Duben 2017

Láska a svět

30. dubna 2017 v 17:17 | Mikoláš Chromík |  O životě
Někdy má člověk pocit, že ve světě existují zvláštní síly, které mu nedovolují být šťastným. Skoro se zdá, jako by tu bylo něco, co nás chce nějakým způsobem k něčemu předurčovat. Něco se daří a něco neustále ne.

Domněnka té síly je správná, skutečně tam nějaká síla figuruje, jenže ona funguje trochu jinak, nic nedělá naschvál, je to jako s gravitací. Věci padají k zemi, prostě padají, díky gravitaci, ale nebudeme snad říkat, že gravitace je zlá, podlá, nebo výborná…

Vše v přírodě se snaží udržet na co nejnižších hladinách energie, a když se někde nějakým způsobem energie navýší, automaticky se objeví nějaké rovnovážné síly, které vznik takovéhoto nadbytečného potenciálu sráží k zemi. To jsou ty síly, k kterých jsem psal na začátku, pojďme si něco povědět o tom, jak to celé funguje.

Někdy si řeknete, že je pro vás nějaká věc důležitá, vrháte se do toho po hlavě, protože nechcete to a tamto - stavíte vůči sobě protiklady. Například - chci být bohatý, protože nechci být chudý, nebo chci být zdravý, protože nechci být mrzák, chci si najít partnerku, nechci být sám a mohli bychom takto pokračovat do nekonečna. Výsledek takto postaveného snažení bude mizivý za cenu neuvěřitelně velkého a hlavně vyplýtvaného kvanta energie.

Problém začíná již v té důležitosti na počátku. Vyvíjíte na sebe veliký tlak, který vás nutí běžet v nějakém úzkém prostoru. Když budeme střílet na branku a budeme mít 10 střel, bude to pro nás OK, s jednou z nich se jistě trefíme, nezáleží nám na tom tolik, ale jakmile to změníme tak, že branku musíme dát při jednom pokusu z jednoho, už se zapotíme jinak.

Když něco děláme, musíme se otevřít světu, jsou v něm možnosti, o kterých náš rozum netuší, ony přichází, pokud je přicházet necháte.

Jednoduše řečeno, nadbytečný potenciál energie vzniká tehdy, když něčemu přisuzujeme velký význam, a čím více tomu věnujeme pozornost, tím více roste a zároveň tím větší jsou rovnovážné síly, které vůči nám pracují. Ony se starají o správný chod přírody, to my jsme hlupáci, že to odmítáme respektovat a nepoučíme se.

Proto se mnoho úspěchů zdá velmi pracných, protože jste byli nuceni investovat svou energii nejen do svých vlastních činů, ale navíc i na stabilizaci své pozice vůči rovnovážným silám. Proto je to vyplýtvaná energie.

Energií s rovnovážnými silami se plýtvá tím více, čím více vás děsí něco z té druhé strany - z onoho protikladu, že máte pocit, že sklouzáváte zpět, začnete mít strach z toho, že prohráváte a boj jako takový se stane o to zjevnějším. Pak se začne dostavovat zhoršení duševního stavu, přichází deprese a podobně. Máte pocit, že ať uděláte cokoliv, nelze to ovlivnit.

To vše jen kvůli tomu, že špatně chápeme náš svět, to jak je nastavený. Náš systém je postavený na méněcennosti, která vyžírá lidskou psychiku tím, že nutí člověka neustále něco srovnávat a hodnotit. Něco vyvyšovat nad slunce a něco jiného zase pomlouvat a ponižovat.

Jaká je vlastně cesta z toho všeho?

Dopřát sami sobě být tím, kým jste a zároveň to dopřát i druhým. Když začnete toto pravidlo respektovat, nadbytečné potenciály se přestanou vytvářet a vy během chvíle pocítíte nárůst psychické energie. Jak na to?

Podívejme se na větu, kterou jsem již zde napsal: "Máte pocit, že ať uděláte cokoliv, nelze to ovlivnit.". Pokud máte pocit, že nemůžete nic ovlivnit, ztrácí život smysl. Z toho vyplývá jedna velmi zajímavá teze: "Smysl má jen to, co dokážeme ovlivnit.". A co že to je? To jsme přeci my, naše vědomí, to můžeme ovlivnit, můžeme vždycky na sobě nějakým způsobem pracovat. Když se chcete v něčem zdokonalovat, tak se zdokonalujte v tom, co máte rádi, protože to máte rádi, ne na popud nějakého strašáka tam venku, nějakého protikladu.

Co ale ovlivnit nelze, jsou jakékoliv vztahy v našem okolí a v celém světě. Zde se vůči nám často staví nějaký protiklad. Společnost a její funkčnost je velice spletitá, neobejde se bez rozmanitosti lidí - každý člověk má jiné schopnosti a díky tomu vše funguje, tak jak má (nebo by mělo). Každý člověk má stejně zásadní význam ve všech procesech (pokud se budeme bavit obecně o světě, tak nejen člověk)! Asi bychom měli přehodnotit vše, k čemu máme nějaký postoj a zkontrolovat, jestli přisuzuje dané věci větší, nebo nepatřičně menší význam.

Představte si jenom, kdo všechno musel nějakým svým dílem přispět k tomu, aby se k vám dostal chléb, který jste si právě koupili. Když se skutečně zamyslíte, zjistíte, že na tom nemá zásluhu jen pekař! Jakmile začnete zkoumat, odkud bere suroviny, nářadí a všechno možné, tak zjistíte, že se konečného počtu zúčastněných lidí, během jednoho dne nenapočítáte. Všichni lidé jsou na světě úplně stejným způsobem důležití a významní, odeberete jednoho jediného z nich, a nastanou vážné komplikace.

Předpokládám, že právě proto existují tyto rovnovážné síly! Je to něco jako přírodní pojistka proti větším snahám něco v okolí měnit za cenu ztráty něčeho hodnotného pro funkci přírody jako celku.

Bavíme-li se takto o lidech, máme na mysli jejich činnost, schopnosti - jakéhokoliv druhu. Nemusí to být jen činnosti profesní. Nemá smysl do nich zasahovat, třeba i s dobrým úmyslem. Představte si, že někoho máte rádi, právě proto, jaký je. Pokud se ho nějakým způsobem budete snažit si získat a přizpůsobit nějaké vysněné vizi vztahu, bude se jednat o zásahy, které by toho člověka nějakým způsobem změnily - výsledek je, že máte před sebou úplně někoho jiného, než koho jste chtěli na samém začátku.

Znovu se zeptejme - co jediného má smysl? Cokoliv, mimo naši osobu pozitivně změnit takřka nelze. To, že se snažíme zasahovat, to činíme na základě nějakého strachu. Když něco tam venku milujete, necháte to být, protože když si hrdě budeme myslet, že víme, co je přesně třeba udělat, vždycky se ukáže, že to byl omyl a za ním se objeví ještě větší zlo.

Měli bychom se přestat strachovat a starat se o to, jestli nám bude dobře, či špatně, nikdo do budoucnosti nevidí, je to bezpředmětné. Nakonec uvidíte, že něco v okolí vás bude mít samo rádo, aniž byste se snažili, pokud budete mít rádi sebe a to, co děláte. Možná budete překvapeni, že svět k tomu nepotřebuje vaše přičinění :-) vše tu je pro nás tak uděláno, tak jak má být, jen být ochotný si to užít.

Jak vyhnat z hlavy, to co nás štve? Abychom tedy mohli začít? Opakem strachu je láska, to slovo však každý chápeme jinak. Osobně si při tomto slově představuji nádhernou květinu, která nádherně voní no a pokud ji milujete, tak ji jen necháte vonět, jste potěšeni z toho, že tu je a netrháte ji, necháte ji přesně takovou, jak vás již od samého počátku dělala šťastnými.

Jak jsem psal výše "Dopřát sami sobě být tím, kým jste a zároveň to dopřát i druhým.". Stačí jen nechat být a věnovat se tomu, co má skutečně smysl. Takto definovaná láska je skutečně velmi podstatná pro správnou funkci společnosti. Mnoho lidí si myslí, že když zahodí starost, tak jim nebe spadne na hlavu, ale v tom je právě ten trik - nic takového se neděje. Když má člověk otevřenou mysl, a připustí to, alespoň na nějakou chvíli, tak tento blud prohlédne a pochopí, že ten boj s rovnovážnými silami vážně není nutný. Je dokonce kontraproduktivní, proti směru vašeho zamýšleného úsilí.
Zároveň se takto můžeme velmi příblížit k nalezení své vlastní autenticity, což je logické, pokud přestaneme zasahovat jakkoliv do okolí, dopřejeme mu být takovým, jaký je, a na místo toho si budeme všímat sami sebe, a pracovat se sami sebou.

Neexistence stoprocentních pravidel

23. dubna 2017 v 15:59 | Mikoláš Chromík |  O životě
Život je hra, je to hra na uvědomění, bez něj totiž nelze nic uchopit a ani ovlivnit, dokonce ani milovat. Zároveň je to důvod, proč nikdy nenalezneme nějaký myšlenkový konstrukt - popis, podle kterého by celý náš svět fungoval. Můžeme se jen blížit, ale nikdy nebudeme mít se svými tezemi v rukou pravdu, která by všude a vždy platila stejně.

Pravda je jakási titánská chiméra, kterou jsme nuceni hledat a trvat na ní, bez ohledu na to, že třeba ohrožujete přátelství s tím daným člověkem, se kterým se o tuto "pravdu" přete. Velmi nemoudré, nezdá se vám? Člověka, který trvá na své pravdě, toho skutečně považuji za hlupáka. Ne proto, že bych ho chtěl soudit, ale protože mi to sám svým způsobem dovoluje.

Předpokládám, že většina takových trpí tzv. neurózou, setkávám se s neurotiky poměrně často (jsou v populaci hojně zastoupeni). Zkráceně řečeno, jsou to lidé, kteří žijí v představě, že život se proti nim spikl, že žijí primárně ve stavu ohrožení života. Vlastní utrpení považují za ctnostný úděl a mají takový pohodlný zvyk se stavět vždy do pozice oběti. Velmi charakteristickým rysem jejich povahy je, že jednají přehnaně na některé emoční podměty a to je zároveň důvodem, proč se s nimi ostatní moc bavit nechtějí. Buď druhého člověka dusí se svým úsilím a starostmi, nebo jsou agresivní.

Oni vlastně žijí v jakémsi bludu, smyšlence motivované strachem, smyšlence, která má složitý a zároveň excelentně propracovaný koncept. Díky němu mají v rukou solidní výmluvy, proč nejde zlepšit, zjednodušit, nebo vytvořit to, či tamto. Zpravidla hledá viníky, kvůli kterým to nejde.

V momentě, kdy argumentem vyvracíte tento blud, naježí se jim bodliny a jsou agresivní, v přehnaném stylu. S neurotikem je velmi těžké dělat kompromisy, když on "ví", co je pravda a jak by vše mělo být, pro váš trochu odlišný názor nemá sebemenší kapku respektu, není schopen v něm vidět možné zisky a výhody.

Proč si ale dělám nárok je nazývat hlupáky? Již jsem psal, dovolují mi to, je to adekvátní. V momentě, kdy je zaženete do kouta tím, že mu ukážete, že jeho blud je podvodem, který si ušil sám na sebe, zapne se u něho program "jsem ve stavu ohrožení" a v tomto momentě jsou neurotici většinou velmi sprostí, i když jste předtím byli úplně klidní a jen jste nějak popsali svůj pohled tak oni začnou reagovat ve smyslu "Ty jsi ale …". Jedná se o manipulaci, snaží se podrýt váš vlastní názor na to, jací jste. Ale co je ještě podstatnější, jedná se zároveň o psychologickou projekci. Jestli vám říká "Ty jsi ale pošetilý idiot…", tak to říká do vlastního zrcadla (oni se soudí vlastně úplně sami). Ono to i odpovídá, protože ho určitě něco vnitřně štve, že už nemá žádný pádný argument, kterým by otočil rozhovor ve svůj prospěch a stále trvá na své pravdě. Vnímá to jako soutěž a nechce být opět poražen.

Jak zacházet s takovými lidmi? Jsou dvě možnosti. Buď se vzdáte a čekáte, co nastane a budete situaci protahovat, dokud se to nevyvrbí i ve váš prospěch, bez zbytečných hádek. Anebo neurotikovi dáte "ránu přes čumák" hned jakmile ho rozpoznáte, protože může být nebezpečný. Někteří dovedou být silnými manipulátory a vůbec nerespektují hranice vaší vlastní osobnosti. Musíme umět mu srazit hřebínek a ukázat mu, že dál zacházet prostě nemůže. Má velkou tendenci vlastnit člověka.

Blud neurotiků se opírá o jistoty, což jsou taky jakési uměle vytvořené chiméry. Co to vlastně jistota je, jsem popsal již v tomto článku. Je to jakýsi myšlenkový koncept, který skutečně dovoluje úplně ignorovat povahu skutečnosti. Je to pro ně jistým způsobem pohodlné, nechtějí nic měnit. To je zároveň problém, protože veškeré poznání, veškeré uvědomění a pokrok zcela jistě nemůže vzniknout z jistot. Život v pravé plné podobě není jistota, ale je to pohyb. Je to moře, které je o to divočejší, když se snažíme v něm neohebně, zatvrzele udržet na jednom místě.

Také jsem byl neurotik, neustále jsem hledal nějaký model, který by popisoval povahu reality, nějakou 100% pravdu. Byl jsem velmi nešťastný z toho, že se mi ty modely pokaždé rozbořily. Nechápal jsem ještě jedno - že mi to příroda nedovolí, ona se přímo nechce nechat poznat. Je to rys reality, říká se mu Kodaňská interpretace kvantové mechaniky.

Dnes si uvědomuji, že je to vlastně velmi krásné a zábavné vědět, že nikdy nic takového nenajdu, protože co by bylo pak? Nudil bych se a můj smysl života by skončil. Objevovat stále nové manýry našeho světa je prostě zábava! Jenom se ho člověk musí naučit tak nějak respektovat a mít ho skutečně od srdce rád - to neurotik neumí. My lidé druhu Homo sapiens sapiens, člověka moudrého, máme v hloubi zakódovanou touhu po riskování, objevovat nové, vytvářet nepoznané, pro poznání nás samotných a světa, ve kterém žijeme. Musíme se neustále překonávat (bořit obecně uznávané limity) - když to neděláme, spadáme do neuróz, depresí a naše existence ztrácí smysl. V životě člověka není pro strach místo, strach nám nijak nikdy nepomůže a nemáme zase tolik času, abychom si otravovali mysl strachem.

Vlastně nejde jen o hlupáctví, ale zde se nalézá ten skutečný souboj, jehož výsledek řekne, co s námi, jako s lidmi v budoucnu bude. Nachází se zde přímo esenciální otázka. Půjdeme dál a objevíme sami pro sebe kus vesmíru s nekonečnými možnostmi a získáme s ním harmonii? Anebo budeme nadále pěstovat iluzi jistoty, začneme se zmítat v nedostatcích, což bude mít za následek přímý proces ničení života jako takového a octneme se opět na úrovni zvířat?

No, to by bylo vážně hloupé …

Naděje tu je, můžeme začít hned u sebe.

Vše za kouzlo

9. dubna 2017 v 15:33 | Mikoláš Chromík |  O životě
Asi všichni máme svá přání, tím vše začíná - cesta, ale i trápení pro ty, kteří nevědí, jak začít jednat. Někdo přání volá do nebes k Bohu, a někdo ho vyslovuje, když padá hvězda. Přání jako takové nemá vůbec žádnou moc, právě naopak, existence takového přání plýtvá neefektivně s psychickou energií člověka. Omlouvám se, že začínám takto pesimisticky, nebojte, vše se v průběhu čtení vyjasní. Pokud se však tato energie, nahromaděná přáním, ihned využívá k jednání, je to už něco jiného! Není však jednání, jako jednání. Například se říká, že čím více o něco usilujeme, tím více se nám to vzdaluje. Ale proč? Tak nějak intuitivně jsme si na tato tvrzení zvykli, ale dá se to alespoň nějak opodstatnit?

Třeba nakonec výsledku dosáhneme, ale ten pocit radosti se při jednom druhu jednání zcela určitě vzdálí. Tento druh jednání bychom mohli nazvat bojem, úsilím, snahami či starostmi. Jednoduše, představte si, že si těmito metodami snažíte získat dítě - budete ho tím dusit a vždy bude mít tendenci dělat přesný opak toho, co po něm chcete.

Potom je tu druhý druh jednání, jedná se o zušlechťování sama sebe. Máme představu sama sebe, jací bychom chtěli být třeba za 5 let. Chcete umět Francouzsky? Chcete umět programovat? Mít vypracované tělo? To vše zvyšuje naši hodnotu, cenu. Zdokonaluje nás to tím, že hledáme sami sebe v té pravé podobě jako lidi s lidskou duší. Čím více na sobě pracujete, tím více se dostáváte do kontaktu se situacemi, které byste jinak museli usilovat.

A teď vyvstává otázka - jaký je skutečný rozdíl mezi těmito přístupy, proč vlastně jeden funguje a druhý ne? Na tuto otázku jsem hledal odpověď několik měsíců. Ukazuje se jedna velmi zvláštní věc - základní charakteristikou světa je trh s volnými tržními mechanismy. Je úplně ve všem, i v mezilidských vztazích. Když si přečtete něco od Ludwiga von Missese, ekonoma minulého století, který byl významným obhájcem volného trhu, zjistíte, že podal nespočet důkazů proto, že jakýkoliv zásah do trhu = zlo.

To je ono - první druh jednání představuje soustavné zasahování do vztahů mezi tebou a tvým okolím. Do toho okolí patří úplně všechno, jak lidé, tak příroda.

Když se podíváme na Wikipedii, tak tam je trh definován takto: "Trh se ustaví vždy tam, kde jednotliví aktéři mohou svobodně sledovat svůj zájem, tedy všechny směny jsou pouze dobrovolné (k jednotlivé směně dojde tehdy, pokud jde pro obě strany výhodná)."

Z toho vyplývá, že jakmile zasahujeme, tak přerušujeme jednu zásadní podmínku dobrovolnost - svobodu jednání druhých. Tehdy se svět (v němž je charakteristika trhu protkaná) adekvátně, stejnou měrou otáčí proti nám, je to stejné, jako akce a reakce. Vybočujeme-li se svým jednáním mimo trh (svět) tvrdě narážíme na stěnu.

Takže tímto by bylo konečně nějak exaktněji vysvětleno ono tradované tvrzení, že "o co usilujeme, to se nám vzdaluje". Jak to ale uchopit prakticky? Z toho všeho vyplývá, že tam venku není možné nic získat vlastním úsilím tak, abychom z toho měli skutečně nezaměnitelně úžasný pocit. Pokud se chceme svátečně radovat, tak to musíme nechat k sobě přijít. Zde se skrývá jádro věci - jestli to má přijít a přijít dříve, nežli později - musí svět okolo nás vidět naše vlastní kouzlo, naši víru v naše vlastní hodnoty, to určí naši cenu na tomto trhu. To jediné co má skutečný smysl, je právě toto, zvyšovat svou vlastní cenu na trhu! Když zaléváte kouzlo své vlastní osobnosti, přitahujete pozornost světa.

Čím je na trhu udaná cena? Třeba tím, jestli je daný produkt nedostatkový a podle toho, vy jako majitel zásob určíte cenu, pokud víte, že je o zboží zájem a je ho venku málo, jistě vyšvihnete cenu nahoru. A pak je tu konkurence, která prodává něco stejného, ještě na ni záleží, za kolik budete prodávat. Představte si sami sebe, jako to zboží, je tu však jedna podstatná věc! Každý z nás je jedinečný, proto může mít nevyčíslitelnou hodnotu - až nekonečnou. To nás dělí od obyčejného zboží a představuje to zároveň předpověď o potenciálu každého z nás - je nekonečný, můžeme dosáhnout všeho, na co pomyslíme.

Bez vlastního úsilí někde tam venku, není to úžasné?! Jaké je ale postavení rozumu, strategie a podobně? Jak rozum vlastně využíváme, nebo jak bychom ho měli využívat?

Již od základní školy jsme byli nuceni řešit (bojovat) nějaké problémy, které nám zadal někdo jiný a my nevěděli proč je řešit, ale řeš je, jinak dostaneš za 5, nebo dudku! V práci je to to samé, akorát se místo známek dávají ubohé drobáky (myslím čistě situaci v ČR). Všechna společenství své členy nutí dělat jednu a tu samou věc, nutí je chovat se stejně. Udělají také vše proto, jen aby se jako společenství udržela i za cenu nehrubé nelogičnosti.

Naučili nás hloupé soutěži (viz. méněcennost), byli jsme donuceni se jeden mezi druhým porovnávat se ("hehé, tys dostal za 4 a já za 1". Zde jsme se učili strategiím, jak se tvrdě prosadit, za cenu čehokoliv - takto nás společnost naprogramovala, náš rozum naprogramovala tak, abychom ho používali k vymýšlení strategie, jaké nejlepší prostředky na cestě k cíli použít a jak je použít. Hlavně abychom vytřeli zrak druhým.

Kde jsme ale my? Kde je práce na nás samotných, na našich hodnotách? Osobně, když jsem něco prezentoval před lidmi na soutěžích, tak jsem nejprve používal 1. druh jednání, ale později jsem začal používat 2. druh, aniž bych si to uvědomoval. Zkusil jsem použít jednu zvláštní metodu - vzdát se boje, nechtít vyhrát, ale pak jsem se pozastavil a řekl jsem si: "A o co tu vlastně jde, když nechci vyhrát?". Tehdy jsem prohlédl, že vždy, když nás někdo nutí bojovat, snažit se a starat se o to, aby všechno vyšlo, tak když se toho vzdáte, tak uvidíte celou pravdu a že skutečnost je mnohem jednodušší, než se zdá. V mém případě jsem si uvědomil, že vůbec nejde vlastně o soutěž, ale o lidi, něco jim předat, sám sebe, tak, aby je to zaujalo, a když jsem před ně předstupoval, tak jsem si je vždy představoval dobře pobavené a nadšené.

Zde se dostáváme k tomu, co chci vyjádřit, že skutečnou úlohou rozumu je vybírat to nejlepší konečné řešení, které bychom si přáli. Pokud budeme chtít po rozumu, aby vymýšlel strategie, jak dosáhnout toho, či tamtoho v průběhu cesty, budeme narážet, to rozum neumí, dělá chyby.

Když jsem na toto přišel, co se týče prezentací, tak jsem přestal vážně nějakou soutěž vnímat, užíval jsem si to a pak jsem si připadal jako nájezdný loupeživý pirát, co oslavuje loupež století. Všichni byli donuceni se snažit, jen já ne, pro mě to byla velká zábava.

Chceme-li skutečně něco dokázat, musíme postupovat nekonvenčním způsobem, lidi okolo nás nám říkají, že nejsme dostatečně zkušení, že nám chybí toto a tamto, tak by ses měl raději zařadit zpět splnit si povinnosti a sklapnout. Když oni tak velmi věří v to, že jejich řešení je jediné správné a že bychom se měli tedy chovat stejně, tak se zeptejme "A co ta víra přinesla tobě samému? Jen se na sebe koukni!" Nenechme si radit! Nikdo nemá manuál na náš život a nikdy mít nebude. Jak jsem psal výše "Udělají také vše proto, jen aby se jako společenství udržela i za cenu nehrubé nelogičnosti."

Jaké-si nutkání k boji vzniká v situacích kde je větší počet potenciálních kandidátů na počtem omezená, daná místa. Vzniká potřeba jistoty a to nás provokuje, začínáme myslet nad volbou těch nejlepších prostředků k dosažení cíle. Vše nás to odrazuje od nás samotných, od tužeb své vlastní duše a brání nám to vidět to, o co skutečně v takovýchto situacích vlastně běží. Přestáváme respektovat své vlastní zájmy ve prospěch někoho úplně jiného.

Vezměme si jako příklad takového Alexandra Velikého, ten při svém tažení vždycky dělat pravý opak toho, co mu jeho zkušení generálové radili. Jeho osobnost mnoho lidí, včetně mě, doposud fascinuje tím, jak se dokázal rychle a pevně rozhodnout pro něco, co bylo velmi neobvyklé, netypické, nekonvenční. Budeme-li kráčet po stále stejných, vyšlapaných cestičkách, nic tam nenajdeme, vše tam bylo již dávno sebráno.

Zahodíme-li strach, který v nás vzbuzuje nejistota, zjistíme, že bojovat či o něco usilovat vůbec nemusíme. Můžeme se vzdát čehokoliv - kromě toho, co nás samotné definuje, toho, co děláme rádi, když jsme sami - toho se nikdy člověk nesmí vzdát. To jest recept na kouzlo vlastní osobnosti. Můžete být v klidu, ti co tohle neví, dříve nebo později díky svému vlastnímu úsilí (a chybám) odpadnou a vy získáte razantně navrch, příležitost bude vaše, aniž byste hnuli prstem. V momentě, kdy se vzdáme boje o svůj vlastní význam ve věci, o kterou usilujeme, se nám vždy vyjasní hlava, protože se objeví nové informace, které řeknou, že vše je skutečně v pohodě.

Máte pocit, že něco ohrožuje vaše zájmy? Nevadí! Stejně nakonec dojdete tam kam chcete, nenechte se znepokojit a pokračujte klidným tancem dál. Buďte elegantní ať se děje cokoliv, jinak reakce plynoucí ze strachu opět vše zboří. (více zde)

Úloha rozumu spočívá čistě v tvorbě obrazu výsledné skutečnosti, kterou si přejeme, v chápání sama sebe a nalézání své vlastní dokonalosti skrze překonávání svých vlastních hranic. To je celé, můžeme se vzdát soudu, vypočítavosti, boje, který se za nimi skrývá - po tomto poznání jsou již zastaralé, barbarské, beze smyslu. Nižší třída.

Jsi tu jen ty, tvá duše + rozum, které musí být v souladu, a svět. Svět se modelově chová jako osoba, jaký vztah máme s ním, takový on má vztah s námi. Je to jako zrcadlo. Všechny tyto věci si musí nějak k sobě najít cestu a pak je vše prostě v pohodě. Problém je, že jsme až příliš moc naučeni bojovat a tak k tomu, co naše vlastní duše vlastně chce, moc nepřihlížíme. Je to virus. To co skutečně chceme, jsou vztahy jakéhokoliv druhu a ty buď vzniknou samy, nebo nejsou a čím více se budeme snažit je navodit, tím hůře pro nás. Je to trh. Když se boje vzdáte, uvědomíte si, že není důvod se znepokojovat a začnete pracovat sami na sobě, budete nadšení, protože budete dělat to, co máte rádi, nebo to, co přímo milujete. A pak se k vám bez starostí na dosah přiblíží příležitosti, které reagují právě na toto kouzlo osobnosti. Vítězství jde tam, kde je milováno.
Rozum, který bojuje, je velmi omezený. Čím více bojů vzdáte, tím větší možnosti sami pro sebe objevíte.