Červenec 2017

Vyřeš minulost!

30. července 2017 v 11:42 | Mikoláš Chromík |  O životě
Býval jsem ještě do nedávna jedním z těch, co si mysleli, že svou minulost nemusí řešit. Nerad vzpomínám, moje sračkami prolezlá minulost mě deptá, ale nedávné události mi dokázaly, že se v ní musím pěkně vyrochnit a všechno tak nějak urovnat, aby mi už nedělala problémy. Pochopil jsem, že mě může ovládat, zaslepit mé vnímání a pak i ohrozit to, na čem mi skutečně záleží.

Vzpomínky vyvolávají pocity a pocity nás ovládají, aniž bychom si to uvědomovali. Jsou milionkrát silnější, než racionální myšlenka, pokud se je budete snažit zadržet silou vůle, vyčerpá vás to a nakonec vůbec nejste schopní dodržet to, co jste si předsevzali. Proč člověka napadne si dát pivo, nebo čokoládu? No právě proto, že tyto věci kompenzují nějaký citový deficit. Čokoládu často jíme, když se třeba cítíme nějak mrzutí, prostě třeba z nedostatku dobrého společenského kontaktu. A proto musíme přijít na to, co tyto pocity vyvolává, abychom se mohli ovládat sami, v podstatě se jedná o prohloubení svobodné vůle.

Funguje to i opačně, když se s někým bavíte a on vás třeba nějakým způsobem nudí, či nebaví, tak vám ten pocit z toho vyvolá tisíce vzpomínek, které jsou spojené s podobnými trapasy. No a pak vám ten člověk může připadat o dost podivnější, než ve skutečnosti je, protože vzpomínky z minulosti tento pocit umocní. Mysl nám doslova lže, že to, jak se chováme teď, je prostě správné a přes to nejede vlak. Přemýšlím, že takto definuji aroganci, která může přerůst v neurotičnost. (A naopak, když se s někým bavíte a on vám dává na jevo nějaké pohoršení, můžete za tím vidět tuto jeho špatnou minulost a nemusíte se tedy obviňovat, že jste řekli něco špatně.)

Především je třeba dát si pozor na záležitosti, které s vámi v minulosti nějak dokázali manipulovat. Může vás to dohnat a pak se lidi, kteří vám důvěřují, okolo vás podiví, že se najednou chováte jako idiot. Tak, jak vás neznají, tak se chováte, překračujete své ctnostné zásady. Když vás na to upozorní, myslíte si, že to jsou oni, co mají problém, no, to je prostě arogance.

Jedná se především o situace, kdy jste někoho dříve znali a měli na něj citové vazby, zdůrazňuji to citové v kontextu s celým článkem. Najdete si vše možné výmluvy, konstrukce, kterými ospravedlňujete své předešlé jednání. Tak o to více ohrožujete své vztahy v přítomnosti. Dokážou vás tak zachytit, že to v ostatních prohloubí nepochopení a překvapenost nehezkou.

Co dělat s takovými manipulátory? Umím to jedině tak, že vymažu po nich všechny stopy, smažu je ze svého života bez rozloučení, kdybych se s nimi loučil, tak by to bylo nebezpečné, oni dokážou tak hrát na city, že udělají všechno proto, aby toto malé společenství udrželi. #Kyvadlo (koliktivní program zprostředkující vazby mezi živými soustavami) ... to udělá všechno pro své udržení za cenu ztráty zdravého rozumu.

Důležité je včas je identifikovat a nic si nenalhávat. Každý občas udělá chybu, všichni to pochopí. Přeci je pořád důležité být sám sebou, věřím, že na to vždy přijdeme. #Autenticita


Povrchnost

16. července 2017 v 20:47 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Začíná to v momentě, kdy jdete ven z domu a zamknete točivým pohybem zámek od dveří a otočíte se ke světu čelem. Začnete vnímat každého, kdo se na vás dívá a dokonce podezřívat toho, kdo se na vás nedívá z toho, co že si to o vás nemyslí. Máme strach z toho, zda jsme v pořádku, normální, zda zapadáme.

Právě jsem vám popsal jeden z klasických příznaků komplexu méněcennosti, tento článek však nebude o něm, ale o povrchnosti. Když vyjde žena ven, má na sobě za dobu té procházky několikero párů očí, které ji proměřují proporce a užívají si slastně takovýto pohled. Je to jakási přirozenost v nás mužích a především neuvědomělost. Osobně, když jsem unavený a moje vůle má málo energie, k tomu sklouzávám také. Snad je to přežitek z dřívějších dávných dob, kdy se ženy nenamlouvaly, ale kradly jako věci.

Když to na sobě zpozoruji, tak si hned vybavím to, že ta žena vůbec v ten moment nevnímá, že je hezká, že na sobě zkrášlila to či ono, ale právě naopak, je tam určitá forma strachu právě z toho, jak ji jiní pozorují a jak pozorují. V mysli řeší své problémy a třeba prostě teď jde koupit jen mléko. Podívám se zkrátka na to, co prožívá ona, na pohled jejíma očima. V ten moment se zastydím, a z toho slastného snění se probudím.

Navíc je to neuctivé, vezměte si, kolik času žena stráví času se svými úpravami a kolik muž. Kolik rozhodnutí musí udělat před tím, než vyjde ven, jak se namalovat, co si obléct, jak nakombinovat oblečení, co sníst atd. Mám svůj naplánovaný ranní rituál, který vůbec neměním a přátelé, zdechl bych, kdyby to bylo jinak. Naše pozorování (zásah do svobodné vůle) ji pak musí ztěžovat tato rozhodování, což vede někdy k hodně náhlým a někdy i divokým změnám vzhledu. Už to není oblékání pro svou radost, již se chcete zavděčit okolí. Vytrácí se tu vlastní osobní složka. To teprve musí vysávat ženskou vůli! Kam se podělo mužství se ctí, které chrání ženství před ranami?

My se máme stále mnohému co naučit od ženské duše, je to nezbytné pro naše samotné přežití, na místo toho ženskou duši drásáme. Mě ženská duše velmi pomohla k respektu druhých a dávat spíše na city a intuice, než na sílu vlastního hloupého rozumu. Žena rodí a já se rovněž snažím na svém území plodit to, co mohu a co je prospěšné. Lenost spolu s tupým disrespektem dovoluje být takto povrchní k ženě. A je ostudou moderního "liberálního" světa, že stále existují, byť sebemenší, rozdíly mezi právy muže a ženy!

Může být však povrchnost být i pozitivní? Za to mě asi někteří proliskají, ale myslím, že ano. Jedna část intuitivních vjemů je položena na našich zkušenostech, a je ostřejší, čím více se danou věcí zabýváme. Jedno z prvních, co děláme již odmalička je to, že máme zkušenosti se sociálními kontakty ve svém okolí. Za život se takových zkušeností skutečně nakupí a všechny tyto informace náš vědomý rozum vyvolat a zpracovat neumí. Sochař - mistr ve svém umění, dokáže na první pohled rozeznat kopii uměleckého díla a to i když jde o kopii sebedokonalejší. On ale neví, jak to dělá, našeptává mu to intuitivní pocit. Nikdy se nesplete.

Na každém člověku jsou miliony a miliony prvků, které bychom mohly katalogizovat a říci si, co značí. Mozek je superpočítač, který všechna tato data do sebe souká, když člověka pozorujete. Vědomý rozum však zde hraje malou roli, nemá přístup ke zkušenostním datům, které potřebuje a i kdyby měl, nedokáže mezi nimi rozhodovat! Naše podvědomí ale nějakým způsobem ano, dává nám výsledky v podobě onoho intuitivního pocitu. Dá nám jasnou odpověď, jestli se nám člověk líbí, nebo ne, jestli se mu dá věřit a podobně, umí toho hodně, stačí se zeptat. Přiznám se, že na tuto intuici se spoléhám a měla vždycky pravdu.

Jediný problém tu je ten, že rozum dokáže intuici přehlušit, vidí nějaké pozlátko, které ho donutí překročit hranice, na které duše upozorňuje. Vzniká závislost, která intuitivní nápovědu dramaticky zkresluje. Dá se tomu předcházet rychlým rozhodováním, právě rozhodnost je to, co zapisuje osobnosti do historie. Jakmile člověk začne přemýšlet, nadělá si problémy.

Průšvih natává v momentě, kdy se této intuice vzdáváte ve prospěch jakéhosi pseudo-morálního pravidla, že člověka nelze soudit podle vzhledu, že vás Bůh nebude mít rád, když se takto chováte a podobně (obchází to vaše ego, nerespektuje ho to, hledáte pozlátko v iluzorním božím uznání vaši oběti). Nesoudíte člověka, jen posloucháte intuici, která vás chrání od špatných důsledků a ona není černobílá! Copak vám nikdy žádný tlouštík nepřipadal sympatický a zábavný?

Jestli intuici nevnímáte, běžte se ztratit někam na 14 dní do lesa, nebo někam - společenské vazby oslabí a opět zjistíte, co je vaše já. Když se vrátíte, budou vám někteří lidé připadat nudní, s některými nemá cenu se bavit a jiní vás odpuzují. Budete se divit, jak to, že jste to předtím neviděli. Naopak pocítíte, se kterým člověkem rozhodně má smysl se bavit, a že vás to bude naplňovat, to je teprve radost!


Osobní zkušenost s neurózou

11. července 2017 v 12:02 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Tento článek je věnován mé nejdrahší současnosti, přála si, abych to zde publikoval, tak jsem se rozhodl věřit jejímu úsudku, na kterém to záleželo. Jedná se o můj osobní příběh, ve kterém jsem úspěšně "bojoval" s neurotickou poruchou:

Stojím před oknem a dívám se z něj pořád na jedno místo, civím na něj, jako bych vypustil duši, zrychluje se mi tep, cítím, jak srdce vydatněji pumpuje krev do mých žil, začínám se potit, protože cítím, že jsem zahnaný do kouta. Nemůžu ani nalevo a ani napravo, tak jen stojím a děsem týrám své tělo. Když procházím okolo lidí, kteří mi nejsou příliš příjemní, tak alespoň dlaní a prsty, s paží dole, při chůzi dělám takový podivný cukavý pohyb, jako bych si snad chtěl dokázat, že alespoň to můžu. To jsou, nebo mohou být navenek běžné příznaky neurózy. Uvnitř ale je trápení, které, jak se zdá, nemá konce. Je to vleklá bolest od probuzení k usínání a před tím usínáním se jen modlíš za zázrak, aby zítra bylo konečně něco jinak, ale nebude. Na chvíli to přestane, když se něčím fakt dlouho zabýváš, proto jsem se zažíral do knih matematiky, ty se nečtou tak rychle a když něco pochopíš, udělá ti to radost. Ale takhle to nejde pořád, jednou se přepracuješ, zvedneš hlavu od knih a bum, je to tu zas, není divu, že jsem pak byl v barech pečený vařený. Jediným únikem od tohoto vleklého hororu bylo delirium. Šťastnější jsem se cítil jen v momentě, kdy jsem byl opilý. Když teď nad tím přemýšlím, možná to má svůj důvod.

Kde se ta neuróza ale vzala? Když už mi nikdo nedokázal pomoci, měl jsem pocit, že si klidně vezmu skalpel a rozřežu se, jen abych na to konečně přišel a skončilo to. Kvůli té kýžené odpovědi, kterou neznám a která mi brání v klidu jít spát. A to jsem taky udělal, akorát v tom duševním smyslu, rozebral jsem všechno na ty nejtitěrnější kousíčky bez ohledu na nějakou důstojnost či co. Došla trpělivost. Buď smrt, nebo tohle. Jakmile jsem skončil se studiem astrofyziky a byl jsem z něho otrávený, protože škola mi z toho udělala nechutně hořký žaludeční čaj, zbyl jsem jenom já a moje otrávená duše nevím čím. A čas, nalezl jsem se v bezedné propasti času - a co teď? Pamatuji si živě jeden moment, kdy jsem si řekl - co když něco nevidím? Co když mi něco v mé hlavě zakrývá výhled na zemi nepoznanou, blahodárnou. Jestli mám něco vidět, musím zlepšit své vnímání. Inspirací jsi mi byla ty, jeden známý mi řekl, že ženy mají rády vnímavé duše a to něco ve mě probudilo, snad intuice mi řekla, že to je právě ten směr, kudy mám zkusit jít. Že ženská stránka je něco, co by mi mohlo pomoci. Bylo o v době, kdy jsem již čirou náhodou narazil na Zelandovy knihy, jako mezi prvníma, to snad byl ten malý zázrak, za který jsem neskutečně vděčný. Pak jsem se díval trochu i na psychiatra Junga, kapacitu, která docela zajímavě definovala pojem neurózy.

Je to něco jako ostrá, nepříjemná drátěná košile, do které je spoutaná osobnost. Je to autoterapie mozku, brání se vůči rozpadu osobnosti, aniž bych si to uvědomoval, zachránila mě. Jung říkal "Chvála Bohu že ses rozhodl býti neurotickým". Je to obrana psychiky vůči cizímu vlivu, jakmile jsem si toto o tom vlivu přečetl, už jsem začal tušit, odkud vítr vane. Byl jsem rozhodnutý dát vše, čemu jsem doposud věřil, do nelítostné karantény neplatnosti. Zeland psal, že pomoc druhým a to včetně i té pomoci, která jde až takřka na hranici sebeobětování, je ten největší blud, který se roznesl a trýzní nás. Tady jsem se zarazil, byl jsem křesťan. Uvědomil jsem si, že to je v rozporu s tím, v co věřím, a ocitl jsem se v bodě, který byl průlomový, blízkost smrti mě přiměla pustit se něčeho, co jsem držel jako klíště. Něčeho, co jsem oddaně bránil navzdory všemu, protože jsem věřil, že člověk žije primárně ve stavu ohrožení, že svět se zlý, a správného člověka bude vždy stíhat nespravedlnost, ale to nevadí, po smrti se ti Kristus odmění. Tahle podivná ideologie přímo vede ke smrti, nabádá ho, aby příliš nehleděl sám na sebe a vlezl do jakékoliv bolestné situace jen pod nějakou podivnou záminkou pomoci. Jsi nic, pokud nepodřídíš celé své jednání pro potřeby druhých, egoistická nula co přijde do pekla (na peklo jsem ale nikdy nevěřil). Tato idea ale neřeší vnitřek člověka, jen se ho snaží uchlácholit nějakou posmrtnou iluzí, pro kterou nejsou žádné podklady, jen dogma kterému máš věřit, v tom Zeland byl ale jiný a proto jsem mu asi dal zelenou.

Trápit se špatným světem, dávat všude ruku do ohně a pak se v modlitbě litovat a prosit o úlevu, to znamená jediné - pomalý rozpad osobnosti a čím více tyto vlivy jsou silné, tím je ta drátěná košile těsnější. Bůh se snaží dávat na jevo: "Tak s tím něco dělej!", ale ne, pořád člověk jede to svoje, vlastní osoba je pro něj podřadná, hodná záhuby ve prospěch kolektivu. Jsem vážně vděčný za to, že jsem z toho koloběhu života, toho školního a podobně, vypadl, protože najednou jsem mohl vidět to své zubožené ego. Čím více ho člověk přehlíží, tím výraznější je, přímo řve! No a pak to má své následky ve vztazích pochopitelně. Alkohol mi dovolil po krátkou chvíli vypnout rozum, ale neuvědomoval jsem si, že to právě on mě oprostil od toho hloupého rozumu a vypnul ty programy, které mě přiváděly do hrobu. Nevěřil jsem, že to kdy řeknu, ale díky Bohu za drogy a alkohol! Postupně jsem ho ale začal utlumovat, protože ty programy jsem začal likvidovat a už mě k tomu tedy netlačily.

Zeland mě přivedl k tomu, abych o světě říkal, že je krásný a dal průchod svým nejbohatším představám - představ si co chceš, jen si řekni a vezmi si to! Bylo to pro mě trochu barbarské, ale bylo pro mě fascinující, když mi někdo přímo říkal no problemo - můžeš! Chtělo to velkou odvahu říci o svém světě to, co mě napadne, bez ohledu na to, co vidím před sebou (taky s tím přišla veliká úleva, na ten pocit se nezapomíná). Jednou jsem si tedy formuloval větu, které jsem se začal držet "Nedívej se na svět takový, jaký je, ale na takový, jaký ho chceš mít". Díky tomu postupně zmizely ty bludy, ve kterých jsem si myslel, že žijeme jen v utrpení. Pak jsem se podíval i na historii a spoustu dalších věcí a uvědomil jsem si, že strašně mnoho věcí se změnilo k lepšímu, naděje tu je, jen ji vidět a o to se snažím do teď - vidět to dobré a nechat to mnou prostoupit. Dříve, když jsem viděl lidi, jak se láskyplně loučili, viděl jsem za tím intriky, nechtěl jsem tomu věřit, musel jsem v sobě něco přepnout, trochu se přemoci a vidět v tom dobré věci. Svět může být krásný, plný listové zeleně, prostoupený sluncem a upřímnými city, když to dovolíš. A ještě, když se k tomu přidáš a začneš sama tvořit krásné.

Náboženství (nejen ono) ti říká, že se máš rozdat a když to neděláš, tak jsi špatná a chrlí na tebe ty svoje pravidla, podle kterých se tě snaží usvědčit. Je to manipulace skrze komplex viny, nakonec tě řídí něco jiného, než tvoje ego a tady by měla správně nastoupit na řadu neuróza, která člověka trápí, snaží se mu ale říct, aby se zastavil a popřemýšlel nad tím (navíc, pokud se svěříš, že jsi z tohoto stylu nešťastná, tak se dozvíš, že to naplňuješ špatně a jsi neschopná, tak se snaž víc). Bacha, tohle není Bůh, tohle je rouhání! Pokud chci věřit, tak chci věřit v naději a krásný svět, to je víra, která má skutečně cenu a která mění mnohé. To krásné vychází z nás, a nevychází, když plýtváme životem kvůli lidem, kteří jen svou vlastní vinou žerou a žerou tvoji energii donekonečna, tak to krásné z tebe vycházet nemůže a přichází právě něco takového, jako neuróza, která nám dává najevo, že neplníme svůj účel - tvořit krásné. Jsme s Bohem, když tvoříme krásné, když se snažíme umožnit si, tvořit krásné.

Blízkost smrti nám může ukázat, že můžeme být sami pro sebe lepšími, jestli mě tam něco táhne, tak ať! Ona nám vždy vše srovná, láskyplně ti ukáže "Podívej, máš tu jen tento čas, o kterém bezpečně víš, je škoda ho promarnit splašeným strachem z mého příchodu, jsem všude a mohu přijít kdykoliv, tak hleď sama pro sebe být taková, jak si ve svých nejlíbeznějších představách přeješ, dopřej si to.". Nevěř nesmyslům, které ti to chtějí vzít...