Komplex méněcennosti jako nástroj kontroly

5. dubna 2016 v 16:58 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti


Příčina: Posuzujeme se podle nějakých normovaných, někým daných, všeobecně uznávaných, nebo nějakých cizích pravidel. (O příčině dále v článku Komplex viny v arzenálu manipulátorů.)

"Věříme, že bychom se měli vyrovnat někomu jinému, cítíme se mizerně a máme pocit, že s námi není něco v pořádku."

Následek: Stydíme se a máme potřebu se omlouvat za stav svých schopností. Vzniká egem zaslepená touha být stejně dobrý, nebo ještě lepší než ostatní. Resp. se člověk chce diferencovat k nadřazenosti.



Vítejte přátelé,


nyní máme před sebou toto ožehavé téma, komplex méněcennosti. Vůbec jsem netušil, že je tímto postiženo 95% populace!!! Jestli si jednou přečte tento článek 400 lidí, tak 380 z nich pravděpodobně trpí komplexem méněcennosti.

Smrdí mi to záměrem, copak to je naše medicína v oblasti zdraví duše tak neschopná? To všelijaké prasečí, ptačí chřipky a podobně, které nám média barví, jako ohromně nebezpečné epidemie, jsou ve srovnání s tím jen "rýmečky".

Pocit méněcennosti resp. snaha předčít druhé, může vést až k neschopnosti přizpůsobit se prostředí v důsledku silných vlivů stresorů. Objevuje se neschopnost změnit životní návyky a rozvíjení osobnosti.


Takovému stavu se říká neuróza a bývá politiky neuznávaná (chtějí v nás vydržovat mylnou představu, že když budeme něco hodně chtít, tak to vše taky dostaneme, všichni jsou spokojení, v zásadě je to stejná strategie jako když před osla dáte mrkev, aby bezmyšlenkovitě šel za vaším cílem). Naproti tomu psycholog C. G. Jung říká:

"Chvála bohu, že ses dokázal rozhodnout být neurotickým."

Neuróza totiž představuje pokus o autoterapii, o sebevyléčení, o znovuobjevení rovnováhy.

Moje poznámka: Je to obrana lidské psychiky vůči cizí kontrole!

Člověk má pocit, že život má jen jeden směr, že jeho svobodná vůle je omezená. Železně svazuje člověka před využíváním dalších realizovatelných možností. Neuróza přichází, když přestane člověk žít v souladu sám se sebou. Když se chce jakoby zbavit určité své části, která mu podle něj brání v úspěchu.

Od neurózy zpět k méněcennosti:

Méněcennost nás svým způsobem nutí k nadřazenosti a léčba tkví v uvědomění, že naše osobnost nesoutěží s jinou! Neexistuje člověk, se stejným rozpoložením schopností jako vy! Nemá smysl se porovnávat, když jsme si v tomto ohledu všichni rovni!!!


V tomto ohledu nikdy nemůžete být někým jiným a nikdo na světě nemůže být vámi.

Systém se nás snaží donutit, abychom se přirovnali k nějakému ideálu (a taky abychom ho chtěli dosáhnout viz. výše uvedená strategie oslíka s mrkví). V podstatě nám říkají, že to jaký/á jsi ted, tak to je špatné a tady máš vzor toho, jak má tvůj život vypadat! Pak přehlížíme naše vlastní představy o cílech. Dělají tak z nás neschopné využít svůj skutečný potenciál, se kterým jsme se narodili.

"Jeden psycholog chtěl zjistit, jak pocity méněcennosti ovlivňují naši schopnost řešit problémy. Dal svým studentům běžný test. Ale pak slavnostně prohlásil, že průměrný člověk by měl test dokončit přibližně za pětinu doby, kterou test skutečně vyžadoval. Když v průběhu testu zazvonil zvonek oznamující, že doba vyžadovaná "průměrným člověkem" vypršela, někteří nejinteligentnější studenti začali být nervózní a opravdu neschopní, neboť se začali považovat za imbecily."

Když vás okolí donucuje myslet na svá selhání (jejich představa o selhání je dána opět nějakým normovaným pravidlem) a nedostatky, pak se v důsledku obranné reakce chováme arogantně, raději bychom neměli reagovat vůbec a pokračovat ve své práci, pokud je to možné. Častým projevem je střídání skleslosti a nálady spojené se sněním o velkých plánech. (Tj. jen pár slov o doprovodných příznacích.)

Víte, mám tušení, že život není o tom, abychom se snažili bezchybně dodržovat nějaká normovaná pravidla (tj. nemožné), ale je důležité, abychom v něm uznali sebe, uznali své chyby jako naši součást a stejně tak uznali právo na existenci chyb druhých. Uznat, ale nikoliv se jimi zase zabývat (neutápět se v tom, jen registrovat), jinak bychom zase sklouzli do té relace méněcennost - nadřazenost. Nikdo nemá právo soudit druhého. A nikdo nemá právo soudit vás!

Troufám si tvrdit, že komplex méněcennosti byl "vynalezen" jako prostředek ke kontrole podřízených ve všech lidských asociacích, pro lidi, kteří je vedou a kteří spadají do oněch zbylých 4 %. Jedno procento přenechávám jiným psychickým postižením.


Tuším, že toto odhalení bude mít velice dalekosáhlé sociologické následky. Dalo by se říci, že tento článek navazuje na tento: Bud jedinečný!
-----------------------------------------------------------------------------------------
Poznámka psána 5. 6. 2016: Jedním z hlavních důvodů, proč tímto dodnes trpí tolik lidé je ten fakt, že si to lidé nechtějí připustit. Slovo méněcennost je totiž fabulované jako lidový strašák, přitom se jedná o trochu něco jiného, než jak se zdá na první pohled. Pokud jste článek četli, tak víte.


Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných, včetně dalších informací:





Ještě přikládám řeč Richarda Faynmana, významného vědce, který můj článek perfektně doplní.


Zdroje:
SHARP, Daryl a C JUNG. Jung lexicon: a primer of terms & concepts. Toronto, Canada: Inner City Books, c1991. Studies in Jungian psychology, 47. ISBN 0919123481.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dehan Dehan | E-mail | Web | 5. srpna 2016 v 9:28 | Reagovat

Thank you for the information :-D

2 Nicolaes Nicolaes | 5. srpna 2016 v 12:11 | Reagovat

[1]: You're welcome :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama