Podstata omezení svobodné vůle (1/2)

23. dubna 2016 v 13:46 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti



Dobrý den,


tentokrát se budeme bavit o tom, že lidé se chovají tak trochu, jako kdyby je sledoval nějaký "Velký bratr". Nejsme v žádné soutěži, to nejcennější, svou jedinečnost jsme už dostali při narození, víc nepotřebujeme. Z toho může plynout vše a zároveň nic, záleží na vašem výběru. Přírodní pravidla z mikrosvěta mi zde slouží jako analogický podklad.

Vaše vůle se může ve vaší realitě materiálně projevit pouhým sledováním daného systému. Lidé se chovají jako částice. Tohoto chování jste si již moli všimnout. První a možná nejzajímavější příklad mě napadá ten, když zjistíte, že vás někdo pozoruje, ať už je to kdokoliv, máme tendenci být lepší. Začneme se kontrolovat, v podstatě přestáváme být sami sebou. Také platí to, že čím více pozorovatelů zaregistrujeme, tím více se snažíme kontrolovat a když už se snažíte kontrolovat cokoliv, není to dobré. Lidský rozum je na kontrolu krátký. Člověk se pak chová stále chaotičtěji. Zajímavý paradox, že? Kontrolou počíná chaos!

Kdybychom si vzali jakoukoliv částici, a chtěli ji pozorovat, tak se parametry samotné částice změní a pozorujeme pozměněnou realitu oproti té, kterou jsme chtěli pozorovat původně. Je to tím, že proces pozorování, je zároveň také procesem ovlivňovacím. Když něco chceme pozorovat, musíme k tomu vyslat světlo, a my víme, že světlo má také částicovou povahu. "Částice světla" jsou fotony, a jestli chceme získat informaci o objektu, který chceme pozorovat, tak se od něj musí pár fotonů odrazit zpět do nějakého detektoru (např. do oka). Při té srážce však foton zkoumanou částici změní, minimálně její polohu, ale může se změnit i její energetický stav. Čím více zdrojů světla a tedy i fotonů použijeme ke sledování částice, o to více bude její trajektorie komplikovanější a chaotičtější. Taková je povaha reality. Na to, abyste něco změnili, nutně nemusíte použít materiální práci, aby se daná změna materializovala, nebo chcete-li, uskutečnila.


Takto chaoticky často vypadají trajektorie detekovných částic.


To, že se lidé chovají jako částice, mě jednou napadlo, když jsem jel ze školy vlakem domů. Všiml jsem si, že lidé s oblibou sedají do kupéček po jednom. Jakmile nějakým způsobem vycítí, že už taková možnost není, tak se i přes malý odpor v sobě zeptají někoho, kdo už sedí, jestli tam má volno. A pak si s největší pravděpodobností dotyčná osoba sedne.

Lidé se chovají jako částice nesnášenlivé, které se odborně nazývají fermiony. Mezi ně patří elektrony, ty většinou tvoří atomový obal. Atomový obal je organizován do hladin a v daných hladinách mohou být elektrony s různým způsobem pohybu, jsou to jakési pravděpodobnostní průměty drah, nebo výskytu elektronů.

Těmto typům výskytu elektronu se říká orbitaly a mají různé tvary. Pojmenovávají se s, p, d, f. V jedné hladině, která bude pro nás obdobou jednoho vagónu, může být více typů orbitalů, které v tom vlakovém světě budou představovat kupé. Pro elektrony platí jedna věc, v orbitalu mohou být pouze dva a orbitaly zaplňují nejdříve po jednom. Teprve až v každém orbitalu bude jen jeden elektron, tak se začnou elektrony postupně doplňovat do páru. Asi vám došlo, že elektrony v obalu atomu se chovají stejně jako lidé ve vlaku.


Takto nějak vypadají orbitaly, vykreslované části jsou oblasti pravděpodobného výskytu elektronu. Tyto různé kategorie orbitalů (s, p, d f), mohou být obsaženy v jedné jediné hladině atomového obalu. Hladin je celkem 7.


Elektrony, jako částice, obecně mají nejasné obrysy, spíše bych je přirovnal k nějaké energetické šmouze, a proto se k popisu jejich stavů používají orbitaly, jsou to místa, kde se elektron nachází s 95% pravděpodobností. Někdy se uvádí i vyšší pravděpodobnost. Jako příklad takového orbitalu v klasickém světě může být třída, protože tam je náš výskyt během vyučovací doby nejpravděpodobnější, jen vzácně se stává, že jdeme na záchod a jsme někde mimo meze.

Je to způsobeno hlavně tím, že neumíme přesně určit polohu jakékoliv částice, čím více se o to snažíme, tím více se elektron "zcvokává". V souvislosti se snahou určit polohu částice mě napadá další paralela v lidském chování a vypovídá to o skutečné povaze reality.

V minulém článku jsem napsal o tom, že boj je nesmysl, kontraproduktivní, protože vaše realita s vámi také začne bojovat … Co se stane s částicí, kterou chceme co nejlépe lokalizovat? Začne se rozplývat a pohybovat se tak zběsile, že jsme bez šance. Je to přímá protichůdná odpověď naší reality na naši vědomou potřebu v ní něco násilnicky kontrolovat.


Takto nějak si vizualizuji svět částic já.


Celkově všechna snažení, k získání kontroly nad něčím, zákonitě v tomto duchu, musí skončit špatně. Pokud stanovíte něco hodně důležitým, odpověď se vám vrátí jako rána od nelítostného bumerangu. Čím důležitější pro vás nějaký cíl bude, tím hůře se bude uskutečňovat.

Tímhle stylem to nikdy nepůjde, příroda má ráda cestu co nejmenších energetických skoků, když hranici takového malého skoku překročíte, povolá proti vám síly, které se budou snažit o vyrovnání do původního stavu, naše realita se chová tak trochu jako banka. Jestli se budete snažit vystoupit o něco výš, než je vám určeno, protože je to pro vás z nějakého důvodu důležité, povolá tato banka bezpečnostní složky, aby vás navrátili zpět do původního stavu a vypůjčenou energii jisto jistě vrátili a uvalí sankce, které se projevují jako zklamání.Je to její přirozený obranný mechanismus, brání se tak kolapsům.

Energie je spojená s časem. Pokud máme cíl, jdeme za ním krůček po krůčku, poněvadž např. profesionálem se nikdo nestává přes noc. Takto vypracovaný investiční plán naše banka reality schválí. Ta energie přichází k nám, je nám půjčovaná. Samotné lidské tělo je půjčkou energie, kterou splatíte na konci svého života. Dům nepostavíte hned. Kdybyste se o to pokusili, jisto jistě se v něm objeví neplánované chyby, nerovnosti, které zajistí v nejbližší době jeho pád.

Je to třeba stavět pečlivě, trpělivě, cihlu po cihle. Je potřeba se toku událostí, které spadají do tohoto určitého scénáře, svěřit. Jestli budeme chtít s cílem popohnat, tak cíl se sám adekvátně vzdálí. Musíme se soustředit na aktuální děj, který je dílkem celého proudu dílčích událostí, které vedou k cíli.

V našem světě jsme zvyklí na to, že cihla má pořád stejné rozměry a stejnou váhu. V kvantovém světě je to o mnoho zajímavější, čím kratší časová údobí volíte pro pozorování částic, tím větší výkyvy energií a tedy i jejich hmotností jsou. Výkyvy rostou až do obludných rozměrů, má to spojitost s tím o čem si tu vykládáme! Veškerý náš postup si žádá svůj čas, jinak je cesta velice, velice nestabilní.

Kolapsy nastávají ve chvíli, kdy nevyrovnanost, nebo hrubá nerovnovážnost začne drtit sama sebe ve svých základech a nastává jev, který tuto nevyrovnanost uvolňuje. Je to krajní způsob uvolňování těchto rozdílných potenciálů, je extrémní.

Jako příklad můžeme uvést elektrickou jiskru, nebo blesk v lidském světě to je převážně násilí, ať už mezi jednotlivci, nebo hromadně, což je válka. Projevuje se to i ve světové ekonomii. Ekonomové si pořád myslí, že mohou navyšovat zisky, že vše, včetně výzkumů jim k tomu může napomoci. Bude jim to k ničemu, když přehlížejí limity přírody, neustále se snaží o zrychlování veškerých procesů, nejde to ale tak snově a ani nepůjde, jak si někteří představují. Příroda to zkrátka nedovolí a tento aspekt stál za všemi finančními krizemi, které jsme dosud zažili a také může za naprostý pád mnoha vyspělých společností v historii, včetně té staré římské.


Stále větší touha, přinést do svých rukou větší bohatství za co nejkratší dobu, nebo cokoliv si vydobýt za co nejkratší dobu je příčinou oněch katastrof, kolapsů a válek.

Další částv je zde: Podstata omezení svobodné vůle (2/2) .



Jestli se vám článek líbil, tak vám tímto nabízím přehled o všech nově vydaných a nevydaných zajímavostech:





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama