Malý příběh chaosu

11. února 2017 v 10:55 | Mikoláš Chromík |  O životě
Člověk by měl v životě tak nějak dělat to, co ho baví. Tím jsem se snažil řídit už odmalička a vlastně již tam jsem se snažil hledat to, co vlastně chci v životě dělat. Byl jsem jedním z mála dětí, kteří si tuto věc uvědomovali, že člověk musí přemýšlet nad tím, co chce a čím by chtěl být. Avšak jsem již nepatřil mezi ty, co by si uvědomovali, že na tuto otázku je třeba se ptát celý život a ne jen během základky, či střední. Nejsem si jistý, jestli toto ví vůbec nějaké dítě.

O tom totiž neví ani většina dospělých. Osobně jsem odmalička chtěl studovat astronomii a fyziku, vesmír mě zkrátka fascinoval a pravá povaha fyzikální reality rovněž. To se mi povedlo, dostal jsem se na studia astrofyziky v Brně a to bez přijímaček, jenomže pak se něco stalo. Byl to rok 2015 a kolem vrcholení tohoto roku jsem se cítil snad vůbec nejdivněji ve svém životě, nevím přesně, čím to bylo, myslím, že tam bylo více vlivů. Tohoto roku začaly všude možně po Evropě vybuchovat bomby nastražené teroristy a mě osobně neskutečně vadilo, když jsem měl hlavu knihách, jako pštros v písku, který zavírá oči před nebezpečím. Potřeboval jsem nutně vědět, co se děje, abych se uklidnil. Ale bylo tu ještě něco a hodně dlouho mi trvalo, než jsem přišel na to, co to bylo.

Tyto pocity, které jsem měl, pro mě byly natolik vážné, že jsem ze studia po prvním semestru odešel. Udělal jsem to jen na základě této intuice, a bylo mi hergot hodně divně, když jsem to svým kolegům neuměl vysvětlit. Prostě jsem přestal, protože jsem nějak cítil, že bych měl přestat, ale proč, to jsem popsat neuměl.

Dnes již vím, co za tím stálo a vím také, že jsem se rozhodl správně, že následovat svou intuici bylo nanejvýše správné. I když to vypadalo, že se mi zhroutil svět, který jsem do té doby pracně stavěl. Ten ohromně špatný pocit, který mě k tomu přivedl, byl reakcí mé duše na cizí vliv, který působil na mou psychiku (slovník J. G. Junga - neuróza). Zní to sice hodně stroze a analyticky, ale jsem přesvědčen, že přesně toto je příčinou mnoha a mnoha nesnází, mnoha a mnoha lidí.

Kdybych neodešel, nikdy bych nezjistil, že se nás něco snaží ovládat a to dost takovým chytrým způsobem, tak, aby to nebylo vidět. Jakmile jsem odešel, tak jako bych přestal existovat, vůbec jsem nevěděl, vůči čemu se definovat. Vypadalo to sice děsně, ale byla to ta nejúžasnější a nejlepší věc, která se mi v životě mohla stát. Protože mi začalo docházet, že definovat sám sebe vůči okolí, vůči lidem a společnostem je ta největší hloupost, co člověk může udělat. Lidi třeba chtějí posudek na sebe samotné, nebo na svou práci od někoho jiného - je to hloupost, vyvěrající z méněcennosti jakožto duševní poruchy, protože nikdo vás nemůže posuzovat, pokud mu k tomu nedáte právo. Proč vás nikdo nemůže poměřovat či posuzovat? Protože jsme všichni jedineční jedinci! Nikdo přeci není lepší nebo horší - každý je jiný! A dělá to, že prostě je a měl by tedy přemýšlet nad tím, jakým způsobem být.

To je ta věc, kterou jsme dělali jako velmi malé děti a zároveň je to věcí, kterou jsem opět začal tak nějak chaoticky dělat. Opět jsem se začal ptát, kým chci v životě být a tentokrát sám, bez pomoci, bez cizích vlivů. Jednoduše jsem začal tak, že jsem hledal to, co mám rád a dělal to, co mám rád. Například hrozně rád píši. Snažím se dělat všechno tak, abych nedovolil, aby mi do toho někdo něco kecal. Jestli chcete bojovat, tak bojujte takto, veškerý jiný boj je nesmyslný.

V minulém článku jsem psal, že mám jistotu v chaosu a musíme tedy pochopit, co to chaos vlastně je, jak se projevuje a dát mu v tom prostor a to se snažím popsat v tomto článku. Popsat jednu zásadní věc, že někdy se může zdát, že všechno končí, že všechno se prostě sere do řiti a vy buď s tím budete bojovat, že to nechcete, čímž se do té řiti posunete ještě více, nebo uvolníte své křečovité snahy uřídit situaci a vzdáte se řízení a pak zjistíte, že vás tato cesta zanese někam, kde se cítíte dobře a že už konečně děláte něco, co má smysl.

Tento pocit v současné době mám, že dělám něco, co má konečně smysl a snažím se na tuto zkušenost pamatovat. Kdykoliv se mi zdá, že něco nesedí, kdy můj zmanipulovaný rozum houká na poplach, že je něco špatně, snažím se průběh věcí neovlivňovat vlastními silami, protože v konečném důsledku se to projeví, jako velmi dobrá věc. Je to paradox. Je to víra v chaos.

Je tu ještě jeden paradox, tam venku může být chaos, a pokud se chcete cítit opravdu šťastně, tak tam ten chaos necháte, ale uvnitř, ve vaší mysli, tam nesmí být chaos! Uvnitř, ve vaší mysli musí být zabydlené myšlenky, o kterých víte, že se vaši duši líbí a to vždy, při každé situaci, jak jen to nejlépe dovedete.

Když to ale někdy nejde, tak se zase nenuťte, někdy je prostě třeba si projít hlukotem mírně negativnějších emocí, ale jak jen to bude možné, tak hned do toho (myslet na krásné)! Věřím, že potvrdíte, že u lidí v současnosti je to přesně naopak, chaos v hlavě jim nedělá starosti, rádi se bezmyšlenkovitě vyžívají v negativismech a pokud někde dělají pořádky, tak tam venku, v okolí a ne v hlavě, to dokonce odmítají. To je důvod, proč je člověk pořád někým manipulován a někdy o tom třeba ani neví. Protože lidé se přehnaně starají o to, co je tam venku a ne uvnitř a snaží se okolí změnit k obrazu svému, to však nevyjde. Je to jeden z těch cizích vlivů na vaši psychiku.

Kdybych měl vše chaosu shrnout do jednoho odstavce, tak bych to udělal asi takto:

Každý den, od rána do večera má nesmírnou cenu myslet na to, co se vám líbí, co vás baví a říkat si, že svět je velmi krásný a přiřadit k tomu nějakou emoci z nějaké krásné vzpomínky. Má smysl se ptát co budete dělat, nebo co chcete dělat, nebo kým vlastně jsme, možná že má smysl to dělat naprosto každý den. Má smysl se ptát na všechno, na co chcete znát odpověď. Nemá však smysl na odpovědi tlačit. Věřte, že odpovědi přijdou a to nejen v podobně náhlých myšlenek - intuitivních nápadů, ale dokonce i v podobě věcí! Nebo situací! Odpověď chaotické reality nepřichází hned, nevíte, kdy přijde, nevíte ani odkud, nevíte nic, jste jen šťastlivým příjemcem. Vzhledem k tomu, že se jedná o chaos, nereagujte podrážděně na malé události, u kterých se zdá, že jdou proti vašemu přání. V tom se skrývá skutečná nefalšovaná víra - umění udržet krásné myšlenkové obrazy v hlavě, i když vás tam venku něco trochu štve. Jestli budete reagovat na to venku, co vás trochu štve, již vás to nebude štvát jen trochu, ale stále více a více a pozitivní obrazy v hlavě se rozplynou v zuřivosti. (A tato zuřivost v chaotické realitě přitáhne věci, které nechcete.)

Je to divné? Je to postavené na hlavu? Ano, je, jako fyzik přiznávám, že bych s tím neměl souhlasit, jenomže jsem na vlastní kůži poznal, že realita se takto vážně chová. Je zde přímá spojitost mezi tím, na co myslíte a tím, jak na tyto myšlenky skutečně hmotně - plasticky reaguje realita. Berte, nebo nechte být. Na internetu najdete spousty návodů, blábolů, kterými řídit život a stejně po chvíli zjístíte, že vám to zase nejde, že je to k ničemu a že to nemá smysl. Souhlasím, že toto je možná jeden z těch největších blábolů, jenomže je tak naprosto absurdní, že je právě tím pravým.

Je to ztracená rovnice (věta - teze), kterou někdy někdo strčil do šuplíku, protože se mu to zdá nereálné, divné, jako blbost a proto nebyla nadále zkoumána. Zkrátka se začalo mínit, že takovou tezi není třeba ověřovat. Na místo to jsme se věnovali jiným, mnohým rovnicím - vysvětlením, které se nám mylně zdály, že jsou tím pravým, ale vždycky nás v konečném důsledku zklamaly. My si tady už pomalu rveme vlasy z hlavy, že ten problém ovlivňování reality nelze vyřešit a proto máme pocity, že život je beznadějnou marností. Jenomže přitom ta rovnice tu je! Ale je to dávno zapomenutá věta, informace, zasunutá chybně v šuplíku se jmenovkou "bláboly" a to jen proto, že se nám zdálo, že je to prostě divné.

Realita je chaotická a my lidé máme výsostné privilegium být uspořádaní, mít v hlavě pořádek, žít v harmonii. Realita vždycky však chaotická bude a to, co bychom měli dělat, je to, že bychom měli tezi o chaotické realitě brát vážně. Brát realitu takovou, jaká je, to je důležité, člověk je v tomto ohledu hloupý, snaží se na ni aplikovat nějaký řád. Realita je chaotická, a čím více se člověk bude snažit to nerespektovat a bude se snažit si ji podmaňovat, tím hůře to pro něho skončí. Nakupí se tam tolik energie, že takový stav bude nadále neudržitelný, že to toho aktéra, nebo ty aktéry naprosto totálně zničí. To se stalo se SSSR a státy Varšavské smlouvy, komunismus je přesně ideologií, která se snaží vše získat pod pevnou kontrolu nějakého řádu (výsledkem byl však ve skutečnosti ještě větší chaos) a nakonec komunismus v těchto zemích padl sám, bez jediného výstřelu zpoza západní části železné opony.

Chaotičnost je přirozená vlastnost reality a ať si dá pozor ten, kdo to nechce respektovat. Podívejme se ještě na závěr na tu dobrou stánku té chaotičnosti.

Máme podloženou zkušenost s projekcí, že náš duševní stav se určitým způsobem promítá do společnosti, ve které jsme (to běžná psychlogie uznává). Když vám člověk něco vyčítá, tak je to většinou proto, že on sám s tou samou věcí má problém a samotného to štve. Peskuje za to okolí a skutečně se děje to, že stav vlastní nepohody se přenáší do okolí.

A jednou mě napadlo, jestli to nejde i naopak, že pokud změním svůj psychický stav do toho stavu, kdy je všechno v pořádku a že svět je ve vztahu ke mně štědrý a úžasný a apod., jestli se to v tomto duchu také promítne do reality. K mému úžasu se to vážně stalo. Pozoruji, že jsem se najednou ocitl ve společnosti lidí, kteří jsou velmi přátelští a dokonce občas ke mně přijde i věc, či životní situace, kterou si do tohoto stavu přifantazíruji.

Jinými slovy tato technika je rozšířením psychologického pojmu projekce. Na místo toho, že si tlučete do hlavy virtuální realitu, ve které je "vše na hovno, na nikoho není spolehnutí, všichni jsou lakomci a tak dále ….". Si promítáte v hlavě realitu kdy "svět je krásný, lidé laskaví, roztomilí, vše okolo nádherně barevné a tak dále …" a jste za to všechno vděční. Vzhledem k chaotické povaze reality se to neprojeví hned, je to vaše volání po odpovědi, ale můžete si být jisti, že přijde. Vše přijde, pokud budete se snažit vytrvale kontrolovat svůj stav mysli.

Všimněte si jedné věci, vše se odehrává v přítomném čase, ne v minulém, nebo budoucím, ale přítomném! Když takovýto projekční stav v mysli vizualizujete, musí se to odehrávat v současnosti a ve vztahu vůči vám - z vašeho pohledu.

A když náhodou přichází situace, ve které se mi zdá, že všechno končí, tak ať, důvěřuji chaosu, důvěřuji tomu, co mám rád, a budu dělat nadále to, co mám rád, vždyť ono ani nemá smysl dělat v životě něco, co rád nemám. Trápit se myšlenkami, které představují ošklivé obrazy pro mou duši, již vůbec nemá smysl. Mrhal bych životem a to bych si již rovnou mohl nechat objednat rakev.

Když děláte něco, co je vaší vášní, tak žijete, žijete se smyslem a stáváte se velikým, pokud si uvědomíte, že máte právo na to, být velikým. Každý ho má.

Nyní v podstatě máte v rukou nástroj na ovlivňování reality! Jenom k tomu budete potřebovat energii a to bude předmětem dalších článků, kdy vysvětlím, jak jsem se já osobně i s tímto problémem "popral". Ale již to můžete zkoušet, možná zaznamenáte změnu v chován lidí a změnu v jejich výrazu, když vás potkají. Tak prosím … máte volnou cestu.

Jeden z dalších krásných příkladů chaotického příběhu naleznete zde: Jobs speech - Youtube. Příběh Steva Jobse podivuhodně začínal jako začíná ten můj, také skončil s vysokou školou po prvním semestru, protože se nějak necítil. Avšak situací, kdy se mu zdálo, že jeho svět končí, zažil více a vždycky si s tím poradil tak, že pokračoval v tom, co duševně miluje a zase se opět dostal navrchol. Nakonec zjístil, že ta hruza co se mu stala, vlastně nebyla hrozná, že si to jen rozum špatně vykládal, protože to nakonec vždy vedlo k ještě lepším a úžasnějším věcem. Tvorbám.

Co se týče té energie, již jeden článek existuje, na na GG - Léčíš-li duši, leč rozum.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 confusedteen confusedteen | 11. února 2017 v 12:01 | Reagovat

Nedávno jsem někde slyšela, že se lidé snaží pořád zařadit o určitých kategorií, a že je to úplný nesmysl. Což je pravda, jak je v tomhle článku napsané, realita je chaotická. Nejsem sice žádný profesionál, ale článek je opravdu super :-)

2 Nicolaes Nicolaes | 11. února 2017 v 12:08 | Reagovat

[1]: Děkuji! Vaše souznění mi udělalo radost :-) ; ano, je to tak, člověk je prostě člověk, nejsou žádné třídy, s tím přišel Karl Marx a neuměl to racionálně obhájit ... spadá to pod méněcennost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama