Leden 2018

Slibuji, že budu žít svobodně a tedy šťastně

6. ledna 2018 v 15:38 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Své nejlepší časy, období největšího rozkvětu jsme jako Evropané již prožili. Bohužel, myslím, že toto období bylo příliš krátké vzhledem k tomu, jak dlouho jsme se jako lidé různými peripetiemi k němu snažili dostat. To období, které myslím, jsou asi dvě staletí a to 18. a 19. století. Zde bylo objeveno vše, na čem jsou dnes založeny moderní technologie a lidé prožívali i v myslích velký obrat, přímo rostli z bídy někam dál za tvořením snů, o kterých se dříve ani nesnělo.

Jak stále více studuji a zkoumám, zjišťuji že politické změny po 1. a 2. sv. válce jsou jen povrchem změn, že se přímo změnilo něco v lidské mysli a to škodlivým způsobem. Tyto války měly velmi velký dopad na naši psychiku a stále mají, tyto dopady jsou totiž stále předávané výchovou. Před ozvěnami, které byly předzvěstí 1. sv. války lidé mysleli jinak a také se jinak učili. Směr vedl někam, kde si dnes můžeme nechat jen zdát, kam by povedl, kdyby ta jedna válka (2. sv. válka má hodně souvislostí s první, proto se někdy považují za jednu velkou) neuskutečnila.

To, že dnes člověk tak neskutečně bloudí, a bojuje se vnitřními nejistotami, k tomu právě tato historická rána velmi přispěla. Došlo nejen ke zmatení pojmů a významu slov takovým způsobem, že většina lidí se úplně ztrácí, pokud se chcete bavit o pravdě, ale také k masovému zmatení a deformování obrazu smyslu života. Jinými slovy, zapoměli jsme, k čemu život slouží, vyrvali jsme jej z jeho přirozených kolejí a na místo této přirozenosti jsme lidem nasadili do hlavy iluzi, falešnou ideologii, falešný návod na život.

Samozřejmě nelze jít proti přirozeným zákonům života, proto narážíme a nejistota se zvětšuje, z lidí, kteří byli plní chuti a ideálů se postupem času stávají zapšklí starci a to ani nemusí tolik zestárnout. Jednoduše proto, že falešný plán nemůže fungovat. Opakovaným narážením do zdi člověk zatrpkne. Snažíme se situace všelijak kontrolovat, to však vede ještě ke větším spádům.

Stávají se z nás lidé postrádající sebeuvědomění. Protože jsme byli vedeni špatnou myšlenkou, tak se objevují dvě možnosti interpretace jednotlivce oněch pádů - mohu za to já, ale mohu to změnit, stačí,když příjdu na to, co dělám špatně nebo řeknu, že to nejde, že mi to svět nejakým způsobem nedovoluje. Obávám se, že druhá varianta převažuje, opakované snažení člověka přimělo k přesvědčení, že je neschopný a proto se musí vnějším podmínkám podřídit, již nic nevymýšlí.

Pro mě osobně je smutné, když vidím, jak se lidé jen přizpůsobují podmínkám, na všechno poslušně kývají hlavou, pak jsou jako zvířata v chovu, které nedávají mléko nebo vlnu, ale daně. Jejich život má připravenou ohrátku a běda ty, ale se ji pokusíš přeskočit!

My potřebujeme udělat skok, a to skok v mysli. Myšlenky to všechno způsobily, tak to umí i napravit. Problém je, že lidé už nemají chuť, dokonce mi připadá, jako by přicházely o schopnost poznávat. Vracíme se zpět ke středověké mentalitě, kdy se tvrdilo, že Země je placatá a věda je o tomto omylu nemohla přesvědčit. Vážně, trochu pogooglujte, a zjístíte, že počet takových pomatenců roste. Lidé chtějí, aby někdo za ně dokonce i myslel, což podle mě můžeme sledovat na tom, jaké vůdce si Euro-americký svět volí. Všechno to jsou lidé, kteří se snaží naplánovat život člověka za něj. Bohužel sleduji i v akademické sféře, že trpí zmatením pojmů a pravda mizí, tam kde by ji člověk rád hledal, aby mu k životu pomohla. Přitom věda by měla být první, která by měla na pravdu poukazovat!

Nemám rád tu povahu, když někomu řeknu: "Pojd', jdeme podniknout tohle ..." a on se vymluví "Ne nemohu, protože... " a plácne nějakou kravinu, protože přiznat pro něj, že se bojí rány, která by mohla přijít odněkud z výše, by bylo pro něj ponižující. Jako se otrok bojí otrokáře. Otázkou pro mě je, proč se člověk vůbec nechá takhle ponižovat! Tomu já říkám otrocká mentalita, kterou z duše nenávidím. Přijali iluzi své neschopnosti a nechají se řídit někým jiným, ale přátelé, bez riskování se zpět na vlastní nohy nedostanete! V podlední době se hodně píše o tom, že lidé ztratili vůli riskovat a vyhledávají spíše, podle mě vydatně, jistoty.

Ale hledají něco, co vlastně na světě neexistuje, svět je neustále proměnlivý, riskováním se lidstvo v minulosti posouvalo dál, hledáním jistot dnes stojí na místě a čeká s velkýma očima, kdy ho něco kolemjdoucího zachrání. Nevyhnutelné pak bude, že se v nedostatku lidstvo navzájem přizabije. Bez riskování není podnikavých činů a bez podnikavých činů jsou nedostatky všeho na co si vzpomenete. To je výsledek, pokud budeme pokračovat v životě mimo jeho přirozené koleje udané přírodou.

Byl jsem neurotik (viz článek), což je v podstatě symptom toho, jak tyto různé falešné plány vyžíraly mou duši, byla nademnou vůle otrokářova, což jsem si neuvědomoval. Jakmile duševní bolest překročila nějakou mez, začal jsem se pídit po příčině a poznal jsem, co je to svoboda a vědomí vlastní důstojnosti. Nezbývá mi, než se vyrovnat s úpadkem, který okolo mě, v Evropě vidím. Po mých nedávných úvahách, jsem došel k závěru, že to tak má být a že to nelze změnit a že ten, kdo se tomuto přirozenému vývoji postaví do cesty, bude semlen. Jediná možnost, kterou vidím, je příklad, ukázat příklad, že to jde i jinak a zachovat tak nějakou pokladnici lidského zdravého rozumu a dobré duše pro další generace. Jaký mám na mysli?

Hrozný je ten pocit samoty, když je člověk sám, chybí mu radost, ze které čerpá sílu k práci. Je důležité se umět ze své práce radovat, jinak nemá smysl. Lidé v okolí mají zatemněnou mysl otrockou mentalitou. Mají výmluvu pro všechno, aby tím ospravedlnili svou vnitřní slabost a lenost. I tak zásadní věc, jako je spravedlnost nechávají na bohu, však on už to nějak zařídí. Rád bych poznal kraj, kde to tak není, o Novém Zélandu jsem slyšel zajímavé věci, mám velkou naději, že tamnější mentalita je přeci jenom trochu jiná. Myslím, že to by mohl být ten příklad, který by celý svět potřeboval a rád bych mu k tomuto ryzímu příkladu v budoucnu dopomohl. Dávám si sám sobě slib, že práce, která mě tu ještě čeká, vyústí v cestu na Nový Zéland, abych tam poznal lidi, co myslí trochu jinak. Nepřeji si prožít život svalováním svého neštěstí na druhé, ale chválit za své štěstí onu malou společnost ve které naděje ještě nevyhasla.

Pro vás zvídavější, doporučuji zkoumat onen přechod mezi předválečným a poválečným světem, především Anglie 18. a 19. století bude zajímavá a zkoumat rozdíly, věřím, že nahlížením do této minulosti spatříme skutečnost, která byla zakryta deziluzemi. Na této cestě poznání jsem právě já, jestli se někdo rozhodne vydat také a obohatit svůj život a prohléhnout co je svoboda, může také a budu rád, když se o své poznatky podělíte.