se dá určit mnoho věcí, ale nikomu nevěřte, ani "odborným" webům, které se tváří odborně, že objevili planetu s perturbací nižší než půl metru za sekundu. Je to z fyzikálních omezení této metody nemožné.

O pár dalších informacích získávaných ze spektra si povíme v příštím díle, konečně se dostaneme k hledání mimozemského života. Věci, které zde píši, mi trvalo nějakou dobu "objevit," máte tu výhodu, že tu nejzajímavější věc a otázku, týkající se vesmíru, to zda jsme v něm sami, vám servíruji přímou cestou, krok po kroku.



Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných a nevydaných zajímavostech:






Co je a kde je pravda? Rovnoprávnost různých realit

16. dubna 2016 v 13:07 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti



Dobrý den přátelé!


Vítám vás u mého významného článku, který je mezníkem v mém vnímání reality. Otevírá spoustu možností. Sem tam se okrajově, spíše z historického hlediska dotknu fyziky, ale nemusíte se bát. A je to trochu delší, ale obsah stojí za to!

Až donedávna jsem byl zastáncem jedné pravdy, která by měla být organizátorskou duší celého vesmíru. Možná že jsem ji našel, ale zdá se to trochu zamotané. Ta pravda je ta, že potenciálně může existovat nekonečně mnoho pravd.

Jedna věc může být popsána dvěma, nebo vícerými různými způsoby. V přírodě takové příklady skutečně známe. Například se vědci často přou, jestli je částice bod, nebo vlna. Dnes víme, že je to obojí, ačkoliv se to zdá nelogické. Pro jednu věc může tedy existovat vícero popisů a v souvislosti s tím jsem se jednou sám sebe zeptal na klíčovou otázku: "Co kdyby měli pravdu všichni lidé, se kterými jsem se kdy hádal?!"

Realita je přinejmenším ovlivňována pozorovatelem, to není žádný filozofický výmysl, to vám řeknou i kvantoví fyzici a je to pro ně jeden s nejděsivějších problémů. A určitě to závisí na tom, jak tu realitu vnímáte, je flexibilní, tak jak na ni reagujeme mi, tak ona reaguje na nás, se svou specifickou přítomností ji materialisticky měníte. V době, kdy se nedíváte, může zkoumaná realita nabývat nekonečně mnoha variant. Avšak přes pohled skrze vaši osobnost a toho všeho co vás dělá vámi, se realita postupně vykresluje k tomu charakteristickým způsobem. Je to jinak pojatý svět příčiny a následku.


Mnohým skutečná realita připomíná, se svou povahou, počítačové simulace virtuálního prostředí. Vůbec s nejdokonalejším virtuálním prostědím se setkáváme při snění. Tam se naše jednání a myšlení odráží okamžitě.


Žil jsem v domnění nějakých ideálních představ o tom, jak by měl svět vypadat a snažil jsem se za to bojovat. Tu představu jsem měl za velmi důležitou a také se k tomu pak objevovalo úměrné zklamání. Strašlivě jsem zároveň omezoval sám sebe, jaký mám být. Začal jsem mít pocit, že svobodná vůle neexistuje. Začal jsem si připadat železně svázaný svým zdravým rozumem, který stavěl na reálně pravdivých základech. Jenom že jsem se dostal do bodu, kdy mi v životě nešly vyřešit určité problémy, což je začínající "depka". Začal jsem se ptát "Co když jsem něco přehlédl, nebo vůbec, co když něco nevidím," protože "Co když si výhled na realizovatelné možnosti sám zakrývám?!".

Na chvíli jsem zpochybnil ty nejzákladnější kameny, skrze které jsem vnímal a soudil svět. Na jednou se mi všechny výše uvedené věci začaly spojovat a počalo vyšetřování typu "Jak jsem mohl být tak slepý??!!". Očividně něco omezovalo moje vnímání reality, kvůli kterému jsem se nemohl hnout. Zjistil jsem, že fakticky dochází k omezování svobodné vůle člověka. Že někdy někdo se v minulosti rozhodl nastolit kontrolu nad davem skrze komplex méněcennosti a viny. Přiděluji k těmto slůvkům odkazy na články, které jsem již napsal. Skrze to roste v člověku nutkání s něčím bojovat, nad něčím ohrnovat nos a iluzorně jít za nějakým svým cílem, který má jeho svět a možná i ten svět druhých změnit k lepšímu. Ve skutečnosti se tento boj dá přirovnat k nesmyslnému plácání do vody.

Jak jsem říkal, pořád tu funguje příčina a následek. Jakmile začnete s něčím bojovat, tak ono to začne bojovat zároveň proti vám. Možná, že sem tím něčeho dopídíte, ale za zbytečně velké ztráty energie, vynaložené v tomto úsilí. Jak říkám, realita je jako hřiště s mnoha míči, ale když se dostáváte do kontaktu s nějakým poskakujícím míčem, tak nepůsobíte jen vy na něj, ale také on na vás a přesně proti vám!

Uzavíráme se tak do své vlastní, a častěji dokonce cizí pravdivé reality, za kterou je každý naučen bojovat. Je to jako šplhat po hoře, překonávat extrémní gravitační přitažlivost a za rok se z vlastního pohledu posunout jen o jeden centimetr.



Člověk by se měl hlavně zabývat svou vlastní cestou, ke které mu byly dány určité dispozice, včetně těch vrozených. Jakmile začneme někoho odsuzovat, už se svou cestou nezabýváme a může se to zdát nespravedlivé, ale potom se nám také začne nedařit. Naši životní cestu to totiž začíná táhnout k tomu odsuzovanému. Snažíte se dělat to, aby se tak nestalo, ale stále se to prohlubuje. Takto se dá klasifikovat boj, je to násilná snaha o ovládnutí svého osudu. Odsuzujete nějaký jev a ženete se za něčím "lepším". Má to často opačné výsledky, jen si vzpomeňte, jak jste výzvy rodičů vždycky často pojali úplně obráceně.


Možná si myslíte, že takto někomu prospějete, možné to je, ale mohlo by to jít daleko efektivněji. Snažíte se dát do něčeho mnoho energie, ale příroda vám to zadupe, protože to je její povaha, má ráda věci urovnané, v nízkých stavech energie. Kroky je tedy třeba dělat postupně s vynaložením co nejmenšího úsilí. Přehlížíme totiž jeden fakt a to to, co nám už bylo dáno tj. naše jedinečnost.


Když se zabýváte svou vlastní cestou, nejlépe tou, kterou jste si představovali už v dětství (zkrátka v době, kdy vás ještě nikdo neomezoval nějakým tupým osobním hodnocením a mohli jste si vážně vybírat něco, co by vás skutečně bavilo), tak jste přísunem do společnosti díky svým jedinečným kvalitám, které nikdo jiný nemá a ani nemůže mít. Pomoc druhým je v souladu s tímto jako přidružený vedlejší efekt, proto je důležitá mnohotvarost jednotlivců, celek (společnost) potřebuje služby každého jedince.

Chceš-li bojovat, budeš bojovat, tvůj život bude bojovým polem. Je to přirozená reakce reality na naše podivné chování. Vaše jedinečnost je skutečně to nejcennější, proto se nesnažte zbytečně někomu vlézt do nějaké předem připravené přihrádky, tam na vás čeká omezení svobody a také ten boj za něčí "pravdivý" svět …

Donutili nás se mezi sebou porovnávat a tím ponětí o svých jedinečných kvalitách ztrácíme. Avšak každý tvoří svou realitu, tím jak na ni působí a jak ji vnímá. Z toho důvodu, když nalézáme předmět sporu, se často nemůžeme dohodnout, protože se opět dostáváme k tomu, že jedna existující věc může mít dva pravdivé popisy. Z toho vyplývá, že každý člověk, má úplně stejné právo jako vy. Tím myslím, že různé pohledy na svět, skrze různé oči, jsou rovnoprávné.

Odtud plyne nesmyslnost boje, protože není nikoho a ničeho, co by vás mohlo pohoršovat. Panuje jen výběr toho, jakého stavu své cesty si přejete dosáhnout. Vyberete-li si boj s něčím, tak s tím také budete bojovat, jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Myslím si, že život, vzhledem k jeho omezenosti, bychom si měli užít ve své plné barvitosti, tak jak se sluší a patří.

Skrze komplexy méněcennosti a viny je s námi manipulováno takovým způsobem, abychom na svou jedinost zapomínali, jsme tak nuceni se buď před něčím plazit, jako před nějakou modlou, nebo se nadřazovat nad ostatní, nadřazovat svůj pravdivý pohled nad ostatní. Tím si ale člověk sám škodí, ještě z dalšího důvodu. Okrádá se o realizovatelné možnosti řešení svých problémů. Pokud něco uznáte striktně pravdivým, tak pro vás existuje jenom to, vše ostatní jde pryč, protože je to pro vás lež.


Řekněme, že se objeví problém (to chodí vždy z čista jasna, i když si myslíte, jak vám už život pěkně funguje), se kterým si nevíte rady, pořád se snažíte vše kontrolovat, lovit všude možně a možná, že po 5 letech najdete odpověď, není to ale škoda? Když odpověď existovala už na začátku, nebo dokonce ještě před vznikem problému?

Je potřeba vyhnout se zdravému rozumu, ten vám brání uvažovat nad možnostmi a řešeními z jiných realit. Ano, z jiných realit! Každý tvoříme svou rovnocennou realitu s ostatními. Nejsme dokonalí a život je příliš krátký na to, abychom se učili jen z vlastních chyb. Proto se nám pluralita, nebo-li různorodost, mnohotvarost člověka hodí k řešení mnoha problémů a díky tomu se vám otevírá nekonečné množství možností k řešení vašich problémů.

Moje jedinečnost je v prezentacích, miluji mluvené projevy, rád lidem předávám kus sebe. S tímto jsem zažil pár úžasných chvil vítězství, které teď jen horko těžko, v místech, kde jsem se vyskytoval, někdo překonává. Baví mě to, a proto se v tom zdokonaluji, cítím při tom jednotu rozumu a duše. Je to v tom, že před lidi nechodím s choutkami s něčím bojovat, věnoval jsem zájem nejen rétorice a managementu působnosti, abych věděl, jak mám například držet tělo, ale také své psychice. Ta je ze všeho nejdůležitější a rozhoduje o tom, zda vyhrajete, nebo obsadíte jednu z posledních pozic.

Před tím, než jsem vystoupil, jsem si říkal, že tam nejdu soutěžit, ale zkrátka být jaký jsem, dopředu jsem se smiřoval s prohrou, abych snížil úroveň důležitosti budoucího výsledku, abych se nesnažil zbytečně rozumem kontrolovat. Život se nedá uhrát na jeden pokus, člověk je chybový, i ten nejlepší může prohrát, když si ale uvědomíte, že máte více možností se prosadit, tak důležitost jednotlivosti šance se sníží a úspěšnost zvýší.

Tím zmizela potřeba soutěže a v ten moment jsem byl skutečně sám sebou. Šel jsem tam dělat to, co jsem dělal a dělám vždycky - rozdávat sám sebe. Tohle není bojování, tohle je jednání. Nemusel jsem bojovat, protože už předtím jsem si dovolil být nejlepším ve vizualizacích, tohle je prostě moje parketa! Vizualizace předcházeli dané události o jeden den. Vizualizace záležitosti, která je kratičko před vámi, je klíčovým prvkem, využívají ho i vrcholoví atleti.

Společnosti pomáháte tím, že jí poskytujete jedinečné služby, úplně odpadá vědomá starost o to, že byste měli někomu pomáhat. Já píšu blog, protože ho píšu rád, obecně rád píšu, ale zároveň to někoho může zajímat a možná, že i pomoci, ale o tom já nemám ani zdání J.

To byl jen příklad z mého vlastního života, jak jít vpřed a nepřekonávat při tom nějaké hory s dychtěním po vrcholu s odpudivým pohledem na nížiny. Stejně vám to nakonec nepřinese takovou radost, jakou jste si představovali na začátku boje. Odhodíte to jako dítě hračku, kterou si vydupalo. Pamatujte si, že vyrovnanost je nadevše. Nevyrovnanost pochází z ignorace a hromy a blesky, kterých se bojíme, pochází z uvolnění extrémního potenciálu nevyrovnanosti dvou stavů. To se dá přenést na jakoukoliv katastrofu.


Jestli chcete tento článek pochopit, musíte se na chvíli zbavit zdravého rozumu, který vás uzamyká do vámi zvolené reality. Tak se dá klasifikovat pravda, je to zámek, který vás uzamyká do vámi zvolené reality. Můžete mít tak barvitou realitu, jak si sami dovolíte. Budete důstojní všeho, když si to dovolíte. Skrze komplexy, které jsou přítomny u 95% populace je to pochopení složitější, protože člověk má neustále potřebu říkat, že jeho vidění je to lepší, než to vidění druhých, tím se však, jak už jsem psal, okrádáte o možnosti. Vzpomeňte si na kvantové fyziky, nemohli se dohodnout na tom, jestli je částice vlna, nebo bod, byli donuceni oba pohledy zrovnoprávnit a říká se tomu vlnově-korpuskulární dualismus. Byli donuceni kvůli skutečné povaze reality vzdát se zdravého rozumu, aby se v ní nějak mohli společně orientovat. Dopřejte si ten luxus také!




Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných, včetně dalších informací:







Komplex viny v arzenálu manipulátorů

12. dubna 2016 v 16:58 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti

"Ty musíš dělat, co já řeknu, protože neseš vinu," nebo "jsem lepší než ty, protože ty nejsi nevinný."

Komplex viny tak může zničit život, protože se člověk automaticky a nevědomě podřizuje druhým. Pak podvědomí neustále vede člověka do stále větších trablů.



Zdravím čtenáře,

závažnost jistého aspektu chování a vnímání, se kterým se setkáváme dennodenně, mě namotivovala k napsání dalšího článku o diferencovatelných komplexech a nyní to je komplex viny.

Neodůvodněný pocit viny nám je mnohým jíž daný výchovou, souvisí se sklonem být za vše zodpovědný. Odplatou za pocit viny bude vždy trest, protože jím dáváte právo druhým vás soudit a ti druzí toho také přirozeně využijí. A toho se zneužívá.

Každý má své chyby a je nesmysl se zbytečně užírat, pokud se snažíme něco kontrolovat, tím spíše to pošleme do kytek. Jestli dovolíte, aby vám někdo ustavičně říkal, že nejste v pořádku, jste hříšní, že se musíte držet nějakých pravidel, tak tím se nic nezlepší, právě naopak, zhorší! Člověk je neschopný dodržovat bezchybně pravidla, protože dělá chyby. Čím více budete nuceni zvyšovat důležitost nějakého pravidla, tím více budete tíhnout k jeho porušování a když se tak stane, pak právě kvůli důležitosti budete trpět těžký zklamáním. Bude to pro vás důležité, protože momentálně je dodržování toho daného pravidla, z vašeho pohledu, jedinou cestou k údajnému zlepšení. Takže pozor, je to zrychlující se kolotoč nepříjemností.


Nesmíte se soustředit na to, co byste neměli dělat, ale na to, co chcete dělat teď. Vaše práce je podmíněna jen vašimi jedinečnými schopnostmi. S těmi musíme pracovat. (odkazy: Tiše kradou svobodnou vůli; Buď jedinečný!)


Povím vám něco, díky čemuž získáte imunitu vůči manipulaci skrze vyvolávání pocitu viny. Kdykoliv, kdy vycítíte příchod sporu, zpozorněte! Dříve, nebo později se ve většině případů totiž objeví různě zaobalené věty typu:
"Ty musíš dělat, co já řeknu, protože neseš vinu," nebo "jsem lepší než ty, protože ty nejsi nevinný."
Usilují o to, aby nad vámi získali moc, nebo aby prosadili svou "pravdu".

I na mém blogu se můžete setkat s komentáři, které nemají s diskuzí k tématu skrze argumenty, nikoliv manipulaci, nic společného. Vždy, když někdo zaútočí na vaší osobu, znamená to, že jste hodně ohrozili jeho pravdu a zároveň nemá žádný smysluplný protiargument.

Jejich potřeba se nad vámi povyšovat vyplívá z vlastní nejistoty, chtějí se ujistit, že si vedou dobře. Oni vlastně potřebují nás na to, aby vyrovnali svůj deficit nejistoty, a pak se mají dobře a vy špatně. Avšak k tomu nemají žádné právo!!! My se nemusíme před někým ospravedlňovat, neboť každý je jedinečný. Jsme jedineční se svou směsí dobrých a špatných vlastností, či schopností. A proto, když se oprostíme od vlastního pocitu viny, zbavíme se i tohoto parazitického vlivu manipulátorů.

Na oproštění od viny fungují spolehlivě vnitřní dialogy, prosba o odpuštění, myslím, že tuto techniku by vám doporučil i klasický psycholog. Dopřejte si to, protože nikdo nemá právo vás soudit, kdokoliv, kdo by se o to pokoušel je totiž sám chybný! Všichni máme přeci chyby! Opakuji, jakmile si vinu připustíte, dáváte ostatním nepsané právo vás soudit. V opačném případě vás manipulátoři automaticky nechají být.

Pokud jsme něco skutečně zavinili, nechme se podrobit trestu, ale nikdo nemá právo nás vyživovat v pocitu viny, je to pokrytectví. Často, když vás člověk za něco peskuje, tak příčinou není závada na vás, ale u něj. Často se člověk zlobí na věci, které se jemu samotnému nevedou. Nebo například vlastní povahový rys, který se mu nelíbí, často vyčítá druhým v okolí. Říká se tomu projekce. Lze to snadno vypozorovat, stačí jen v těchto situacích zpozornit.

Pozor!!! Pocit viny bývá první příčinou komplexu méněcennosti. Zahájí se proces, ve kterém jakoby vyšetřujete sebe sami, srovnáváte se s ostatními a tím nad vámi opět získávají moc. Více o komplexu méněcennosti v odkazu zde. O definitivní léčbě komplexu méněcennosti chystám článek, podstatu choroby i náznaky léčby, jsem v tom článku už ale vystihl.

Pamatujte si, že vždy se najde na nás nedostatek, který by mohl někdo kritizovat a stane se to jen tehdy, když oni vycítí, že mohou. Žijte v souladu sami se sebou, podle svých nejlepších představ. V jakémkoliv agresivním prostředí nevěřte, nebojte se a neproste. Političtí vězni si jsou schopní vydobýt autoritu u vězňů, díky tomu, že osobní nezávislost a hodnota se cení více než síla. Fyzickou silou disponuje hodně lidí, ale silná osobnost je jev řídký. Nepřítomnost pocitu viny je klíčem k vaší důstojnosti.

Nebo se nechtěně necháte zavřít do pevného trezoru světa někoho jiného. O tom ale zase někdy příště.



Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných, včetně dalších informací:



Od fotonů až po mimozemský život (2) Rychlosti ve vesmíru

9. dubna 2016 v 12:59 | Mikoláš Chromík |  O přírodě



Vítejte přátelé u druhého dílu,


víte, tento seriál jsem se rozhodl psát, protože spousta lidí na mě doléhalo, že nechápou, odkud astronomové berou všechna ta data a většinou, skrze marné pokusy v živém dialogu něco vysvětlit v krátkém čase je to dost neefektivní. Ale uvidíte, že své vědomosti stavíme vlastně na dost jednoduchých zákonistostech přírody, dnes se podíváme na to, jak popisujeme pohyb ve vesmíru.

Když se podíváme na noční nebe, tak nám připadá, že je stále stejné, ale není tomu tak. Ve skutečnosti se některé z těchto objektů ve vesmíru pohybují velmi vysokou rychlostí, ale na noční obloze to není znát, protože jsou velmi vzdálené.

Na nebeské klenbě registrujeme dva druhy rychlostí pohybu - tangenciální a radiální.


Tangenciální rychlost měříme úhlově v tečném směru k nebeské klenbě. Je to rychlost změny směru pozorování, který se pak díky znalosti vzdálenosti objektu přepočítává na skutečnou rychlost. Oko na to zpravidla nestačí, takovou malou změnu můžeme měřit zejména dalekohledy, které jsou stabilně připevněny k zemi pomocí montáží a stativů.


Já se takovým dalekohledem můžu pochlubit Nevinný.

Radiální rychlost (pohybu od nás, nebo k nám) je rychlost měřená přímo ve směru pozorování daného objektu. Zde se využívá spektroskopů, tedy vlnových vlastností světla. Když si vzpomeneme na absorpční spektrum z minulého článku, tak takto (přibližně) vypadá spektrum hvězdy, která se v radiálním směru nepohybuje, tedy že rychlost v tomto směru je nulová.


Avšak pokud by se tato hvězda začala z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu pohybovat, nastala by ve spektru určitá změna, a to ta, že by se tmavé čáry posunuli bud k dlouhovlnnému konci spektra, tedy k červenému, nebo ke krátkovlnnému, modrému (fialovému) konci spektra.


Pokud se posunují k červenému, mluvíme o tzv. rudém posuvu, když k modrému, hovoříme o modrém posuvu. Čím je posuv větší, tím větší radiální rychlostí se objekt pohybuje. Zbývá nám otázka proč a jakým směrem, tím myslím směrem od nás, nebo k nám?


Za posuvem čar stojí fyzikální efekt, kterému se říká Dopplerův jev. Popisuje změnu vlnové délky vlnění (světlo, zvuk, …), vycházejícího z daného zdroje. Když se podíváte například na labutě, které "plavou" na jednom místě, dělají okolo sebe ve vodě symetrické kruhové vlny. Avšak pokud se pohybují daným směrem, pak vepředu před labutí vznikají vlny podstatně kratší, než za ní, ty jsou hodně dlouhé.



Kdybychom si místo této labutě představili hvězdu, a místo vody, jako média tohoto vlnění, si představili světlo, tedy elektromagnetické záření, tak by nám to mělo být už pomalu jasné. Hvězda, která se k nám přibližuje, k nám vysílá ty "vlny světla" kratší. Hvězda, která se vzdaluje, naopak delší. To má za následek pozorovaný rudý a modrý posuv absorpčních čar ve spektru. Tímto způsobem můžeme měřit rychlost objektu bez ohledu na to, jak je vzdálený!

Celková rychlost pohybu takové hvězdy se složeninou naměřené radiální a tangenciální rychlosti.



Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných, včetně dalších informací:





Komplex méněcennosti jako nástroj kontroly

5. dubna 2016 v 16:58 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti


Příčina: Posuzujeme se podle nějakých normovaných, někým daných, všeobecně uznávaných, nebo nějakých cizích pravidel. (O příčině dále v článku Komplex viny v arzenálu manipulátorů.)

"Věříme, že bychom se měli vyrovnat někomu jinému, cítíme se mizerně a máme pocit, že s námi není něco v pořádku."

Následek: Stydíme se a máme potřebu se omlouvat za stav svých schopností. Vzniká egem zaslepená touha být stejně dobrý, nebo ještě lepší než ostatní. Resp. se člověk chce diferencovat k nadřazenosti.



Vítejte přátelé,


nyní máme před sebou toto ožehavé téma, komplex méněcennosti. Vůbec jsem netušil, že je tímto postiženo 95% populace!!! Jestli si jednou přečte tento článek 400 lidí, tak 380 z nich pravděpodobně trpí komplexem méněcennosti.

Smrdí mi to záměrem, copak to je naše medicína v oblasti zdraví duše tak neschopná? To všelijaké prasečí, ptačí chřipky a podobně, které nám média barví, jako ohromně nebezpečné epidemie, jsou ve srovnání s tím jen "rýmečky".

Pocit méněcennosti resp. snaha předčít druhé, může vést až k neschopnosti přizpůsobit se prostředí v důsledku silných vlivů stresorů. Objevuje se neschopnost změnit životní návyky a rozvíjení osobnosti.


Takovému stavu se říká neuróza a bývá politiky neuznávaná (chtějí v nás vydržovat mylnou představu, že když budeme něco hodně chtít, tak to vše taky dostaneme, všichni jsou spokojení, v zásadě je to stejná strategie jako když před osla dáte mrkev, aby bezmyšlenkovitě šel za vaším cílem). Naproti tomu psycholog C. G. Jung říká:

"Chvála bohu, že ses dokázal rozhodnout být neurotickým."

Neuróza totiž představuje pokus o autoterapii, o sebevyléčení, o znovuobjevení rovnováhy.

Moje poznámka: Je to obrana lidské psychiky vůči cizí kontrole!

Člověk má pocit, že život má jen jeden směr, že jeho svobodná vůle je omezená. Železně svazuje člověka před využíváním dalších realizovatelných možností. Neuróza přichází, když přestane člověk žít v souladu sám se sebou. Když se chce jakoby zbavit určité své části, která mu podle něj brání v úspěchu.

Od neurózy zpět k méněcennosti:

Méněcennost nás svým způsobem nutí k nadřazenosti a léčba tkví v uvědomění, že naše osobnost nesoutěží s jinou! Neexistuje člověk, se stejným rozpoložením schopností jako vy! Nemá smysl se porovnávat, když jsme si v tomto ohledu všichni rovni!!!


V tomto ohledu nikdy nemůžete být někým jiným a nikdo na světě nemůže být vámi.

Systém se nás snaží donutit, abychom se přirovnali k nějakému ideálu (a taky abychom ho chtěli dosáhnout viz. výše uvedená strategie oslíka s mrkví). V podstatě nám říkají, že to jaký/á jsi ted, tak to je špatné a tady máš vzor toho, jak má tvůj život vypadat! Pak přehlížíme naše vlastní představy o cílech. Dělají tak z nás neschopné využít svůj skutečný potenciál, se kterým jsme se narodili.

"Jeden psycholog chtěl zjistit, jak pocity méněcennosti ovlivňují naši schopnost řešit problémy. Dal svým studentům běžný test. Ale pak slavnostně prohlásil, že průměrný člověk by měl test dokončit přibližně za pětinu doby, kterou test skutečně vyžadoval. Když v průběhu testu zazvonil zvonek oznamující, že doba vyžadovaná "průměrným člověkem" vypršela, někteří nejinteligentnější studenti začali být nervózní a opravdu neschopní, neboť se začali považovat za imbecily."

Když vás okolí donucuje myslet na svá selhání (jejich představa o selhání je dána opět nějakým normovaným pravidlem) a nedostatky, pak se v důsledku obranné reakce chováme arogantně, raději bychom neměli reagovat vůbec a pokračovat ve své práci, pokud je to možné. Častým projevem je střídání skleslosti a nálady spojené se sněním o velkých plánech. (Tj. jen pár slov o doprovodných příznacích.)

Víte, mám tušení, že život není o tom, abychom se snažili bezchybně dodržovat nějaká normovaná pravidla (tj. nemožné), ale je důležité, abychom v něm uznali sebe, uznali své chyby jako naši součást a stejně tak uznali právo na existenci chyb druhých. Uznat, ale nikoliv se jimi zase zabývat (neutápět se v tom, jen registrovat), jinak bychom zase sklouzli do té relace méněcennost - nadřazenost. Nikdo nemá právo soudit druhého. A nikdo nemá právo soudit vás!

Troufám si tvrdit, že komplex méněcennosti byl "vynalezen" jako prostředek ke kontrole podřízených ve všech lidských asociacích, pro lidi, kteří je vedou a kteří spadají do oněch zbylých 4 %. Jedno procento přenechávám jiným psychickým postižením.


Tuším, že toto odhalení bude mít velice dalekosáhlé sociologické následky. Dalo by se říci, že tento článek navazuje na tento: Bud jedinečný!
-----------------------------------------------------------------------------------------
Poznámka psána 5. 6. 2016: Jedním z hlavních důvodů, proč tímto dodnes trpí tolik lidé je ten fakt, že si to lidé nechtějí připustit. Slovo méněcennost je totiž fabulované jako lidový strašák, přitom se jedná o trochu něco jiného, než jak se zdá na první pohled. Pokud jste článek četli, tak víte.


Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných, včetně dalších informací:





Ještě přikládám řeč Richarda Faynmana, významného vědce, který můj článek perfektně doplní.


Zdroje:
SHARP, Daryl a C JUNG. Jung lexicon: a primer of terms & concepts. Toronto, Canada: Inner City Books, c1991. Studies in Jungian psychology, 47. ISBN 0919123481.



Od fotonů až po mimozemský život (1) Co je světlo?

2. dubna 2016 v 20:43 | Mikoláš Chromík |  O přírodě



Vítám vás přátelé, u prvního dílu ze seriálu "Od fotonů až po mimozemský život".



Víte, co je tou nejpoužívanější sondou astronomů? Žádný rover, nebo satelit, je to světlo a jeho zajímavé vlastnosti, o kterých si dnes povíme.

Asi máme trochu představu, co je možné se světlem udělat, můžeme ho odrazit, odklonit (tím myslím lámat) nebo rozložit. V astronomii je nejdůležitější právě rozklad bílého světla. Ten známe třeba u duhy, nebo když si vezmete skleněný hranol a proženete jím paprsek světla, ten se následně rozloží na ono známé barevné spektrum.


Na pohled se to sice může zdát jako jen hezké divadlo pro nic, ale každá z barev tohoto spektra se pojí s určitou velikostí energie fotonu, což je částice světla. Rozkládaný paprsek je v podstatě proud těchto částic, skládá ze všech těchto barev (bílá je jakýsi součet všech barev) a důvod, proč se nám rozloží v toto plošné spektrum je ten, že se každá barva lomí pod jiným úhlem. A právně množství energie, které foton nese, čímž je zároveň zabarvený, je zodpovědné za daný úhel lomu.

Velikost energie fotonu je charakterizována vlnovou délkou skrze Planckův vztah:

Jen tak pro zajímavost, kdybychom chtěli vědět, jak se energie fotonu vyčíslí pomocí jeho frekvence (což je jiné vyjádření vlnové délky v případě světla). Písmenko h je planckova konstanta, která hraje ve vztahu hlavní roli.

Takový hranol, je v podstatě spektroskop, zařízení, které zobrazuje spektrum. Spektroskop můžeme mít připojený k dalekohledu, jednou to tak člověk udělal a namířil dalekohled na Slunce. Objevilo se klasické spektrum, výše popisované, ale něco v něm chybělo - zdánlivě nahodilé kratičké úseky. Začalo se jim říkat absorpční spektrální čáry.



Toto je příklad získaného absorpčního spektra. Od pohledu na tento obrázek už nám začíná být jasné, že jednotlivé čáry sepojí s určitými prvky z periodické soustavy prvků.

Dlouho lidé nevěděli, co může za tyto "vynechávky", dokud se nezačala rozvíjet kvantová fyzika. Dospěli jsme k názoru, že se hmota skládá z atomů, jehož jádro je slepencem protonů, neutronů a okolo jádra se rozprostírá obal, který svým způsobem "zastupují" elektrony. Elektron je záporně nabitá částice a protony jsou nabité kladně. Vše co vidíme okolo sebe je právě z těchto částic (vesmír ještě obsahuje temnou hmotu a údajně ještě temnou energii, ale tu vidět nemůžeme).

Taková umělecká vizualizace atomu.

Lidé vybádali, že fotony s elektrony mezi sebou působí. V podstatě ve většině případů fotony vyměňují (transportují) informace (energii) mezi elektrony, nebo nabitými částicemi obecně, a proto považujeme fotony za přenašeče tzv. elektromagnetické síly (i magnetické proto, že při pohybu nabité částice automaticky okolo ní vzniká i magnetické pole).

V kvantové fyzice je elektronový obal popsán hladinami, je jich sedm, ve kterých "obývají" elektrony. Z amerických filmů vidíme, že čím výše máte kancelář, tím výše postavený v této asociaci jste. K tomu, abyste svou kancelář vykopli o několik pater víše, musíte do toho dát své úsilí = energii. Stejně tak elektron, má-li se posunout o hladinu výše, musí přijmout určité, pevně dané množství energie a my už víme, že úlohu dopravce, v této branži májí přeci fotony! Tedy světlo. Pokud od fotonu příjme větší množství energie, může být ionizován - úplně opustí atom.

Zpět ke spektru. Absorpční čáry jsou v důsledku výše uvedených informací zapříčiněné "splynutím" fotonů s elektrony, daných hladin v daných atomech. Tedy jakoby elektrony v atomech daného prvku, z periodické tabulky, zastiňovali určitou, charakteristickou část v rozloženém spektru. Tímto způsobem dokážeme určit chemické složení takřka čehokoliv ve vesmíru, bez ohledu na to, jak je ten objekt vzdálený, protože každý prvek, resp. jeho elektronový obal, zastiňuje spektrum svým jedinečným, unikátním způsobem. Každý prvek má svůj unikátní čárový kód.


Shrnutí v případě Slunce: Pozorované absorpční spektrum ze Slunce tedy lze vysvětlit tím, že světlo, které vytváří ve svém jádru, prochází atomy různých prvků ve sluneční atmosféře. To světlo se průchodem změní, "znečistí" a tím nám dává Slunce vědět, z čeho je složené.


Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných, včetně dalších informací: