Srpen 2017

Ženské právo na depresi

27. srpna 2017 v 12:57 | Mikoláš Chromík |  O životě
My muži jsme někdy vůči ženě v postavení mega-ochránců, co si myslí, že dokážou vše vyřešit. Toto chování je ale výsledkem hrubého nepochopení. Pak to nakonec přeroste v postoj "Tak si dělej, co chceš, mě to už nezajímá! Stará zas prudí..., jdem na pivo!", to rozhodně taky není správné. Začíná to však tou touhou zasahovat (řešit), když se nad ženskou duší objevují mrákoty. Jediným řešením je tyto depresivní epizody respektovat, ale ne utíkat.

Je to žena a spolu s tím si musíme uvědomit spoustu věcí, které na povrchu vidět nelze. Biologicky je složitější než muži, je uzpůsobená k tomu, aby rodila život a to už je něco! Chemická složitost pochodů v jejich tělech přesahuje naše nejbujnější představy, věřím, že i proto jsou v mnoha ohledech psychicky vyspělejší, protože toto utáhnout sílou vůle je skutečné umění a před tím je třeba mít úctu. Je to žena, toto je žena, spousta lidí se do vztahů hrne jakoby povinností, ale přehlíží tato základní fakta. Je pak docela hloupé, když se muž chová tak, jako když ženu už nechce a jakoby ji chtěl změnit. Opakuji toto je žena. Muž by si měl být své volby vědom už na počátku.

Po celá tisíciletí bylo s ženami nakládáno, jako s něčím nižším, disrespekt. A i dnes musí ženy uhýbat dychtivým, povrchním náletům mužů. Mám s tím vlastní zkušenost, kdysi dávno jsem se omylem registroval na seznamce jako žena. Ani fotka tam nebyla a už muži psali a jak vytrvale, až s neurotickým úsilím. To jaké zhovadilosti jsou schopni ze sebe dostat, no prostě čuměl jsem a zastyděl jsem se za naše mužské plemeno.

Pak se musí rozhodovat o spoustě věcí a častěji než muži a též se snažit o seberealizaci, kde se ne vždy může dařit. To vše jsou věci, které ji berou energii vůle, s pomocí které právě řídí své jednání a projev pocitů, které jsou na rozdíl od mužů umocněné na druhou. Ale ani já nevím, co vše se v jejich hlavách děje, jen si to snažím představit.

Já jsem na jedné straně a ona na druhé a mezi námi z jedné strany neprůhledné a neprůstřelné sklo, které je tak dlouho neprůhledné z její strany, jak si sama bude přát. V tomto momentě nemůžete nic, spolu s temnými myšlenkami do jejího světa přicházejí těžké bouřkové mraky. Vaše naivita chce přenést trochu toho Slunce na vaši straně na její stranu, to ale nejde, brání si svoji depresi a bouřkové mraky se stahují k sobě ještě více a dokonce začínají přecházet na moji stranu. To je ten zásah, mé hloupé neuvědomělé snahy o řešení.

Temné myšlenky se objevují i u mě, stále více, čím více volám a řvu a biji na toto neprůstřelné sklo, ale na druhou stranu nic nepřechází. Nic tam není vyslyšeno a ani být nemůže. Objevuje se vztek a strach, naučil jsem se však jednu věc, že přesně v těchto momentech jsme náchylní k tomu, zapomínat na to vše, co již mezi námi bylo, to krásné, to, za co stálo ji poznat a znát. Lidé mají tendenci na to v těchto situacích zapomínat, tomu se už ale vyhýbám a tady to začne, probudím se. Uvědomím si, že mi moje mysl nalhává, že vidím věci špatně a nic není tak vážné, jak se mi vědomí snaží namluvit.

Víte, vy nemůžete udělat nic víc, než že jen zůstanete a budete dál malovat své obrazy a ona buď vedle začne na své plátno malovat taky, nebo ne, může se inspirovat, nemusí a o tom to celé je, to je celý recept. Toto bych asi nazval skutečným nefalšovaným sebevědomím muže, být v klidu a dále zkrášlovat svůj svět při víře, že ta druhá polovička se přidá a nepochybuje o tom, že se přidá. Zůstane pevný v tom, co dělá.

Není na tom co měnit, je to naše drzost si to myslet (zásah = zlo). Mít v mysli a v paměti již to dobré a vzdát se nedbalé touhy pořád něco řešit, to je podstatné.

To je skutečná síla a láska, vidět, jak se žena trápí a vědět, že nic dělat nesmím, ale věřit, že to zvládne, na znamení (samo pro sebe) této důvěry si dávám symbolicky ruce za záda. Dokážou to, jsou naučené a vybavené, jde zde ale třeba vzájemné důvěry. Je to těžké, ale jinak byste ji mohli ublížit.

Nechte ji být takovou, jaká je, vždyť právě proto jsme ji vůbec začali milovat. Všechno se mění a vaše postoje budou odměněny, nakonec světlo z vaší strany prosvítá na její polovinu, a ona se na vás podívá a usměje se. Je to, jakoby si vzpomněla také, musíme ji to ale umožnit. To kdy a jak si vzpomene, to nemáme žádnou šanci ovlivnit. Víte, ta stěna, do které jste předtím tak neurvale bušili, je stěna respektu, a může být stále silnější, má svůj význam. Musíme se naučit respektovat a pak se začnou dít i zázraky, stěny začnou padat a objeví se brány spojení. Bude fajn, když tam to světlo někde bude čekat.

Poznámka: Ne, že by to takto vždy muselo být, ale toto je můj hlavní model, který pod tím vždycky je. Vždy je třeba ke každé situaci přistupovat speciálně, pokud možno.


Můj blog je o ničem

26. srpna 2017 v 19:12 | Mikoláš Chromík |  O životě
Život je drama, vše se v něm mění, může většinou příznivě, ale občas se stane i něco, co nás nemusí příliš potěšit. Dneska ráno jsem se probudil a začal se chovat zase trochu jinak, tak, jak bych to tu úplně nepopisoval, že se nemá člověk chovat. Prostě neexistují 100%ní pravidla a mám pocit, že někdy milně ze svých článků takovéto "pravdy" dělám. Zkrátka a jednoduše každý den přicházím na to, že jsem včera asi mlel nesmysly, protože se zdá, že teď jsem na prahu poznání něčeho lepšího, co to předchozí popírá.

S tím se také v důsledku toho mění má osobnost. A to docela rapidně poslední dobou. Každé nové poznaní mi mění osobnost, nyní jsem takový uvolněnější a vtipnější, protože mé psaní a natáčení videí mi ukázalo, že vy čtenáři a diváci máte ze všeho nejraději přímo autentického ducha člověka a tak se snažím býti o to více sám sebou. Absolutně se již nebojím být za šaška, který někde v hloubi své podstaty jsem.

Život je podobný ostrovu, na kterém se snažíte nalézt střed, těžiště, abyste se tam mohli usídlit. Avšak tento střed se hledá strašně těžko, nejdříve musíte jít z extrémů do extrémů, když už jste na jednom břehu, musíte i na ten protější, abyste mohli skutečně usoudit, kde tento střed je. Připadá mi, že mé články mohou být právě takovým pohledem z jednoho konce břehu, že jsou výhledem na jednu stránku věci a pak se otáčím, vracím zpět a opět hledám tu nejschůdnější cestu.

Když má člověk problémy, tak to by právě měl hledat, v přítomném čase tu nejschůdnější cestu. Těžiště všech sil, do kterého když se postavíte, nemusíte v podstatě nic řešit. Někdy problém vypadá jako náhlé z ničeho nic vyčnívající útesy a do toho vám chvistá do očí vodu bouře a někdy to vypadá velmi prudce, ale vy se musíte držet a vydržet, stát pevně nohama na tom samém místě!!! Totiž i problém se mění a nakonec se při rozjasnění rozplyne v hřejivé sluneční záři.

Pomáhá analýza problému, toho, jak se změnil a co vlastně vedlo k tomuto stavu a z toho usoudíte na to těžiště, zkrátka když se zastavíte a uvidíte přítomnou skutečnost, budete najednou vědět co dělat. Kreativita je mocný nástroj, a pokud ho budete využívat, budete nepřekonatelní. Můj blog je plný určitých pohledů, které mají spíše jen člověka intuitivně navést na jinou, vlastní cestu, avšak ten podstatný zbytek práce je na vás lidi! Musíte být schopní sami důvtipně řešit situace a být spontánní.

Spontánní akce je prostě zvláštní, hraničí se šíleností, ale právě to je zajímavé, neobvyklé, toho si v"šímáme. A často to dané situaci přímo sedne na míru, i když to třeba nijak nesouhlasí tím, co již známe, s tím, co si již o světě myslíme, o tom, jak funguje. Proto je můj blog vlastně o ničem … (poz. 29. 8. 2017: V té době jsem si to neuvědomoval, ale nyní vím, že to je také důvod, proč nikdy nepříjdeme na to, co má být skutečným cílem, smyslem našeho života. Pořád se to totiž bude měnit, musíme se umět "přizpůsobit", uvolnit se a jít za to, co nás děsí, myslíme si, že zůstaneme pořád stejní, nezůstaneme, to je opět dohánění iluze věčnosti.)

Stále více mi připadá, že nic nevím, že pokud něco řeším, tak jsem stále zmatenější a tak mi nakonec dochází, že nemá smysl nic jiného, než sebou někde plácnout k řece a užívat si té nádhery okolo nás. Užívat si skutečného světa, skutečnosti. Víte, jakmile se naučíte vidět skutečnost, už je vám prostě všechno jedno, už se jen usmíváte a nepřete se s nikým. Protože vy víte, že byste se s lidmi hádali o neskutečných věcech a k čemu by vám to asi tak bylo? Lidé se přimo ženou za neskutečností, jako by právě neskutečnost měla být hlavním cílem jejich života. A proto nemá smysl nic jiného, než-li býti šaškem a s lidmi se radovat, bavit pro dobrý pocit. Všimněte si, že několik článků je věnováno iluzím. Odstraňovat kal z mých očí, to mě naplňovalo, a když jsem zase trochu oči pročistil slzami z lítosti nad tím - Jak to že jsem to předtím tuto krásu světa neviděl?! - tak jsem pocítil touhu to předat dál, vám.

Otázka: "Co když něco nevidím?!", byla tou nejdůležitější otázkou, která mě kdy napadla a která mne velmi, nesmírně posunula v cestě za poznáním osobní radosti a svobody. Výsledkem celých mých snah je tedy toto: "Vidět a porozumět", avšak to je věc dětem natolik vlastní a nic k tomu studovat nemuseli, nepotřebovali žádnou příručku. Problém je jen v tom, že výchovou a kulturou jsme postupně začali oči zavírat, klamat oněmi iluzemi. Je těžké vysvětlit člověku, že věří nesmyslům, které ho vedou k oběti života a radosti. Až smrt člověku ukazuje, že si života má užívat, problém je, že i tu smrt přehlížíme, nevidíme a nechceme vidět. Pak se může stát, že si to uvědomíme pozdě, já jsem však vděčný na to, že mě má dřívější duševní nemoc donutila se podívat přímo smrti do očí, aniž bych úplně ohrozil svůj život.

Vidět, rozumět a vědět, že se vše neustále mění, že to, jak danou věc hodnotíme dnes, nebude platit pro zítřek. Nic není stejně, význam všech věcí se mění, lidé se mění, věci se mění a jejich potřebnost také. Ale to se dá přidružit pod to "vidět". Vlastně celé je to jen o sleposti, jak prosté …

Slepota nám dovoluje zasahovat do veškerých dějů okolo nás při honbě za iluzí, ideály. Samotná obhajoba vlastních ideálů je nesmyslná, jde přímo proti radosti. Radosti, té se máme na lidech chytnout, ne toho, co mají v hlavě. A proto se nebojím role kašpara. Konečně jsem pochopil to arabské přísloví "Hoď svým srdcem a dožeň ho!". Radujte se! Nikdy nebudeme vědět dostatek, tak, abychom byli šťastní. Poznání nás určitým způsobem omezuje ve vidění skutečnosti, která je pokaždé jiná. Myslíme si, že teď už to máme, že víme jak na to, ale právě toto může způsobit to, že nám uniknou jiné dobré věci, či řešení problému, jen kvůli tomu, že jsme trvali na tom, že už "víme".


Já, svět a sex

24. srpna 2017 v 21:54 | Mikoláš Chromík |  O životě
Cítím se tak úplný. Když si člověk nechává své city pro sebe a nedává je na obdiv a nechává se jimi vnitřně prostoupit, pozná tu nejsilnější magii radostného života. Když podáváte své city ven, obvykle za to něco čekáte a vniká závislost, to již není radost, ale starost o investici.

Bránil jsem se vše povýšit na vztah, protože mi to přišlo moc jednoduché, ale případ za případem, stále jsem více přesvědčen, že vztahy jsou klíčové a že jsou vše. Vztah mám se světem a lidmi. Prostředkem, nebo nositelem vztahu je komunikace. A o tom vlastně asi je celé mé dosavadní snažení, objevit základní principy této komunikace. Je to neustálé přibližování se jeden k druhému.

Hledáme takové složitosti, přitom stačí jediné, být vděčný, mít rád a být zvědavý. Toho, čeho jsme se domáhali, toho se již domáhat nemusíme. Život na naší planetě přirozeně sám plodí život, nemusíme se snažit něco měnit, či řešit, nic nemůžeme udělat lépe, to naše domýšlivost nás nutká. Komunikace, není nic jiného, než cestou ke sblížení a průsečíkem sblížení je splynutí. Splynutí, to je cíl. Dokonalá harmonie těla i duše. Harmonie já a okolí, ale přichází skrze mě. Skrze to, že to pochopím. Otevřu oči a uvidím skutečnost. Jak bych mohl splynout s okolím, když nevidím skutečné okolí?

To vede k otázce, co je skutečné. Přeji si být stručný, není to lehké. Možná, cestou, jak vidět skutečnost, je mít své okolí rád. Vše v okolí považovat za hosty ve vašem životě, nezávisle na vašich naučených představách, výchovou a kulturou. Když jdete za hostem, vnímáte ho, vítáte ho, nesnažíte se ho jakkoliv ovlivnit, zajímáte se o něj, jste zvědaví. V žádném případě ho nebudete přerušovat v řeči, necháte ho, aby si užil vaši přítomnost. Pak teprve komunikace vede ke sblížení. Druhý člověk vás nebude milovat díky vašim sebemenším přičiněním za tímto cílem, ale začíná to v momentě, kdy navenek tento cíl popřete! Skutečnost uvidíte, když se zbavíte pocitu důležitosti, že to či ono je pro vás důležitější, než tamto. Není. Vše se nakonec chová stejně, to jen naše hloupá mysl z toho občas něco většího, důležitějšího.

Právě vděčnost nám pomáhá si uvědomit, že to co máme teď, je už tak perfektní. Dává nám to již teď vše k tomu, aby bylo možno být sám sebou. Víc není třeba. A čím sami sebe máte uvnitř bohatšího, tím spíše můžete své hosty napojit nektarem své radosti. O tom přeci má správná párty být, aby se tam všichni cítili radostně, a nakonec tam sami budou chtít zůstat co nejdéle. Tak komunikace přináší sblížení.

Když budete důvěřovat v sami sebe, ve své schopnosti, není třeba se snažit. Není třeba je ukazovat. Není třeba s nimi usilovat. Lidé jsou například posedlí sexem. Chtějí ho snad za každou cenu, věří, že je to uvolní a kdesi cosi. Uvědomil jsem si jednu věc, sex není prostředkem k uspokojení jen těla, ale je to cíl komunikace. Sex je totiž splynutí jednoho v druhém, orgasmus.

Když se řekne slovo sex, vidíme v tom něco jiného. Klam hříšnosti, který není skutečný. Představa, kterou jsme výchovou a společenskou psychózou získali o sexu, není popisem skutečnosti, toho, co sex skutečně představuje. Je to cíl komunikace, sbližování, není to čokoláda, nebo pivo. Sex stojí za vznikem života, jsem tu díky němu já i ty, proč bychom se měli za něco takového stydět? Tam, kde je krása, tam se věci přibližují a tam je i sex, nevnímáš-li sex, nevidíš celou krásu, nevidíš celou podstatu a kvintesenci života. Sex, jako cíl.

Pak už není sex jen ukojením mezi dvěma těly, ale splynutím s celým okolním světem. Nenávist a nevraživost se stává neznámou, proto bylo v minulosti do představ o sexu zasahováno, muži museli znát nenávist, aby zabíjeli jiné muže. Žijeme-li ve splynutí, je pro nás přítelem každý, bez ohledu na vyznání víry, příslušnosti k rase a podobně. Všichni jsou hosté, po kterých nic nevyžadujeme, ale jen takto si od nich přeci můžeme vzít to nejlepší, z celku jejich osobnosti, díky které jich máte rádi. Není důležité, jak je člověk jiný, to jak je jiný, je potřebné, to nás obohacuje. Proto splynutí je všechno. A splynout se světem lze jen tehdy, kdy radost v sobě cítíme, dáváme po nezištných kapičkách a zpět se nám vrací více, než bychom sami čekali. Ale neočekáváme!!!

O kapičku více a vzniká nárok, který je prostě odpudivý. O kapičku méně a je to, jako byste neexistovali. Nechme lidi bavit se tak, jak se bavit chtějí, teď a tady. Sledujme slovesa, co chtějí činit, a slaďte to v ten moment, i když vás něco nutká obhájit své postoje (tj. uvolnění se). Skutečnou odměnou není to, že svůj názor obhájíte, ale vzájemný pocit radosti po celé této příležitosti, která skončí. Nadšenost z takového setkání se objeví sama, je to potěšující, když jste se rozhodli souznít.

Snad bych mohl tento typ komunikace označit za lásku. A sex bez takové lásky nemá smysl, nemá smysl o takový "sex" usilovat. Protože takový sex je jen plýtváním energií, je to jen ta čokoláda. Má smysl, pokud je to vrcholem snahy o to nejvěrnější porozumění a poznání jeden druhého na té nejzákladnější, nejvnitřnější úrovni. Proto říkám, že je cílem. Je tím nejbližším, blizoučkým kontaktem. Pokud čokoládový sex nemá smysl, ale tento ano, tak se k němu nedostanete jinak, než skrze snahu porozumět. Cesta k němu už sama o sobě v sobě skrývá nebývalá pozitiva, svět to oplácí. Láska je tak silný cit, že ve spojení s racionálním pohyblivým obrazem toho, co si přejete, svět materializuje tento obraz do reality.

Cítím se tak úplný, protože konečně všechno dává smysl, učil jsem se, chyboval jen proto, abych se naučil, že se nic učit nemusím. Že prostě nechat být, a žít si svým stylem vše okolo nás, stačí. Veškeré formy myšlení, které se snaží vše popsat, a zachytit do nějakého generálního rámce, tuto podstatu jen znásilňují. Nejsou žádné formy, vše se mění, nemá tedy smysl popisovat a pojmenovávat. Příliš myslet a rozvíjet své pojetí světa se snaží ten, kdo ztratil důvěru ve své schopnosti, narazil na něco, co ho zasáhlo a snaží se to tím vyrovnat. Chce neomylný návod na to, jak se zachovat v každé situaci. Žádný takový neexistuje. Je to škoda, i moudrý člověk si zaslouží radost a právě takoví lidé, ve víře ve vlastní schopnosti, nám chybí.

Zlovůle se šíří, když tito lidé zůstávají nečinní kvůli klamné iluzi vlastní neschopnosti. Jak sebedůvěru nalézt? Popři, že cokoliv chceš při komunikaci s okolím, nemáš potřebu o to bojovat. Bojují ti, co nevěří, že si to dobré zaslouží. Pak při cestě za splynutím zjistíš, že to, co v tobě vyvolávalo hněv a nenávist či vztek, to již v tobě nevyvolává. Najednou to uvidíš jasně s porozuměním.

Mě pomohlo velmi už to, že jsem začal mít v úctě to, co sex znamená pro ženy, jakou sílu to pro ně má a proto my muži bychom měli být o to opatrnější a ohleduplnější.


Iluze věčnosti

16. srpna 2017 v 11:02 | Mikoláš Chromík |  O životě

Chci se s vámi podělit o jednu věc, která mě v nedávné době tížila, týká se, v minulých článcích zmiňované, chaotické reality. Vědomí skutečnosti, že realita je chaotická a neustále se mění, bylo potlačováno různými autoritami, idealisty dřívějška. Bůh je věčný, láska je věčná, je jediná a je věčná, to vše jsou jen idealizované představy a se skutečností to nemá nic společného. Vědomí moderního člověka to zdeformovalo natolik, že když o něčem říkáme, že to "je", tak nevědomě se o tom bavíme, jako o něčem věčném. Slovo "je", pro nás má význam věčnosti.

Věčnost je mylná představa, kterou se snažíme naplnit. Když se cokoliv v přírodě snažíte znásilňovat do tohoto rámce věčnosti, začne se to chovat přesně proti směru vašeho úmyslu. Příroda se totiž nechce nechat popsat, to je její hlavní zákon, vše v ní chce být svobodné, chaotické, nic si v ní nepřeje být spoutáno do vámi přidělené formy na věčnost. Lidé by si přáli možná předvídatelný svět jistot, plný klidu, ve skutečnosti této představě otročí.

Tato idealizace se nám tak vryla do podvědomí, že nám to znemožňuje mít kvalitní vztahy s dobrými lidmi, co s člověkem nemanipuluji, a nezakládají si vztah na nějaké závislosti. Když se nám někdo zalíbí, a vypadá to opětovaně, tak my hlupáci, tropíme jednu nanejvýše debilní věc - začneme si představovat, jak bude vypadat život s takovým super člověkem. Třeba je super, třeba dokonale pokrývá vaše nedostatky a vy jeho, ale tahle idealizace věčné lásky všechno mrší! To se netýká jen lásky, i významu všech věcí, my nevidíme skutečnost, ale to, co nám autority idealizovaly a já usilovně hledám tyto lži, které jsou v rozporu se skutečností, abych byl svobodnější, aby přestaly ovládat mé jednání. Vemte si, že i takovou smrt se snažíme obelstít idealistickými představami! Křesťan dostane po smrti život věčný, geniální vědec nebude nikdy zapomenut v titulcích novin a státník, obětující svůj život pro "vyšší" morální blaho bude žít nadále v sochách, které mu budou po smrti vytesány….. Vše to jsou klamy, které nás mají donutit vzdát se svého zdravého a krásně prožitého života, TOHOTO ŽIVOTA, toho jediného, o kterém bezpečně víme, při honbě za věčností.

Rád bych se ale vrátil k lásce mezi partnery. Jak jsem již psal v článku "Metafyzika vztahů", láska je dar okamžiku, a žádný dar si nelze vynutit - tento dar vzniká a zaniká, neměli bychom proto od tohoto daru očekávat něco více. Pořád se vám v hlavě bije ono naučené "láska je věčná", že? Zapřemýšlel jsem se dlouze nad tím, jestli to tak má prostě být, že se lidé potkají, pomilují se a pak zase jdou svou svobodnou cestou. To by chaotické povaze reality i odpovídalo, ale něco tu stejně nehraje. Člověk by asi neměl být většinu času jen sám, šprajcne se mi třešeň v hltanu, a kdo mi pak dá ránu do zad, abych se neudusil? Taková vize je prostě smutná a tu nechci.

Musí tu být něco, mezi oním věčným idylickým manželstvím, a tím co přestavuje čirý chaos - lhostejný požitek a pak nic. Hmmm, naštěstí, na to již vlastně dááávno znám odpověď. Odpověď je transurfing - ovlivňování reality myšlenkovým procítěným obrazem. Transurfing totiž vytváří něco jako modifikovaný chaos inteligencí, vypadá pořád jako chaos, ale díky inteligenci již má svůj skrytý vnitřní řád. Obávám se, že se nedá ale popsat. Díky němu ale můžete ovlivňovat počet událostí pozitivních a negativních, můžeme tak jejich vzájemnou početnost zvrátit. Nepříjemné se pořád bude objevovat, náš respekt vůči chaosu tkví v tom, že nebudete na nepříjemné reagovat, nebo vůbec nedáte příležitost k nepříjemnostem svým vlastním vědomým jednáním.

Když totiž milujeme, tak bychom neměli chtít vlastnit, chceme vlastnit kvůli idealizacím! Ne láska, ale právě idealizace dělá na partnera nároky. Je to naše touha spoutat něco ve jménu našeho ideálu, formy na věčnost. Vůbec si neuvědomujeme, že to děláme. Pro nás takové přehnané představy o lásce nejsou vůbec špatné, nu, máme prostě totálně zdeformované vidění skutečného světa zdravých vztahů. Pak stačí sebemenší náznak nesouhlasu s vaší idealizací, a ten se objeví, a propadáme vnitřně dramatickým zjištěním, popisům, tohoto nesouladu, popisům, nesoucích negativní citový kontext (Proč se mi to zase sere? Proč to nikdy nemůže vyjít?! A podobně). V souvislosti s koncem předchozího odstavce, jsme svým nedbalým jednáním vlastně vyměnili myšlenkový obraz, který začíná transurfovat méně příjemné nad více příjemné.

Od skutečné lásky si nemůžeme žádat nároky, činíme-li ve smyslu toho, že něco očekáváme, a nedokážeme to jinak, tak raději nedělejme nic, to je nejmoudřejší. Tím ten správný pozitivní myšlenkový obraz zůstává neporušený a neznám mocnější věci, než čistého myšlenkového obrazu. Tím by ten chladný chaos bez jakékoliv návaznosti byl vyřešen. To čeho se vzdáváme, to získáváme.

Mimochodem, teď nějakou dobu asi nebudu psát :) , protože mám rozepsanou knihu, jo dal jsem se do toho :-D .... jestli bude vydaná, to nevím, ale tvorbou se musí začít ...

O pravdě

5. srpna 2017 v 11:54 | Mikoláš Chromík |  O retuši současnosti
Již jsem o povaze pravdy psal, ale rozhodl jsem se, že o ní napíši z hlediska jejích důsledků.

Pravda v naší přírodě, jejiž součástí jsme, má docela jinou povahu, než jak se nám na první pohled může zdát. Autority nám vštěpily o pravdě představu, že se jedná o pravidlo, které fungují plošně napříč společností, pro všechny a vše stejně. To má nevyhnutelně za následek nevraživost vůči lidem, kteří z jakéhokoliv důvodu takovou pravdu nedodržují a třeba ani dodržovat nemohou. Prostředkem k vynucování takové pravdy je šikana v různých podobách a to i takových, kdy se to šikanou nenazývá a vybírají pro to legálnější označení. Jako třeba vymáhání platnosti zákona.

Nemluvě o tom, že davové honby zajedinou "opravdovou" pravdou způsobily ty největší a nejbrutálnější krveprolití v naší historii.

Dalším závažným důsledkem takové objektivní generální pravdy je vynucené sebeobjetování, objetování se pro druhé na úkor zájmů toho, kdo má pomáhat. Jedná se o klam, který jednotlivci brání mít skutečnou zodpovědnost sama za sebe. Pomáhajícího to jednoduše vyžírá zevnitř, čím více pomáhá, tím více sám sebe přesvědčuje o beznadějnosti života ve svém světě. Člověku, který si totiž není ochoten pomoci sám sobě, skutečně pomoci nedokážeme do toho koneného stavu, kdy už pomoci nepotřebuje.

Druhému lze pomoci pouze v případě, kdy je navázán smysluplný vztah, kdy druhý se spíše inspiruje od toho člověka, co je v pořádku. Je si tedy vědom vlastní zodpovědnosti, že se musí naučit řešit problémy sám.

Není-li si toho vědom, pak se stává závislým na svém okolí. Což vede ke ztrátě svobody. Podle autorit je dodržování objektivní pravdy zárukou svobody a tady vidíte, že je to klam. Je to jen cesta, jak oslabit zodpovědnost člověka tak, aby se stal závislý na příkazech autorit. Pomáhající se beznadějně přesvědčí, že autority mají pravdu, že bez dodržování stanovených pravidel by celý systém zkolaboval a ti co pomoc bezvděčně a nedůvtipně pobírají, přijímají iluzi své neschopnosti a stávájí se jednoduše, na řízeném systému autoritami, závislí a tedy nesvobodní.

Naštěstí je skutečná pravda trochu jiná a je přirozenou vlastností našeho světa, nenechá se žádnými způsoby potlačit. Ať už jsou autority sebemocnější. Ona pravda totiž není objektivní, ale subjektivní. Naučil jsem se hledat svou pravdu tam, kde by ji nikoho hledat nenapadlo, a to v sobě.

Lidské společenství se podobá bublinám a každou z těchto bublin řídí prohnaní jedinci - skupina autorit. Potřebují, aby je "lidské jednotky" uvnitř bublin bezvýhradně poslouchaly a podařilo se jim něco velkého, strašného, na co dodnes bolestivě doplácíme.

Podařilo se jim změnit emocionální kontext slov, názvů filozofických soustav, které pečují o osobní svobodu jednotlivce a vybízejí ho k vlastní kreativí činnosti.

Názvy, které jsem prozatím objevil, které byly takto zmanipulovány, jsou individualismus, liberalismus (z Angl. a USA 19. stol.), kapitalismus, volná soutěž, fanatismus a egoismus. Dnes již mezi tyto pojmy můžeme zařadit i demokracii. Věřím, že v naprosté většině z vás tyto názvy vyvolali negativní pocit. To autority provedly záměrně!!! Všechno to jsou totiž ideje, které nám mohou napomoci se osvobodit od vlivu bubliny skrze uvědomění si sebe sama (sami se přesvědčete a něco si o nich pročtěte).

City nás totiž ovládají, to si ty potvory uvědomili a zneužili toho. Máme se studiu těchto idejí vyhnout, rovnou je hned zavrhovat, aniž bychom o nich skutečně něco věděli. Byli jsme podvedeni. Poznali jsme zlé a na dobré jsme zapoměli.

Nicmně příroda nikoliv, my zapomínáme, ona ne, svoboda je jejím skutečným zákonem. Vždycky se najdou jednotlivci, jako já, kterým něco na celkovém stavu věcí nehraje. Dokonce i když se necháme nevědomky spoutat, tak nás začne tlačit nějaká, duševní choroba například, a trápí nás tak moc a tak dlouho, dokud na tento podvod nepříjdeme. Jakmile se nám to vyjasní, tak do nás příjde druhý dech života a nemoc zmizí. Skutečně, svoboda je vlastností přírody a když víte, že její síly stojí za vámi, tak nám to dává vítr do plachet, abychom mohli skutečně stát za skutečnou morální pravdou, že skutečnou morálnou je zkoumat svět vlastníma očima, mít svůj vlastní názor a zároveň plně respektovat názory druhých.

Vím, že nám individualistům síla přírody pomáhá v našem jednání. Nikdy předtím jsem totiž okolo sebe neviděl tolik lidí, co si tyto skutečnosti uvědomují a začínají si uvědomovat.

Dokonce se již rodí i děti, s přirozeným vzdorem vůči autoritám. Můžeme si oprávněně dovolit mít naději. Mám víru, která mi dovoluje tančit v řetězech a být ve svém prostém člověčím já svobodným.

Metafyzika vztahů

2. srpna 2017 v 16:47 | Mikoláš Chromík |  O životě

Tento článek navazuje na poznatky z předešlého článku s názvem "Láska a svět". Momentálně jsem se začal věnovat přímo vztahům, protože je to mé nejslabší místo, na kterém jsem se rozhodl zapracovat. Tuším, že to je poslední věc, kterou musím dokončit mou postneurotickou revoluci osobnosti. Začneme pojmem autority.

Autority, těmi se to okolo nás jen hemží, jsou všude. Vychovatelé, kazatelé, učitelé, lékaři, úředníci, politikové a zapšklí starci s patentem na pravdu. Všechny je souhrně nazvěme vychovateli. Mají jedno společné, nemají vlastní názor, svědomí, které by je nutilo tento názor zušlechťovat. Prosím, neříkám, že všichni jsou takoví. Jejich "pravdy" dokazují na základě velikosti přízně od ostatních hlupáků, kteří jim uvěří. Nechceš-li se poddat, musíme tě vychovat! Což není nic jiného než programování našeho podvědomí hrozbami trestu, strachem tak, abyste vy zavrhli své postoje a zařadili se tak, jak to od vás očekávají.

Dávej pozor! Seď rovně! Pozor, toto způsobuje rakovinu, infarkt .... Nejezdě te tam, hrozí nebezpečí ohrožující život. Chovej se slušně! Nevykládej nesmysly! Nechoď pozdě! Nedělej to, to je hřích! Mohli bychom pokračovat do nekonečna, podobnými příkazy jsme tak obklopeni, že už si toho ani neuvědomujeme. Je tu jeden podstatný rys, většinu takových příkazů nelze splnit a to úmyslně. Všimněte si, že nepodávají návody, či metody, jak je splnit. Ty budeš opakovaně selhávat a oni ti to budou opakovaně opakovat, aby v tobě vzbudili pocit viny a to je ono. Zdají se být dokonalým zlatým kotoučem na nebi bez poskvrny a hlupák, který této falši uvěří, se na nich stává závislý. Příjdeš si pro radu a oni ti řeknou jen bezvýznamné "No tak musíš toto a toto", které opět nedokážeš splnit. Tak tě udržují tam, kde tě chtějí mít. Přijal jsi iluzi neschopnosti. Kdyby začali podávat metody, jejich autorita by se rozpadla, stal by ses samočinně výkonným jedincem, který žádnou autoritu nad sebou již nepotřebuje. Z vychovatele by se nevyhnutelně musel stát partner.

Autority se snaží převzít zodpovědnost jedinců na sebe, to však ale neznamená, že jsou schopní být zodpovědní sami za sebe a k sobě. Se zodpovědností se váže osobní svoboda. Berou-li zodpovědnost, berou si i tvoji svobodu. To je archaismus, hiearchický způsob existence společnosti, kde uvědomělosti jedince není třeba, ba dokonce je nežádoucí! Uvědomělý člověk se nenechá zařadit, zotročit a ovládat. Přeje si být svobodný a šťastný. Odtud plyne skutečný význam a smysl vztahů, dobrých vztahů.

Výsledkem předešlého článku "Láska a svět" je poznání, že v životě má smysl jen to, co lze ovlivnit - tedy sama sebe, to jediné lze ovlivnit. Budete-li sahat na partnerovy postoje a diktovat mu, co má dělat, již se stavíte do drzé role autority. Partnerský vztah se začne pomalu, ale jistě rozpadat. Proč? Protože začíná postrádat smysl. V partnerství si musí být každý vědom své vlastní zodpovědnosti a musí ji sám pro sebe vlastnit a ne vlastnit zodpovědnost druhého. Snažíte-li se převzít zodpovědnost za partnera, pomáhat mu, aniž by se snažil sám postavit na nohy, vzniká vztah závislosti, ne vztah partnerský. Nakonec to někoho zničí, objeví se nadbytečný potenciál, který plyne ze starosti. Partnerství nemůže přinášet starost (alespoň ne věčně, prdnou vám nervy), ale radost oběma stranám, smyslem takového vztahu je řešení společného problému - jak být šťastnější a svobodnější. Štěstí a svoboda se stává automaticky obecným cílem a smyslem jedince, jakmile se stane samostatně uvědomělým.

Vztahy mají smysl, pokud oběma stranám vztah napomáhá k tomuto cíli. Pokud napomáhá, automaticky se dostavuje pocit naplnění, který nám dovoluje, abychom byli za takový vztah rádi. Základní technikou, jak toho docílit, je zřejmě ta, že se více ptáte a zajímáte, než oznamujete a tedy diktujete. Vztah má smysl díky tomu, že se oba jedinci díky němu dokáží ovlivnit s cílem obohatit své já na cestě za svobodou a životní radostí. Když oba získávají ze vztahu více, než do něj investovali.

Proto není předpokladěm pro dobrý vztah rovnost, protože by se nedokázali zůčastněnci doplňovat. Nepotřebujete se dozvědět to, co již znáte. Naštěstí jsme povětšinou všichni jedineční a uvědomělí jsou tím tuplem jedineční. Vůbec nejdůležitější podmíkou, pro dobrý vztah je zušlechťování sama sebe. Milování sama sebe. Obětujete-li sama sebe ve prospěch "vztahu", pak ztrácíte výhodu, díky které má vztah smysl. V určitých schopnostech a vlastnostech se musíme navzájem převyšovat. Jinak ztrácíte pro partnera hodnotu. Veškerý potenciál pro jakékoliv partnerství se nachází se nachází přímo v tobě. Tebou to počíná i končí. Měl by ses starat o to, aby jsi byl uvnitř radostný, nemůžeš předávat a pomáhat k radosti, když sám šťastný nejsi. Nemůžeš ovlivnit vlastními silami druhé, aby se štěstí kolektivně objevilo. Měl by jsi sám rozjímat nad tím, co vlastně chceš.

Zde se dostáváme k soudu, posuzování druhých jednotlivců a skupin lidí. Soudy totiž vycházejí z toho, co nechceš a ne toho, co chceš. Soudíš-li, mění se tvá identita. Můžeme se to představit na jednoduchém příkladu, kdy se tento jev objevuje automaticky a okamžitě. Pokud víš, že soudy jsou špatné a dostaneš se do kontaktu s člověkem, který je tak trochu zapšklý, soudí, soudí každého, kdo okolo vás projde. To nám zachvíli začne lést na nervy a jakmile se od něj dostaneme dál, do jiné společnosti, vzpomeneme ho, a postěžujeme si ve stylu "Ten člověk pořád někoho soudí, to je prostě strašné....". Aniž byste si toho byli vědomi, dopustili jste se pokrytectví, sami jste se stali tím, co jste začali posuzovat - soudcem, změnila se vaše identita.

Funguje to i opačně, jsme li otrávení a v napětí, jsme ve stavu, který nechceme a soudíme - automaticky. Místo, abychom se věnovali svému šťěstí, debilně se snažíme ovlivňovat okolí, k našemu obrazu, svými ubohými silami. Nakonec se z nás stává to, co soudíme. Objevil jsem to sám na sobě. Je to zákeřné. Příliš jsem bojoval za svobodu, vyvyšoval liberální hodnoty 19. století (které se prosadily v Anglii a USA a po válečných letech zanikly) a odsuzoval, i když racionálně a podloženě, totalitní autoritářské systémy typu monarchie, diktatury, komunismu a socialismu. Jsem v podstatě vzbouřenec proti systému současnosti. Tímto procesem souzení se ze vzbouřenců za svobodu, opakovaně v historii stávali tím co odsuzovali - utlačovateli. Nejpatrnějším historickým příkladem jsou právě socialisté. Ti se objevili, aby svrhli vládu despotických aristokratů, tedy malé bohaté menšiny držící v rukou absolutní moc nad většinou, výsledkem bylo, že se sami stali despotickými aristokraty.

Sám jsem na sobě objevil rysy diktátorské, autoritářské povahy, avšak díky tomuto uvědomění příčny, jsem se začal léčit (sám samozřejmě). Již se nesnažím poučovat a přesvědčovat, nýbrž jen podávat doporučení, jejichž přijetí musí být co nejmaximálněji dobrovolné. Tímto jsem se definitivně vzdal možnosti aktivní angažovanosti v politice, protože politikové současnosti nejsou nic jiného, než násilníci, vychovatelé. Chceme-li změnit stát k tomu, aby stát tu byl jako služba pro nás a nikoliv my jako sluhové pro stát, musíme začít u sebe a to tím, že se staneme jako jednotlivci uvědomělí. Naše demokracie v současnosti nefunguje, protože většinové obyvatelstvo není uvědomělé (omlouvám se za soud), volíme ty, co nám berou vlastní zodpovědnost, kdy se jim to hodí a v momentě, kdy oni mají udělat zodpovědné rozhodnutí, svalují odpovědnost na nás (např. referendem). My ale nejsme ti vládcové, co mají sloužit, to oni. Nemohu změnit společnost vlastní silou, mohu jen pomoci těm, co se chtějí stát uvědomělými a to je ta správná cesta. Zbavit se vlastní touhy po autoritě, se kterou bych měl něco měnit, ale dopomoci druhým k uvědomění si své vlastní jedinečnosti a individuality, pokud chtějí, což je opět vztah, který má smysl. Nenucený, který může druhým navodit pocit radosti z poznání na cestě ke skutečné svobodě a štěstí, to by přeci mělo být společným cílem nás všech.

K tomu, aby partnerské vztahy mohly fungovat a pokud si přejete mít takový vztah, musíte se něčeho vzdát. Nacházíme se v neustálém napětí, když se snažíme zdokonalovat v čemkoliv, nebo pracovat na čemkoliv, napětí narůstá. Měli byste si najít čas na uvolnění, relaxaci. Potřebujete totiž energii na to, abyste se o partnera mohli zajímat. Musíte se vzdát snahy o zdokonalování čehokoliv v ten pravý čas, jinak to bude na škodu samotného sebezdokonalení. Každý den by měl být pro nás cyklem napětí a uvolnění. Když jsem v napětí, zahlcuji druhé svou drzostí, pořád něco podávám, aniž bych tušil, zda o to druhá strana má zájem. Měl jsem iluzi, že nedokáži být protivný i když jsem pod tlakem, nebo hodně unavený, spletl jsem se, jsem nepříjemný jiným způsobem, který jsem si neuvědomoval. Opět, každé partnerství začíná i končí v nás, nemáte-li se rádi, nemohou vás mít rádi druzí, uvolněte se! Nenamlouvej-te si, že jste stejně přes to všechno v pohodě. Jsme jen lidé.

Tímto špatným přístupem můžete vztah přivést do krize, pokud však v dostatečném předstihu přiznáte porážku, nic neztratíte, získáte čas na nalezení příčiny problému, který můžete následně vyřešit. Hra se hraje dál a pokud si z partnera uděláte, výše zmíněným přístupem, přítele, není ani třeba vyhrávat. Když děláte to, co máte rádi, vědomí soutěže mizí. Ale jakmile se oběvují autoritářské tendence, soutěž se objeví a chudák partner se po nějakou dobu snaží s vámi držet krok a začne upozorňovat na svůj význam. Vzdáte-li se však boje o svůj význam a nahradíte ho zájmem, začne vztah opět dávat smysl a vědomí významu každého z partnerů se stane konstatnou, o kterou není třeba usilovat. Všichni jsme výjimeční a nikdo nemá právo tvrdit opak, nikdo nám to nemůže vzít.

Na celém tomto článku můžete vidět, jak nám okolní společnost založená na autoritářském principu vryla pod kůži a do podvědomí autoritářské tendence. Zamýšlím se nad tím, že asi právě proto tu máme tak málo nefalešných návodů typu "Jak na vztahy?", všimněte si, že snad žádná z autorit nic neodhaluje o svém osobním životě, o podstatě lásky a sexuálním tématům se úplně vyhýbají. Pořád nás vydržují v napětí a o vztazích a sexu se stydíme otevřeně mluvit. Pak se nemáme divit, že vztahy nefungují a většina manželství se prostě rozpadne. Zvrácené náboženské a puritánské představy o vztazích a sexu nám pořád komplikují život. Je a bylo do toho neustále zasahováno - šlechtické právo první noci, křesťanství nám ukládá, že sex je možné mít jen za účelem potomka, vášnivá láska, která se skutečně jen darem okamžiku, je zakázána a dosud se za ni stydíme. Musíme být otevření, poznávat se a zajímat se.

Tak rádi bychom se dozvěděli, co je tajemství dobrých vztahů, ale je to promlčeno. Tady to tak nebude, já se podělím. I když, věřím tomu, že ty autority samy neumějí vést skutečně dobré vztahy, a pro mocenské zájmy se snaží o podporu jejich disfunkčnosti. Nezvladatelná agresivita u mužů, která by jinak byla u mužů díky přirozenému sexuálnímu životu v harmonii s láskou, vede k celospolečenským konfliktům. Mocenské zájmy autorit jdou přímo proti harmonickému způsobu života jednotlivce. Proti svobonému a radostnému světu bez násilí. Je zajímavé si uvědomit, že za tím vším pořád stojí ona zrádná iluze neschopnosti.

U mužů se vyskytuje ještě jeden zásadní neduh, dělají z žen své lovecké trofeje, přitom zapomínají, že to ony jsou těmi, co si vybírají své partnery. Muži mohou dělat jediné, nabízet své hodnoty, ale nevnucovat je, opět ten pošetilý boj o vlastní význam. Přijměme ho jako konstantu, kterou přece není nutné pořád bůh ví jak okázale prezentovat. Dělej co tě naplňuje, ovlivňuj jen sebe a čiň se sám spokojeným. Vzdáš se toho a získáš to. Pak i potřeba ukázat triumf zmizí.

Děkuji, že jsem se donutil k zájmu o tuto problematiku.