Slova ...

26. října 2017 v 18:29 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Dovolte, abych vám dal k přečtení článek, ze kterého vám bude trochu špatně …, jedná se o slova. Poslední dobou se mi úplně vytrácí chuť slova jakkoliv používat, psát je, to je pro mě ještě snesitelné, ale vyslovovat je! Nevím, jestli to tak někdo máte taky, ale já začínám dostávat pocit, že slova jsou zbytečná, marná, a že jestli bych chtěl s nimi něco dokázat, tak by se jednalo o záležitost nekonečnou.

O slovech již bylo hodně napsáno, pojednáno a to i na mých stránkách, či blogu, slova jsou zrádným počinem, nejednoznačná, nedokonalá. Přátelé, troufám si tvrdit, že nikdy nebude existovat jazyk, který by dokázal slovy přesně vyjádřit to, co cítíte, nebo to, co okolo sebe vidíte, jaké děje okolo sebe pozorujete. Svět je totiž daleko zajímavějším a podivuhodnějším místem, než jak se na počátku může zdát, je více metafyzický, než si můžete myslet.

Jednou z takových zvláštností světa je jeho nepopsatelnost a iracionalita (Max Weber - zkušenost s iracionalitou světa, kdy se vaše akce, často obrátí proti ní opačným směrem). Čím více se pokoušíme pochopit, uchopit a popsat svět, tím více ho nepoznáváme, tím je více jiný, chaotický. Už pro toto pochopení se mi ztrácí energie pro řeč. Mohu říci něco, co nemusí být za okamžik vůbec pravda.

Pak každý člověk vidí svět ze svého úhlu, každý na něj působí svým stylem. Každý z nich v něm žije v souladu se svými tvrzeními o něm. Zvláštností je, že se svět okolo člověka následně skutečně chová, podle těchto tvrzení. Takže vy mu budete tvrdit něco a on ve své "verzi světa" má zkušenost s něčím úplně jiným, jste na dobré cestě k nekonečné při a zbytečně ztracenému času.

Pak můžeme do debaty přibrat jeden aspekt, z lidského chování, který je mi nanejvíce odporný. Lidé okolo vás totiž neustále nutí něco hodnotit, nebo hodnotí něco na vás a tím vás nutí se obhajovat. Je to zlozvyk. Duševní vycpávková činnost, když se bojíte ticha, a máte nutkavou potřebu něco říkat. Je to zvracení lidské duše. Takových lidí mám okolo sebe nespočet, neustále si na něco stěžují, posuzují a tak dále. Zkrátka, chápete, proč se mi už tolik mluvit nechce? Nejlepší strategií, když vás někdo nutí se obhajovat, je zkrátka mlčet. Ten člověk získá zahanbující pocit hned náhle a pozná, že si vzal na sebe příliš velké sousto. Když se vzdáte boje o svůj význam, získáte ho.

Pak je tu další podivná věc (jako by jich nebylo už tak dost že?!), a to ta, že emocionální kontext slov byl měněn a každý ho vnímá jinak. Každý jsme například vyrůstali v jiné rodině a v každé z takových rodin se různá slova používají v různých situacích, různě citově zabarvených. Některé slovo používáte běžně, říkáte si, že nevidíte v tom žádný problém, ale u někoho jiného to slovo bylo používáno třeba jako nadávka, bylo používáno v negativním emocionálním kontextu. Můžeme se tedy bavit stejnými slovy, stejným jazykem, ale stejně si rozumět nemusíme, protože pod každým slovem je přivěšena emocionální kapsle, která buďto uchu druhého člověka chutná, nebo ne. To zda bude chutnat, o tom nemáte ani páru.

Na straně druhé, to může indikovat jednu věc, že podle toho můžete zjistit, že si s někým rozumíte, že s tím člověkem můžete být duševně spřízněni. Na to však přijdete o něco později, až si hodně slov s tím druhým člověkem vyměníte a zjistíte, že vlastně málo kdy došlo k nějakému nedorozumění. To pak má skutečně smysl mluvit a docela vás, nebo hlavně mě, to baví. Jinak poděs ….

Dalším zvláštním projevem mluveného projevu je nevyžádaná rada. Lidi, včetně mě mají sklony někomu radit, z určitého, ne úplně zjevného, nadřazeného hlediska, že to či ono má být tak a tak, nebo že to jde udělat lépe. Je to boj o svůj význam, který si neuvědomujeme, a může být někdy těžké rozlišit, kdy se snažíme nevyžádaně radit. Kdy je dobré poradit a kdy ne? Snad, když se úspěch kolektivu dá považovat i za přínos sobě samému, potom by to mělo smysl.

Pak je to zvláštní pozorovat, když já jediný v kolektivu vlastně nemluvím, protože mi to připadá jako marnost. Může to působit zvláštně a vlastně nevím příliš, jak to na ostatní působí, to zkoumám v současné době. Chci vědět, čemu se třeba vyhnout, někdy se obávám, že má pasivita není na místě a pak, když člověk přechází do takovéto pasivní role pozorovatele, už nedokáže moc rozeznávat, jestli má vůbec něco říkat.

Celé realita okolo mě mi pak připadá jako sen, ve kterém jsem vážně jen pozorovatelem. Zajímavé pro mě osobně ale je, že jsem dříve mýval sny, které jsem dokázal ovlivnit vědomě, lze ovlivnit i tento reálný sen pouhou myšlenkou? I když jsem se připletl do zdánlivého problému, naskýtá se mi zvláštní příležitost prozkoumat další možnosti, které tkví z mých předešlých tvrzeních, a to těch, že život se jeví jako sen, který je možné nepřímo vědomě ovlivňovat (Touto možností se však zabývá i Vadim Zeland).

A pak je tu naše slavná méněcennost. Kdy se stane něco trochu trapného a snažíte se přílišným mluvením něco ospravedlnit … pokazí to úplně všechno. Důstojný je člověk, když je schopný bez keců přijmout co se stalo a jít dál. Není třeba se ospravedlňovat, chyby děláme všichni a je to naše přirozená součást, kéž bych si na to i já v příhodnou chvíli pamatoval.

Někdy si říkám, jaké to asi bylo, když slova nebyla, slova jsou jen jakousi naší představou, skutečnost však vždy bude jiná, žili lidé více opravdověji a upříměji?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 26. října 2017 v 20:09 | Reagovat

Strašně mě tento článek zaujal a nutí mne přemýšlet nad jeho obsahem. Velice zajímavě napsané a pojaté, chválím!:)

2 Eliss Eliss | Web | 26. října 2017 v 20:21 | Reagovat

Já si také vystačím beze slov, jsem "pozorovatel" jako ty a je mi tak fajn :-)

3 Unknown Men Unknown Men | 27. října 2017 v 2:17 | Reagovat

Děkuji přátelé za vaše komenáře .... je to prostě psycho :D

4 Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca | E-mail | Web | 29. října 2017 v 1:07 | Reagovat

Naprosto souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama