Květen 2017

Šikana

21. května 2017 v 12:38 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Potřeboval jsem velkého daru, času, abych odhalil onu jednu zákeřnou záležitost, která mi bránila, abych se věnoval plnohodnotně seberealizaci a vůbec celkově mi bránila žít šťastně. Celé roky jsem prožíval depresivní nálady a modlil se o zázrak, ať už to přestane. Pak se najednou všechno zvrtlo, a aniž bych si to v ten moment uvědomoval, dostal jsem šanci objevit to, co mi stojí v cestě a dokonce i mnohem víc. Byl to krok do neznáma, bál jsem se pustit starého a zkusit důvěřovat něčemu novému. Tou zákeřností je komplex méněcennosti (dále jen k. m.). Mít a nemít komplex méněcennosti je rozdíl mezi být otrokem a být pánem.

K. m. zkoumám už dva roky a zjistil jsem, že má velký význam v tom, jak se naše společnost chová, utváří a tvaruje. Mnohé trendy, naprosto běžné, u kterých by nás to vůbec nenapadlo, stojí za nimi k. m.. Lidé na sobě neustále něco mění, nejsou sami se sebou z nějakého vkořeněného pocitu spokojení. Jen sami sledujte, jak se lidé, bůh ví v čem, snaží změnit, jen aby si ve společnosti připadali, že splňují standart. Následkem je ztráta individuality a ztrácíme-li individualitu, ztrácíme vše, celý ten smysl, kvůli kterému jsme se tu narodili - seberealizaci. To má pak za následek depresivní epizody.

K. m. však není vrozený, musel se odněkud vzít. Dlouho jsem hledal na tuto otázku odpověď. Jakým si prvním stupněm k. m. je komplex viny (k. v.). Ten myslím není třeba tolik vysvětlovat, neustálé sebeobviňování je jev známý. K. v. se může objevit vlivem výchovy již v předškolním věku a to jednoduše, dítěti je pořád vyčítáno, že něco podělalo, rodiče neumějí přijmout a hlavně nechápou, že chybovat je lidské a že právě těmito chybami se člověk učí. Pokud se učíme a někdo nás takto kritizuje, no to není hezké a je to kontraproduktivní z hlediska samotného smyslu výchovy.

Rodič však může dělat ještě něco horšího než to, po vyhubování mu ještě řekne: "Podívej se támhle na toho Pepíka, ten se takhle nechová!". V ten moment se začne dítěti vrývat do mozku program, který ho učí, aby se porovnával s druhými. A jsme doma, protože toto je ten nejhlavnější symptom k. m..

Dítě se nemůže porovnávat s druhými, nýbrž samo musí přijít na to, proč je to, či ono špatné. Jestli ne, jestli k tomu nedostane příležitost, nezbude mu, než se podle rady rodiče referenčně opřít o okolí. Nebude se mu dařit dodržovat vámi stanovená pravidla, protože neví, proč by je měl dodržovat, nechápe to a s přibývajícími ranami začne mít pocity nedostatečnosti, neschopnosti a to je už skutečné zlo.

To však není všechno, v našich končinách se zcela jistě dostaví k. m. ve školkách či školách. Jedná se o šikanu, která vzniká v momentě, kdy se učitel nedívá. V tomto momentě se vytrácí vlastně prvek vědomí, a najednou jsou neuvědomělé děti samy ve třídě. Jsou neuvědomělé, ještě nevědí, že se nevyplácí řešit konflikty násilím, pro ně je to nejpřímější cesta, jak něco dokázat. To úplně smývá mýtický obraz toho, že děti jsou pro samu čistotu nevinné. To je přímo inkviziční technika.

V momentě, kdy jsou dva a více lidí pohromadě, chová se jedinec odlišně, je spuštěn jakýsi přirozený program, který je, zdá se, všem společný. Jednou z priorit tohoto programu je "Dělej jako já!" (také se zde objevuje proces porovnávání jako symptom), tedy nikdo nesmí vybočovat, jakmile to někdo dělá (tj. konflikt), pak ho tento program vyhodnocuje jako potenciální hrozbu pro stabilitu společenství.

Tou hrozbou, jak možná tušíte, se právě stává dítě, které se chová jinak, není součástí toho malého stáda, je nějak výjimečné. Může to být cokoliv, může to být něco na těle, ale i na duši. Podle zdejšího pravila - jsi jiný a budeš tedy trpět. Onen společenský program nestrpí odlišnosti, snaží se o stejnorodost svého stáda, aby vazby byly co nejpevnější, logika zde nehraje vůbec žádnou roli, dělá to za každou cenu. Nechce připustit, aby ostatní začaly rovněž myslet a jednat individuálně. Osobně jsem byl vždycky odlišný, to nejextrémější, co si pamatuji bylo, že se mi děti snažili strčit prsty do rozjeteho ventilátoru.

Školy (současné) se tak stávají obludnými továrnami na duševně choré lidi bez osobní morálky a svědomí. Jsem horlivě zapálen pro obranu individuality a svobody, protože právě tyto věci nás dělí od života a smrti, budeme-li se řídit neustále něčím jiným, mimo nás, autoritou, či nějakým trendem a podobně, zanikne pokrok, který je nezbytný, chceme-li přežít. Kde bychom byli například bez pokroku v zemědělství? Trpěli bychom stále hladomory, které byly u nás typické ještě pro počátek 19. století.

Věřím, že v soukromých školách a školkách je to riziko mnohem menší, protože státní školy jsou v podstatě byrokratické mašinerie, jejichž funkce je na k. m. přímo postavená. Pravidla, která jsou úředníkům - učitelům seshora dávaná učitele přímo omezují v tom, aby jednali podle svého nejlepšího individuálního přesvědčení, časem se morálně zkazí a učitelství se stává čistým žoldnéřstvím za rohlík. Učitel necítí zodpovědnost vůči sobě, svému postavení, ani vůči žákovi - klientovi, ale jen čistě vůči pravidlům, které vycházejí seshora. Musí je dodržovat, a přesto nejede vlak. Věřím, že svědomitý rodič pochopí, že určitě není správné, pokud učitel cítí více odpovědnost vůči předpisům, než vůči jejich dítěti.

V soukromém školství, domnívám se, že taková pravidla přímo nejsou. Zde je ustanoven skutečný vztah služba - klient, který nutí učitele mít cit pro vlastní zodpovědnost, být vzdělaný a umět k dětem mluvit a zaujmout je. Někteří státní učitelé dokonce využívají šikany vědomně k tomu, aby dosáhli nějakého svého cíle, to se v soukromém školství vážně stát nemůže. Je to demonstrace samotného diletanství takového "učitele", které takoví schovávají za jakousi nedotknutelnou autoritu (to je na zvracení). Předcházení šikaně je v případě soukromého školství naprostou prioritou.

Kouzlo přítomnosti

7. května 2017 v 13:17 | Mikoláš Chromík |  O životě
Jednou jsem šel na své oblíbené místo, kde daleko na vysokém kopci je položena lavička, kde chodí velmi málo lidí, spíše vzácně řekl bych a kde toho ruchu, kterého známe z měst, snad vůbec není slyšeti.

Přede mnou se rozléhala louka a v dáli jsem měl nádherný výhled na lesy. Tohoto dne jsem však šel na toto své oblíbené místo z jednoho konkrétního důvodu - zjistit, co se stane, když přestanu myslet, co se stane, když si sednu na tu lavičku a nebudu přemýšlet nad věcmi ani minulými a ani budoucími - přestanu se starat.

Už asi po půlhodině se začaly dít zvláštní věci. Uviděl jsem tam v té louce daleko víc, než na počátku. Nebudu vám prozrazovat, co všechno jsem viděl, chci, abyste měli pak stejný překvapený pocit, jako já. Po této zkušenosti to již pro mne není jen "louka" ale velmi složitý systém, kde se pořád něco děje.

Vlastně jsem udělal to, že jsem přestal myslet a začal vnímat, požívat jen to, co ke mně přicházelo za vjemy právě v tomto přítomném okamžiku. Sám o sobě jsem se po asi 2 hodinách cítil úplně jinak. Přijdete i na spoustu zajímavých věcí, odpovědí na otázky, na jejichž odpovědi jste v tomto momentu resignovali.

Uvědomíte si podstatnost přítomnosti, nemůžeme nijak ovlivnit minulost a v podstatě do značené míry jsme bezmocní i vůči budoucnosti. Není nic důležitějšího, než to co je teď a když si to uvědomíte, tak zjístíte, že v tom co chcete teď a co jste plánovali do daleké budoucnosti, je podstatný rozdíl - jsou to odpadky, které nás jen zatěžují.

Také pochopíte, že věci jsou teď tak, jak nejlépe mohou být, že není třeba snad do ničeho zasahovat, či o něco usilovat, uvědomíte si sami sebe, že teď chcete něco jiného a to vás přiměje vzdát se boje o něco, co vám připadalo iluzorně podstatné.

Také jsem poděkoval sám sobě za to, že jsem se rozhodl zkoumat lidské vnímání a myšlení, protože bych k tomu možná nebyl přiveden. Před tímto rozhodnutím jsem byl sužován psychickými problémy, domníval jsem se, že jsem nedostatečný, neschopný dodržet cokoliv. To bylo pořád jen samé "Zkoumej!" a "Uč se!!" a když se mi v životě nevedlo, tak to byla moje vina, pro nedostatečné poznání a poučení se. Ale jednoho dne jsem se vzepřel a řekl si věty ve smyslu "Co když pořád podám, protože mi něco uniká?", "Co když mi něco brání vidět pravou podstatu skutečnosti?!".

Když jsem již nějakou dobu na té lavičce seděl, tak jsem si povzdechl "Páááni! Jak mohou lidé dělat údajně neomylné závěry o povaze naší reality, když ji nikdy nevnímali celou!".

Když jsem šel zpět, byl jsem jako vyměněný, když jsem byl opět mezi lidmi, bylo mi úplně jedno, co si myslí, jako bych ani nevnímal, že tam jsou. Tedy až na děti. Ty malé děti dělají, co je napadne, dělají to hned, nemyslí, a proto pro mě byli živí. Dospělí jsou takoví mrtví, asi proto jsem je jakoby neregistroval. Vím ale, že se na mne dívali úplně jinak, než jak je obvyklé. V těch výrazech bylo cítit trochu zájmu a možná i trochu závisti, nepochopení a udivení. Vážně, jako by mezi ně náhle vstoupil někdo jiný a jeho zjev by jim byl zvláštním způsobem pozoruhodný.

Ale i já sám sobě jsem se divil…

Protože když jsem začínal cestu zpět, a šel ještě přírodou, nešel jsem přímo, jak by bylo zvykem. Avšak všelijak jsem se na cestě zastavoval a zatáčel, u toho a zatím, co se mi líbilo na pohled a poskytovalo mi to jakési vnitřní uspokojení. Uvědomil jsem si, že na této cestě jsem řízen duší! Rozum neměl pro toto chování popis, či slova, považoval by to za divné, či hloupé. Jediné co rozum udělal, je to, že udal cíl cesty - jít domů. Cestu samotnou však neřídil rozum, ale duše. Což je zajímavá zkušenost a zároveň, díky svému dosavadnímu poznání vím, že úplně stejně je to i s cestou životní.

Hlavní poučení však pro mě bylo, že nikdo nic neví. Proto také naše životní cesta nemůže být vedena rozumem, protože ten je omezen zkušenostmi. Když jsem se díval do koruny jednoho menšího, krásně zeleného stromku, jímž prosvítalo žlutavá záře Slunce, řekl jsem něco ve smyslu "Nic není tak podstatné, jako to, že tu jsi ty a že tu jsem já.".

V tomto momentu přítomnosti, kdy jste zároveň zvědaví po tom, co se děje výhradně v přítomném čase (tj. velmi důležité), začíná být zjevné, že když si přiznáte, že nic nevíte, připouštíte do svého světa to, co jste dříve neviděli, protože jste to třeba zavrhovali. Není třeba všechno složitě dolovat a vystavovat nějakou strukturu ve své mysli, tak, abyste prý obstáli před světem. To je prostě nesmysl, vyplývající z manipulace a komplexu méněcennosti.

Když se nebudete bát a vystavíte se problému, jako že už tam jste v řešení toho problému, vyřešíte ho, umíte to, toto naše mysl prostě umí a kolikrát vymyslí hodně elegantní řešení, pokud není svázaná předchozími hloupými pravidly a standarty. Věci, které vypadají složitě, mají jednoduchá řešení, někdy dokonce stačí jen počkat.

Podělil jsem se s vámi o téma, které momentálně zkoumám i já, jsou to věci pro mě poměrně nové a fascinují mě. Konečně jsem psaní tak nějak vyladil s mým současným stavem poznání. Co se týče tohoto zážitku s přítomností, jsem pochopil, že to je něco, co se musí cvičit, protože zde se ukrývá spoutaná skutečná síla jednotlivce.

Dále bych chtěl doplnit na závěr jednu věc, zásah do okolí je oprávněný pouze tehdy, když chráníte své blízké (i sebe) před násilím. Bezpečnost je jedinou správnou úlohou moci (od slova mohu), jako takové. Proto v reakci na nedávný politický exces našeho "prezidenta" se rozhoduji pro vstup do politiky, neboť chápu věc tak, že došlo k napadení mě i mých blízkých, při jeho humus projevu, který přímo napadá Ústavu, která je smlouvou mezi námi lidmi a vedoucími politiky. Tato Ústava byla sepsána, protože cesta politika je cestou násilí, jeho vůle je realizovaná násilím a proto jsme museli nějak vymezit to, co politik smí a nesmí. A to je ohroženo a vnímám to jako napadení.

Na tom je mi však líto jedné věci, že již nebudu moci tak volně poznávat, jako jsem mohl, je to však určitá povinnost, musím, protože kdybych se svých ušlechtilých stanovisek vzdal, byla by to jen prázdná slova bez přesvědčení a tedy jednání. Musím, protože i kdybych se vzdal a vybral bych si prvně hanbu, stejně by mě situace přivedla k tomu, že bych bojovat musel začít a je lépe začít z vlastního přesvědčení na popud vlastní cti, než na popud nouze a zvířecí vyděšenosti.