Srpen 2017

Poslední třešeň

Včera v 11:02 | Mikoláš Chromík |  O životě
Chci se s vámi podělit o jednu věc, která mě v nedávné době tížila, týká se, v minulých článcích zmiňované, chaotické reality. Vědomí skutečnosti, že realita je chaotická a neustále se mění, bylo potlačováno různými autoritami, idealisty dřívějška. Bůh je věčný, láska je věčná, je jediná a je věčná, to vše jsou jen idealizované představy a se skutečností to nemá nic společného. Vědomí moderního člověka to zdeformovalo natolik, že když o něčem říkáme, že to "je", tak nevědomě se o tom bavíme, jako o něčem věčném. Slovo "je", pro nás má význam věčnosti.

Věčnost je mylná představa, kterou se snažíme naplnit. Když se cokoliv v přírodě snažíte znásilňovat do tohoto rámce věčnosti, začne se to chovat přesně proti směru vašeho úmyslu. Příroda se totiž nechce nechat popsat, to je její hlavní zákon, vše v ní chce být svobodné, chaotické, nic si v ní nepřeje být spoutáno do vámi přidělené formy na věčnost. Lidé by si přáli možná předvídatelný svět jistot, plný klidu, ve skutečnosti této představě otročí.

Tato idealizace se nám tak vryla do podvědomí, že nám to znemožňuje mít kvalitní vztahy s dobrými lidmi, co s člověkem nemanipuluji, a nezakládají si vztah na nějaké závislosti. Když se nám někdo zalíbí, a vypadá to opětovaně, tak my hlupáci, tropíme jednu nanejvýše debilní věc - začneme si představovat, jak bude vypadat život s takovým super člověkem. Třeba je super, třeba dokonale pokrývá vaše nedostatky a vy jeho, ale tahle idealizace věčné lásky všechno mrší! To se netýká jen lásky, i významu všech věcí, my nevidíme skutečnost, ale to, co nám autority idealizovaly a já usilovně hledám tyto lži, které jsou v rozporu se skutečností, abych byl svobodnější, aby přestaly ovládat mé jednání. Vemte si, že i takovou smrt se snažíme obelstít idealistickými představami! Křesťan dostane po smrti život věčný, geniální vědec nebude nikdy zapomenut v titulcích novin a státník, obětující svůj život pro "vyšší" morální blaho bude žít nadále v sochách, které mu budou po smrti vytesány….. Vše to jsou klamy, které nás mají donutit vzdát se svého zdravého a krásně prožitého života, TOHOTO ŽIVOTA, toho jediného, o kterém bezpečně víme, při honbě za věčností.

Rád bych se ale vrátil k lásce mezi partnery. Jak jsem již psal v článku "Metafyzika vztahů", láska je dar okamžiku, a žádný dar si nelze vynutit - tento dar vzniká a zaniká, neměli bychom proto od tohoto daru očekávat něco více. Pořád se vám v hlavě bije ono naučené "láska je věčná", že? Zapřemýšlel jsem se dlouze nad tím, jestli to tak má prostě být, že se lidé potkají, pomilují se a pak zase jdou svou svobodnou cestou. To by chaotické povaze reality i odpovídalo, ale něco tu stejně nehraje. Člověk by asi neměl být většinu času jen sám, šprajcne se mi třešeň v hltanu, a kdo mi pak dá ránu do zad, abych se neudusil? Taková vize je prostě smutná a tu nechci.

Musí tu být něco, mezi oním věčným idylickým manželstvím, a tím co přestavuje čirý chaos - lhostejný požitek a pak nic. Hmmm, naštěstí, na to již vlastně dááávno znám odpověď. Odpověď je transurfing - ovlivňování reality myšlenkovým procítěným obrazem. Transurfing totiž vytváří něco jako modifikovaný chaos inteligencí, vypadá pořád jako chaos, ale díky inteligenci již má svůj skrytý vnitřní řád. Obávám se, že se nedá ale popsat. Díky němu ale můžete ovlivňovat počet událostí pozitivních a negativních, můžeme tak jejich vzájemnou početnost zvrátit. Nepříjemné se pořád bude objevovat, náš respekt vůči chaosu tkví v tom, že nebudete na nepříjemné reagovat, nebo vůbec nedáte příležitost k nepříjemnostem svým vlastním vědomým jednáním.

Když totiž milujeme, tak bychom neměli chtít vlastnit, chceme vlastnit kvůli idealizacím! Ne láska, ale právě idealizace dělá na partnera nároky. Je to naše touha spoutat něco ve jménu našeho ideálu, formy na věčnost. Vůbec si neuvědomujeme, že to děláme. Pro nás takové přehnané představy o lásce nejsou vůbec špatné, nu, máme prostě totálně zdeformované vidění skutečného světa zdravých vztahů. Pak stačí sebemenší náznak nesouhlasu s vaší idealizací, a ten se objeví, a propadáme vnitřně dramatickým zjištěním, popisům, tohoto nesouladu, popisům, nesoucích negativní citový kontext (Proč se mi to zase sere? Proč to nikdy nemůže vyjít?! A podobně). V souvislosti s koncem předchozího odstavce, jsme svým nedbalým jednáním vlastně vyměnili myšlenkový obraz, který začíná transurfovat méně příjemné nad více příjemné.

Od skutečné lásky si nemůžeme žádat nároky, činíme-li ve smyslu toho, že něco očekáváme, a nedokážeme to jinak, tak raději nedělejme nic, to je nejmoudřejší. Tím ten správný pozitivní myšlenkový obraz zůstává neporušený a neznám mocnější věci, než čistého myšlenkového obrazu. Tím by ten chladný chaos bez jakékoliv návaznosti byl vyřešen. To čeho se vzdáváme, to získáváme.

Mimochodem, teď nějakou dobu asi nebudu psát :) , protože mám rozepsanou knihu, jo dal jsem se do toho :-D .... jestli bude vydaná, to nevím, ale tvorbou se musí začít ...

O pravdě

5. srpna 2017 v 11:54 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti
Již jsem o povaze pravdy psal, ale rozhodl jsem se, že o ní napíši z hlediska jejích důsledků.

Pravda v naší přírodě, jejiž součástí jsme, má docela jinou povahu, než jak se nám na první pohled může zdát. Autority nám vštěpily o pravdě představu, že se jedná o pravidlo, které fungují plošně napříč společností, pro všechny a vše stejně. To má nevyhnutelně za následek nevraživost vůči lidem, kteří z jakéhokoliv důvodu takovou pravdu nedodržují a třeba ani dodržovat nemohou. Prostředkem k vynucování takové pravdy je šikana v různých podobách a to i takových, kdy se to šikanou nenazývá a vybírají pro to legálnější označení. Jako třeba vymáhání platnosti zákona.

Nemluvě o tom, že davové honby zajedinou "opravdovou" pravdou způsobily ty největší a nejbrutálnější krveprolití v naší historii.

Dalším závažným důsledkem takové objektivní generální pravdy je vynucené sebeobjetování, objetování se pro druhé na úkor zájmů toho, kdo má pomáhat. Jedná se o klam, který jednotlivci brání mít skutečnou zodpovědnost sama za sebe. Pomáhajícího to jednoduše vyžírá zevnitř, čím více pomáhá, tím více sám sebe přesvědčuje o beznadějnosti života ve svém světě. Člověku, který si totiž není ochoten pomoci sám sobě, skutečně pomoci nedokážeme do toho koneného stavu, kdy už pomoci nepotřebuje.

Druhému lze pomoci pouze v případě, kdy je navázán smysluplný vztah, kdy druhý se spíše inspiruje od toho člověka, co je v pořádku. Je si tedy vědom vlastní zodpovědnosti, že se musí naučit řešit problémy sám.

Není-li si toho vědom, pak se stává závislým na svém okolí. Což vede ke ztrátě svobody. Podle autorit je dodržování objektivní pravdy zárukou svobody a tady vidíte, že je to klam. Je to jen cesta, jak oslabit zodpovědnost člověka tak, aby se stal závislý na příkazech autorit. Pomáhající se beznadějně přesvědčí, že autority mají pravdu, že bez dodržování stanovených pravidel by celý systém zkolaboval a ti co pomoc bezvděčně a nedůvtipně pobírají, přijímají iluzi své neschopnosti a stávájí se jednoduše, na řízeném systému autoritami, závislí a tedy nesvobodní.

Naštěstí je skutečná pravda trochu jiná a je přirozenou vlastností našeho světa, nenechá se žádnými způsoby potlačit. Ať už jsou autority sebemocnější. Ona pravda totiž není objektivní, ale subjektivní. Naučil jsem se hledat svou pravdu tam, kde by ji nikoho hledat nenapadlo, a to v sobě.

Lidské společenství se podobá bublinám a každou z těchto bublin řídí prohnaní jedinci - skupina autorit. Potřebují, aby je "lidské jednotky" uvnitř bublin bezvýhradně poslouchaly a podařilo se jim něco velkého, strašného, na co dodnes bolestivě doplácíme.

Podařilo se jim změnit emocionální kontext slov, názvů filozofických soustav, které pečují o osobní svobodu jednotlivce a vybízejí ho k vlastní kreativí činnosti.

Názvy, které jsem prozatím objevil, které byly takto zmanipulovány, jsou individualismus, liberalismus (z Angl. a USA 19. stol.), kapitalismus, volná soutěž, fanatismus a egoismus. Dnes již mezi tyto pojmy můžeme zařadit i demokracii. Věřím, že v naprosté většině z vás tyto názvy vyvolali negativní pocit. To autority provedly záměrně!!! Všechno to jsou totiž ideje, které nám mohou napomoci se osvobodit od vlivu bubliny skrze uvědomění si sebe sama (sami se přesvědčete a něco si o nich pročtěte).

City nás totiž ovládají, to si ty potvory uvědomili a zneužili toho. Máme se studiu těchto idejí vyhnout, rovnou je hned zavrhovat, aniž bychom o nich skutečně něco věděli. Byli jsme podvedeni. Poznali jsme zlé a na dobré jsme zapoměli.

Nicmně příroda nikoliv, my zapomínáme, ona ne, svoboda je jejím skutečným zákonem. Vždycky se najdou jednotlivci, jako já, kterým něco na celkovém stavu věcí nehraje. Dokonce i když se necháme nevědomky spoutat, tak nás začne tlačit nějaká, duševní choroba například, a trápí nás tak moc a tak dlouho, dokud na tento podvod nepříjdeme. Jakmile se nám to vyjasní, tak do nás příjde druhý dech života a nemoc zmizí. Skutečně, svoboda je vlastností přírody a když víte, že její síly stojí za vámi, tak nám to dává vítr do plachet, abychom mohli skutečně stát za skutečnou morální pravdou, že skutečnou morálnou je zkoumat svět vlastníma očima, mít svůj vlastní názor a zároveň plně respektovat názory druhých.

Vím, že nám individualistům síla přírody pomáhá v našem jednání. Nikdy předtím jsem totiž okolo sebe neviděl tolik lidí, co si tyto skutečnosti uvědomují a začínají si uvědomovat.

Dokonce se již rodí i děti, s přirozeným vzdorem vůči autoritám. Můžeme si oprávněně dovolit mít naději. Mám víru, která mi dovoluje tančit v řetězech a být ve svém prostém člověčím já svobodným.

Metafyzika vztahů

2. srpna 2017 v 16:47 | Mikoláš Chromík |  O životě
Tento článek navazuje na poznatky z předešlého článku s názvem "Láska a svět". Momentálně jsem se začal věnovat přímo vztahům, protože je to mé nejslabší místo, na kterém jsem se rozhodl zapracovat. Tuším, že to je poslední věc, kterou musím dokončit mou postneurotickou revoluci osobnosti. Začneme pojmem autority.

Autority, těmi se to okolo nás jen hemží, jsou všude. Vychovatelé, kazatelé, učitelé, lékaři, úředníci, politikové a zapšklí starci s patentem na pravdu. Všechny je souhrně nazvěme vychovateli. Mají jedno společné, nemají vlastní názor, svědomí, které by je nutilo tento názor zušlechťovat. Prosím, neříkám, že všichni jsou takoví. Jejich "pravdy" dokazují na základě velikosti přízně od ostatních hlupáků, kteří jim uvěří. Nechceš-li se poddat, musíme tě vychovat! Což není nic jiného než programování našeho podvědomí hrozbami trestu, strachem tak, abyste vy zavrhli své postoje a zařadili se tak, jak to od vás očekávají.

Dávej pozor! Seď rovně! Pozor, toto způsobuje rakovinu, infarkt .... Nejezdě te tam, hrozí nebezpečí ohrožující život. Chovej se slušně! Nevykládej nesmysly! Nechoď pozdě! Nedělej to, to je hřích! Mohli bychom pokračovat do nekonečna, podobnými příkazy jsme tak obklopeni, že už si toho ani neuvědomujeme. Je tu jeden podstatný rys, většinu takových příkazů nelze splnit a to úmyslně. Všimněte si, že nepodávají návody, či metody, jak je splnit. Ty budeš opakovaně selhávat a oni ti to budou opakovaně opakovat, aby v tobě vzbudili pocit viny a to je ono. Zdají se být dokonalým zlatým kotoučem na nebi bez poskvrny a hlupák, který této falši uvěří, se na nich stává závislý. Příjdeš si pro radu a oni ti řeknou jen bezvýznamné "No tak musíš toto a toto", které opět nedokážeš splnit. Tak tě udržují tam, kde tě chtějí mít. Přijal jsi iluzi neschopnosti. Kdyby začali podávat metody, jejich autorita by se rozpadla, stal by ses samočinně výkonným jedincem, který žádnou autoritu nad sebou již nepotřebuje. Z vychovatele by se nevyhnutelně musel stát partner.

Autority se snaží převzít zodpovědnost jedinců na sebe, to však ale neznamená, že jsou schopní být zodpovědní sami za sebe a k sobě. Se zodpovědností se váže osobní svoboda. Berou-li zodpovědnost, berou si i tvoji svobodu. To je archaismus, hiearchický způsob existence společnosti, kde uvědomělosti jedince není třeba, ba dokonce je nežádoucí! Uvědomělý člověk se nenechá zařadit, zotročit a ovládat. Přeje si být svobodný a šťastný. Odtud plyne skutečný význam a smysl vztahů, dobrých vztahů.

Výsledkem předešlého článku "Láska a svět" je poznání, že v životě má smysl jen to, co lze ovlivnit - tedy sama sebe, to jediné lze ovlivnit. Budete-li sahat na partnerovy postoje a diktovat mu, co má dělat, již se stavíte do drzé role autority. Partnerský vztah se začne pomalu, ale jistě rozpadat. Proč? Protože začíná postrádat smysl. V partnerství si musí být každý vědom své vlastní zodpovědnosti a musí ji sám pro sebe vlastnit a ne vlastnit zodpovědnost druhého. Snažíte-li se převzít zodpovědnost za partnera, pomáhat mu, aniž by se snažil sám postavit na nohy, vzniká vztah závislosti, ne vztah partnerský. Nakonec to někoho zničí, objeví se nadbytečný potenciál, který plyne ze starosti. Partnerství nemůže přinášet starost (alespoň ne věčně, prdnou vám nervy), ale radost oběma stranám, smyslem takového vztahu je řešení společného problému - jak být šťastnější a svobodnější. Štěstí a svoboda se stává automaticky obecným cílem a smyslem jedince, jakmile se stane samostatně uvědomělým.

Vztahy mají smysl, pokud oběma stranám vztah napomáhá k tomuto cíli. Pokud napomáhá, automaticky se dostavuje pocit naplnění, který nám dovoluje, abychom byli za takový vztah rádi. Základní technikou, jak toho docílit, je zřejmě ta, že se více ptáte a zajímáte, než oznamujete a tedy diktujete. Vztah má smysl díky tomu, že se oba jedinci díky němu dokáží ovlivnit s cílem obohatit své já na cestě za svobodou a životní radostí. Když oba získávají ze vztahu více, než do něj investovali.

Proto není předpokladěm pro dobrý vztah rovnost, protože by se nedokázali zůčastněnci doplňovat. Nepotřebujete se dozvědět to, co již znáte. Naštěstí jsme povětšinou všichni jedineční a uvědomělí jsou tím tuplem jedineční. Vůbec nejdůležitější podmíkou, pro dobrý vztah je zušlechťování sama sebe. Milování sama sebe. Obětujete-li sama sebe ve prospěch "vztahu", pak ztrácíte výhodu, díky které má vztah smysl. V určitých schopnostech a vlastnostech se musíme navzájem převyšovat. Jinak ztrácíte pro partnera hodnotu. Veškerý potenciál pro jakékoliv partnerství se nachází se nachází přímo v tobě. Tebou to počíná i končí. Měl by ses starat o to, aby jsi byl uvnitř radostný, nemůžeš předávat a pomáhat k radosti, když sám šťastný nejsi. Nemůžeš ovlivnit vlastními silami druhé, aby se štěstí kolektivně objevilo. Měl by jsi sám rozjímat nad tím, co vlastně chceš.

Zde se dostáváme k soudu, posuzování druhých jednotlivců a skupin lidí. Soudy totiž vycházejí z toho, co nechceš a ne toho, co chceš. Soudíš-li, mění se tvá identita. Můžeme se to představit na jednoduchém příkladu, kdy se tento jev objevuje automaticky a okamžitě. Pokud víš, že soudy jsou špatné a dostaneš se do kontaktu s člověkem, který je tak trochu zapšklý, soudí, soudí každého, kdo okolo vás projde. To nám zachvíli začne lést na nervy a jakmile se od něj dostaneme dál, do jiné společnosti, vzpomeneme ho, a postěžujeme si ve stylu "Ten člověk pořád někoho soudí, to je prostě strašné....". Aniž byste si toho byli vědomi, dopustili jste se pokrytectví, sami jste se stali tím, co jste začali posuzovat - soudcem, změnila se vaše identita.

Funguje to i opačně, jsme li otrávení a v napětí, jsme ve stavu, který nechceme a soudíme - automaticky. Místo, abychom se věnovali svému šťěstí, debilně se snažíme ovlivňovat okolí, k našemu obrazu, svými ubohými silami. Nakonec se z nás stává to, co soudíme. Objevil jsem to sám na sobě. Je to zákeřné. Příliš jsem bojoval za svobodu, vyvyšoval liberální hodnoty 19. století (které se prosadily v Anglii a USA a po válečných letech zanikly) a odsuzoval, i když racionálně a podloženě, totalitní autoritářské systémy typu monarchie, diktatury, komunismu a socialismu. Jsem v podstatě vzbouřenec proti systému současnosti. Tímto procesem souzení se ze vzbouřenců za svobodu, opakovaně v historii stávali tím co odsuzovali - utlačovateli. Nejpatrnějším historickým příkladem jsou právě socialisté. Ti se objevili, aby svrhli vládu despotických aristokratů, tedy malé bohaté menšiny držící v rukou absolutní moc nad většinou, výsledkem bylo, že se sami stali despotickými aristokraty.

Sám jsem na sobě objevil rysy diktátorské, autoritářské povahy, avšak díky tomuto uvědomění příčny, jsem se začal léčit (sám samozřejmě). Již se nesnažím poučovat a přesvědčovat, nýbrž jen podávat doporučení, jejichž přijetí musí být co nejmaximálněji dobrovolné. Tímto jsem se definitivně vzdal možnosti aktivní angažovanosti v politice, protože politikové současnosti nejsou nic jiného, než násilníci, vychovatelé. Chceme-li změnit stát k tomu, aby stát tu byl jako služba pro nás a nikoliv my jako sluhové pro stát, musíme začít u sebe a to tím, že se staneme jako jednotlivci uvědomělí. Naše demokracie v současnosti nefunguje, protože většinové obyvatelstvo není uvědomělé (omlouvám se za soud), volíme ty, co nám berou vlastní zodpovědnost, kdy se jim to hodí a v momentě, kdy oni mají udělat zodpovědné rozhodnutí, svalují odpovědnost na nás (např. referendem). My ale nejsme ti vládcové, co mají sloužit, to oni. Nemohu změnit společnost vlastní silou, mohu jen pomoci těm, co se chtějí stát uvědomělými a to je ta správná cesta. Zbavit se vlastní touhy po autoritě, se kterou bych měl něco měnit, ale dopomoci druhým k uvědomění si své vlastní jedinečnosti a individuality, pokud chtějí, což je opět vztah, který má smysl. Nenucený, který může druhým navodit pocit radosti z poznání na cestě ke skutečné svobodě a štěstí, to by přeci mělo být společným cílem nás všech.

K tomu, aby partnerské vztahy mohly fungovat a pokud si přejete mít takový vztah, musíte se něčeho vzdát. Nacházíme se v neustálém napětí, když se snažíme zdokonalovat v čemkoliv, nebo pracovat na čemkoliv, napětí narůstá. Měli byste si najít čas na uvolnění, relaxaci. Potřebujete totiž energii na to, abyste se o partnera mohli zajímat. Musíte se vzdát snahy o zdokonalování čehokoliv v ten pravý čas, jinak to bude na škodu samotného sebezdokonalení. Každý den by měl být pro nás cyklem napětí a uvolnění. Když jsem v napětí, zahlcuji druhé svou drzostí, pořád něco podávám, aniž bych tušil, zda o to druhá strana má zájem. Měl jsem iluzi, že nedokáži být protivný i když jsem pod tlakem, nebo hodně unavený, spletl jsem se, jsem nepříjemný jiným způsobem, který jsem si neuvědomoval. Opět, každé partnerství začíná i končí v nás, nemáte-li se rádi, nemohou vás mít rádi druzí, uvolněte se! Nenamlouvej-te si, že jste stejně přes to všechno v pohodě. Jsme jen lidé.

Tímto špatným přístupem můžete vztah přivést do krize, pokud však v dostatečném předstihu přiznáte porážku, nic neztratíte, získáte čas na nalezení příčiny problému, který můžete následně vyřešit. Hra se hraje dál a pokud si z partnera uděláte, výše zmíněným přístupem, přítele, není ani třeba vyhrávat. Když děláte to, co máte rádi, vědomí soutěže mizí. Ale jakmile se oběvují autoritářské tendence, soutěž se objeví a chudák partner se po nějakou dobu snaží s vámi držet krok a začne upozorňovat na svůj význam. Vzdáte-li se však boje o svůj význam a nahradíte ho zájmem, začne vztah opět dávat smysl a vědomí významu každého z partnerů se stane konstatnou, o kterou není třeba usilovat. Všichni jsme výjimeční a nikdo nemá právo tvrdit opak, nikdo nám to nemůže vzít.

Na celém tomto článku můžete vidět, jak nám okolní společnost založená na autoritářském principu vryla pod kůži a do podvědomí autoritářské tendence. Zamýšlím se nad tím, že asi právě proto tu máme tak málo nefalešných návodů typu "Jak na vztahy?", všimněte si, že snad žádná z autorit nic neodhaluje o svém osobním životě, o podstatě lásky a sexuálním tématům se úplně vyhýbají. Pořád nás vydržují v napětí a o vztazích a sexu se stydíme otevřeně mluvit. Pak se nemáme divit, že vztahy nefungují a většina manželství se prostě rozpadne. Zvrácené náboženské a puritánské představy o vztazích a sexu nám pořád komplikují život. Je a bylo do toho neustále zasahováno - šlechtické právo první noci, křesťanství nám ukládá, že sex je možné mít jen za účelem potomka, vášnivá láska, která se skutečně jen darem okamžiku, je zakázána a dosud se za ni stydíme. Musíme být otevření, poznávat se a zajímat se.

Tak rádi bychom se dozvěděli, co je tajemství dobrých vztahů, ale je to promlčeno. Tady to tak nebude, já se podělím. I když, věřím tomu, že ty autority samy neumějí vést skutečně dobré vztahy, a pro mocenské zájmy se snaží o podporu jejich disfunkčnosti. Nezvladatelná agresivita u mužů, která by jinak byla u mužů díky přirozenému sexuálnímu životu v harmonii s láskou, vede k celospolečenským konfliktům. Mocenské zájmy autorit jdou přímo proti harmonickému způsobu života jednotlivce. Proti svobonému a radostnému světu bez násilí. Je zajímavé si uvědomit, že za tím vším pořád stojí ona zrádná iluze neschopnosti.

U mužů se vyskytuje ještě jeden zásadní neduh, dělají z žen své lovecké trofeje, přitom zapomínají, že to ony jsou těmi, co si vybírají své partnery. Muži mohou dělat jediné, nabízet své hodnoty, ale nevnucovat je, opět ten pošetilý boj o vlastní význam. Přijměme ho jako konstantu, kterou přece není nutné pořád bůh ví jak okázale prezentovat. Dělej co tě naplňuje, ovlivňuj jen sebe a čiň se sám spokojeným. Vzdáš se toho a získáš to. Pak i potřeba ukázat triumf zmizí.

Děkuji, že jsem se donutil k zájmu o tuto problematiku.