Prosinec 2017

Hloupé zvyky a děti

6. prosince 2017 v 18:46 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Proč tentokrát nazabrousit do našich zvyků, či tradic? Ty často jsou mimo hranice lidského rozumu, pokud si představíte, že je neznáte a skutečně se nad nimi zamyslíte, jestli to máme zapotřebí. Vemme si třeba takového Mikuláše.

Mikuláš jako takový je fajn, byla to skutečná postava, která může být pro nás jakýmsi vzorem štědrosti. To je v pořádku a bylo by v pořádku mít svátek založený na tomto principu. V čem vidím ale problém, jsou čerti. Nevím která vydrbaná hlava se může vědomě bavit tím, že nějaké dítě bude děsit k smrti nějakými nelidsky vypadajícími zjevy.

Poslední dobou se zabývám otázkou víry, co to je a zda je vůbec potřeba něco takového, jako víra. Můj výzkum prozatím většinově dochází k tomu, že víra, tak jak ten pojem obecně chápe většina lidí, je jakási iluze, která zkresluje realitu a začínám ji považovat spíše za defekt, který v přirozeném stavu člověka nemá co pohledávat. Mám podezření, že právě ze zvyků by tento problém mohl pramenit.

Na tu myšlenku mě přivedla matka (věřící, nekatolík). Na moji námitku, kterou jsem vyjadřoval, jak se mi tento zvyk zdá nerozumný, mi odpověděla "je dobré, aby děti něčemu věřili..." To mě přivádí k jedné mé dřívější myšlence, že náboženská víra (její potřeba) plyne ze strachu, nikoliv z touhy po životě, nebo upřimném obdivu k němu.

Ptám se jednoduše, je pro nás skutečně žádoucí, aby děti věřili v nadpřirozené bytosti? Snad abychom jim ukazovali realitu, že dobro vždy vítězí a ti zlí budou potrestáni? Tak zaprvé, chceme seznamovat děti s realitou za pomocí nadpřirozených postav?! Za druhé, neměli by děti vědět, pokud se bavíme o realitě, že nemůžeme čekat na čerty, pokud jsme svědky bezpráví?

To jsou závažné záležitosti, pokud se bavíme o vlastnostech a důsledcích víry jako takové, dnes máme okolo sebe spousty jakýchsi kolektivních postojů, které bychom mohli označit za nenáboženské víry. V praxi mezi náboženskou a nenáboženskou vírou není rozdíl, problém je v tom, že si člověk není vědom toho, že něčemu věří, pokud to, čemu věří nenese nějaký souhrný název toho náboženství. Dnes věříme mediím a státu - to jsou novodobá náboženství. Všechna tato novodobá náboženství ospravedlňují své působení prostřednictvím strachu.

Myslím, že tady, přímo na dětech můžeme pozorovat, jakých nesmyslů se dopouštíne nejen na nich, ale i na sobě a že je možné vypátrat příčinu všech možných duševních chorob, které jsme na sebe přivlekli. Věřím totiž, že žijeme v době, kdy se pomalu rozebíhá tzv. proces duševní rekonstrukce člověka. Z temnot dějin by se mohlo konečně vynořit lidstvo, které pozná a pochopí význam svobody a nenechá si ji nikým, ani státem vzít (nemožné bez duševní rekonstrukce). Lidstvo, které nebude znát nedostatek, protože nad hloupostí budou vítězit ti nejlepší z nás, kterým rozvážeme ruce.