Osobní zkušenost s neurózou

11. července 2017 v 12:02 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Tento článek je věnován mé nejdrahší současnosti, přála si, abych to zde publikoval, tak jsem se rozhodl věřit jejímu úsudku, na kterém to záleželo. Jedná se o můj osobní příběh, ve kterém jsem úspěšně "bojoval" s neurotickou poruchou:

Stojím před oknem a dívám se z něj pořád na jedno místo, civím na něj, jako bych vypustil duši, zrychluje se mi tep, cítím, jak srdce vydatněji pumpuje krev do mých žil, začínám se potit, protože cítím, že jsem zahnaný do kouta. Nemůžu ani nalevo a ani napravo, tak jen stojím a děsem týrám své tělo. Když procházím okolo lidí, kteří mi nejsou příliš příjemní, tak alespoň dlaní a prsty, s paží dole, při chůzi dělám takový podivný cukavý pohyb, jako bych si snad chtěl dokázat, že alespoň to můžu. To jsou, nebo mohou být navenek běžné příznaky neurózy. Uvnitř ale je trápení, které, jak se zdá, nemá konce. Je to vleklá bolest od probuzení k usínání a před tím usínáním se jen modlíš za zázrak, aby zítra bylo konečně něco jinak, ale nebude. Na chvíli to přestane, když se něčím fakt dlouho zabýváš, proto jsem se zažíral do knih matematiky, ty se nečtou tak rychle a když něco pochopíš, udělá ti to radost. Ale takhle to nejde pořád, jednou se přepracuješ, zvedneš hlavu od knih a bum, je to tu zas, není divu, že jsem pak byl v barech pečený vařený. Jediným únikem od tohoto vleklého hororu bylo delirium. Šťastnější jsem se cítil jen v momentě, kdy jsem byl opilý. Když teď nad tím přemýšlím, možná to má svůj důvod.

Kde se ta neuróza ale vzala? Když už mi nikdo nedokázal pomoci, měl jsem pocit, že si klidně vezmu skalpel a rozřežu se, jen abych na to konečně přišel a skončilo to. Kvůli té kýžené odpovědi, kterou neznám a která mi brání v klidu jít spát. A to jsem taky udělal, akorát v tom duševním smyslu, rozebral jsem všechno na ty nejtitěrnější kousíčky bez ohledu na nějakou důstojnost či co. Došla trpělivost. Buď smrt, nebo tohle. Jakmile jsem skončil se studiem astrofyziky a byl jsem z něho otrávený, protože škola mi z toho udělala nechutně hořký žaludeční čaj, zbyl jsem jenom já a moje otrávená duše nevím čím. A čas, nalezl jsem se v bezedné propasti času - a co teď? Pamatuji si živě jeden moment, kdy jsem si řekl - co když něco nevidím? Co když mi něco v mé hlavě zakrývá výhled na zemi nepoznanou, blahodárnou. Jestli mám něco vidět, musím zlepšit své vnímání. Inspirací jsi mi byla ty, jeden známý mi řekl, že ženy mají rády vnímavé duše a to něco ve mě probudilo, snad intuice mi řekla, že to je právě ten směr, kudy mám zkusit jít. Že ženská stránka je něco, co by mi mohlo pomoci. Bylo o v době, kdy jsem již čirou náhodou narazil na Zelandovy knihy, jako mezi prvníma, to snad byl ten malý zázrak, za který jsem neskutečně vděčný. Pak jsem se díval trochu i na psychiatra Junga, kapacitu, která docela zajímavě definovala pojem neurózy.

Je to něco jako ostrá, nepříjemná drátěná košile, do které je spoutaná osobnost. Je to autoterapie mozku, brání se vůči rozpadu osobnosti, aniž bych si to uvědomoval, zachránila mě. Jung říkal "Chvála Bohu že ses rozhodl býti neurotickým". Je to obrana psychiky vůči cizímu vlivu, jakmile jsem si toto o tom vlivu přečetl, už jsem začal tušit, odkud vítr vane. Byl jsem rozhodnutý dát vše, čemu jsem doposud věřil, do nelítostné karantény neplatnosti. Zeland psal, že pomoc druhým a to včetně i té pomoci, která jde až takřka na hranici sebeobětování, je ten největší blud, který se roznesl a trýzní nás. Tady jsem se zarazil, byl jsem křesťan. Uvědomil jsem si, že to je v rozporu s tím, v co věřím, a ocitl jsem se v bodě, který byl průlomový, blízkost smrti mě přiměla pustit se něčeho, co jsem držel jako klíště. Něčeho, co jsem oddaně bránil navzdory všemu, protože jsem věřil, že člověk žije primárně ve stavu ohrožení, že svět se zlý, a správného člověka bude vždy stíhat nespravedlnost, ale to nevadí, po smrti se ti Kristus odmění. Tahle podivná ideologie přímo vede ke smrti, nabádá ho, aby příliš nehleděl sám na sebe a vlezl do jakékoliv bolestné situace jen pod nějakou podivnou záminkou pomoci. Jsi nic, pokud nepodřídíš celé své jednání pro potřeby druhých, egoistická nula co přijde do pekla (na peklo jsem ale nikdy nevěřil). Tato idea ale neřeší vnitřek člověka, jen se ho snaží uchlácholit nějakou posmrtnou iluzí, pro kterou nejsou žádné podklady, jen dogma kterému máš věřit, v tom Zeland byl ale jiný a proto jsem mu asi dal zelenou.

Trápit se špatným světem, dávat všude ruku do ohně a pak se v modlitbě litovat a prosit o úlevu, to znamená jediné - pomalý rozpad osobnosti a čím více tyto vlivy jsou silné, tím je ta drátěná košile těsnější. Bůh se snaží dávat na jevo: "Tak s tím něco dělej!", ale ne, pořád člověk jede to svoje, vlastní osoba je pro něj podřadná, hodná záhuby ve prospěch kolektivu. Jsem vážně vděčný za to, že jsem z toho koloběhu života, toho školního a podobně, vypadl, protože najednou jsem mohl vidět to své zubožené ego. Čím více ho člověk přehlíží, tím výraznější je, přímo řve! No a pak to má své následky ve vztazích pochopitelně. Alkohol mi dovolil po krátkou chvíli vypnout rozum, ale neuvědomoval jsem si, že to právě on mě oprostil od toho hloupého rozumu a vypnul ty programy, které mě přiváděly do hrobu. Nevěřil jsem, že to kdy řeknu, ale díky Bohu za drogy a alkohol! Postupně jsem ho ale začal utlumovat, protože ty programy jsem začal likvidovat a už mě k tomu tedy netlačily.

Zeland mě přivedl k tomu, abych o světě říkal, že je krásný a dal průchod svým nejbohatším představám - představ si co chceš, jen si řekni a vezmi si to! Bylo to pro mě trochu barbarské, ale bylo pro mě fascinující, když mi někdo přímo říkal no problemo - můžeš! Chtělo to velkou odvahu říci o svém světě to, co mě napadne, bez ohledu na to, co vidím před sebou (taky s tím přišla veliká úleva, na ten pocit se nezapomíná). Jednou jsem si tedy formuloval větu, které jsem se začal držet "Nedívej se na svět takový, jaký je, ale na takový, jaký ho chceš mít". Díky tomu postupně zmizely ty bludy, ve kterých jsem si myslel, že žijeme jen v utrpení. Pak jsem se podíval i na historii a spoustu dalších věcí a uvědomil jsem si, že strašně mnoho věcí se změnilo k lepšímu, naděje tu je, jen ji vidět a o to se snažím do teď - vidět to dobré a nechat to mnou prostoupit. Dříve, když jsem viděl lidi, jak se láskyplně loučili, viděl jsem za tím intriky, nechtěl jsem tomu věřit, musel jsem v sobě něco přepnout, trochu se přemoci a vidět v tom dobré věci. Svět může být krásný, plný listové zeleně, prostoupený sluncem a upřímnými city, když to dovolíš. A ještě, když se k tomu přidáš a začneš sama tvořit krásné.

Náboženství (nejen ono) ti říká, že se máš rozdat a když to neděláš, tak jsi špatná a chrlí na tebe ty svoje pravidla, podle kterých se tě snaží usvědčit. Je to manipulace skrze komplex viny, nakonec tě řídí něco jiného, než tvoje ego a tady by měla správně nastoupit na řadu neuróza, která člověka trápí, snaží se mu ale říct, aby se zastavil a popřemýšlel nad tím (navíc, pokud se svěříš, že jsi z tohoto stylu nešťastná, tak se dozvíš, že to naplňuješ špatně a jsi neschopná, tak se snaž víc). Bacha, tohle není Bůh, tohle je rouhání! Pokud chci věřit, tak chci věřit v naději a krásný svět, to je víra, která má skutečně cenu a která mění mnohé. To krásné vychází z nás, a nevychází, když plýtváme životem kvůli lidem, kteří jen svou vlastní vinou žerou a žerou tvoji energii donekonečna, tak to krásné z tebe vycházet nemůže a přichází právě něco takového, jako neuróza, která nám dává najevo, že neplníme svůj účel - tvořit krásné. Jsme s Bohem, když tvoříme krásné, když se snažíme umožnit si, tvořit krásné.

Blízkost smrti nám může ukázat, že můžeme být sami pro sebe lepšími, jestli mě tam něco táhne, tak ať! Ona nám vždy vše srovná, láskyplně ti ukáže "Podívej, máš tu jen tento čas, o kterém bezpečně víš, je škoda ho promarnit splašeným strachem z mého příchodu, jsem všude a mohu přijít kdykoliv, tak hleď sama pro sebe být taková, jak si ve svých nejlíbeznějších představách přeješ, dopřej si to.". Nevěř nesmyslům, které ti to chtějí vzít...

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ana ana | Web | 11. července 2017 v 18:12 | Reagovat

Jsem ráda že ti ty knihy pomohly :-) .

2 Nicolaes Nicolaes | 11. července 2017 v 18:40 | Reagovat

[1]: to já ovšem také :) děkuji, snad pomůžou i dalším neurotikům :)

3 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 11. července 2017 v 23:20 | Reagovat

Já myslím, že nějakou lehčí formu neurotické poruchy mám taky. I když u mě je to spíš nějaká posttraumatická stresová porucha ale to je asi v podstatě hodně podobné.NA alkohol ani drogy jsem se nikdy nedala. Většinou se uklidňuju poslechem hudby, kreslením nebo hraním nějaké jednoduché počítačové hry. Často pomůže i četba. Prostě takové ty činnosti, při kterých člověk není tolik v kontaktu sám se sebou. Nevím, jestli je to dobře.
Ale loni jsem učinila pokrok. Kdysi jsem se ještě k tomu všemu hroutila z toho, že málo prší a že je such. A že když je sucho neporostou rostliny, uhynou zvířata a takové podobné věci. Víš jak je osvobozující si uvědomit, že příroda sama ví, co dělá a že já nejen,  že se o její pochody nemusím starat, ale dokonce do toho nemám právo mluvit. Od té doby ani to horko není tak hrozné. Tedy ne, že by bylo chladněji, ale člověk to počasí, ať je jakékoliv, prostě lépe snáší.

4 Nicolaes Nicolaes | 12. července 2017 v 7:35 | Reagovat

[3]: Pravda, neurotik má snahu věci okolo sebe kontrolovat a příroda může být jednou z těch věcí ..... Neuróz je více druhu, ale myslím, že hlavní rysy mají podobné. Co se týče drog, žádný heroin a podobně v tom nehledejte :D je to mírně nadnesené :-D ... číst a podobně, to jsem se snažil, to je tam spané, ale taky jsem psal, že to nejde vždycky, mě to nešlo, dostal jsem se do bodu, kdy jsem se cítil sevřený ve slepé uličce, tak jsem práskl do bot a šel na pivo .... ono ego přeci jen na sebe upozorní, ať už se snažíš sebe víc ho skrýt, .... nechápu lidi, co říkají, že se jim to nestane, třeba jo, ale nechápu to :-D

5 darkemperor darkemperor | E-mail | Web | 13. července 2017 v 16:14 | Reagovat

Zajímavý ilumináti tady. Deprese zdraví do Bohnic.

6 Nicolaes Nicolaes | 14. července 2017 v 11:42 | Reagovat

[5]: Stydím se za to, že jsem takový byl.

7 Míša :D Míša :D | 14. července 2017 v 12:36 | Reagovat

[6]: za to se stydět nemusíš :-P

8 Nicolaes Nicolaes | 14. července 2017 v 13:30 | Reagovat

[7]: Má nejdražší :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama