Povrchnost

16. července 2017 v 20:47 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Začíná to v momentě, kdy jdete ven z domu a zamknete točivým pohybem zámek od dveří a otočíte se ke světu čelem. Začnete vnímat každého, kdo se na vás dívá a dokonce podezřívat toho, kdo se na vás nedívá z toho, co že si to o vás nemyslí. Máme strach z toho, zda jsme v pořádku, normální, zda zapadáme.

Právě jsem vám popsal jeden z klasických příznaků komplexu méněcennosti, tento článek však nebude o něm, ale o povrchnosti. Když vyjde žena ven, má na sobě za dobu té procházky několikero párů očí, které ji proměřují proporce a užívají si slastně takovýto pohled. Je to jakási přirozenost v nás mužích a především neuvědomělost. Osobně, když jsem unavený a moje vůle má málo energie, k tomu sklouzávám také. Snad je to přežitek z dřívějších dávných dob, kdy se ženy nenamlouvaly, ale kradly jako věci.

Když to na sobě zpozoruji, tak si hned vybavím to, že ta žena vůbec v ten moment nevnímá, že je hezká, že na sobě zkrášlila to či ono, ale právě naopak, je tam určitá forma strachu právě z toho, jak ji jiní pozorují a jak pozorují. V mysli řeší své problémy a třeba prostě teď jde koupit jen mléko. Podívám se zkrátka na to, co prožívá ona, na pohled jejíma očima. V ten moment se zastydím, a z toho slastného snění se probudím.

Navíc je to neuctivé, vezměte si, kolik času žena stráví času se svými úpravami a kolik muž. Kolik rozhodnutí musí udělat před tím, než vyjde ven, jak se namalovat, co si obléct, jak nakombinovat oblečení, co sníst atd. Mám svůj naplánovaný ranní rituál, který vůbec neměním a přátelé, zdechl bych, kdyby to bylo jinak. Naše pozorování (zásah do svobodné vůle) ji pak musí ztěžovat tato rozhodování, což vede někdy k hodně náhlým a někdy i divokým změnám vzhledu. Už to není oblékání pro svou radost, již se chcete zavděčit okolí. Vytrácí se tu vlastní osobní složka. To teprve musí vysávat ženskou vůli! Kam se podělo mužství se ctí, které chrání ženství před ranami?

My se máme stále mnohému co naučit od ženské duše, je to nezbytné pro naše samotné přežití, na místo toho ženskou duši drásáme. Mě ženská duše velmi pomohla k respektu druhých a dávat spíše na city a intuice, než na sílu vlastního hloupého rozumu. Žena rodí a já se rovněž snažím na svém území plodit to, co mohu a co je prospěšné. Lenost spolu s tupým disrespektem dovoluje být takto povrchní k ženě. A je ostudou moderního "liberálního" světa, že stále existují, byť sebemenší, rozdíly mezi právy muže a ženy!

Může být však povrchnost být i pozitivní? Za to mě asi někteří proliskají, ale myslím, že ano. Jedna část intuitivních vjemů je položena na našich zkušenostech, a je ostřejší, čím více se danou věcí zabýváme. Jedno z prvních, co děláme již odmalička je to, že máme zkušenosti se sociálními kontakty ve svém okolí. Za život se takových zkušeností skutečně nakupí a všechny tyto informace náš vědomý rozum vyvolat a zpracovat neumí. Sochař - mistr ve svém umění, dokáže na první pohled rozeznat kopii uměleckého díla a to i když jde o kopii sebedokonalejší. On ale neví, jak to dělá, našeptává mu to intuitivní pocit. Nikdy se nesplete.

Na každém člověku jsou miliony a miliony prvků, které bychom mohly katalogizovat a říci si, co značí. Mozek je superpočítač, který všechna tato data do sebe souká, když člověka pozorujete. Vědomý rozum však zde hraje malou roli, nemá přístup ke zkušenostním datům, které potřebuje a i kdyby měl, nedokáže mezi nimi rozhodovat! Naše podvědomí ale nějakým způsobem ano, dává nám výsledky v podobě onoho intuitivního pocitu. Dá nám jasnou odpověď, jestli se nám člověk líbí, nebo ne, jestli se mu dá věřit a podobně, umí toho hodně, stačí se zeptat. Přiznám se, že na tuto intuici se spoléhám a měla vždycky pravdu.

Jediný problém tu je ten, že rozum dokáže intuici přehlušit, vidí nějaké pozlátko, které ho donutí překročit hranice, na které duše upozorňuje. Vzniká závislost, která intuitivní nápovědu dramaticky zkresluje. Dá se tomu předcházet rychlým rozhodováním, právě rozhodnost je to, co zapisuje osobnosti do historie. Jakmile člověk začne přemýšlet, nadělá si problémy.

Průšvih natává v momentě, kdy se této intuice vzdáváte ve prospěch jakéhosi pseudo-morálního pravidla, že člověka nelze soudit podle vzhledu, že vás Bůh nebude mít rád, když se takto chováte a podobně (obchází to vaše ego, nerespektuje ho to, hledáte pozlátko v iluzorním božím uznání vaši oběti). Nesoudíte člověka, jen posloucháte intuici, která vás chrání od špatných důsledků a ona není černobílá! Copak vám nikdy žádný tlouštík nepřipadal sympatický a zábavný?

Jestli intuici nevnímáte, běžte se ztratit někam na 14 dní do lesa, nebo někam - společenské vazby oslabí a opět zjistíte, co je vaše já. Když se vrátíte, budou vám někteří lidé připadat nudní, s některými nemá cenu se bavit a jiní vás odpuzují. Budete se divit, jak to, že jste to předtím neviděli. Naopak pocítíte, se kterým člověkem rozhodně má smysl se bavit, a že vás to bude naplňovat, to je teprve radost!

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 18. července 2017 v 22:55 | Reagovat

Což, nudní mi přijdou skoro všichni lidé okolo mě. Někteří mě i odpuzují. Prostě jsou děsiví už od pohledu. Ale je fakt, že kolikrát mi přišel člověk v pohodě a nakonec mě zklamal.
Ale vlastně poslední rok se v odhadování lidí zlepšuji. Já jsem si totiž všimla, že lidi, co nesnáší rádio Bonton (rádiová stanice, kde hrají převážně hudbu ze 70 a 80 let, sem tam, i nějakou novější českou píseň), jsou hrozní. Můžu z fleku říct, že poznám podle hudebního vkusu to, co je kdo za člověka. Já vím, že je to povrchnost největšího kalibru a že mě za tuhle větu všichni budou kamenovat, ale je to tak. Můžu z fleku říct, že poznám podle hudebního vkusu to, co je kdo za člověka. Protože určití lidé milují i nesnáší určitou hudbu. Že bych si na tom založila svůj osobní výzkum?
Tedy ono se to nedá paušaluzovat na 100 %. Mám i u zarytých posluchačů rádia Bonton zkušenosti i s tím, že dokáží být pěkní poděsové, ale hlavně srandisti a pohodáři, se kterými si člověk může normálně popovídat a zasmát.
Lidé, co poslouchají Evropu 2 nebo rádio Kiss, si libují v závisti, špehování druhých, vyvolávání konfliktů. Ale i mezi nimi se dají najít lidé, se kterými můžu vyjít. Opravdu nic není najisto, ale už dopředu vím, na koho si dát pozor.
A já myslela, že práce ve fabrice mě nemůže posunout dál a nemůže mě nic naučit. Ne, tam je to panoptikum charakterů. Podobně jako základní škola.
Akorát je fakt, že na základce se formoval teprve můj vlastní charakter, a tak jsem nemohla tak do důsledku analyzovat ostatní. A taky jsem neměla podle čeho.
Takže pokud mám aplikovat svou teorii na sobě, tak já poslouchám ruský i jinými slovanskými jazyky zpívaný, severský a německý folk metal a folk. Jsou tam kytary a bicí, ale i flétny, housle, dudy a jiné podobné nástroje. Což svědčí o drsné a odolné, ale i velmi citlivé složce duše. A obě tyto složky mají své místo a jsou v jakési harmonii. Potom s podobnou, ale mírnější razancí si pouštím heavy metal. Tato odnož metalu je velmi enerdická. Jsem energická i já? Je fakt, že některé činnosti jsem opravdu dělat energicky. I navzdory tomu, že jsem spíš ploužící se lempl. I když záleží hlavně na tom, jak mě co baví a jak se zrovna cítím. Ještě více se však vyžívám v metalových a rockových baladách. Ty zase uspokojují mou plačtivou stránku. Takže kam nemůže folk metal, vrazím tak nějaké pomalejší věci od kapely Skorpions.
Nesmím taky zapomenout na power metal. Což je taková harmoničtějšeí, melodičtější fantasy verze heavy metalu, akorát tam k tomu všemu mají ještě klávesy. Ten je podle mě velmi romantický a svobodomyslný.
Jindy zase pouslouchám gothic rock. Nejlepší je český a polský. To zase dokazuje jakési sklony k depresivním náladám, že mám na duši nějakou ránu, co se nezaceluje, což právě tím gothic rockem jaksi uvolňuji. Ale nesmí to s tímto hudebním stylem přehnat. Nevím. Možná jen potřebuji odpustit spolužákům ze základky jejich psychickou šikanu. No, aspoň už se nerozčílím vždycky, když si na ně vzpomenu. Proto už taky cíleně nevyhledávám black metal.
Mám docela ráda i Hanu Zagorovou, Ilonu Czákovou, Ivetu Bartošovu, české country, Martu Kubišovou, Karla Kryla, Nohavicu apod... To podle mě zase znamená, že jsem celkem kliďas, trochu romantik, pohodář.
A ne, nechci zavrhovat dnešní pop. Všechno nepovažuju za neposlouchatelné. Třeba si pouštím Aqua. Což je taskupina, co má píseň Barbie girl. Taky mám ráda tu ruskou píseň Kanikuly. Což se shoduje s mou mírnou infantilností.
Co se týče lidí, co poslouchají mainstreamovou hudbu vydanou mezi rokem 2015 a dneškem, tak možná jsem to i přehnala, že jsou tak špatní. Vlastně jsou tak jiní, než já, že jim ani pořádně nerozumím a oni nerozumí mě. A ona třeba hudba od kapely One direction zní tek nejak disharmonicky, ty trhavé tóny přece musí působit podprahový stres, ne? No, gothic rock zase působí těžké znepokojení.
No vidíš, a to jsem až dosud brala v potaz jen hudbu. Co teprv texty.
Taky si myslím, že také hodně znamená to, jaké písně je člověk ochoten poslouchat na veřejnosti a které si pouští jen potichu pod rouškou té nejtmavší noci. Tedy jaké části své povahy člověk tají a které se nebojí ukázat. V tom případě jsem obrovský tajnůstkář, který se nebojí ukázat jen svou pohodářskou stránku a to ještě ne před každým.
To znamená, že ostatní lidi vůbec nemůžu hodnotit podle toho, co poslouchají. Protože ve skutečnosti nevím, co poslouchají doma. A kdo ví. Třeba jen předstírají, že se jim líbí hity z Evropy 2 líbí. Jestli to tak je, tak je to divné.
No, snad ti nevadí, že jsem se tak rozvášnila, co se týče mých zběsilých úvah. Vlastně ani nevím, jestli to ještě vůbec souvisí s článkem.

2 Nicolaes Nicolaes | 19. července 2017 v 9:20 | Reagovat

[1]: Zajímavý příspěvek, no, trochu s tím koketuji taky, nemám to rozčleněné podle rádií, ale čistě žánru :-D . Hudba mi hodně říká, jestli v člověku vězí nějaká emocionální nevyrovnanost. Ano, generalizovat se to nedá. Co se týče hudby u mě, vůbec už nedokáži říct, co je mým hlavním proudem. Mám rád AC/DC, klasickou hudbu, poslouchám především filmové soundtracky. Vím, že dlouhodobě mi neprospívá žádný extrém, na to si dávám pozor :-) . Vůbec mě nezajímá co frčí, poslouchám, na co mám náladu a na co narazím. Hledám takovou, která se hodí k vizualizaci mých představ o mém klidném, radostném životě. Kdysi jsem měl v oblibě hodně Davida Garretta, ale jak jsem se zase o něco uklidnil a uviděl svět vyspělejšíma očima, tak mám rád hudbu, která je dělaná především přirozenými akustickými nástroji. Myslím, že když člověk duševně vyspívá, dramaticky se mění hudební vkus k tomu klidnějšímu, u čeho se cítí láskyplněji. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama