Březen 2017

Koho dnes nazýváme hrdinou?

26. března 2017 v 10:49 | Mikoláš Chromík |  O životě
Lidé se dnes dělí různě. Na střední a nižší třídy, ale i na hrdiny a loosery. Jedni jsou oceňování různými privilegii a druzí za ně dělají ochotně práci od rána do večera. Jaký je rozdíl, mezi oceněným hrdinou ve svém oboru a tím, kdo se celý život nijak neprojevil? Pokud se na to budeme dívat z pohledu fyzického člověka, jako takového - naprosto žádný. Rozdíl je způsobený podlehnutím pokušení přijmout svou méněcennost. To je ten skutečný faktor, který dělí úspěšné od průměrných.

Co tímto pokušením myslím? Komplex méněcennosti experimentálně studuji již přes rok a půl. Stále více se mi potvrzuje mé původní tvrzení (které jsem intuitivně vytušil), že k. méněcennosti je skutečným důvodem, který zapříčiňuje existenci pyramidální hierarchické struktury moci ve společnosti. Jinými slovy, je to méněcennost poddaných, která utváří podmínky pro privilegia lidí, o kterých mnohdy ani nic nevíme.

V našem případě začíná méněcennost jako pokušení působit v momentech, kdy se nám na obzoru objeví, byť jen malá událost, která nám nesedí do plánu, náš rozum ji vyhodnotí, jako ohrožení. Pokušení má podobu pocitu, že jsme nedostateční (porovnáváme se s ostatními), že to nezvládneme a máme tendenci vše vzdát a vše zbořit. Komplex méněcennosti je vskutku zákeřný. Trpí jim 95% populace a nikdy nelze na 100% vyléčit.

Úspěšní jsou ti, co dokáží nějakým způsobem minimalizovat vliv své méněcennosti - tedy jsou to ti, co se nevzdávají toho, co mají rádi. Především hned od počátku je důležité, nenechat se vyděsit něčím, co se nám na první pohled nelíbí. O tom jsem již psal v kontextu jiných témat: Na počátku krize ..., Malý příběh chaosu.

Dovolím si postulovat jedno své tvrzení, které neumím dokázat: "Člověk je ve svém autentickém stavu dokonalý a má schopnost dokázat vše, co bude chtít."

Popíšeme si to ale, co tím vlastně myslím. Toto je pravidlo, které vyrábí ty, které později nazýváme jako hrdiny. Začneme autenticitou. Ať už děláte cokoliv, musíte být autentičtí, být sami sebou, dělat tu danou věc převážně a hlavně proto, že vy sami v ní vidíte smysl - pak to uvidí i ostatní, že tomu přikládáte velkou váhu a přidají se k vám v tomto směru - minimálně obdivem. Když ukážete nadšenost ve svou práci, získá vysokou cenu i v očích druhých.

Dokonalost člověka postuluji, protože pokud se začne nějakým způsobem měnit, jak my s oblibou říkáme "k lepšímu", tak to začíná být v rozporu s autenticitou. Zde začíná hrát svou úlohu méněcennost - dohánění idolů, nebo snaha nebýt tak špatný, jako támhle ten. Všechno to vyplývá z procesu porovnávání se s druhými lidmi. Ale odpovězte mi na otázku - kdo je lepší? Kdo je horší než vy? Je to vůbec normální se takto ptát, ukazovat prstem a nedej bože ještě se podle někoho takto opičit. Každý jsme jedineční, žádné kopie neexistují - nemá tedy smysl porovnávat lepší/horší. A pak se tu tedy naskýtá logická syntéza - pokud není na člověku co měnit, aby byl lepším, pak je ve svém přirozeném stavu dokonalý. Smysl má jedině zpětná změna - hledat svou dokonalost, kterou jsme přebili mainstreamovými hloupostmi.

Rozsah toho, co vše můžeme dokázat je neomezený (pokud se blíží svému stavu dokonalosti). V naší historii nalezneme tolik lidí, kteří byli podceňovaní pro to, co chtěli dokázat, že jich na prstech rukou a nohou nenapočítáme. Ještě před 100 lety byla cesta člověka na Měsíc jen fikcí, dnes již máme sondy, které jsou za hranicí samotné Sluneční soustavy!

Osobně jsem pozatím nedokázal nic tak velkého, jako S. Jobs, nebo E. Einstein, ale pracuji na svých projektech a v době, kdy jsem poznával tyto věci, o kterých zde píši, a začal je využívat, se to skutečně začalo nějakým způsobem projevovat. Zrovna nedávno jsem byl v silném pokušení, kdy bych měl všechno vzdát, ale vzpomněl jsem si na to, co jsem si řekl dříve "Už takový nejsem, takový jsem byl! Teď nic nevzdávám.", a nakročil jsem nohu napřed a zůstal pevně stát ve víře, že se to přežene. Ta událost stále probíhá, ale již teď vidím úsvit v dohlednu. Ten velký temný monument, co mě tak vyděsil a zapůsobil na mou, hluboko schovanou méněcennou složku, začíná padat rychle sám ke dnu, aniž bych musel fyzicky, byť jen hnout prstem! Ale chvílemi jsem strach cítil, ale zapřel jsem se na základě svého poznání a důvěřoval mu. Je nesmírně důležité nesnažit se s tím něco dělat. Je-li je to něco, co nepodléhá vaši vlastní vůli, nic s tím stejně nenaděláte, můžete to jen zhoršit.

Stačí stát za tím, co milujete, a zlo vás obejde. Pokud bych na to reagoval, snažil se s tím bojovat, dodal bych tomu energii, a rozšířilo by se to. Pokud zvládáte překonávat to pokušení vzdát to, a věříte v tu naději, se kterou jste původně do všeho šli, pak v ten moment jste pro mě hrdinové. Vydat se za svým cílem navzdory titánské méněcennosti, která je do nás vryta, zůstat na místě, nepohnout se zpět, i když cítíte, že se vám začínají třepat kolena, to je hrdinství. Ale po dnešku již budete vědět, že pokud jste autentičtí, jste dokonalí (v tomto stavu umíme nejlépe ovlivňovat realitu, tvořit geniální díla), svět sám vám pročistí cestu, stačí jen počkat.

Na lidech, které nazýváme hrdiny, není nic výjimečného, jen se občas rozhodli nevzdat se. Když v mysli převáží obrazy milovaného na místo obávaného, dějí se zázraky, nad kterými jen říkáme věty jako "to je úžasné…". Nerespektovat žádná omezení, která vás mají jen vyděsit a dále si jít drze za svým, to je ono. Nereagujte na to, co je tam venku, ale posilte uvnitř, v sobě, to nejlepší, co tam máte. Pokud ukážete hodnotu toho, co v sobě skrýváte, svět se začne otevírat a obklopovat vás, dokonce se o vás bude v jistém směru i starat. Je to o tom, ukázat tu cenu a v krizi se chovat tak, jako by se nic nestalo. Nakonec se vše obrátí v dobré, protože vy jako jedni z mála budete mít krásnou rozkvetlou zahradu, na které jste bezestrachu pracovali dál, plnou Slunečního světla. Chápete? Stačí vydržet a lidé k vám příjdou, protože uvidí ty hodnoty vaší autentické práce a bude je to velmi zajímat a to je ta cena!

Před spaním

4. března 2017 v 12:39 | Mikoláš Chromík |  O životě
Dříve jsem míval stavy, při kterých jsem neustále oddaloval spánek, jak jen jsem si mohl dovolit. Měl jsem pocit nudy, smíchaný s pocitem osamění a hlavě jsem měl pocit, že ještě chci něco udělat, ale vůbec jsem nevěděl co. Tak jsem večery trávil vymýváním mozku prostřednictvím internetového prohlížeče a bloudil. Je vám tento stav nějak povědomý? Myslím, že do určité míry tímhle musí trpět hodně lidí, u mě, se to povedlo zvrátit, pochopil jsem totiž příčiny.

Asi se to nedá nazvat jinak, než depresí, myslím, že tyto pocity přicházejí v momentě, kdy již jasným způsobem duše dává najevo, že žijeme beze smyslu. Již tak intenzivní pocity nemám, ale měl jsem a nikdy bych to nechtěl zažívat opět. Když se objeví, je to pro mne jasný signál, že jsem ten den neprožil tak, jak bych ho měl prožít, že jsem ho promrhal, nic jsem neudělal pro sebe a své vize - bez vize je člověk jen biologickou schránkou, která se dává k dispozici pro otroctví. Bohužel lidé spíše tento hlas duše potlačují a myslí si, že je to hlasem jejich slabosti, na místo hlasu, který se jim snaží ukázat (individuální) směr cesty k vlastní dokonalosti.

Když za ten den něco vytvořím, napíšu, či jen vymyslím, něco, z čeho jsem schopen se třeba i hodinu radovat a žasnout, že to je fantastické, tak pak usínám dobře, bez výčitek a bez odkládání. To vám bude do začátku bohatě stačit. Někdy nám ale třeba naše mysl nechce dovolit něco vytvořit, protože jsme třeba unavení (nebo otrávení), nebo se spíš vidíme někde u piva a nějaké neplechy. V těchto momentech může pomoci ještě jedna věc. Týká se to reálné síly myšlenek a představ ovlivňovat fyzickou realitu, popsal jsem to v jednom z předešlých článků zde. Pokud již nějakou dobu směřujete své myšlenky tím směrem, který je v souladu s vnitřními pocity, v tom pozitivním smyslu, stačí se vystavit nějakým příležitostem a samo za vámi přijde něco, co vás nadchne a povzbudí. Přijdete někam, nebo do blízkosti někoho a jen vyčkáváte. Čeho by se měl člověk vyvarovat je jedna věc - zasahovat do situace s tím úmyslem, že si chcete zlepšit náladu.

Tak nám to do hlavy vnucuje stará škola a tak to nefunguje, tomu se realita vždycky vzepře. To je zároveň má definice zla, zlo vzniká díky našim vědomým zásahům. Když se vytratí starost o dosažení dobrého, dobré přichází samo. Je to paradox, to čeho se vzdáte, to získáváte, stačí na místo vědomé kontroly situace a snah přizpůsobit si okolí ke svému užitku, chválit věci, které jsou něčím zvláštní, chvála a vděčnost na místo vypočítavosti a přesvědčování druhého o čemkoliv, to je skutečným klíčem k radosti. Dobré zážitky pak přicházejí o to častěji, čím více si toho jsme vědomi. A pak už člověk může i sám sebe přesvědčit, že svět může být i krásným místem, ve kterém lze spokojeně usnout.

Pokud bychom to měli shrnout, tak bychom řekli, že je důležité se držet své vize a rozvíjet ji - bez toho nebudete klidně usínat, bez toho přichází depresivní pocity. A pak, vzdát se starostí okolo toho, jak se vize má uskutečňovat, co k tomu potřebujete, vykašlete se na přemýšlení nad prostředky, to je jed, který otráví vaši mysl a budete si říkat že "to nejde", nebo že "to je nemožné", a jste zase tam, kde jste byli.

Mysl je strašně zajímavá v tom, že když ji položíte otázku, tak ta odpověď přichází sama, bez předchozí myšlenkové konstrukce, bez úsilí, bez toho, aniž byste na odpověď tlačili. Tehdy, když k vám přijde intuitivní vjem a vy ho zpracujete, uvědomíte si, že je to prostě perfektní a že nikdo by nic takového nedokázal vymyslet vlastním úsilím, když tlačí svou mysl k tomu, aby mu dala řešení. Tehdy je člověk ze své "práce" skutečně nadšen, protože jenom žasne, že nekecám, a že to tak skutečně funguje. Představivost je zakrnělá schopnost člověka, strašně mnoho vlivů nás dnes okrádá o možnost rozvíjet své představy, nechtějí nám k tomu dopřát ani čas a ani klid. To je možná jednou z prvních věcí, nad kterou by se člověk měl zamyslet, jak získat pro sebe více klidu a více času. Je to velmi zásadní, vůbec si neuvědomujeme, že naše představy mají velkou moc, a tu moc mají o tu větší, čím přesněji si dokážeme představit to, co bychom skutečně chtěli a vůbec zjistit, co chceme. Pokud se tohoto člověk vzdá, přichází deprese (skrze ní nám naše přirozenost říká, že nesplňujeme svůj účel, že naše existence ztrácí smysl, může být bez problémů nahraditelná) a pochopitelně absolutně nedokáži pochopit, jak se toho může nějaký člověk vzdát.

Je-li den u konce a vy víte, že jste v něm nic parádního nevytvořili, pak já osobě se věnuji alespoň své představivosti, vím, že to je investice do zítřků. Den bez imaginace, je ztraceným dnem. Je to tak zásadní, člověk může najít a využít svůj plný potenciál a to možná právě proto se nám společnost snaží nějakými způsoby krást čas tak, abychom se nevěnovali své mysli. Člověk si podmínky k této schopnosti nechává brát, protože vůbec nevnímá, o jak strašně cennou schopnost to vlastně přichází. Jakákoli seberealizace bez představivosti je takřka nemožná. Neměli bychom hledat řád a naplňovat řád okolo, tam venku, ale tam uvnitř! Je to přesně naopak, pokud nebudeme mít pořádek v hlavě a budeme se snažit kontrolovat to, co je tam venku, k ničemu to nebude, jen ke zlu. Navíc, pokud budete "znásilňovat" svou realitu řádem, jen velmi těžko se k vám dostane něco, co je mimo tento řád, protože to co vás skutečně může nadchnout je často mimo meze myslitelného, mimo obecné meze možného. Představami tvoříme i věci, které dosud neexistovaly. Strávíte-li třeba půl hodiny imaginací, již to samotné vás může naladit na tu správnou vlnu, díky které se vám bude lépe spát. Někdy den vypadá, že je k zahození, ale ta opomíjená představivost může všechno změnit. :-) Zdaleka nejen spánek! Nenecháte-li si krást možnost naplnění svého potenciálu, budete spokojení.