Červen 2018

Svět slov není bohatý! Ani omylem ...

23. června 2018 v 13:49 | Mikoláš Chromík |  O společnosti
Svět slov je velký, ale jen počtem, malý kvalitou, významem, cenou. Ve skutečnosti jsme za početný svět slov zaplatili tu nejvyšší cenu, nechali jsme se podvést. Slovy jsme vydláždili svět okolo sebe, pro vše okolo sebe máme slovo! A nejen okolo sebe, snažíme se jimi vydláždit svou mysl, abychom si dokázali stupidně říci, co cítíme na místo toho abychom to vnímali a snad se snažili popsat druhým, co právě prožíváme ve svém nitru.

Tento článek píšu znova, kratší, protože ten předtím byl moc dlouhý, podrobný. Celé co chci říci je, že nadužíváním slov mizí cit, mizí vnímání. Jakýkoukoli situaci byste mohli prožít, tam strkáte fotoaparát, snažíte se to popsat, namalovat (vše to jsou sebevyjadřovací techniky, popisné), sdílet na hloupým fb či instagramu. Proč? Byli jste rodiči naučeni že musíte všechno vysvětlit. Od té doby se vás zmocnila slova místo toho, abyste situaci prožívali. Trpíte dojmem, že abyste si mohli něco užít, musíte to mít pořád k dispozici a musíte se o to podělit. Uložit na pozdější časy. Tak to ale nefunguje.

Děje se to, že to co jste takto uložili vás již moc netěší, ale opakujete to stále, objevuje se zoufalství a vy stále usilovněni svět okolo vás popisujete, je to virus, který vás podvádí. Nakonec máte vše okolo sebe popsané a vysvětlené a vy necítíte radost z ničeho, co je okolo vás. Cítíte stále méně, jste jako psychopati, víte to, a děsí vás to. Jakto že vaše srdce už není tak živé, jako když jste byli malí? Spěcháme i v tom vnímání, myslíme si, že myšlenky nám v tom pomohou, to vykompenzovat, to se pleteme. Myšlení vám nedovoluje být naplnění, spěchem si necháváme vzít čas ke skutečné meditativní vnímavosti = prožívání, myšlením jsme to ale zarazili úplně. Děje se jen to, že stále usilovněji přehlížíme svou přirozenost, která se bude stále silněji ozývat v podobě depresí, která vám říká, že nejste tím, kým se zdáte být.

Nemusíte to sdílet, není to podmínkou dobrého prožívání, naopak, je to jeho nepřítel. Daný prožitek je určený pouze vám, vaši duši, která je naprosto originální a jedinečná, v dané chvíli ho můžete prožít jen vy. Vyjadřovat to slovy je zbytečné, slova jsou prázdná, může je každý naplnit příchutí dle svého, absolutně není zaručené, že to bude tak, jak si představujete. Když se snažíte sdílet slovy, tak nepřijímáte prožitky, které by vás udělaly vnitřně bohatými, ale žebráte slovy tam, kde se žebrá také. Místo toho, abyste dostávali skrze vnímání a prožívání, žebráte po pochopení, po potvrzení, že to co vidíte je skutečně krásné. Hergot, prostě věřte svým očím ne?

Zašli jsme tak daleko, že se bojíme mluvit a naslouchat jazykem duše - jazykem citu. Svět slov se nám zdá bezpečný, udělali jsme si z něj pancíř. Ospravedlňujeme ho strachem ze zklamání, ale zklamání se nelze vyhýbat, i to patří do jazyka citu. Jsme vážně slaboši, když utíkáme před zklamáním, je to jako byste utíkali před "slovem", které se snaží něco sdělit. Uzamykáme se tak na úrovni slov a myšlení, nic neprožíváme, před prožitky se skrýváme, nezjístíme co je pro nás skutečně dobré.

Víte že nemůžete být šťastní, když nevěnujete pozornost tomu, co vám duše říká? Plnou pozornost, protože máme zvyk se vyhýbat pocitu zklamání a začínáme řešit jiné problémy, o kterých si myslíme, že nás, po jejich řešení najisto čeká odměna v budoucnu1. Jednoduše žití odsouváte do budoucnosti. Když pocitům pozornost věnujete, zjístíte, co se vám skutečně snaží říct a že naprostá většina věcí, které vás mohou zklamat vlastně jsou na tom trochu jinak, že není třeba se tolik stresovat. Když se budete bát zklamání, bude to pak jen v hlavě samá budoucnost a ne přítomnost, proto TEĎ nejste šťastní.

Není porozumění bez naslouchání. Nezjístíte, zda to či ono je pro vás skutečně to požehnané, to vám řekne duše, ale bojíte se ji naslouchat. Nevadí že to bolí, chápete?! Divoši kteří neznali slova nezačali utíkat vymýšlením programu, když je něco zazklame, jsou blažení, oblopení požehnanými věcmi, protože nikdy nepoznali, co to program, plán a cíl je. Oni se s city harmonizují.

Tím nemyslím, abyste zase slovy komentovali a posuzovali co jaké je, abyste to zjístili. Zda je něco požehnané zjístíte, když necháte, aby se vás to dotklo (myslím prožít). Skutečné sdílení mezi lidmi (nejen lidmi) probíhá samo, bezeslov. Jen to musíte dovolit.

Nechcete to dovolit, protože se bojíte, protože ve vás již není žádná radost, protože veškeré přítoky radosti jste zaclonili clovou ze slov, uvězneni v budoucnosti. Tedy i to co vás může dělat teď šťastnými je cloněné. Nechcete, aby druzí viděli, jak jste zoufalí, protože pak může vzniknout dojem, že tomu druhému chcete asi vykrást barák (taková obava je k ničemu), pořád jen doufáte, že se to v budoucnu nějak vyřeší. Ten druhý tam ale většinou taky nic nemá. Hrajeme to oboustranně. To je důvod osamělosti a také skutečných zklamání ve vztazích, protože pak zjístíte, že jste se sobcem. Člověk2 který vás má čím naplnit, vás prostě naplní, není třeba se bát otevřít, pak hned poznáte, jestli před sebou máte sobce, který je vlastně jen žebrák. To je dotek, to vám prozrazuje. Láska není sobecká3, není třeba se bát otevřít, že vás bude posuzovat. Někdy se otevřít musíte, protože, a to nekecám, na to se umírá.

Vůbec, komunikace slovy je totálně nespolehlivá. Tváříme se, že rozumíme slovům druhého, ale to se jen tváříme, protože všemu rozumíme podle svého, jak jsem psal, slova jsou prázdná, lze do nich vecpat cokoliv, jakýkoliv emocionální kontext, a proto jsou zdrojem častého nedorozumění. Přestaňte žebrat a otevřete se. Lásku nezískáte v bezpečí za hromadou slov4, ta jsou jen výmluvou a žebráním zároveň. Neuvědomujete si, že právě tyto výmluvy a sebepřesvědčování zapřičiňují samy sebe, kdyby nebylo jich, jste v kontaktu, jste naplnění (naplňováni) a kdybyste byli naplnění, už byste se nevymlouvali, protože byste netrpěli tužbou. Trápení z touhy je příznakem bariéry ze slov, která vás dělí od světa vnímání. To požehnané co za tou clonou necháváte může prostě bez povšimnutí odejít, projít jinam, kde mu bude věnovaná větší pozornost.

Slova o člověku nic neříkají, slova jsou tam jen podivnou snahou. Soudit člověka na základě slov je povrchní, sobecké, alibistické. Dříve nebo později se to vymstí.

Svět okolo vás přestává být zajímavý, je snad ve všech bodech vysvětlený. Uděláte-li z radosti tužbu, začnete přemýšlet, jak jí dosáhnout. Radosti se ale nedosahuje, snažíte-li se o to, zmizí. Daná věc, která činila radost už ji nebude činit, bude popsána a vysvětlena, proud radosti do vašeho srdce je zacloneno slovy a myšlenkami. To vám ale nedá a v tužbě pokračujete, radost se stává cílem a ne cestou, proto prchá. Toužíte víc, protože nemáte. Radost ale přichází, když přestanete myslet na to, jak jí dosahovat, protože to obsahuje myšlenky na budoucnost ("Je to super, ale bude to tak vždy?"). Cíl je budoucnost. Radost je v přítomnosti, když jste v přítomnosti a necháte, aby se vás radost dotkla, můžete ji plně procítit.

Uděláte-li z potěšení cíl, je to v řiti, nikdy nebudete uspokojeni. Můžete trucovat jak chcete. Představte si že se dotýkáte těla své spřízněné duše, zdá se vám v poho myslet při tom, jestli se ji takto budete dotýkat za týden? Nezdá se vám praštěné, že v té chvíli vytáhnete plánovací kalendář, abyste si to zajistili? To přeci neuděláte, tam jste tady a teď a tak by to mělo být s prožíváním všeho okolo vás. To je meditace, dříve jsem to nedokázal docenit, nevěděl jsem k čemu skutečně slouží, dnes už vím, že bez meditace bych měl vše o pět stupňů horší.

Jedno mé oblíbené meditační cvičení je, že si při procházce sám sebe představuji jako kostku ledu, která se rozpouští v pomaloučké lahodné kávové řece současných vjemů. Nakonec jen registruji vjemy, a úplně se v nich ztratím, jsem tou kávovou řekou. Žádná slova, myšlenky, jen prožitek, teď. Je to pohlazení, protože je to lepší než ta nejdrahší káva vůbec, v ten moment můžete být skutečně nejbohatším člověkem, protože nikdo nemá tak dobrou kávu, jako vy právě teď (cítíte se tak, aniž byste něco takového vypili). Ve vnímání je skutečná láska a můžete ji mít jen tak a pak už nebudete mít uvnitř jen vyprahlou poušť, můžete si ji nasbírat kolik jen chcete, až z vás bude zářit. Pak nemusíte nic hrát, můžete být jací jste. Protože nebudete toužit po tom, aby vám někdo lásku dával, nepotřebujete to, můžete se prostě jen bavit a to je pro vztahy hodně příznivé, už nebude cítit, že chcete někomu jakoby vykrást barák :-D. Budete řekou, ze které se přicházejí žíznící napít, vše prostě příjde. Nemusíte se bát, za touhle totiž jsou jen lidé, kteří jsou otevření, vědomí.

Necháte-li se udělat spokojenými, slova ustanou. Nepotřebujete je k tomu. Pokaždé když se rozhodneme být otevření, tvoříme nový svět. Mysl a slova tvoří clonu a za tou clonou je skutečný svět. Je tam ráj. Láska, hojnost a blaženost, ty za vámi přijdou čistě jen proto, že jste byli odvážní se za tuto clonu vydat.

Poznámky, které měly být pod čarou a ta čára nejde udělat :-D :

Pojetí času a cílů

16. června 2018 v 12:55 | Mikoláš Chromík |  O životě
Hledal jsem, co vlastně chci, svůj smysl života a zjišťuji, že to není určitá věc, které by bylo možno jen tak dosáhnout. Že otázka smyslu života, pro lidi jako já, tkví spíše v tom, být někým, než si něco splnit, nebo toužit, aby bylo něčeho dosaženo. Že podstata užití mého času není touha po nějakém cíli, touha ho dosáhnout, ale cesta k nějakému zdánlivému cíli samotná. Cesta. Tato podstata tkví v současné chvíli, nic víc, nic méně. To vyžaduje jiné pojetí času. Nespěchat, udělat si ke všemu co dělám klid, abych mohl vše plnohodnotně prožít a poučit se ze všeho tak velice, jak jen je to možné. (Doporučuji dále čtení do hloubky ...)

A spíše nechávám přijít něco, co bych mohl nazvat sekundárními cíli, ke mě. Prostě si jen užívám klidu na cestě a ono to nějak, nevím jak, příjde, vypadá to, jako by mě něco obdarovávalo, stačí to v mysli jen vyslovit, zapomenout na to, a znovu se ponořím do toho klidu (takto probíhá ten proces), který sám sobě mě svádí k tomu, abych na svůj úmysl zapoměl. Možná jsem někde napsal, že mi život připadá jako cesta protkaná koordinovaným úsilím a kapitulacemi, to jsem tak nějak intuitivně tušil a ano, je to právě toto. Akorát koordinace probíhá přirozeně, bez vědomého úsilí, je to tak přirozené, jako když vychází a zapadá slunce.

Vše se děje nikoli z mé iniciativy, ale protože jsem se rozhodl, že nechám, aby se tak dělo bez mého přičinění. Kdykoli bych se o něco pokusil já, jedná se o zásah, mou nedůvěru v synchronicitu, která je poháněná stále vzrůstajícím ohněm v mém srdci. Právě z něj plyne klid a kdybych se se o něco snažil a měl o něco starost, tento klid narušuji. Zde se dostáváme k mému největšímu objevu vůbec a troufám si tvrdit, že již nic podstatnějšího neobjevím. Totiž vše ve vesmíru se vše skládá z nějakých částí, řekněme orgánů, tak jako mezi orgány v lidském těle plyne informace ve formě hormonů (informace se zapouzdřuje to této hmotné podoby), tak plynou informace mezi jednotlivými objekty vesmíru - orgány. To co brání bezproblémovému toku informací mezi orgány v těle je prostě stres - neklid. Tělo pak nepracuje správně. A společnost (jako tělo), která je stále více stresovaná, také přestává fungovat, čistě proto, že tento neklid, stres a deprese se šíří a stupňují - je blokováno proudění informací (mezi lidmi jako orgány). Proto jsme společností, ve které nemůže efektivně působit spolupráce, či prostá domluva.

Na společnosti se to krásně znázorňuje, ale mám za to, že taktováto informační výměna plyne i mezi světem živého a neživého. Tedy že vesmír je něco jako vesmírný organismus, který se skládá z orgánů, které mezi sebou komunikují. Jediné, co může bránit výměně informací, je neklid - stres. Čím klidnější jsme, tím lépe vše pracuje a je s podivem jak vše do sebe zapadá jen proto, aby vám to posloužilo, podmínkou je důvěra, klid. Z klidu plyne pozorování a z něj můžeme určit správnou hodnotu (význam, cenu, stupeň priority) všeho. Bez této informační výměny by nic neexistovalo, vše by se rozpadlo do amorfní, zbytečné energie. Necháme-li ji pracovat, vše funguje jak má, není se třeba o nic starat, i evoluce pracovala spontánně sama od sebe, chce snad někdo říct, že by dosáhla lepších výsledků, kdyby ji někdo radil? Šťastný život sám o sobě je přirozenou záležitosti, není třeba zásahů, nějak ten život musí pokračovat.

Dobré je si uvědomit, že psyché jednotlivého člověka není nijak jednotné a že se také skládá z něčeho, co bychom mohli nazvat orgány. Že naše jednání a chování vyplývá ze vzájemné funkce a informační výměny mezi nimi. Je obtížné pochopit, že se neovládáme my sami, ale že nás ovládá tato souhra a čím více ji respektujeme a důvěřujeme jí, tím lépe se cítíme a pozorujeme, že vnější svět jde tomu naproti. Chce to jediné - vzdát se řízení. Vzdát se řízení svého těla. Kdo ho pak tedy ovládá? To je dobrá otázka a namáhal jsem se s ní hooodně dlouho a těžce. Došel jsem k závěru, že to je právě ta role! Když se vzdáme nároku na to, že to my ovládáme tělo a že vše, co tělo dělá, bylo našim úmyslem, poznáme toho, kdo to skutečně ovládá, tu roli!

Nalezneme sami sebe jen, když se této snahy nalézt sami sebe vzdáme. Když začneme prostě jen pozorovat projevy sama sebe a opět - pozorováním zjišťujeme skutečné hodnoty, tedy i hodnotu vlastní. Možná vás napadá otázka "Kde se ta role bere?". Není jiné možnosti, než že pochází z genetického kódu. Už jako kojenci se nějak chováme, rozhodujeme se, jak se budeme chovat, jestli budeme klidní, nebo skuhrat. Zde, v genetickém kódu je jistým způsobem zanesen náš osud, kdykoli z tohoto určení nějak zabloudíme do jiných rolí, budeme situace hodnotit jinak a trdě narazíme - což je právě to, co pak často nazýváme osudem. Zklamání je výrazem světa, snažící se nám řici, že jsme někde, kde být nemáme, upozorňuje nás na vlastní chybu.

Může být pro někoho vážně nechutné přijmout fakt, že jsme nějak předurčeni. Tvrdím však, že je skutečnost, že svou roli objevujeme, neurčujeme si ji a ani se jí neučíme. Což jen dokládá hloupost našeho školství, které na všechny uvaluje stejné normy a stejný metr. Co nám může dopomoci k tomuto objevování je mytologie, zejména mytologie antická. Proč? Nejedná se totiž jen o mrtvé příběhy starověkých pohádkářů! Množství bohů obsažených v těchto příbězích je totiž zachycením všech různých typů povah člověka (je to vlastně zapomenutá psychologie starověku). Všimněte si, že ti bohové se tam chovají jako lidé, nic božského na nich není!

Byli to lidé, kteří dosáhli své vlastní velikosti právě tím, že přijali svou roli, poznali k čemu jsou stvoření a souznili s tím. Okolí to nechápalo a začalo je tedy považovat za bohy. Jenže, cokoliv vlastně udělali, nepocházelo z nich samotných, byli jen nástroji oné informační organizace vesmíru. Informace a energie skrze ně proudila tak čistě a tak mohutně, právě díky tomu, že se již netrápili tím, kym jsou, ale přijali to. To, co pak lidé u nich viděli, bylo považováno za moc a mysleli si, že to z nich ta moc vychází!

Tito bohové nám ukazují, čeho můžeme dosáhnout, naše role může být kombinací 2-3 takových bohů - příčinu hledejte v genetice, geny se různě mísí během historie. Psychoanalytik C. G. Jung je považuje za archetypy, zděděné vzpomínky. Na nás je říci si, jaké vlastnosti jsou nám nejbližší a brát si z nich inspiraci a povzbuzení. Části našeho genetického kódu způsobují, že si jednou vybíráme tak, podruhé zase jinak z různých variant v různých situacích. Když si vyberete, že budete číst knihu, tak vám dojde "ááá, tak to se ve mě projevila Athéna (bohyně moudrosti).". Vím, že to vypadá vážně hloupě, přestřeleně, no jo, ale ono to přestřelené být musí, protože to je právě důvod, proč trpíme různými poruchami, trpíme jimi, protože nežijeme tak, jak bychom měli, protože to, jak bychom měli žít, nám připadá švihlé. Jednoduše jsme zapoměli, jak vypadá zdravé soužití s naší duší a považujeme to mylně za patologii.

Co je to, co bychom označili slovem "já"? To je jen pozorovatel v naší mysli, který si mylně domýšlí, že je vším. Tak to ale, jak vidíme, není, naše mysl se skládá z mnoha orgánů (jaké to jsou, můžete zjistit ve slovníku psychologie podle C. G. Junga), ty ovlivňují naše vnímání hodnot, zpracovávání informací a tak dále, vše to příjde až k tomu, co vnímáme jako "já", dostane všechny informace, hodnoty na základě kterých se má rozhodovat a on to pak vlastně jen podepisuje a vypadá to, že rozhoduje on. Ale to tak skutečně jen vypadá, krk hýbe hlavou, na to nezapomínejte!

Skutečným a vlastně krásným údělem tohoto "já" je si prostě jen užívat! Když začneme respektovat (čistě jen vnímat) funkci svých vlastních součástí, svého psyché, svého těla, společnosti, světa a vesmíru (píši vlastních, protože je těžké odlišit co je mé, psyché účinkuje i na svět vně) začne se objevovat harmonie bez úsilí! My jsme jen ti, co sledují, soustředí pozornost tam, kde cítí největší klid, libost. Prožíváme.

Jestli vám toto připadalo příliš utažené za vlasy, pak byste nepochopili ani to, co jsem objevil dál, je to příliš bizární, nemorální, nestoudné, iracionální. Protože právě tak to se světem lásky, pohody a hojnosti je, vede do něj cesta iracionality. Umění vnímat a pozorovat vůbec nevede k tvrdým a jasně řečeným poučkám, nýbrž ke správnému cítění.

Nemohu, i kdybych možná chtěl, prozradit všechna ta tajemství pozornosti a poznání, mých vnitřních dialogů, protože by jim nikdo neporozuměl. Mohu jen dráždit a provokovat k motivaci, ukázat, že má smysl se vydat vlastní cestou a hledat sama sebe. Je totiž zbytečné a sebedestruktivní nevědomým lidem, s uzavřenou myslí, vysvětlovat, jak by si život mohli udělat pohodlnější. Sebedestruktivní je to proto, že to člověku bere klid a skutečný život pak umírá. Sebedestruktivnost plyne z toho, že takovéto dokazování je nevědomou reakcí samo o sobě. Pořád si říkám "Podstatné je zachovat sama sebe". Protože bez toho není nic, co by se dalo považovat za důkaz (který může vyzařovat a vyvolat zájem). Jen člověk, který příjde a upřimně se zajímá, tomu je možné něco předat, v opačném případě je to jen vlastní iniciativa - zásah. Je třeba být pokorný a pochopit či přiznat, že lidé za všech okolností jednají, jak nejlépe umí.

Nejdu za určitým cílem, že bych snad vše napravil. Ale jen se těším z vlastní cesty za velikostí. Myslím, že mám-li něco změnit, musím nejdříve dokázat změnit sám sebe a to radikálním způsobem. To vyžaduje to pojetí času, o kterém jsem jsem již psal. Takže vyhlídky do budoucnosti jsou pro mě jednoduché, prostě být, o to se budu snažit. Dnes, zítra, ale i za rok. Užívat si toho, jak svět ke mě přináší vše jen proto, abych byl šťastný. A toto štěstí září pak i na ostatní, ti kdo jsou otevření, ti za tou září jdou. Nemusíme nic měnit, nemusíme vůbec nic. Jen ten plamen ve svém srdci, o něj pečovat, protože na něm záleží, v něm se stáváme lidmi s potenciálem, který nemá hranice, může pořád růst. Bez něj nejsme lidmi, bez něj to může dojít tak daleko, že můžeme dokonce ztratit charakter a skutečně se státi morálkou ztrápenou zvěří, která se bojí každým dnem, že něco ztrácí.

Když budete naslouchat tomu, co duše chce, chcete-li si lehnout, číst knihu, udělejte to, svolte. Duše začne být ráda, že si ji konečně někdo tam nahoře všímá. Celou dobu byla osamocená, a přehlížená, to je ale úleva! Když začneme poslouchat duši a zjišťovat, co narušuje její klid, co ji budí k podivné horečnatosti, či vyvolávání hněvu, tomu se vyvarujte. Hněv, je jasný to vysvětlovat nemusím, ale za horečnatostí, podivnou naruživostí stojí závislost (nekompetentně a nepatřičně nafouklý význam něčeho)! Jestli to překročíte, nadále to nebude ona, co bude určovat vaše jednání. Chci ale říci hlavně to, že když budete správně duši naslouchat, nikdy neztratíte. Nic více nezná vaši skutečnost než vaše duše! Možná si pak začnete všímat toho, že řetězec událostí, kterým vás duše vede má návaznost a přitom se jednalo jen o spontánní rozhodnutí! Že vše má smysl, aniž by se do toho pletl omezený rozum (smysl se objevuje bez úmyslného úsilí, proto je budoucnost neurčitá). To je udržování a rozšiřování ohně v srdci, protože budete zjišťovat, že se na duši můžete vždy stoprocentně spolehnout, a že vám nikdy nic nebylo věrnější, jen jste to přehlíželi a neviděli (moudrost je všude, jen ne ve vaši racionální mysli -> tak to na tom "všude" nechte). A z toho plyne ona uvláštní schopnost, "milovat sám sebe". Protože pochopíte, že ve vás samotných je takový malý vesmír, který vám vaše duše pomáhá dobývat.

sám nevím, co je pro mě dobré bez mé duše. Tato věta je velmi důležitá, říká, že bez své duše neznám hodnotu ničeho. Hodnoty jsou tím, co mne ovládá. Předpokládám, že ty vychází z božských archetypů, jinak jsou zkreslovány společností, rodinnou výchovou, kulturou. Ty jsou s archetypy v rozporu, neboť dělají ze všech stejné zmetky, jednotky chcete-li, které jsou všechny stejné, ale bohů je několik! V sobě jsem objevil dva hlavní archetypy. se kterými pracuji, jaké to jsou, říkat nechci, cítím, že to je má vlastní věc, která je mi tak intimní a milá, že je nechci vystavovat (zároveň to považuji za vlastní milou nestoudnost). Co chci ale říci je to, že vůbec nevím, co je má budoucnost, já jen vím, jaká asi je má role, ale jaké příležitosti ji naplní k velikosti, to nevím, to prostě příjde. Vím, že neztratím, že celý ten organismus mne povede tam, kde bude mou roli potřebovat, což budu cítit jako příjemné sebenaplnění (opakuji, to cítění vychází z archetypů, které pravděpodobně utváří duši). Z duše vychází jeho organizace, jak, to je záhadou, ale poznáte, že to je něco, co vás bezpodmínečně miluje (ona prostě všechno zařídí ... :-), je to jako by se vás dotýkaly prsty vlastní duše skrze vnější svět), když jste dostatečně pozorní. A zvládání této pozornosti, schopnosti si tu lásku uvědomovat, je vlastní cestou (nic než pozornost!), která se neobejde bez vlastního poznání.

Zdá se, že to je celé příliš neuvěřitelné, ale tady to jen začíná ..., a rozhodně nepotřebujete přesvědčit celý svět, že to je skvělé, abyste vy začali jednat jinak a užili si toho.